Just another vampire story - 2. kapitola

Poté, co paní Emily odešla, jsem jen bezcílně bloudila po domě a po zahradách a vzpomínala na ty krásné chvíle, co jsme s Tommasem za tu krátkou dobu prožili. Ale ani vzpomínání na mou lásku mi nepomohlo v mém dilema. Jestli ho stále miluji, nebo zda ho nenávidím. Třetí možností je, že k němu už po té dlouhé době necítím ani lásku, ale ani nenávist. Možná jediné, co chci, je naposledy ho vidět.
I přes tyto myšlenky, jsem se opět pozastavila na cestě před domem. Klekla jsem na koleno a rukou přejela po štěrkové cestě, která byla zasypána listím a jehličím. Znovu mě bodlo u srdce při vzpomínce, jak tu umíral v mém náručí a jak se pomalu, ale jistě vytrácel jeho dech.
Nakonec to stejně všechno byla lež. Celý čas, po který jsme byli spolu. Dokonce i jeho smrt byla lež. Jeho přísaha. A i kdyby to lež nebyla, kvůli tomu času, co od té doby uplynul, aniž by mě nechal najít ho, se to lží už stalo. Což je možná také důvod, proč už nikomu nedokážu věřit. Nechci znovu naletět, být zklamaná a zraněná natolik, že skoro nemůžu dýchat.

Místo toho, abych se vrátila do penzionu cestou, kterou jsem přišla, jsem se vydala do lesa. Do večeře času dost, a přestože je tohle mé rodné město, necítím se tu doma. Je pro mě cizí skoro jako každé jiné město, které jsem kdy navštívila. A že jich při tom neblahém pátrání bylo dost. Stejně je zvláštní, že v přírodě se cítím živá, skoro jakoby se nic nezměnilo a za každým stromem by na mě mohl vykouknout Tommas. Dováděli bychom spolu v lese, smáli se a zároveň se kochali tou krásnou přírodou kolem.
Ovšem to jen v případě, že by žil, nebo neunesl mou dceru, nebo ode mě neutekl co nejdál. Šlo by to jen v případě, že všechna jeho slova nebyla lež.
S pohledem upřeným do prázdna, se náhle začal les rozestupovat a přede mnou se začal vynořovat penzion, v němž jsem ubytována. Nevím, jak dlouho jsem šla, ale slunce už takřka zapadalo za budovy opodál. Dokonce i počasí se ochladilo, začal vát poněkud silný vítr a silná mračna pomalu plula nad město.
Zrychlila jsem krok a vstoupila do penzionu. Spolu se zaklapnutím hlavních dveří se ozval hrom tak hlasitý, že jsem nevědomky vyjíkla leknutím. Naštěstí jsem nebyla sama.
„Do hajzlu!“ Vykřikne Marry hlasitě odněkud z vedlejší místnosti. „Jéé, ahoj Elizabeth!“ Poví, když vejde do haly a zářivě se na mě usměje.
„Jdeš zrovna včas, a to dvojnásobně! Prvně, žes to stihla domů dřív, než ta bouřka propukla a za druhý jsem před chvílí začla dělat večeři. Takže to za chvíli bude hotový!“ Usměje se opět tím zářivým úsměv. „Sakra!!“ Vykřikne opět, když zazní zvuk hromu a přiloží si ruce k uším.
„Bojíš se bouřky?“ Napadne mě a zeptám se dřív, než si to uvědomím. Marry se na mě smutně podívá a pomalu dává ruce pryč.
„Musím vypadat jako strašpytel, že jo?“ Zeptá se, ale na mě se nepodívá.
„Nechápu, proč bys měla.“ Přejdu k ní, položím jí ruku na rameno a povzbudivě se na ní usměji. „Každý má něco, čeho se bojí. A mít strach není zbabělé, ale moudré. Co ti při bouřkách pomáhá, aby ses tolik nebála?“
„No, jak kdy,“ ušklíbne se a zároveň se mračí. „Většinou-“ Začne, ale nestihne dopovědět, protože se s prásknutím rozevřou dveře dokořán a nějaký mladík zakřičí: „Marry, kde seš?“ Místo odpovědi Marry jen vyjíkne, protože za chlapcovými zády projede obrovský blesk.
„Už jsem tady, už je to dobrý!“ Přiběhne k nám a vtrhne mezi nás. Marry se pevně chytí lemu jeho košile a přitiskne se k němu. Mě nezbývá nic jiného, než se pousmát a zavřít dveře, které mladík rozrazil.
„V této hale se hromy rozléhají hlasitěji, měl bys ji odvést do jejího pokoje,“ povím mladíkovi počítajíc s tím, že ví, kde její pokoj leží. Pouze přikývne a pomalu vede Marry nahoru do schodů. Já po čuchu najdu kuchyni a dodělám jídlo, které Marry začala před chvílí vařit.
Rozhodně se o své hosty umí starat, z ingrediencí, které měla připravené, jsem udělala vepřové kousky s vínovou omáčkou. Domácí knedlíky už měla hotové a tak je jen zbývalo nandat na talíře a přelít omáčkou. Dva talíře jsem dala na tác, vzala vychlazený džbán s limonádou a taktéž ho na něj položila. Teď už zbývá jen najít příbory a skleničky, pomyslela jsem si.
Ani jedno jsem nemusela dlouho hledat, kuchyň mají uspořádanou a všechno je hned při ruce. Vyšla jsem nahoru po schodech a jemně zaklepala na dveře. Chvilku to trvalo, ale otevřel mi onen mladík.
„Přinesla jsem vám jídlo. Chápu, že Marry je teď příliš vystrašená na to, aby jedla, ale prosím, dohlédni na to, aby si alespoň trochu vzala, ano?“ Pousměji se na něj a podávám mu tác.
„Elizabeth?“ Špitne Marry z druhého konce pokoje. Její chlapec převezme tác a hlavou pokyne, ať jdu dovnitř.
„Ano?“ Optám se jí a nevědomky jí pohladím po vlasech.
„Moc se omlouvám, to já měla dělat jídlo. A navíc mělo být pro tebe a ne pro nás. Věř mi, že když není pitomá bouřka, tak se o hosty starám mnohem líp.“ Ušklíbne se a znovu vyjíkne při zaznění hromu.
„Neomlouvej se. Kdyby nebylo bouřky, tak bys mi udělala skvělé jídlo, které bych stejně nechtěla jíst sama. Tudíž bych večeřela s tebou a tak se nestyď za to, že se najíš ty i tvůj přítel. Hlavně něco sněz, než půjdeš spát.“ Přikážu jí nakonec.
„Přítel?“ Vyjeknou oba dva po té, co domluvím. „On není- My nejsme-“ Kouká se na mě a pak na něho.
„Omlouvám se, pokud jsem se spletla. Jsem Elizabeth,“ přejdu k němu a podám mu ruku.
„David,“ poví své jméno i on a neochotně mi stiskne ruku.
„Dobře se o ni postarej!“ Povím a vyjdu ze dveří. Rozejdu se do svého pokoje, kde v okenním rámu sedí Miu a dopadají na ní droboučké kapky deště odrážející se od parapetu. Při vstupu do pokoje na mě ani nepohlédne a bez jediného pohybu dál pozoruje bouřku.
„Musím to okno zavřít, jinak tu bude moc vody.“ Povím směrem k ní. Miu se na mě otráveně podívá a ladně skočí z parapetu na postel, kde si sedne a obmotá svůj hustý ocásek kolem svých tlapek.
„Děje se něco?“ Zeptám se, když okno zavřu a Miu mě nepřestává pozorovat. „Chováš se divně.“ Povím nakonec a přemýšlím, čím by to mohlo být. Miu švihne ocasem a obmotá ho kolem tlapek z druhé strany.
„Myslím, že tu zůstaneme.“ Miu mě nadále pozoruje a sklopí uši dozadu. „Nemyslím v tomhle penzionu, ale ve městě. Potřebuji trochu volna od všeho toho cestování.“ Zdá se, že tato slova ji uklidnila. Přešla ke mně a předními packami se o mě opřela. Upřeně se mi podívala do očí a protáhle mňoukla.
„Já vím,“ zašeptám a vezmu tu navlhlou kouli chlupů do náruče.

Ráno sejdu druhé schody, které vedou do jídelny a také k venkovní terase. Dveře na terasu jsou otevřené dokořán a před nimi je v jídelně prostřen menší stolek, na němž je umístěna snídaně, kterou tam zrovna Marry položila.
„Dobré ráno, už se cítíš lépe?“ Zeptám se a pomalu k ní dojdu.
„Jo, už je mi líp, díky.“ Usměje se.
„David už odešel?“
„No, jo, už jo,“ uhne pohledem a trochu se začervená. „On vážně není můj přítel.“
„Nevypadáte ani jako kamarádi, ani jako spolužáci, ani jako sourozenci. Co tedy jste, pokud ne pár? Nemusíš odpovídat,“ zarazím ji, když se začne nadechovat. „Jsem jen zvědavá. Navíc, tu zůstanu nějkaou dobu, takže možná uvidím, jak to mezi vámi je. Nebo jak se to vyvine.“ Usměju se a přejdu ke dveřím na terasu.
„Snad ti nevadí, že jsem otevřela dveře, ale i když fakt nesnášim bouřky, miluju tu vůni, která po ní následuje.“
„Nevadí, ale doufám, že se nasnídáš se mnou?“ Zeptám se a pobídnu jí, ať si sedne ke stolu, který tak pečlivě přichystala. V miskách je několik druhů ovoce, v další je velké množství pšeničných lupínků a menší džbánek s mlékem. Na menším talířku leží několik kousků toustového chleba a vedle něj je sklenice s džemem.
„Nevěděla jsem, co budeš chtít, tak jsem vzala všechno co se k snídani hodí, neva?“ Pobaveně zakroutím hlavou a automaticky se natáhnu po džemu. „Džem vede?“ Usměje se.
„Dá se to tak říct, jsem na něm téměř závislá. Otec na mě kvůli tomu byl často naštvaný,“ pousměji se při vzpomínce, jak mi huboval.
„Já mám to samý, ale s cereáliemi,“ usměje se i ona.
Když dojíme, pomohu jí sklidit nádobí a pak se obě jdeme posadit do proutěných křesel na terase. Chvíli jen pozorujeme ptáky, kteří skotačí na obloze a posloucháme šustění stromů v mírném větru. „Rozhodla jsem se, že tu zůstanu. Alespoň na nějakou dobu.“ Povím nakonec své rozhodnutí.
„Fakt?“ Zeptá se nadšeně, div z křesla nevyskočí.
„Ano. Přemýšlela jsem nad tím a chci začít chodit do školy. Dřív jsem se učila z domova a tak jsem nikdy neměla šanci do ní jít. A dokud si nenajdu jiné bydlení, zůstanu tady, pokud ti to ovšem nevadí.“ Povím a tím „dokud si nenajdu jiné bydlení“ ve skutečnosti myslím: dokud nezrekonstruuji Richvillskou vilu.
„Super, tak to tě tam dneska můžu vzít, jestli chceš. První hodinu teda už nestíháme, ale to nevadí. A já tam dneska stejně musim, o druhou hodinu píšu nějakej test z historie, fuj.“ Dodá nakonec znechuceně.
„Dobře, děkuju,“ pousměji se. Po převlečení pomalu vyrážíme ke střední škole. Vzhledem k počtu mladších lidí, co jsou okolo je buď přestávka, nebo jdou stejně jako my dvě až na druhou hodinu.
Vchod do školy je hned u silnice, kdežto za ní je obrovská zahrada se stromy a lavičkami. S chodníky si hlavu nelámali, žádné tam totiž nejsou a tak studenti nejsou omezeni chozením po nich. Škola sama o sobě je ale působivá. Přestože tu nemůže být víc než dvacet, nebo třicet let, vypadá, jako by byla postavena v minulém století. Budova sama o sobě není příliš velká, ale i tak vypadá velice majestátně.
Interiér školy je moderní, a i když je chodba vymalována bílou barvou, vypadá útulně. Pod každým oknem jsou vypolstrované lavičky, vedle nichž je nějaká květina. Z prohlížení mě ale vyruší Marry: „Máme štěstí, támhle je ředitel. Aspoň ho nemusíme hledat.“ Poví a já se podívám směrem, kam dosti nezdvořile ukazuje. Spatřím povědomou siluetu muže, který k nám stojí zády a baví se s pár studenty.
„Pane řediteli!“ Zvolá Marry hlasitě a on se podívá naším směrem. Jakmile mě spatří, ušklíbne se. Stejný úšklebek jako tenkrát, když jsem ho viděla poprvé a také naposledy. Zákeřný, prohnaný, ďábelský a zároveň tajuplný a nějakým záhadným způsobem i okouzlující.

„Zdravím, Elizabeth. Dlouho jsme se neviděli.“ Dojde k nám a na obličeji mu stále pohrává stejný výraz. Studenti, s kterými mluvil, zklamaně odešli a říkali ošklivé věci o Marry, jelikož je vyrušila.
„Vy se znáte?“ Zeptá se mě Marry, ale já nejsem schopna dechu, natož abych mohla odpovědět. Protože to on všechno způsobil. Všechno je to jeho vina.
„Takže to vy jste jeho milá?“ Zazní mi v hlavě věta z toho dne. Ze dne, kdy to všechno začalo. Věta z toho odporného pondělního večera.
„Ne tak úplně,“ ujme se slova a přiláká tak Marrynu pozornost. Já z něho oči nespustila ani na nejkratší okamžik. „Jednou, už hodně dávno, jsme se setkali. Ale neznáme se. Tudíž se rád představím.“ Pousměje se. „Mé jméno je Andrew John Gray a jsem ředitelem této střední školy. A co sem přivádí tebe, Elizabeth?“
„Včera přijela do města a chtěla by sem začít chodit.“ Odpoví za mě Marry.
„Vážně? To je skvělé!“ Usměje se na ní. „Tak my půjdeme do kanceláře a ty běž na písemku, hodina za chvíli začíná.“
„Dobře,“ přikývne, starostlivě se na mě podívá a nezbývá jí nic jiného než jít do třídy.
„Pojďme.“ Pokyne ke mně hlavou a zákeřně se usměje. Beze slova a ještě stále bez dechu, ho následuji napříč dlouhou chodbou, dokud nedorazíme k mohutným dřevěným vyřezávaným dveřím. Otevře jejich pravé křídlo a čeká, dokud nevejdu dovnitř. Ředitelna je oproti dveřím skromnější. Polstrované kožené křeslo za obrovským stolem, na němž kromě jmenovky, květin a pár papírů není vůbec nic. Před stolem jsou dvě křesla, mezi nimiž je menší dřevěný stolek. Na zdích jsou pověšené obrazy od méně známých umělců a u dveří je stojan na kabáty.

„Nečekal jsem, že tě ještě uvidím.“ Poví, jakmile zavře dveře a posadí se do koženého křesla za stolem. „Tommas, že?“ Při vyslovení jeho jména se ve mně zdvihne vlna různých emocí, které nejsem schopna rozeznat.
„Mohlo mě napadnout, že tě přemění, chtěl s tebou být do konce věků.“ Dodá a ve mně nakonec zůstane jen jedna emoce. Zklamání.
„Jen stěží to mohl být on,“ povím nakonec a posadím se do jednoho ze dvou křesel. Ředitel jen nechápavě nadzvedne obočí. „Naposledy, co jsem ho viděla, jsem ho pohřbívala do země.“ Jeho nechápavý výraz se promění do zmateného.
„To snad není možný! Proměnil jsem ho jen kvůli tomu, že pořád blábolil o svojí milované Elizabeth a jak s ní chce být navěky věků!“ Vybuchne nakonec a praští pěstí do stolu. „Proč jsi tady?“
„Už mě nebaví hledání. Myslím, že krátký odpočinek mi po těch třech stech letech neublíží. Navíc jsem se rozhodla, že zrekonstruuji náš dům.“
„Proč ses rozhodla pro školu?“
„Sama pořádně nevím, ale když vím, že to ty jsi ředitelem, asi sem chodit nebudu. Netušila jsem, že bych mohla člověka, který zruinoval celý můj život, potkat na takovémto místě. Také jsem nikdy netušila, že mohu někoho nenávidět. Přesto jsem mohla očekávat, že tou osobou budeš ty.“ Povím pohrdavě a vstanu z křesla k východu.
„A opravdu jsem ho zruinoval já?“ Položí otázku, která mě zarazí. Ano, to já právě řekla, že to on všechno zničil, ale ten, kdo mi opravdu ublížil, nebyl on, ale Tommas. On neukradl mou dceru a neschovával se přede mnou. Opravdu ho nenávidím, když jsem na tohoto muže nepomyslela od té doby, co jsem pohřbila Tommase? Takřka jsem na něj zapomněla.
„To mi připomíná,“ začne najednou, dřív než stihnu cokoli říct. „Omlouvám se, že jsem to slyšel, ale neříkala jsi tehdy, že jsi těhotná? Kde je to dítě?“
„Zeptej se Tommase.“ Povím naštvaně a zároveň ublíženě a vyjdu rychlým krokem ze dveří.
„Přijď v pondělí od devíti hodin, sestavím ti rozvrh!“ Zavolá za mnou, když už vycházím z budovy a zasměje se. „Já vím, že přijdeš.“

Povídka ke stažení: 

JAVS 2.