Just another vampire story - 8. kapitola

 Hned další ráno jsem se probudila překvapená svým vlastním snem. Zdálo se mi o Tommasovi. Sny o něm mívám docela často, ale nikdy takový, jako dnes.
 Byli jsme uprostřed lesa na krásném paloučku. Pouze já a on.
 Na trávu rozložil svojí tenkou černou mikinu a já zas svůj pléd, pod kterým jsem měla jednoduché bílé šaty na ramínka, abychom si měli kde sednout. Začali jsme pojídat lesní jahody, které jsme posbírali za cesty. Byl to krásný neplánovaný piknik.
 Úžasně romantický a spontánní okamžik. Vnímali jsme každý pohyb toho druhého a náhle přišlo na řadu lechtání a pošťuchování, jako bychom byli děti. Když konečně přestal a já se mohla pořádně nadechnout, začali jsme mluvit o všem možném, co nám přišlo na jazyk a smáli jsme se i maličkostem.
 Náhle jsme měli obličeje tak blízko u sebe, že jsem cítila jeho dech na své tváři a mírné teplo vyzařující z celého jeho těla. A pak… Nevím, kdo koho vlastně políbil. Kdo překonal tu malou vzdálenost, co mezi námi byla. Ale po dlouhé době se naše rty toužebně spojily a ani jeden z nás nechtěl přestat, i když nám docházel dech.
 A také jsme nepřestali. Naopak jsme začali rukama prozkoumávat tělo toho druhého. Ujišťovali jsme se, že ani po tak dlouhé době se nic nezměnilo. Kromě pár jemných jizviček na jeho nyní již obnažené hrudi s mírně vypracovanými svaly.
 Doteky ani polibky nepřestávaly, stále přibývaly, dokud jsme nebyli zcela pohlceni vírem lásky a hlavně vášně. Dokud se naše těla opět nespojila v jedno.
 Bohužel, sen ve mně nevyvolal pouze zmatenost, ale také popuzenost. Samozřejmě, že jsem sny tohoto typu měla už dříve, ale už opravdu dlouho jsem na nic takového ani nepomyslela. Tak proč zrovna teď?

 Mary si u snídaně pochopitelně všimla mé špatné nálady a tak mě donutila jet do vedlejšího města nakupovat. Vlastně mě nemusela moc přemlouvat, hlavně, že nebudeme poblíž Kate.
 Cesta autobusem trvala půl hodiny, ale s Mary jsme si řekly sotva půl slova. Sice si ze včerejška nic nepamatuje, ale není sama sebou. Když konečně dorazíme do přeplněného centra, vydáme se po obchodech s šaty a pomáhám Mary s výběrem. Spíš se těším na slíbený oběd v pizzerii a žádné oblečení mě stejně nezaujalo. To se však v mžiku oka změní.
 Na figuríně ve výloze byly úplně stejné šaty, které jsem měla ve svém snu. Tenká ramínka, zúžený pas a to jak střihem, tak tenkým hnědým spleteným páskem a k tomu suknice s volánky.
 „Chceš si je zkusit?“ Zeptá se Mary, když si všimne mého pohledu.
 „Já nevím,“ odpovím popravdě a jsem stále trochu v šoku. Chci šaty, které jsem měla v tom snu? Je to snad nějaké znamení nebo pouhá shoda náhod?
 „Tak pojď! Určitě ti budou slušet.“ Usměje se nadšeně. „Promiňte mi, kde tu máte ty bílý šaty, co jsou ve výloze?“ Obrátí e hned na prodavačku a mě doslova táhne za sebou.
 „Je mi líto, ale máme pouze ty vystavené.“
 „A můžem si je vyzkoušet?“ Nenechá se odbýt.
 „Jasně,“ usměje se prodavačka, ale v hlase jí zní popuzenost. Zřejmě jí vadí v práci pracovat.
 S jistou nervozitou jsem si šaty oblékla a nejistě se podívala do zrcadla. „Jakoby je ušili pro tebe,“ poví Mary, když za mnou vleze do kabinky a pak mě nutí se v nich otáčet a natáčet, aby mě viděla ze všech úhlů.  „Konečně si taky něco koupíš ty!“
 „Nevím, zda si je vezmu,“ odpovím stále nevěříc vlastním očím.
 „Blázníš? Viděla ses v tom zrcadle?“ Vyjede na mě a máchá při tom rukama.
 „Já jen… Já nevím…“ Povzdechnu si a posadím se na malou židličku, co je v kabince. V zrcadle stále pozoruju šaty s rozporuplnými pocity. Ano, vypadám v nich dobře a dokonce si jsem sama vědoma, že slovo dobře je nedostačující. Jenže co ten sen? Sotva na něj pomyslím a znovu se mi celý přehraje v hlavě.
 „Líbí se ti?“
 „Ano.“
 „Myslíš, že ti sluší?“
 „Ano.“
 „Chceš je?“
 „Ano,“ odpovím stejně bez rozmyslu jako u předchozích otázek.
 „Super! Tak je jdem koupit!“ Prohlásí vítězoslavně a vyjde ven, abych se mohla převléknout do svého oblečení.
 Slečna prodavačka se nepřestala chovat povýšeně, ani když jsme stály u pokladny s šaty v ruce. Otráveně je zaúčtovala a snad ještě otráveněji zandala peníze do pokladny. Co čekala? Že dostane příplatek? Jen stěží.

 S bolavýma nohama jsme se posadily do italské restaurace poblíž kina. Já si objednala salát s balkánským sýrem a těstoviny, kdežto Marry se rozhodla, že sama spořádá velkou pikantní pizzu.
 „Tolik pěknejch věcí a ty si koupíš jen jedny šaty, není to smutný?“ Postěžuje si s pohledem na jedinou nákupní tašku, kterou mám položenou vedle sebe na lavici.
 „Není, alespoň něco jsem si koupila, i když bych je nejraději vrátila,“ povzdychnu si.
 „Proč?“ Zeptá se takřka naštvaně.
 „Nemám z nich dobrý pocit.“ Odpovím popravdě. Jenže dříve než stihnu alespoň z části vysvětlit důvod, zahlédnu periferním viděním známou postavu. „Andrew?“ Vyslovím jeho jméno nevědomky.
 „Ty ředitele oslovuješ jménem?“ Zeptá se podezíravě a podívá se jeho směrem. „He? Kdo je ta holka s ním?“
 To byla poněkud trefná otázka. Světlovlasá dívka s krátkým rozčepýřeným sestřihem. Vlasy z čela má sepnuté menší květinovou sponkou. Oblečená v džínových šortkách s bílým tílkem, na němž je černá trnitá růže. Světle modré kotníkové conversky. Na krku zlatý medailonek. Průzračně modré oči. Vzhledově vypadá tak na dvacet let. Nevím, kde jsem vzala tu jistotu, ale napadlo mě jediné. „Rose?“
 Dívka se otočila mým směrem, přesto, že od nás seděla daleko a tak by nás normální člověk nikdy nemohl slyšet. Shlédla mě od hlavy k patě a otočila se zpátky k ředitelovi, který mě také pozoroval. Ovšem ani z jednoho se nedaly vyčíst žádné emoce. Je to Rose nebo se otočila náhodou? Pokud by to byla ona, nedal by mi Andrew vědět? Neměla by být spolu s Tommasem?
 „Elie, co se děje?“ Zeptá se zmateně, když pozoruje můj napůl vyděšený výraz. Bohužel nejsem schopná jí odpovědět. Stále pozoruji dívku, která je možná mou dcerou, strpenělá a neschopná ani v klidu dýchat. Jak si mohu ověřit, že je to opravdu ona? Aniž bych musela jít k nim? Abych se vyhnula té trapnosti, pokud je mé tušení špatné?
 Napadne mě jedna možnost. „Tommas Rough,“ zašeptám tak, aby to neslyšela Marry, ale upíří uši ano. Dívka sedící s ředitelem se prudce otočí mým směrem. „Unesl dívku z kolébky. Mé děťátko. Naše děťátko.“ Pokračuji stále šeptem. I na tu dálku vidím její rozevřená ústa a oči. Rychle se však vzpamatuje a zmizí během mihnutí oka. Můj pohled spočine na ředitelovi v padnoucím černém obleku. Stále nevykazuje žádné emoce. Nelze z něho nic vyčíst a náhle zmizí taky.
 „Skočím si na záchod,“ povím Marry a odejdu dřív, než zareaguje. Když zmizím z jejího dohledu, začnu se ohlížet skoro jak pomatená na všechny směry přemýšlejíc, kam mohli jít, a vytáhnu telefon z kapsy. Přesně jak jsem očekávala, nezvedá telefon.
 Vlezu do kabinky na záchodech a snažím se uklidnit. Rukama objímám svá kolena a mírně se kolíbám. Jméno mé dcery se mi pořád honí hlavou. Stále dokola, jako by mi to stále ještě pořádně nedocházelo. „Andrew našel Rose,“ zazní mi v hlavě a náhle místo uklidnění propadnu hysterickému pláči.
 Moje dcera. Po tak dlouhé době. Našel jí. Rose žije.

 „Musíme domů.“ Povím rozhodně, když již v klidu přijde zpět za Marry, která mezitím dojedla svou pizzu a dopíjela poslední doušek koly.
 „Proč? Děje se něco?“ Zeptá se starostlivě, ale i přes to zavolá číšníka, aby mohla zaplatit.
 Pouze přikývnu, abych nemusela vysvětlovat detaily. „Přivolala jsem taxi, abychom nemusely dlouho čekat na autobus,“ říkám, zatímco platím svou část útraty. Pokud si totiž dobře pamatuju, autobus do města přijíždí až za patnáct nebo dvacet minut a já už nevydržím čekat. Musím zjistit odpověď co nejdříve. I když myslím, že je jasná, potřebuji ujištění.

 Dorazíme do hotelu v rekordním čase a já hned vyběhnu do svého pokoje, abych poslala Miu zjistit, kde je ředitel.
 „Jsi tu dřív, než jsem čekal.“ Poví v klidu, když rozrazím dveře, sedíc na mé posteli a drbajíc Miu.
 „Ty idiote!“ Vyhrknu naštvaně. „Čekáš na mě v pokoji, ale nejsi schopen mi vzít telefon?“
 „Idiot?“ Zeptá se zaskočeně.
 „Uh,“ zaseknu se, protože mi teprve díky jeho připomínce dojde, co jsem vlastně řekla. „Omlouvám se. Vlastně ne, neomlouvám.“ Opravím se a zuřivě přejdu k němu.
 „Kde je Rose? Proč jsi mi neřekl, že jsi jí našel?“
 „Nevěděl jsem, zda je to opravdu ona. Dnešní schůzka měla být ujištění. Nenapadlo mě, že tam budeš. Jinak bychom se sešli jinde, aby nenastal takový problém.“
 „Problém?“ Nechápu.
 „Myslela si, že jsi mrtvá.“ Probodne mě pohledem.
 „To je pochopitelné, přece jen uběhla dlouhá doba. Nemohla vědět, že stále žiju.“
 „Ne. Tommas jí řekl, že jsi zemřela při porodu.“
 „Cože?“
 „To je také důvod, proč tě nikdy nehledala. Dnes přišla jen proto, že jsem jí slíbil pár informací o tobě a ona chtěla zjistit, kým jsi byla. Tommas o tobě nikdy nemluvil. Ani jí nevysvětlil, proč pořád cestují z místa na místo. Po pár desítkách let jí to přestalo bavit a odešla od něj a od té doby ho neviděla. Podle jejích slov ani nikdy nechce.“
 „Proč by to dělal?“ Snažím se to pochopit, ale marně.
 „Mě se neptej, drhá Elizabeth,“ odpoví klidně s téměř něžným pohledem. „Ptát se proč dělá to, co dělá, nemá cenu. Už jen ten únos po jeho smrti je zcela nelogický. Možná přeměna v upíra změnila celou jeho psychiku. Je to dost možné, už jsem ti o tom jednou vyprávěl. Tommas už není tím, koho jsi znala. Já ho zničil.“
 Napůl nevnímajíc, co říká, mě napadne otázka. „Když jsi našel Rose, můžeš najít i jeho?“
 „Ne.“ Řekne bez sebemenšího zaváhání s tvrdým pohledem. Odpoví ale i na mou nevyslovenou, přesto zcela jasnou otázku. „Protože ho nechci najít. Slíbil jsem, že pomůžu najít Rose, ne Tommase.“ Když si zpětně vzpomenu na jeho slova, uvědomím si, že říká pravdu.

 „I já ji chci najít, Elizabeth, věř mi.“

 Při jeho slibu nepadlo o Tommasovi ani slovo. To jen já s tím počítala. Ale proč ho nechce najít?
 V tichu které nastalo, se ozve tiché zaklepání. „Elie, přišla za tebou… Ehm, jak že se to jmenujete?“
 „Mé jméno je Rose,“ přestože její hlas tlumí dveře, své jméno vyslovila s určitou hrdostí. Bezmyšlenkově jsem přeběhla ke dveřím a prudce je rozevřela. Stála přímo přede mnou. Okamžik, na který jsem tak dlouho čekala.
 „No, nechám vás o samotě.“ Odejde dolů k recepci.
 „Ráda tě poznávám… Mami.“ Dívka stojící naproti mně. Stejně vysoká, ale vzhledově starší. Dívka, která je pyšná na své jméno. Kterou jsem tak dlouho hledala. U které jsem se bála, že je dávno po smrti a že jí nikdy nespatřím.
 Vrhla jsem se jí kolem krku a začala plakat. Náhle mě opustila veškerá zmatenost. Rose byla jediné, na čem záleží. „Rose. Rose. Moje sladká Rose.“ Opakovala jsem její jméno stále dokola a slzy ustavičně tekly proudem.
 „Vypadáš jinak, než na tom obrázku,“ zašeptá a mírně mě odstrčí.
 „Obrázek?“ Ukazováčkem ukáže na svůj medailonek a já ho následně otevřu.
 „Našla jsem ho u Tommyho. Neřekl mi, že to jsi ty, ale podle jeho popuzenosti jsem usoudila, že to tak bude. Jsem ráda, že jsi naživu.“ Pousměje se a sklouzne jí slza. „Ale nechápu, proč mi lhal?“
 „Ani já tomu nerozumím. Ale teď mi na tom nezáleží. Ty žiješ. A stojíš přímo přede mnou.“ Znovu jí obejmu a obě ignorujeme ředitele, který nadále drbe kočku.
 „Děkuju Vám, pane Grayi.“ Usměje se na něj šťastně a mě dojde, že místo poděkování jsem na něj byla hnusná. Pustím Rose a otočím se k němu. Dívá se na mě a vyčkává, jaká bude moje reakce. Udělám krok v před, ale hned se zastavím. Proč jdu k němu? Co chci udělat? Proč prostě nepoděkuju, stejně jako Rose?
 Andrew se pousměje nad mojí reakcí. Zdá se, že jsem ho pobavila, přestože jsem ještě nic neudělala. „Děkuji ti.“ Vysoukám ze sebe nakonec.
 „Je to pouze malé poděkování za záchranu mého života.“ Usměje se, ale stejně lze z jeho pohledu vyčíst jisté zklamání. Ale z čeho? Co čekal, že udělám?
 „Záchrana života?“ Zajímá se Rose.
 „Podmanila si upíry ve městě jen kvůli tomu, aby-“ Skočím po něm a zakryju mu ústa rukou. Takže on mě tehdy slyšel? Když jsem říkala, že podmanění upírů byl jen vedlejší zisk, že jsem usilovala o záchranu jeho života?
 „Elizabeth?“ Osloví mě jménem zmateně.
 Dobře, možná jsem po něm neměla skákat. Díky tomu jsem ho totiž svalila na posteli a skončili jsme v docela zajímavé pozici. „Ehm…“ Přemýšlím, co odpovědět, ale bohužel mě nic nenapadá. Pomalu začínám upadat do rozpaků kvůli své neuváženosti. Spustím ruku z ředitelových rtů a slezu z něj. „Jeho život byl kvůli mně v ohrožení, a protože jsem potřebovala pomoc upírů, zabila jsem dvě mouchy jednou ranou. Jednoho z nich… jsem zabila,“ dopovím a znovu se ve mně probudí výčitky svědomí a lítost vůči tomu muži. Lítost vůči Mattu Jafkinsovi.
 „Aha,“ poví jakoby nic. Na co jsem myslela? Vždyť je upír, sama určitě zabila spoustu lidí.
 „Rose, možná bych ti měl jednu věc osvětlit.“ Vloží se do hovoru. „Elizabeth nezabíjí. A také bych ti chtěl říct další věc. Zamiloval jsem se do ní.“

Povídka ke stažení: 

JAVS 8,