Nezávazně pro osamělá srdce - Policejní honička

„Nastup!“

Dělal jsem, že se mě to netýká. Stál jsem na autobusové zastávce spolu s dalšími cestujícími a policejní auto, které zastavilo u krajnice a dveře od spolujezdce zvaly dovnitř, jsem ignoroval.

„Nastup!“ zopakoval výhružně a nervózně zabubnoval prsty o volant.

Asi 90% čekajících lidí na autobus byla ochotna se pod jeho tónem ihned nacpat do auta a dělat mu společnost. Já jsem byl ten zbytek, co po něm hodil výraz absolutního nezájmu a sevřel jsem popruh batohu.

„Jestli nenastoupíš, budeš je mít všechny na svědomí!“ ani se nenamáhal nahnout na místo spolujezdce, jednu ruku měl položenou na volantu, díval se předním oknem ven a v druhé ruce držel svou služební zbraň, namířenou do prostoru otevřených dveří spolujezdce.

Žena s vlasy sčesanými do drdolu, obtěžkaná asi třemi taškami plné potravin, se zakymácela a složila se v bezvědomí na zem.

„Mám někoho střelit do břicha?“ zeptal se klidně a odjistil.

„Koleduješ si o malér. Všichni si napíšou tvoji poznávací značku a….“ nedořekl jsem.

Někdo mě chytil za ramena a nacpal mě po hlavě do auta. Myslím, že těch rukou, co mi chytalo na zadek a rvalo mě dovnitř, bylo víc. Přistál jsem obličejem řidiči v rozkroku a zabouchnutí dveří mi málem zlomilo nohu, kterou jsem na poslední chvíli vtáhnul dovnitř. Přejel mi zbraní po páteři a zasunul za pásek u kalhot. Pustil volant a projel mi prsty vlasy, trochu mě přidusil ve svém klíně, abych měl možnost zjistit, že jsem mu chyběl.

„Kam chceš hodit?“ zeptal se mě, když mi konečně dopřál nadechnout se a já se mohl posadit.

Nasadil jsem naštvaný výraz a podíval se ven z okna.

„Stejně si budeš dělat, co chceš,“ odsekl jsem.

„Za půl hodiny mi končí služba. Projedeme se a ujasníme si pár věcí.“

„Kde máš parťáka? Nenechá se tak buzerovat, jako já?“

Jeho ruka mi zajela mezi nohy a rozdrtila mi koule. Zalapal jsem po dechu a zkroutil se do bolestivé pozice. Glock mě zastudil na zádech, jak sjel níž do kalhot.

„Tohle jsme si doufám už vyjasnili,“ řekl klidně a ani se na mě nepodíval, věnoval se řízení a odbočil na výpadovku, vedoucí z města. „Tvoje schopnost se mi několik týdnů vyhýbat mě znervózňuje. Kde jsi byl celou dobu?“

„Nic ti po tom není.“

„Pořád se zlobíš, že jsem tě přišel pozdravit do práce?“

Sevřel jsem bezpečností pás, táhnoucí se mi přes hrudník. Při vzpomínce na část mé svačiny v mém zadku jsem se zachvěl. Všiml si mého rozrušení a položil mi ruku na koleno.

„Mám holku,“ vyhrkl jsem. „S tebou nechci mít už nic společného.“

„Jste aspoň ve fázi držení se za ruku nebo jste pokročili dál?“ řekl ledabyle a postupoval svou dlaní po mém stehně.

Kousl jsem se do rtu. Mám jeho zbraň, mohl bych mu ustřelit palici. Pak bych měl hlavu čistou a nemusel na něj pořád myslet. Snažil jsem se ruku zastavit, ale sevřel mi ji do dlaně a oba jsme doputovali do mého rozkroku. Sakra, nemusí mi ukazovat, že mi stojí! Vím to až moc dobře.

„Takumi!“ vykřikl jsem. Napřed to měl být protest, že se rozptyluje za jízdy, ale koutkem oka jsem zahlédl řítící se auto z vedlejší silnice, které očividně nehodlalo dávat přednost v jízdě vůbec nikomu.

Takumi reagoval rychle, stočil volant, ale i přes tuto jeho perfektní reakci nám auto napálilo do pravého bočního nárazníku a odhodilo nás to do smyku a několik koleček. Praštil jsem se hlavou o dveře, chytil jsem se madla a snažil se vyrovnat ten tlak v hlavě. Takumi dostal konečně auto pod kontrolu. Zůstali jsme stát čumákem do protisměru. Myslím, že ani nenadával. Prostě zařadil zpátečku a trhnutím volantu nás vrátil zpět. Řadící páka skřípala zuby, jak tam Takumi házel jednu rychlost za druhou, aniž by sešlapoval spojku. Zjistil jsem, že vlastně neznám žádnou modlitbu, kterou bych u toho nejvyššího orodoval za spásu našich duší. Naskakující čísla na tachometru ze mě totiž během několika vteřin udělalo věřícího a nutně jsem potřeboval nějakého strážného anděla. Vozidla, dodržující předepsanou rychlost, nám silně zavazela v cestě, takže Takumi nepohrdl skulinou uprostřed silnice a několikrát to vzal po odstavném pruhu.

Ti parchanti to strhli z hlavní cesty na vedlejší a podle jejich náskoku měli očividně lepší auto. Ale Takumi měl pedál až u podlahy, svíral pevně volant v ruce, a kdyby uměl pohled zabíjet, zabíjel by.

Můj rychlopředěl na věřícího se mi vyplatil. Horký vzduch se mi otřel o ucho, když kulka proletěla skrz přední sklo a zaryla se někam do zadních sedadel.

„Kur.a, haj.li jedni podělaní!“ zařval jsem a vůbec netuším, kde se ve mně vzala ta agresivita, když jsem se zapřel zády o opěradlo a začal zuřivě kopat do na kostičky rozsypaného předního skla, abych na ty maníky dobře viděl.

Konečně celá konstrukce držící sklo pohromadě povolila a s řinčením dopadla přes kapotu na silnici, kde zůstalo ležet v podobě podivně pokrouceného a zmačkaného papíru. Vytáhnul jsem pistoli, která mě tlačila mezi půlkami a rozepnul si pás.

„Daisuke! Co to ksakru děláš?!“ vykřikl Takumi a hrábl mi po ruce, aby mi sebral zbraň.

Uhnul jsem a hodil po něm přesně ten výraz, kterým hlavní hrdina přesvědčuje všechny diváky v kinosále, že je ochrání a přidá k tomu i tu kulatou věc, co na ni všichni žijeme. Moje „trust me“ nevyznělo tak dobře a tak cool, jak jsem původně zamýšlel, ale určitě udělalo na Takumiho dojem. Nehodlal jsem se totiž nechat zabít tím pošahancem, který seděl za volantem a který mi neustále dělá ze života peklo. Bez známky nervozity či zaváhání jsem zmáčknul spoušť a přesně mířená rána zasáhla pravou zadní pneumatiku a auto, které jsme pronásledovali, dostalo smyk. Pokračovalo ale v jízdě, čímž mě donutili vypálit ještě jednu ránu do druhé gumy. Řidič se snažil ještě udržet si ten správný směr a nějakou rychlost, ale ráfky drhnoucí o asfalt mu v tom bránily. Vyjel ze silnice a začal před sebou kosit vysoké stvoly kukuřice, až nakonec zastavil.

Takumi musel vystoupit za jízdy. Nestačil jsem to postřehnout, najednou běžel ke stojícímu autu a úplně stejným výskokem šelmy, kterým mě dostal v parku, skočil spolujezdci po krku, aniž by stačil utéct či vystřelit. Neřekl mu ani svoje práva. Dostal jednu prudkou ránu pěstí mezi oči bez možnosti vyslovit svůj protest nad policejní brutalitou. Řidič využil situace a vyskočil z auta, rozhodnut ztratit se mezi vysokými stvoly dozrávající kukuřice. Takumiho povely, jako „chyť ho“ mě nechaly ledově klidným. Já a někoho honit. Se svou výdrží? V kukuřici? Se svým orientačním smyslem? Střelil jsem ho do nohy a utíkat během vteřiny přestal. Mám tak honiček plný zuby!

„Daisuke, vrať mi tu bouchačku!“ zařval na mě Takumi.

„Cítím se s ní bezpečněji,“ řekl jsem a strčil si ji za kalhoty.

„Kde ses sakra naučil střílet?“ vyhrkl a táhnul za sebou omráčeného mladíka, spoutaného pouty k jejich autu, kde ho přicvaknul k volantu. Dost nepohodlná poloha, napadlo mě.

„Jak bys asi taky o mě mohl něco vědět?!“ zavrčel jsem. „Když jsme spolu, tak tě zajímá jen jedno!“

Skuhrající postřelený chlápek nebyl vůbec od Takumiho ušetřen. Nacpal ho bez vyčtení práv zadržovaného na zadní sedadlo policejního auta a pak se otočil ke mně a chytil mě za tričko.

„Jsi s tou zbraní nebezpečný!“ zúžil ty svoje modré oči do úzkých čárek útočící kobry. „Střílíš mi tady do lidí!“

Narazil mě na kapotu auta a zapřel se mi kolenem mezi nohy. Srdce už mi splašeně bilo několik minut. Od té chvíle, co jsem sevřel chladnou zbraň a vystřelil. To, že je Takumi tak blízko, mě už víc rozhodit nemohlo. Jen jsem zasyčel a sám si přetáhl tričko přes hlavu a hodil ho na zem. Moje prsty byly hbité, nečekaly na pozvání. Rozepnul jsem mu všechny knoflíky u košile, abych mohl na svých dlaních cítit jeho kůži, posetou jemnými světlými chloupky a přitáhnout si ho k sobě. Tolik jsem toužil po jeho ústech, až to někde uvnitř mě zabolelo, jak se mi tou nedosažitelností sevřely všechny vnitřnosti. Potřeboval jsem vyventilovat to napětí a adrenalin z krve, jinak bych byl schopen všechno, co by mi přišlo do cesty, s požitkářským úsměvem na rtech rozstřílet na sr***y. Poznámka našeho zajatce vlila jen olej do ohně.

„Nehodláte si to spolu rozdat přede mnou? Mám kulku v noze, potřebuji ošetření nebo vykrvácím!“

„Za prvé: Takumi je zatraceně rychlej. Ani si nevšimneš, že něco proběhlo,“ zavrčel jsem, vytáhnul jsem zbraň zasunutou za opaskem a namířil ji rozbitým oknem do vnitřku auta. „A za druhé, jestli ještě cekneš, věř mi, že vím přesně, do jakého místa v tvém mozku tě mám střelit, aby ses už nikdy sám nenajedl, nevyčůral a ani si ho sám nevyhonil!“

„To bylo kruté, takhle vyhrožovat zatčenému,“ ušklíbl se Takumi a položil mě surově na kapotu, až mě rozpálený plech od motoru popálil kůži na lopatkách. „Rychle to bohužel musí být, jestli u toho nechceš mít další diváky v podobě policejních posil“ prohodil, když mi stáhnul spodní prádlo i s kalhoty ke kolenům a hned uchopil mého nadrženého miláčka a nasadil na něj vražedné tempo, že jsem to nestačil ani vydýchávat.

Druhá ruka mi projížděla mezi stehny a masírovala hýžďové svaly. Věděl jsem, že tu asi žádnou erotickou pomůcku nenajdeme, kukuřičný klas jsem rychle zavrhl a modlil se, aby to ani koutkem mysli Takumiho nenapadlo. Asi nebude ani žádná pořádná příprava. Snažil jsem se co nejvíc uvolnit, ale Takumiho pozornost všem mým erotogenním zónám byla úžasná. Rozmetal mi kousavými polibky bradavky na prach, že jsem ani v konečně fázi nevěděl, jestli je ještě mám. Můj tlumený křik se nesl kukuřičným polem a zvířata prchala ze svých úkrytů jak při požárním cvičením. Odlupoval jsem nehty lak z policejního auta, drásavý zvuk mi stavěl chloupky na kůži. Doufal jsem v rychlý konec, ale Takumi mě v okamžiku, kdy jsem začal pěstí bušit do plechu, násilně otočil břichem na kapotu, zkroutil mi ruku za záda se slovy: „Auto mi ničit nebudeš!“ a prudce do mě vniknul, že jsem hlasitě vyjeknul a pak už jsme jako jeden muž v nádherné synchronizaci našich těl rozhoupaly policejní auto pod Takumiho přírazy, že ten maník uvnitř z toho musel dostat mořskou nemoc. Tlačil mi mou rukou do zad, takže jsem se ani nepohnul a druhá mi masírovala zadek. Rozkoš přicházela ve vlnách, nemohl jsem tu stupňující povodeň slasti vydržet, několika tahy jsem si dopomohl k vytouženému cíli a ostříkal policejní SPZtku. Takumi zavrčel, když jsem ho svým orgasmem uvnitř rozdrtil a zkrátil jeho invazi na minimum, prohnul se v křeči a pak mi dopadnul na záda a zuby mi vytetoval do kůže projev svého uspokojení. Přejížděl mi dlaní po stehně a chvíli líbal na šíji, dokud se neuklidnil. Chtěl jsem se otočit, chtěl jsem se ho dotýkat a ne se mazlit s nalakovaným povrchem kufru. Když ze mě konečně vyklouznul, zapnul si košili a aniž bych zahlédl jeho nádobíčko, schoval jej do kalhot.

„Měl bys zmizet, než přijede hlídka,“ řekl Takumi, jakoby se před minutou nic nestalo.

Zvednul zbraň ze země a očistil ji. Zasunul si ji do pouzdra a papírovým kapesníkem opucoval poznávací značku, aby nezanechal žádné stopy mojí identifikovatelné DNA.

„To teda byla rychlovka,“ zazubil se zatčený. „Už mě přijde konečně někdo ošetřit?“

„Necháš mě v poli?“ vyhrknul jsem a ještě roztřesenýma rukama si rozmazával tekutinu, která ze mě vytékala, po stehně. Takhle mě odkopnout.

„Nechci, aby tě tu někdo viděl, musel bys toho hodně vysvětlovat.“

„Ty bys musel hodně vysvětlovat…,“ zvedl jsem kalhoty a začal se do nich neochotně nasoukávat.

Takumi si mě přitáhnul k sobě a probodl mě pichlavým pohledem svých pomněnkových očí. Dýchal mi do obličeje a přejížděl rukou po páteři. Pak se mi přitiskl horkými rty na klíční kost a otřel se vlasy o mou tvář. Zavřel jsem oči a rychle vstřebával jeho vůni, než mě opustí.

„Až se to vyjasní, zavolám ti a přijedu pro tebe, jo? Zajdeme na večeři a můžeš mi o sobě něco povědět. Souhlasíš?“

Věděl jsem, že dnes večer umřu hladem. Byl jsem už v tuto chvíli smířen s faktem, že půjdu domů pěšky. Nic o něm nevím, ale tohle mi bylo jasné. Hodil jsem na sebe tričko a vytáhnul si z auta batoh. Stále se mi klepala kolena, když jsem se prodíral kukuřicí. Cítil jsem na sobě všechny ty značky, co do mě Takumi svými zuby obtiskl, pálily na kůži a nemohl jsem se zbavit pocitu jeho blízkosti. Pak mě nohy i tělo zradily a já dopadl na kolena do hlíny. Kukuřičné šustí ke mně vysílalo posměšné hlasy, jak jsem se opět nechal zmanipulovat jen na rychlý sex a nechat se vyhodit několik desítek kilometrů od civilizace. Potřeboval jsem obejmout. Potřeboval jsem něčí teplo. Slova, která zahřejí. I přestože mě náhodná setkání s Takumim po sexuální stránce uspokojují, jsem stále sám. Vracím se do prázdného bytu. Nechodím za zábavou. Nesměji se ničím vtipům u plného talíře. Nepovídám si s nikým u rozdělané lahve vína o nepodstatných věcech. Svalil jsem se na bok, obejmul pevně batoh a skrčil nohy pod bradu. Neviděl jsem na oblohu, jen jsem pozoroval ty dlouhé žluto zelené stvoly, mající jeden druhého, láskyplně se o sebe třoucí a vyměňující si dotyky mezi úzkými listy.

Sám.

Bez nikoho.

Proč jsem musel potkat zrovna jeho? Kde mi nic nepatří. Ani ústa, ani srdce. A já bych se tak rád s někým podělil.

Sám. Sám v kukuřičném poli. Jsem to ale kus idiota.