Just another vampire story - 3. kapitola

„Dneškem počínajíc je tato slečna vaší novou spolužačkou.“ Poví ředitel, jakmile vejde do třídy a já ho neochotně následuji.
„Mé jméno je Elizabeth Rough, těší mě, že vás poznávám.“ Představím se trochu nervózně.
„Po vyučování za mnou přijď do ředitelny,“ zašeptá mi u ucha, když opouští třídu a já se jdu posadit na volné místo na druhé straně třídy. Dřív než stihne opustit místnost, se na něj podívám znechuceným pohledem, který ho spíše pobavil, než cokoliv jiného.
„Čau,“ ozve se z pravé strany, když se posadím do lavice. Překvapeně poznám hlas Davida, který už není tak odměřený, jako když jsme se potkali poprvé. „Nevěděl jsem, že sem začneš chodit.“
„Já pořádně také ne.“ Povím první, co mě napadne. „Omlouvám se za to minule, ale poněkud jste vypadali jako pár.“
„Možná proto, že se známe od malička. Často jsme si spolu hráli a víceméně jsme spolu vyrostli. Ale spolu rozhodně nejsme. Bere mě jen jako staršího bráchu.“ Zamračí se nakonec a dívá se na profesora, který vykládá svou látku, přestože ho nikdo neposlouchá.
„To zní, jako bys s ní chtěl být.“ Ujišťuji se ve svém názoru.
Zatváří se vyděšeně, skoro jako bych ho chtěla zabít. Pak najednou zvážní a řekne: „Prosím, neříkej jí to.“
„Nepovím,“ zasměju se pobaveně. „Ale ty bys jí to říct měl.“ Zvážním i já a s těmito slovy je naše konverzace u konce.

Zbytek hodin se táhnul tak pomalu, že jsem se téměř bála, že dnešní den neskončí. Každý z profesorů mi vykládal, co všechno bych měla dohnat, kde seženu potřebné materiály a kde naleznu jejich kabinet. Pro moji smůlu profesoři nebyli jediní, kdo se mnou chtěl mluvit. O každou volnou chvíli za mnou přišli spolužáci a neustále se vyptávali, odkud jsem přišla a proč mě napadlo přejít zrovna na tuto školu. Jejich otázky snad neznaly konce a já sama nevěděla, jak na některé z nich odpovědět, aniž bych lhala. Přestože jsem stará přes tři sta let, stále nechci nikomu lhát.

Pomalu, znaveně a otráveně se přibližuji k ředitelně a dokola si opakuji, že se nesmím rozčílit ani nic jiného, co by mohlo způsobit nechtěné problémy. Důležité je zjistit nějaké užitečné informace.
Dvakrát jemně zaklepu na dveře, i když sama dobře vím, že to není třeba. Protože on mě očekává a musel mě vycítit. Proto ani nečekám na pozvání dovnitř. Je to jen formalita, bez které se dokážeme obejít.
„Jaký byl první den?“ Zeptá se a je ke mně otočen zády.
„Poněkud vyčerpávající,“ posadím se do jednoho ze dvou křesel. Vyčkávám, až se ke mně otočí čelem, ale pan ředitel si zřejmě na zdvořilosti nepotrpí a stále se dívá ven z okna. „O čem chcete mluvit?“ Zeptám se přemýšlejíc, že možná odejdu dříve, než jsem čekala.
Potichu se zasměje a pomalu se ke mně otočí. „Neřekl jsem, že s tebou chci mluvit, Elizabeth.“
„Pokud nic nechcete, tak mohu jít, že?“
„V tom ti bránit nebudu, je to tvoje volba. Ale než odejdeš,“ dořekne, jakmile se začnu zvedat k odchodu, „Co si tak dát něco k pití?“ Usměje se a nadzvedne jedno obočí. Otevře skříňku ve stolku a vytáhne balík krve. „Po celém tom únavném dni máš zajisté žízeň.“
„Zdá se, že vás zklamu, pane řediteli,“ snažím se uklidnit svůj žaludek. „Já nejsem jako vy, ani jako Tommas. Nejsem jednou z vás.“
„Nejsi upír a stále jsi naživu? To znamená jediné. Ta stará ježibaba použila nějaké kouzlo.“ Usměje se vesele, jakoby vyřešil nějakou těžkou hádanku a sám se z balíku krve napije.
„Ano, paní Emily použila kouzlo.“ Opravím ho. Nerada slyším, že o ní mluví špatně, když byla jedinou osobou, která mi pomohla. „To kouzlo bude trvat do té doby, dokud nenajdu Tommase. Takže povězte mi, pane řediteli, nevíte náhodou, kde by mohl být?“ Opřu se o stůl a nakloním se k němu.
„Už dvě stovky let jsem ho neviděl.“ Pokrčí rameny.
„To je stále kratší doba, než kterou mám já.“
„Dobře, bylo to na maškarním bále v Itálii u nějaké význačné rodiny. Její jméno si bohužel nepamatuji.“ Zvedne ruce nahoru v protáhnutí.
„A… byl s ním někdo?“ Zeptám se nervózně.
„Stěží říct, Elizabeth. Byl to maškarní bál. Nemohu s jistotou vědět, jestli to byl vůbec on.“ Dosti nedostačující odpověď. Sednu si zpátky do křesla a povzdychnu si.
„Myslíš, že s ním bylo tvoje dítě, že ano? Nebo v to alespoň doufáš.“
„Jistě, že v to doufám. Alespoň jednou chci vidět svojí dceru. Nemáte ponětí, jak těžké to pro mě je.“
„To nevím, já nikdy žádné děti neměl. A hádám, že žádné mít ani nebudu, když jsem mrtvý.“ Pokrčí znovu rameny a napije se z balíku krve. „Takže máš dceru? Jak se jmenuje?“

„Tady je, zlatíčko.“ Zašeptá potichu matka a kráčejíc ke mně nese v ruce drobné tělíčko, které je zabalené v dečce. „Je tak nádherná!“ Pohladí ji opatrně po hlavičce, když mi jí vloží do náručí.
„Je tak droboučká,“ usměju se na ní a chytnu malinkou ručku, která se ke mně natahuje. „Její krása ještě vykvete! Bude nejkrásnější dívkou v širokém okolí. Ale nevím, jestli nejšťastnější.“ Posmutním nad ztrátou svého manžela. Nikdy se nedozví, jak nádherná je jeho dcera. Naše dcera.
„Uděláme vše pro to, aby byla šťastná, Elizabeth,“ pohladí mě matka po tváři. „Jaké jí dáš jméno?“
Úvahy mi trvaly jen kratičký okamžik. Jen po prvním pohledu na ní vám vyskočí na jazyk jediné jméno, které k ní dokonale sedí.

„Rose.“
„Krásné jméno.“ Pousměje se Andrew.
„Také byla nejkrásnějším dítětem, jaké jsem kdy viděla. Ale jediné, co jsem pořádně stihla, bylo dát jí jméno. Přibližně po čtyřech měsících přišel a vzal jí pryč. Vrátil se, jen aby mi všechno vzal.“ Sklouzne mi slza po tváři. Nevím ale, jestli je to slza smutku, nebo radosti díky té krásné vzpomínce, kterou jsem si vybavila.
„Je mi to líto.“ Položí ruku na ty moje, které mám stále položené na stole a po pár sekundách jí opět odtáhne.
„Proč jsi to udělal? Proč jsi ho musel přeměnit?!“ Sevřu natažené ruce v pěst a snažím se schovat svůj obličej celý od slz za závoj vlasů.
„Nebylo to zcela úmyslné. Rozčiloval mně a já udělal první, co mě v tu chvíli napadlo. Sám si dobře uvědomuji, že to nebyl nejlepší nápad.“ Povzdychne si a já k němu zvednu zrak. Spatřím jeho zamračenou tvář a téměř se mi zdá, že lituje toho činu, který spáchal. „Byli jsme přátelé. Možná i nejlepší. Věděl o tom, kdo jsem a věděl také to, že ve městě nejsem jediným. Proto také nechtěl, abys někam chodila sama, obzvlášť po nocích.“
„Při každém našem setkání mi vyprávěl o jeho krásné ženě. Říkával, že je nejkrásnější ženou pod sluncem. A také velmi chytrou. Neustále básnil o tom, jak je laskavá, jak miluje zvířata a všechno živé. Jak se jí nelíbí zvyky tehdejší doby. Stejně jako jemu. „Ale díky těmto hnusným zvykům jsme se mohli setkat,“ říkával s tím poblouzněným výrazem, který mě ještě doposud irituje.“ Nikdy mě nenapadlo, že o mně takhle mohl mluvit.
„Pořád dokola opakoval, že s tebou chce být na věky věků. A já věděl, že tím naráží na mě a na mojí nesmrtelnost. Stejně jsem ho vždy ignoroval a doufal, že ho to přejde. Sám dobře vím, že i když se dva lidé nesmírně milují, tento nekonečný čas to zanedlouho zničí. Toho večera mě téměř prosil. Říkal, že možná nikdy nebudete mít děti a že s tebou chce být navěky. Jeho otravnost a výdrž mě naštvala natolik, že jsem jeho přání splnil. Ještě teď mě štve, že jsem to opravdu udělal. O to víc, že tebe nechal být a schovává se před tebou. Vážně, co si ten blbec myslí?“ Vypije poslední zbytky krve ze sáčku a vyhodí ho.
Mě začaly stékat nové slzy, které mi nešly zastavit. Nevěděla jsem, proč vlastně brečím, neměla jsem žádný pořádný důvod. Už spoustu let nemám ani jeden důvod brečet. Ale tohle je poprvé za celý můj život, co jsem se takhle cítila. Jenže bohužel nevím, co za pocit to bylo. Plakala jsem snad celé hodiny bez ustání. Nevydala jsem ze sebe jedinou hlásku. Jen mi stékaly slzy po tvářích. Občas v silném proudu a občas jen pomalu sklouzávaly jedna po druhé, dokud se zase nezrychlily.
Nechápala jsem, proč nebo za co vlastně brečím. Jako bych vůbec něco chápala. Celý můj život nedává smysl. Proč by tohle mělo?

Ředitel vyčkával potichu v křesle a pozoroval mě. Pláč před cizím člověkem nestrpím. Vlastně nemám ráda, aby mě někdo viděl takhle slabou celkově. Ale on mě jen tiše pozoroval se smutným výrazem a pomalu čekal, až přestanu.
„Omlouvám se,“ vydala jsem ze sebe tak potichu, že i upíří sluch to mohl přeslechnout. Musela jsem si odkašlat, abych dokázala vůbec něco říct. „Omlouvám se.“ Zopakovala jsem, ne kvůli tomu, že mě nemusel slyšet. Chtěla jsem ta slova říct znovu, abych potvrdila jejich pravost. Je jedno, jestli se omlouvám jemu, nebo sobě, nebo komukoli jinému. Prostě jsem je potřebovala říct. Nejraději bych je vykřičela do celého světa, ale hádám, že tohle mi bude muset stačit.
„Nevím, proč by ses měla omlouvat. Chápu to.“ Jeho výraz je stále stejně smutný a hledí na mě bez mrknutí oka a bez jediného pohybu.
„Ale já to nechápu!“ Vyhrknu rozčíleně rozhazujíc rukama. „Já to nechápu,“ povím poněkud klidněji a stisknu si ruce.
„Časem pochopíš. Kdo ví, kdy na to přijdeš, ale ten den rozhodně nadejde. Dřív či později. Nelam si hlavu, Elizabeth.“ Usměje se povzbudivě, ale stále má ten stejný výraz.

„Řediteli… Říkal jste, že i když se dva lidé nesmírně milují, nesmrtelnost to zničí. Znamená to, že se to stalo i vám?“ Zeptám se ze zvědavosti.
„Ano.“ Sklopil hlavu dolů a zadíval se na své spojené ruce. „Milovali jsme se. Jeden pro druhého bychom zemřeli. A tak se taky stalo. Nevím, kdo mě přeměnil, ale když se to ona dozvěděla, to, že už nejsem živý, chtěla zemřít taky a stát se stejným monstrem jako já. Nechtěl jsem, aby se stala tím, čím já. Nutnost zabíjet a pít krev byla příliš silná na to, aby se dala snášet, nebo snad přehlížet. Ale nedokázal jsem si představit, že bych žil bez ní. Proměnil jsem jí. Téměř jsem jí zabil, protože bylo velmi těžké přestat sát její krev.“
„Po přeměně jsme začali cestovat a hráli jsme hry, při kterých jsme lovili jídlo. Zpočátku to bylo normální. Každý nováček má hlad a jak lépe ho zahnat než hrou, při které se nakrmíš? Problém byl ale v tom, že já je nechtěl zabíjet. Kdežto ona si v tom přímo libovala. Chtěl jsem, aby s tím přestala, aby zklidnila svůj hlad, aby to udělala pro mě. Řekla mi, že pro ni nic neznamenám a že pokud se mi to nelíbí, mám se klidit pryč. Poslechl jsem jí. Měl jsem si všimnout dřív, že už ke mně necítí žádnou lásku. Brala mě jen jako hráče pro její hru.“
„To mě mrzí. Myslíš, že bychom s Tommasem skončili stejně? Kdyby mě přeměnil taky. Dopadli bychom jako vy?“ Sevřela jsem lem své sukně a bála se odpovědi.
„Nevím. A obávám se, že to nikdy nezjistíme. Možná by to totiž bylo stejné, jako je to teď. Ty ho hledáš a on před tebou utíká. Ale možná by bylo všechno jinak. Možná a kdyby jsou velmi ošemetná slovíčka.“
„Milujete stále svojí ženu?“
„Nejsem si jistý, jestli ji miluju. Rozhodně jsem ji miloval. Ale bohužel jsem byl také tím, co jí zabil. Co uděláš ty, až se znovu setkáš s Tommasem? Odpustíš mu, zabiješ ho? Jiné možnosti mě ani nenapadají.“ Opře se lokty o stůl a položí si obličej do dlaně.
„Sama nevím. Už několikrát jsem nad tím přemýšlela. Stále si ale nemyslím, že bych ho dokázala zabít. Dokud ho neuvidím, nebudu vědět, jestli ho miluji nebo nenávidím. Nebudu vědět vůbec nic. Ale…“ Skloním hlavu tentokrát já a pozoruji špičky svých bot.
„Ale?“ Vyzve mě, abych dořekla svou myšlenku.
„Opravdu ho chci vidět.“ Povím rozhodně ale zároveň poníženě.
„Proč tedy přestáváš s hledáním?“
„To že budu bloudit po světě a budu prohlížet každý kout, neznamená, že ho najdu. Mám při tom asi stejně velkou šanci, jako když zůstanu tady. Navíc nechci jen najít Tommase a Rose. Chci také prožít život, který mi byl dán. Chci se pokusit být alespoň trochu šťastná, pokud je mi to vůbec souzeno.“ Dopovím s mírným úsměvem na tváři, kterého si nejsem vědoma.
„Tak tedy žij, Elizabeth.“ Usměje se i ředitel a položí mi ruku na rameno, přestože jsem si nevšimla, že by vstal ze své židle.
„Vynasnažím se, řediteli.“ Vstanu z křesla i já a zamířím ke dveřím. „Děkuji vám. I když jen trošku, pomohl jste mi. A ráda jsem se o něm dozvěděla něco nového. Zítra nashle!“ Zvednu ruku na rozloučenou před tím, než za sebou zavřu dveře.
„Nashle, půvabná Elizabeth.“

Povídka ke stažení: 

JAVS 3.