Just another vampire story - 1. kapitola

„Dobrý den, přejete si?“ Optá se mě mladá slečna s kaštanovými vlasy, které má v krátkém sestřihu, když vejdu do vstupní haly.
„Ano, ráda bych se tu ubytovala, pokud ještě máte místo.“
„Jasně, že máme, poslední dobou nemáme moc hostů, takže pokojů je víc než dost.“ Usměje se zářivě, přestože jim penzion očividně moc nevynáší.
„A nebude vadit, že mám u sebe kočku?“ Zeptám se a nadzvednu proutěný koš vystlaný měkkým polštářkem, na němž si v klídku leží perská kočka jménem Mia.
„Jaj, ta je boží!“ Vyhrkne slečna nadšeně. „Ježíš, pardon, nějak mi to vyklouzlo.“ Překryje si stydlivě ústa rukou. „Samozřejmě, že to nevadí, já kočky zbožňuju a já jsem tu šéfovou, takže klidně můžete zůstat i s ní.“
„Děkuji.“ Oplatím její přívětivý úsměv.
„Na jaké jméno?“ Zeptá se a začne lovit kuličkové pero po recepci.
„Elizabeth Rough.“
„To je neobvyklé jméno. Kam chcete, aby byla okna vašeho pokoje?“
„Na sever, pokud možno,“
„Dobře, tady máte klíč. Sice je kolem spousta restaurací a tak, ale kdybyste chtěla, podáváme tady snídaně, obědy a večeře, takže…“ Podává mi klíč s hlavou nakloněnou do strany.
„To zní skvěle. Mám raději domácí stravu, než jídlo z restaurací.“ Pousměji se a vyjdu po schodech nahoru do svého pokoje. „Hodně se v tomhle městě změnilo, že Mio?“ Vyndám jí ven z koše a položím ji na střed postele. Jen spokojeně zavrní a cukne vouskem.
„Já vím, že nejsi tak stará, jako já, za koho mě máš?“ Podrbu jí za uchem, abych zastavila její nadávky. „Už skoro tři staletí se honím za jediným mužem, nejsem žalostná?“ Posmutním.
Otevřu okno, které má výhled na les nedaleko penzionu a pořádně se nadechnu osvěžujícího vzduchu, ve kterém je cítit vlhkost a svěžest nedávno spadlé rosy. Zadívám se na ptáčky, kteří si šťastně dovádějí na obloze, a zašeptám: „Kde jsi Tommasi?“ Náhle se ozve zaklepání. „Ano?“ Otočím se ke dveřím.
„Promiňte, jdu vám jen dát mapu, kdybyste se chtěla projít po městě a tak.“ Poví nervózně a přešlápne si z pravé na levou nohu.
„Děkuji,“ pousměji se. „Nezeptala jsem se na tvé jméno, promiň.“ Dojdu k ní a mapu si převezmu.
„Jmenuju se Marry. No a ehm…“ Odkašle si a znovu přešlápne.
„Copak?“ Zeptám se mírně pobaveně.
„No, jen… Nestává se moc často, aby sem někdo přijel, obzvlášť někdo tak mladý jako vy.“
„To se divím, tohle je a bylo krásné město.“
„Vy už jste tu byla?“ Podiví se.
„Ano, ale už je to hodně dávno.“ Posmutním při vzpomínkách. Při bolestných vzpomínkách.
„Aha,“ přikývne. „No tak se tu hezky zabydlete, slečno Roughová.“
„Bohatě stačí, když mi budeš říkat Elizabeth, na zdvořilosti si moc nepotrpím.“ Pousměju se.
„Dobře, děkuju, taky mi to dělá trošku problémy, když vypadáš skoro stejně stará jako já.“ Zazubí se a zavře za sebou dveře. Miu prskne.
„Řekla, že vypadáme stejně staré, ne že jsme stejně staré!“ Probodnu jí pohledem. Ona se jen protáhne a lehne si zády ke mně.
Rozložím mapu, abych se podívala, kolik věcí se změnilo od mé poslední návštěvy, a především mě zajímalo, zda si někdo pořídil pozemek poblíž mého domu. A také domu mě a Tommase. Za posledních devadesát let tu přibylo pár obchůdků a domů. Dokonce zde postavili základní a střední školu, dřív se vždy jezdilo do vedlejšího města. Ale, kde je on?
„Počkej tady, Miu, hned jsem zpátky!“ Povím jí, aniž bych se za ní ohlédla a téměř vyběhnu z pokoje, sejdu schody a zamířím za Marry, už poněkud pomaleji.
„Omlouvám se, že otravuji, ale mám jednu otázku.“ Položím na recepci mapu a ukážu na Richvillský les, který je kousek od města. „Rodiče mi vyprávěli, že zde stála vila s obrovskými zahradami. Ona už tam není?“ Zeptám se s obavami.
„Překvapuje mě, že o ní víš. Kdysi se využívala jako penzion, ale pak se rozkřiklo, že v ní straší a tak odtamtud všichni doslova utekli a pověst strašidelného domu se rozšířila po celém městě. Nejen po tomhle, ale i po sousedních. Nikdo tam nechodí. A protože je ten pozemek od města trochu dál, tak ho vyškrtli z map. Občas se tam chodím podívat a i když je opuštěný, strašidelný mi nepřijde.“ Pokrčí rameny. „I když se už dlouho traduje, že v tom domě kdysi někoho zavraždili.“
„Takže ta vila tam stále je?“ Zeptám se se špatně skrytou úlevou.
„Jo, proč?“ Zeptá se nechápavě.
„To je dlouhý příběh.“ Pousměji se.
„Když myslíš,“ zamračí se. „Jo, počkej, předtím jsem se zapomněla zeptat, kde máš rodiče?“ Vyhrkne po chvilce. „Budu mít průser, jestli jsi utekla z domu!“
„Neutekla jsem, toho se bát nemusíš.“ Pousměji se nad tím, že bych já utíkala z domova, když se vracím do svého rodného města. „Mí rodiče zemřeli.“
„To je mi líto, promiň.“ Zatváří se tak smutně, že to takřka vypadá, že to ona ztratila rodiče.
„Nemusíš se omlouvat, je to už hodně dlouho, co zemřeli. Přestože mě stále občas přepadá stesk, už jsem se s jejich smrtí vyrovnala.“ Pokrčím rameny.
„Aha, a to nemáš nikoho jinýho, s kým bys byla?“
Pomalu zakroutím hlavou. „Otec mé matky zemřel nedlouho poté, co se vdala za mého otce a matka mé matky zemřela pár let poté. Prarodiče z otcovy strany jsem nikdy nepotkala a on o nich ani nikdy nemluvil. A kde jsou tví rodiče?“
„Cestují po celý zemi. Táta je takovej ten klasickej dobrodruh a máma radši jela s ním, aby se ujistila, že se mu nic nestane. On je táta totiž strašný nemehlo,“ zasměje se.
„A to nechodíš do školy?“ Napadne mě.
„No, jen občas, mám spíš takový samostudium a do třídy jsem stejně nikdy nezapadla. Chodím tam jen na písemky.“ Protočí panenky. „Jak dlouho tu budeš? Začneš sem chodit na školu, nebo tu seš jen na skok?“
„Nevím, jak dlouho tu zůstanu.“ Odpovím a vyhnu se otázce o škole. I když by nebylo špatné, si to alespoň jednou vyzkoušet. Ten kouzelný středoškolský život. Až na to, že jsem na to trochu stará, jsem vdaná a dokonce jsem už i porodila, dojde mi a musím se trpce pousmát.
„Doufám, že dlouho. Nějak neznám moc lidí, se kterými bych si mohla povídat jako s tebou, Elizabeth.“ Hodí na mě zářivý úsměv. „Promiň, občas jsem až moc upřímná!“
„Nemáš se za co omlouvat, mám ráda upřímné lidi. Akorát skoro žádné neznám, kromě tebe.“ Usměji se i já. „Půjdu se projít, nevím, jak dlouho mi to zabere, ale do večeře bych měla být zpátky.“ Povím jí a podívám se na Richvillský les znázorněný na mapě.

Vyšla jsem z penzionu a porozhlédla se, kudy bych měla jít. A také co bych měla navštívit jako první. Vilu v Richvillském lese? Vilu mých rodičů na ulici Liona? Nebo hřbitov? Podívám se přes ulici, kvůli vůni růží, lilií, karafiátů a dalších květin, a spatřím malé květinářství.
„Vítejte!“ Usměje se starší paní s květinovou zástěrou uvázanou v pase.
„Dobrý den,“ kývnu hlavou a rozhlédnu se. „Máte bílé růže?“
„Ano, mám, ale jen posledních pět.“ Otočí se a vytáhne je z vázy.
„Nebude vadit, pokud si vezmu všechny?“ Otážu se a jednu z nich si vezmu, abych si k ní přičichla, přestože jejich vůni jsem cítila hned při vstupu do květinářství.
„Samozřejmě, že nevadí. Budeš je chtít svázat?“
„Pokud máte černou stuhu,“ posmutním. Ano, první místo, které navštívím, bude hřbitov. Se svázanými růžemi jsem vyšla po ulici směrem ke hřbitovu, který je nedaleko vily mých rodičů, je asi jen o tři ulice dál na kraji města. Po cestě potkám několik záškoláků, starších občanů, kteří posedávají na lavičkách a v neposlední řadě mladou maminku s kočárkem, která se láskyplně naklání ke svému dítěti. Po dlouhé době ucítím bodnutí v srdci.

U brány hřbitova se pozastavím a snažím si vzpomenout, kde je náš rodinný hrob. Za těch několik let přibila spousta těl a tak se trochu změnila i struktura hřbitova a jen stěží říct, o kolik se za tu dobu hřbitov zvětšil. Netrvalo dlouho a došla jsem na správné místo.
Hrob byl zasypaný spoustou listí a větvičkami stromů. Odřený a téměř k rozpadnutí. Chtělo by to nový náhrobní kámen, napadlo mě, když jsem přejížděla prsty po jméně mé matky. Odhrnula jsem větvičky a z náhrobku odsunula i spadané listí. Pod tou vrstvou byl kámen již zčernalý hnilobou a o to víc tam vynikaly mé bílé růže. Bohužel černá stuha se v té špíně ztratila. Znovu jsem se podívala na jména mých rodičů. „Mrzí mě, že tu jsem až po takové době. Slíbila jsem, že se vrátím, až najdu Tommase, ale nejde to. Jako by přestal existovat, což je vlastně pravda, ale… už nevím, co si mám počnout, matko. Opravdu nevím, kde dál mám hledat. Doba je o tolik modernější a stejně mi nic nedokáže pomoci. Kéž bych alespoň věděla, že je ona v pořádku. Jestli žije, nebo zda zemřela jako člověk. Kdybych vůbec něco věděla!“ Po dlouhé době mi začnou téct slzy, ten pocit smutku ve mně byl stále, ale téměř jsem zapomněla, co jsou slzy zač.
„Potřebuji vás, matko. Bez vás a vašich rad nic nedokážu. Ani nevím, jestli by bylo lepší zůstat v tomto městě a doufat, že se objeví. Nebo jestli mám i nadále cestovat po světě. Protože mi přijde, že obojí je marné. Tak moc bych potřebovala poradit!“ Dopovím už poněkud klidněji. „Sbohem matko, otče, zanedlouho zase přijdu.“ Přiložím si prsty ke rtům a následně na náhrobní kámen.

Při opětovném přemýšlení nad tím, jak by mohla vypadat má dcera a jaký život asi vedla, nebo vede, jsem ani nevěděla, jak jsem došla na tu zalesněnou stezku. Přestože bylo kolem poledne a slunce jasně svítilo, stezka byla temná skoro jako by byla půlnoc. Nad tímto výjevem jsem se ale nepozastavila a pokračovala po cestě. Když les začínal houstnout, objevila se na cestě závora. Její panty byly už zrezivělé a bylo dost dobře vidět, že se nepoužila už několik let.
Závoru jsem lehce přeskočila a opět pokračovala dál. Když už se zdálo, že stezka nikam nevede, stromy se začaly rozestupovat a kousek po kousky začala být vidět ona vila. Pomalu jsem vyšla schůdky na terasu, které vydávaly odporný skřípavý zvuk, jako by se pode mnou měly každou chvíli rozpadnout. Přešla jsem ke dveřím a zkusila je otevřít. Se zavrzáním se rozevřely. Copak je tento dům tak děsivý, že se ho ani neobtěžovali zamknout? Pootočím hlavou a cvaknu vypínačem na světla. Přesně podle očekávání je elektřina vypnutá. Proto se automaticky vydám k oknům, která jsou zevnitř zabedněná a ještě jsou přes ně zataženy závěsy. Závěsy odhrnu stranou a vyvalí se z nich oblak prachu, který rozvířím rukou a pomalu začnu strhávat prkno po prkně. Po sundání všech zabednění na levé části domu, byla hala již osvětlená.
Téměř nic se tu nezměnilo. Stále stejné parkety a dřevěné obložení zdí, jen pár obrazů je tu nových. Dokonce i lustr uprostřed haly je původní.

„Tommasi, počkej chvilku!“ Oslovím svého muže a jemné ho chytím za rukáv. Očima stále upřeně pozoruji výlohu a téměř nemohu popadnout dech.
„Co se děje, Elizabeth?“ Zeptá se poněkud polekán tím, že se něco stalo.
„Podívej se,“ kývnu hlavou k výloze. „Vím, že zatím nemáme moc peněz a tudíž bychom neměli utrácet, co máme. Ale jen se podívej. Není ten lustr přímo nádherný? Dokonale by se hodil do haly u hlavního vchodu.“ Přesvědčuji ho.
„Ano, je opravdu krásný.“ Přisvědčí. „Podíváme se dovnitř obchodu a zeptáme se na cenu, co říkáš?“ Usměje se a pomalu přejde ke vstupu.
„Děkuji ti, Tommasi! Mockrát děkuji!“
„Ještě není za co děkovat, má krásná Elizabeth.“ Usměje se a políbí mě na ruku.

Ano, to byl krásný den. Lustr byl sice poněkud dražší, ale Tommasovi se jako správnému obchodníkovi podařilo usmlouvat cenu. Prodavač kvůli němu řekl, že nám dá novomanželskou slevu. Stejně si ale myslím, že i se slevou byl předražený. Když k nám přišli rodiče, otec si málem vytrhal vlasy, když zjistil, kolik nás stál. A to jsme mu raději řekli nižší částku. Zato matka byla nadšená a ihned se vyptávala, v jakém obvodě jsme si ho pořídili. Prý chtěla zjistit, jestli tam také neobjeví nějaký zázrak.
Byla to první věc, co jsme do tohoto domu pořídili. Vzhledem k tomu, že byl plně zařízený, moc věcí jsme do něj nekupovali, ale když už, tak to stálo za to. Muselo, když i tři sta let starý lustr okouzlil dnešní lidi natolik, že ho tu nechali. Na původním místě, aby si ho všiml každý, kdo do domu vstoupí.
„Zase jsi tady?“ Ozve se kousek ode mě a já téměř nadskočím leknutím.
„Probůh! Tohle mi nedělejte, vyděsila jste mě k smrti!“ Vyhubuju jí a ruku držím na srdci, abych zmírnila jeho tlukot.
„Zas tak moc jsem tě vyděsit nemohla, děvenko.“ Usměje se vřele.
„To vy víte nejlíp,“ pousměji se i já. „Ale vážně, neobjevujte se takto z nenadání a neslyšně. Někoho byste opravdu mohla vyděsit až k smrti.“
„Jak se ti daří, děvenko?“ Zeptá se mě a posadí se do hlubokého křesla vedle schodů do druhého patra. Zdá se, že je také původní, jen v jiném čalounění a přemístěné z jiného pokoje v domě.
„Stále stejně, paní Emily. Téměř se mi zdá, že mé pátrání nikdy nenalezne konce.“ Opětovně posmutním a posadím se na podlahu oproti křeslu.
„Dala jsem ti všechen čas.“
„Ano, já vím. A moc vám za to děkuji. Ale pouhý čas zdá se nestačí.“ Podívám se na ní zoufale.
„Ale stačí, děvenko. Záleží jen na tobě, jak ho využiješ a co pomocí něj nalezneš.“ Usměje se opět a její vrásčitá tvář se prozáří.
„Tolik času a já ho všechen promrhala hledáním! Nevím, co bych měla dělat, paní Emily, opravdu nevím! Vypadá to, že nikdy nenajdu, co hledám, ať se snažím sebevíc. Kdybych alespoň věděla, kde bych měla hledat!“ Vyhrknu ze sebe jedním dechem. „Omlouvám se,“ povím již klidněji. „Tolik jste mi pomohla a jak já se vám odvděčím? Vylívám si na vás vztek. Je mi to líto.“ Vstanu ze země a přejdu k oknu, z kterého lze vidět les.
„Tolik ztraceného času. Tolik životů, které za tu dobu zaniklo. Tolik šancí znovu žít, které jsem odmítla. Tolik míst, kterými jsem prošla. Je to vyčerpávající. Ale to Vy dobře víte.“ Zakroutím hlavou.
„Získat to, po čem toužíme, nikdy není jednoduché. Ne všechna rozhodnutí, která učiníme, jsou správná. Ale mám otázku, má drahá. Po čem teď nejvíce toužíš? Stále chceš najít ztraceného manžela?“ Přejde ke mně a jemně mi položí ruku na rameno.
„Sama už nevím.“ Odpovím a znovu zoufale zakroutím hlavou. „Nevím ani, jestli ho stále miluji. Jestli to, proč ho hledám, je kvůli lásce, nebo jestli jen chci najít odpovědi, které mi může říct pouze on. Vím, že toužím spatřit svojí jedinou dceru. Ale ani nevím, co bych jí měla říct, pokud ještě žije. A pokud už zemřela, co si počnu?“ Setřu si slzu, která jako jediná sklouzla po mé tváři.
„Nemohu ti dát víc, než jsem ti dala, děvenko. Ale pokud budeš potřebovat sdílet svoje břemeno, jsem tu pro tebe. Sama dobře vím, jak těžká břemena mohou být. Ať už se rozhodneš pro cokoliv, nezapomeň žít život, který ti byl daný. Obzvlášť pokud už teď lituješ, kolik šancí žít jsi promrhala.“ Usměje se a zmizí stejně nečekaně, jako se objevila.

„Co když už jsem zapomněla, co znamená žít?“ Zeptám se do prázdného domu.

Povídka ke stažení: 

JAVS 1.