Just another vampire story - 9. kapitola

  „Huh?“ Podívám se na něj zmateně.
  „Chápu, takže takovýhle vztah mezi sebou máte.“ Přikývne s mírným úsměvem.
  „My mezi sebou nemáme žádný vztah! O čem to mluvíš Andrew?“ Vstanu z postele a držím si od něj odstup. Dostala jsem odpověď na to, proč mě políbil, ale vůbec se mi nelíbí. Vždyť to vůbec nedává smysl! „Já k tobě nemám žádný city! Ten koho miluju je-“ zaseknu se uprostřed věty. „Ne. Tohoto Tommase už nemiluji. Ten můj je mrtvý. Pohřbila jsem ho. Ty jsi ho zabil, ty jsi mi zničil život. Nikdy k tobě nebudu cítit lásku.“ Nedívám se mu do tváře. Pozoruji okraj postele, na kterém jsem seděla. Ani jsem nepoužila naštvaný tón, přesněji jsem nepoužila žádný. I ta slova jsem řekla spíš šeptem.
  „Jsi na něj dost hnusná, Elizabeth,“ vytkne mi Rose a mě při jejích slovech bodne u srdce. Já jsem hnusná?
  Nadechnu se k odpovědi, ale žádná mě nenapadá. Konečně získám alespoň odvahu podívat se na ředitele. Takový smutek a bolest, co se zračí v jeho očích, až šokem o krok ustoupím. Asi jsem opravdu hnusná, ale nezaslouží si to snad?
  Skloní hlavu, abych mu neviděla do tváře. „Našla jsi, co jsi hledala?“
  „To kouzlo,“ vzpomenu si a přejdu k nočnímu stolku, kde je odložená dýka.
  „Kouzlo?“ Zeptá se Rose nechápavě.
  Přikývnu a vezmu dýku do ruky. „Jak sis mohla všimnout, nejsem upír. Ale nějak jsem musela zajistit, abych byla stále naživu. Proto jsem požádala jednu čarodějku o pomoc. Dokud nenajdu to, co hledám, nezemřu ani nezestárnu. Vlastně žádné zranění na mě nebude fungovat.“ Vysvětlím a natáhnu zápěstí, do kterého jsem se řízla při upířím setkání. Po tehdejším řezu nezbyla ani jizvička. Zatlačím dýku do měkké tkáně a rychlým pohybem se říznu.
  Okamžitě se vyvalí krev.
  „Zajímalo by mě, jak tvoje krev chutná,“ popojde Rose blíž s vysunutými špičáky.
  „Ne!“ Napřáhnu k ní zdravou ruku a zraněnou schovám za záda. „Pokud není kouzlo zlomeno, má krev by tě zabila.“ Podívám se na své zápěstí a otřu z něj krev lemem trička.
  „Rána se zaceluje.“ Povím zklamaně. Takže Rose nebyla to, co jsem hledala? Tak co tedy? „Takže musím najít Tommase?“ To je jediné vysvětlení. Jenže… já ho nepotřebuju vidět. Ani nechci. Mám Rose. Teď mi jsou ukradené všechny důvody, proč jí tehdy odnesl. Proč mě opustil. Už mě nic z toho nezajímá. Tak proč není kouzlo zlomeno?
  „S tím ti možná můžu pomoct. Když jsem odcházela, řekl, že se budeme jednou ročně střetávat na jednom místě. I když jsem tam ještě nebyla. Nějak mi nechybí. Ale do toho dne zbývají pořád tři měsíce.“
  „Tři měsíce?“ Zeptám se duchem nepřítomna.
  „Nemusela jsi být na pana Greye tak hnusná.“ Zkonstatuje a já se divím, proč to před ním vytahuje. Jenže má dcera vůči němu není necitelná. Protože tu vůbec není.
  „Kdy…?“ Zeptám se zmateně, když se Rose posazuje na stejné místo, kde byl před tím on a nedůvěřivě si prohlíží Miu.
  „Když ses začala hojit. Už to na něj asi bylo moc,“ pokrčí rameny. „Ale v jedný věci nemáš pravdu. Možná Tommyho přeměnil, ale to Tommy dělal všechna rozhodnutí. Gray není na vině. Nemáš nárok ho nenávidět.“
  „Nemám nárok?“ Snažím se marně pochopit její slova.
  „Nikdy by mě nenapadlo, že budu poučovat svou vlastní matku!“ Začne se smát a rozvalí se po posteli. „Nikdy by mě nenapadlo, že někdy uvidím svojí matku.“ Poví už klidněji. Přejdu k ní na postel a znova jí obejmu.
  „Vždy jsem toužila tě spatřit. Mojí sladkou Rose.“ Pohladím jí po tváři. Je zvláštní, že je vzhledově starší než já. Na to si asi nikdy nezvyknu.
  „Já nikdy nebudu moct mít děti.“ Řekne a v očích jí jdou vidět náznaky slz. „Tommy mi tu možnost vzal.“
  „Ty ses nechtěla stát upírem?“ Pouze zakroutí hlavou. „Ach dítě moje. Tak moc mě mrzí, že jsi nemohla mít normální život. Tak moc mě to mrzí.“ Přimknu si jí do náruče.
  „Jaký to byl pocit, když jsem se narodila?“
  „Ten nejúžasnější na světě. A také velmi smutný. Mrzelo mě, že nikdy nepoznáš svého otce. I když to bylo možná spíš sebelítost.“ Odpověděla jsem jí upřímně. Nejen, že jsem našla svou dceru, ale i někoho, komu můžu říct úplně všechno.
  „Kolik ti vlastně bylo?“ Zajímá se dál.
  „Myslíš, když jsem tě porodila? Sedmnáct. Narodila ses 7. 7. 1730, týden po mých narozeninách.“ Pousměju se. „Rose… Kolik měl za tu dobu žen?“
  „Dost, ale s žádnou z nich nespal. Minimálně dokud jsem byla s ním. Jinak ženy sváděl každou noc. Je to jeho způsob jak se nakrmit. Prý krev chutná líp, když jí mají rozprouděnou díky vzrušení. Já se nekrmím tak často, ani tímhle způsobem,“ odpoví dřív, než se stihnu zeptat. „Mám pár lidských přátel v každém desetiletí a ti mi občas poskytují krev, když jsem na ně hodná. Nejlíp vždy proti nějaké službě, kterou po mě chtějí.“ Pokrčí nezaujatě rameny.
  „Takže máš alespoň přátele,“ uleví se mi, i když jen trochu.
  „Tak nějak…“
  Po chvilce nepříjemného ticha neodolám a zeptám se: „zůstaneš v tomhle městě?“ Rose pouze přikývne a pousměje se. A ve mně se rozlije úleva, kterou jsem už dlouho nepocítila.
  „Asi se půjdu zapsat. Ještě budu muset dojít do starýho motelu a vzít si tam pár věcí, takže přijedu později. Teď jsem to já, kdo přikývne. Když vyjde z pokoje, svalím se na posteli a smějíc se a plakajíc zároveň drbu Miu.

  „Netušila jsem, že moje matka bude tak naivní.“
  „Ano, rozhodně o Tommasovi musí pochybovat, když uvěřila něčemu takovému.“ Ušklíbne se jako vždy a vytáhne z krabičky cigaretu.
  „Proč to děláte? Proč chcete, aby si myslela, že Tommy je zlý?“
  „To je jednoduché. Jsem sobec. Nechci, aby přemýšlela o někom jiném, kromě mě. A dokud jeho bude mít v hlavě, mě si nikdy nevšimne.“ Popotáhne z cigarety a opře se zády o zeď.
  „Můžeme o něm oba říkat, co chceme, ale co až ho jednoho dne potká?“
  „Nepotká,“ poví s takovou jistotou, až to dívku zaskočí.
  „Vážně? A jak to chcete zařídit?“
  „Klidně ho zabiju, bude-li třeba.“ Pokrčí rameny.
  „To vám nedovolím!“ Praští pěstí do zdi jen pár milimetrů od jeho hlavy. Trefit se do něj, nedopadlo by to hezky. „Klidně budu lhát o tom, proč mě unesl a tak, ale vztáhneš na něj ruku a já se postarám o bolestivou smrt pro tebe.“
  „Takže už si tykáme?“
  „Nehrajte si se mnou! A vraťte mi mé přátele.“
  „Ještě ne, hra není u konce, milá Rose.“ Odchází od ní a mává jí, jako by to byl sraz mezi přáteli. „Mimochodem, jaké je lhát vlastní matce?“ Ušklíbne se svým sarkastickým úsměvem a pokračuje v cestě.

  „Už se cítíš líp?“ Ptá se Marry starostlivě u večeře, když se dívá na mou culící se tvář.
  „Ano, děkuju. A zároveň se omlouvám, že jsem zkazila plány.“
  „No, sice to úplně nechápu, ale tak hlavně, že už nemáš depku. Ta holka, Rose, je ta cos jí hledala?“ Přejde rovnou k hlavnímu bodu.
  „Ano.“ Přikývnu jen. Teď nevím, co víc o tom mohu říct a co si musím nechat pro sebe. Jsem tak šťastná, že bych jí nejraději vše vylíčila do nejpodrobnějších detailů, ale to nemohu. Ohrozila bych ji. A také Rose, pokud bude žít v tomto městě. Nikdo se nesmí dozvědět, že je upír. Ani že je mou dcerou.
  „Je ti hodně blízká…“ I když to bylo jen konstatování, přikývla jsem na souhlas.
  „Vlastně tu bude asi také bydlet.“
  „Aspoň tu bude víc živo,“ usměje se, i když se zdá, že jí něco trápí a její úsměv mi nepřijde upřímný.
  „Co se děje?“
  „Sama nevím, možná mě štve, že tě nebudu mít pro sebe?“ Přemýšlí nahlas. „Ale tak zas ty teď nebudeš tak smutná, což je plus. Nechápu, co mě vlastně žere.“ Povzdychne si.
  „Opravdu jsi zajímavá!“ Neodolám a začnu se nad její upřímností smát. Nejdříve se začala čertit, ale nakonec se smála spolu se mnou. Smály jsme se tak dlouho, že nám dokonce vystydlo jídlo. A přestože nerada nechávám zbytky, nechaly jsme to tak a šly si sednout na venkovní terasu s bylinkovým čajem.
  „Zítra přijedou rodiče.“ Poví do ticha nastávající noci.
  „Opravdu? To je skvělé!“ Určitě se jí už strašně stýskalo, napadne mě.
  „Ani ne… Neřekla jsem jim, že chodím s Davidem, táta se z toho zblázní.“ Osvětlí dřív, než se stihnu zeptat. „A mamka mě asi zabije.“ Zasměje se trochu ironicky.
  „Proč?“ Snažím se to pochopit.
  „Tak nějak bere randění a přátele jako ztrátu času. Přestože ona nedělá nic jinýho, než že obskakuje tátu. Hádám, že nebude nadšená ani z toho, že se s tebou bavím. Navíc jsi host, tak bych se tak k tobě taky měla chovat. Ne jako ke kamarádce.“ Usrkne s čaje a povzdychne si.
  „I když jsem ráda, že je zas uvidím, tak nějak mám pocit, že to přinese jen nervy a křik. No, kdo ví, třeba se pletu a bude to všechno v pohodě.“
  „Pravda, kdo ví?“ Dívám se do tmavého lesa a sama nevím, co se mi vlastně honí hlavou. Možná nic a možná tam proplouvá takové množství myšlenek, že je nejsem ani schopna zaregistrovat. Jedním jsem si ale byla jistá, sen z dnešního rána se nikdy nesplní. Byl to jen pouhý sen, který se nikdy nestane skutečností. Tommas je pro mě mrtvý. Už navždy.
  A co se ředitele týče… Co si počnu s ním? Není tak snadné se mu vyhýbat, přestože když se zachce jemu, není k nalezení. Nikdy by mě nenapadlo, že by mě mohl mít rád. Ani když mě políbil. Napadaly mě různé důvody, ale láska? Přestaňte žertovat. Stejně to bude jen nějaká jeho hra. To bude ono, hra. Která zdá se teprve začíná.
  Ale co na tom záleží? Rose je zpátky. Moje malá Rose. Heh, malá? To bych možná měla ještě přehodnotit.

Povídka ke stažení: 

JAVS 9.