Just another vampire story - 7. kapitola

 Už uběhl týden od toho polibku a stále jsem nedostala odpověď na svou nevyslovenou otázku. Proč mě políbil? A proč je nevyslovená? Hned po polibku se vytratil, nebo spíše utekl. Dokonce jsem ho nezastihla ani v ředitelně.  Náhle po něm není ani stopy. A já zůstávám stále zmatená. Takový zmatek jsem snad ještě nikdy nezažila. Nejen, že stále nevím nic o Rose a Tommasovi, teď jsem byla ještě políbena mužem, kterého znám jen pár týdnů a který zavraždil mého manžela. Víceméně.
 A co se manželství týče, byla to nevěra? Nebo se nechtěný polibek nepočítá? Ale proč si plést hlavu těmito otázkami, když mě to jen nutí přemýšlet nad tím, co dělal Tommas po tak dlouhou dobu. Co když se nevrátil ke mně, protože měl jinou ženu. Co když mě vlastně vůbec nikdy nemiloval a všechno byla jen obrovská lež, do které všechny úspěšně zatáhl. Ale pokud v tom hraje roli jiná žena, proč mi vzal Rose?
 Jaký důvod jen k tomu mohl mít? A pokud je Rose naživu, pokud ji Tommas přeměnil, proč mě nevyhledala alespoň ona? Copak jí nezajímá, kdo jí dal život? Těch nevyslovených otázek je až příliš. Bohužel velmi často zaplňují mou mysl. Občas se mi zdá, že bych z nich mohla zešílet. Ach, jak já to slůvko nenávidím. Slovo, kterým začíná většina otázek.
 „Proč,“ zašeptám a podrbu Miu mezi ušima. Ta jen spokojeně zavrní a mé deprese si nevšímá. A já si znovu jako každý den vzpomenu na ten polibek. Přestože jsem ředitele nikdy neviděla pít nebo jíst, samozřejmě kromě krve, jeho ústa chutnala trochu po jahodách. A mě nejde do hlavy, kde se ta příchuť mohla vzít.
 „Vážně si nedáš koláček?“ Zeptá se Marry, která sedí na verandě v křesle oproti mně a bere do úst už snad třetí tvarohový šáteček. Obě si užíváme krásné sluneční sobotní odpoledne. Včera večer trochu pršelo a zdá se, že je Marry zklamaná, že nebyla i bouřka. S Davidem se totiž už tři dny neviděli, protože musel hlídat svého šestiletého bratra a ona doufala, že se objeví.
 „Ne, děkuju, mám v hlavě spoustu věcí a nedokázala bych si ho vychutnat.“
 „Od toho plesu seš nějak zapšklá, stalo se něco?“ Zeptá se mě mezi sousty a shazuje z klína pár drobečků.  „Nebo se ti tak moc stýská po říďovi?“ Neodolá rýpnutí.
 „Nestýská, jen bych se ho potřebovala na něco zeptat.“ Zavrtím hlavou a nepřestávám drbat kočku.
 „Počkej, takže to je fakt kvůli němu? Já se z tebe picnu!“ Zapře se do křesla a nechápavě kroutí hlavou. „Proč si prostě nepřiznáš, že se ti líbí?“
 „Ale tak to není!“ Vyjedu na ní. „Proč by se mi vůbec měl líbit? Je egocentrický, starý, nemá slušné vychování a postrádá snad všechny dobré vlastnosti! Navíc si dělá, co chce a pak se vyhýbá, aby náhodou nemusel odpovídat! A ten jeho neustálý ironický úšklebek!“ Rozhazuji rukama jak pomatenec.
 „Promiň,“ zaseknu se, když na mě Miu začne prskat a já si uvědomím, co jsem udělala. „Nevím, co to do mě vjelo. Víš, v mém životě je jeden muž. Nebo alespoň byl. Už jsem ho totiž hodně dlouho neviděla. I kdyby se mi někdo líbil, což nelíbí, nejdřív potřebuji dořešit věci s ním. Jenže nevím, kde ho sehnat.“
 „Takže ty jsi do tamtoho kluka zamilovaná?“ Zajímá se natolik, že dokonce odloží nakousnutý šáteček.
 „Nejsem si jistá, jestli stále jsem, ale byla jsem. A stále ho nedokážu vyhnat ze své mysli.“
 „A vy jste spolu chodili?“ Ptá se. Zdá se, že láska je její nejoblíbenější téma.
 „Ano,“ přikývnu.
 „A proč jste se rozešli?“
 „To já nevím. Nikdy jsem se nedozvěděla důvod. Možná mě nakonec nemiloval, přestože všem ostatním včetně mě říkal pravý opak. Prostě odešel a ani neřekl kam.“ Řeknu jí tolik pravdy, kolik můžu.
 „A to ještě tvoji rodiče žili, nebo jsi pak zůstala sama? Promiň, jestli o tom nechceš mluvit, tak nemusíš!“ Dodá, když se na ní překvapeně podívám.
 „Tenkrát ještě rodiče žili. I když zemřeli nedlouho poté. Myslím, že to byl tak rok.“ Znovu podrbu Miu, která na mě nervózně tiká vouskem.
 „Jak umřeli? Nějaká autonehoda, nebo tak něco?“
 „Kdepak,“ pousměju se. „Otec jednoho dne viděl někoho, kdo měl být údajně mrtvý a poté začal blouznit. Matka se o něj starala, snažila se ho utěšovat a podporovat, jak jen to bylo možné. Jenže to bohužel nepomohlo. Netrvalo dlouho a otec se oběsil. Přestože jsem s ním neměla moc dobré vztahy, pořád to byl můj otec a jeho sebevražda mě dost zasáhla. Matka na tom ale byla mnohem hůř. Nevycházela z domu a nechtěla ani nic sníst. Takhle to pokračovalo několik týdnu a pak onemocněla. Spolu s doktory jsem se jí snažila vymanit z toho transu, do kterého upadla, ale všechny snahy byly marné. S nikým nechtěla mluvit a nechtěla, aby někdo chodil do jejího pokoje.“

 „Matko, musíš něco sníst. Snažně tě prosím, alespoň malé sousto.“ Klečela jsem vedle její postele a držela jí za ruku. Už z ní byla jen kost a kůže a i její pokožka byla takřka průhledná. Tác s jídlem, který jsem před hodinou položila na noční stolek, byl jako vždy netknutý.
 Matka jen mírně zavrtěla hlavou a vymanila svou ruku z té mé. Pak se otočila na bok a přejížděla po otcově straně postele rukou. „Nemohu,“ řekla tak potichu, že jsem jí skoro neslyšela. Bylo to poprvé po několika týdnech, co promluvila. Její hlas zněl dokonce trochu cize. Nebyly v něm skoro žádné emoce. Předtím byl její hlas zvonivý smíchem, ale teď se v něm zračil jen smutek. Smutek a bolest.
 „Nemohu,“ zopakovala a kroutila při tom hlavou. Podívala se na mě a položila mi ruku na tvář. „Omlouvám se.“ Sklouzla jí slza a pak se znovu přetočila na bok a začala přejíždět po otcově polštáři.

 „Myslela jsem si, že se omlouvá za to, že nedokáže jíst. Odnesla jsem tác s večeří a šla do svého pokoje. Byla jsem ráda, že konečně promluvila a považovala jsem to za pokrok. Doufala jsem, že se matka znovu vrátí k životu. Nakonec to bylo asi rozloučení, protože druhého dne se už neprobrala. Milovala mého otce natolik, že nebyla schopna bez něj žít.“ Dovyprávím se slzami na krajíčku.
 „Svým způsobem je úžasné a obdivuhodné, že ho tolik milovala, ale na druhou stranu nechápu, proč se rozhodla kvůli němu zemřít. Je to hloupé a nespravedlivé. Možná by bez něj nebyla šťastná a nemohla pořádně žít a možná jsem příliš sobecká, ale proč mě musela nechat samotnou? Celé město se na mě dívalo jak na nebohou chudinku. Nejspíš jsem jí opravdu byla, ale kdo potřebuje falešný soucit? Po pár měsících jsem to tam už nedokázala vydržet a musela odejít pryč. A ve stejnou dobu jsem se rozhodla najít Tommase.“
 „To je hrozný,“ zašeptá Marry a otírá si slzy. „Nechápu, jak jsi to mohla zvládnout. Kdybych byla na tvym místě, asi bych taky spáchala sebevraždu.“
 „Každý má svůj důvod proč žít, já ten svůj ještě neztratila a nehodlám se ho jen tak vzdát.“ Pokrčím rameny.
 „A to jakej?“
 „Najít Rose a Tommase. Zjistit odpovědi na otázky, které mám už spoustu let.“
 „Kdo je Rose?“ Zamračí se.
 „To je poněkud složitější.“ Vyhnu se odpovědi.
 „Dobře, nemusíš mi to říkat. Ach jo, proč je ta láska tak složitá?“ Povzdychne si nakonec a znovu se zakousne do šátečku.
 „Děje se snad něco mezi tebou a Davidem?“ Podivím se a jsem vděčná Marry za její občasnou shovívavost. Za to, že se nenimrá ve všech detailech a dokáže pochopit, že nechci mluvit o všem.
 „Právě, že neděje. Teda jako vím, že spolu chodíme jen krátce, ale chápeš. Znali jsme se už předtim, tak by člověk čekal, že náš vztah pokročí trochu rychleji.“ Pokrčí rameny s ruměncem na tváři. „Tys s Tommasem to?“
 „Ano,“ pousměju se.
 „Jak dlouho po tom, co jste spolu začali chodit?“
 Chvíli mi trvá, než si vzpomenu, jak dlouho to vlastně bylo. Téměř mě zaskočí zjištění, že to bylo ani ne po dvou týdnech. „Na tom nezáleží,“ řeknu nakonec. „Důležitější je, jestli na to oba jste připraveni a také na tom, co k sobě cítíte. Pak nikdy není příliš brzy ani pozdě. Pokud ještě počkáte, tak toho stejně nebudete litovat.“
 „Asi máš pravdu,“ povzdychne si a natahuje se po pátém koláčku.
 „To se do tebe ještě nějaký vejde?“ Zeptám se překvapeně a ona pouze přikývne. „Bude ti zle.“ Varuju jí, ale ona jen pokrčí rameny a s chutí se zakousne. Ve stejný okamžik se Miu postaví s naježeným ocasem a s pohledem upřeným k lesu.
 „Co se děje?“ Zeptá se Marry dřív než já, ale odpovědí nám je pouze hlasité vrčení a prskání.
 „Zdravím, slečny.“ Usměje se žena se snědou pletí a černými kudrnatými vlasy. Na sobě má halenku syté červené barvy a úzké černé džíny. Na rtech má stejný odstín, jako na halence. A v očích pomstu. „Jsem velmi ráda, že jsem tě našla.“ Ušklíbne se a bez jakéhokoliv problému uhne Miuniný tlapce s vystrčenými drápky.
 „Marry, nechala bys nás o samotě? Prosím,“ zeptám se, ale ani koutkem oka na ni nepohlédnu.
 „Ale no tak, já jí hlavu neukousnu.“ Zasměje se. „Jen hezky seď děvče. Schválně, co tady o drahé Elizabeth všechno víš? Hraje si na tvou kamarádku? Neměla bys jí věřit ani slovo.“ Stojí vedle ní a má ruku na jejím rameni, aby jí znemožnila odejít.
 „Kate,“ povím výhružně.
 „Co?“ Odsekne naštvaně. „Přece jsem ti slíbila, že zničím všechno, co je ti drahé, ne?“
 „Ona s tím nemá nic společného, nech ji jít.“
 Má slova jí však pouze rozesmála. „Ale no tak, Elizabeth, jenom to zhoršuješ. Kdyby ti na ní ani trochu nezáleželo, netrvala bys tak na tom, aby odešla.“
 „Pokud chceš zničit to, co je mi doopravdy drahé, to co je pro mě nejdůležitější, musela bys najít ty dva. Ale to by došlo i někomu mentálně narušenému.“ Pokrčím rameny a snažím se být nad věcí. Nechci, aby kvůli mně někdo další zemřel. Už tak jich bylo až příliš.
 „O co tu jde?“ Zeptá se Marry zmateně a trochu vyděšeně.
 „Zabila mého bratra, o to tu jde, zlato,“ poví a vychutnává si naší reakci. „A taky vlastně jeho přítelkyni, ale tu jsem stejně neměla ráda, takže to mi moc nevadí.“
 „Cože?“ Vykoktá ze sebe Marry vyděšeně a nevěřícně se na mě dívá. Já jí ale pohled neopětuji, naopak se dívám na Kate a přemýšlím, jak vše uvést na pravou míru, aniž bych prozradila svůj věk, nebo to, že upíři existují.
 „Nezabila jsem ho. Právě naopak jsem ho varovala, vás všechny. Říkala jsem mu, ať se jí nedotýká, jinak napadne i jeho. Neposlechl mě. Nic z toho nebyla má vina, přestože se za to cítím zodpovědná. Ale to někdo jako ty nemůže pochopit…“ Snažím se Miu uklidnit drbáním, ale stále má neježený ocásek.
 „Ty malá mrcho!“ Vyjede po mně a držíc mě pod krkem se mnou praští o stěnu penzionu. Zalapám po vzduchu, co mi rázem vyšel z plic a všemohoucně se snažím znovu normálně nadechnout. V tom mi bohužel brání Katina ruka, která se stále stahuje kolem mého krku. „Nejradši bych tě na místě zabila, ale to, že nemůžeš zemřít, je vlastně výhoda. Bolest cítíš pořád, že? Jaké to je, když se nemůžeš nadechnout? Donutím tě trpět tak, jako jsem trpěla já. Nemáš ponětí, jaký to pro mě bylo!“
 Zaryju jí nehty do ruky, aby její stisk povolil a já mohla promluvit. „Oh, opravdu nemám ponětí?“ Zeptám se sípavě. „Sice jsem nepřišla o bratra, ale vím, jaké to je někoho ztratit. Lépe, než kdokoli jiný.“
 „Málem jsem zapomněla na historii tvojí rodinky,“ ušklíbne se a konečně mě pustí. „Bohužel, to mi nestačí. Až konečně najdeš ty dva, budu tady, abych se jich zbavila. Už mě dokonce napadlo jak, určitě se ti to bude líbit. Hej, holka, je tu někde na prodej nějakej byt?“ Otočí se k Marry, která je přimražená na židli strachem.
 „Hm, hádám, že si to budu muset zjistit sama.“ Pokrčí Kate rameny a pomalu odkráčí z pozemku.
 „Paní Emily, jste tu někde?“ Zeptám se do vzduchu a na Marry se ani nepodívám. „Potřebuju vaší pomoc.“
 „Já vím, že ano. Slyšela jsem to.“ Vyjde zpoza rohu a přejde rovnou k Marry, vedle které si klekne a chytne ji za ruku. „Vím, oč mě chceš požádat, ale to ona by si měla vybrat, co chce.“
 „Není to pro ni bezpečné!“
 „To nebude ani tak. Takže pověz mi, děvenko, chceš na to, co se zde stalo zapomenout, nebo si to pamatovat a znát veškerou pravdu, přestože by tě mohla stát život?“
 „Já nevím… ničemu z toho nerozumím,“ vrtí nechápavě hlavou. „Co to vlastně… Proč? Jak se k Elie mohla dostat tak rychle?“
 „Jen klid, děvče. Klid a poslouchej. Máš dvě možnosti. Žít v nevědomosti a nepamatovat si dnešní příhodu, nebo poznat celou pravdu, která změní celý tvůj život. Naneštěstí ať už si vybereš kteroukoli možnost, tvůj život může být v ohrožení. Pokud si vybereš první možnost, nebudeš si žádného nebezpečí vědoma. Pokud si vybereš druhou, všechno co se dovíš, si budeš muset nechat pro sebe a budeš žít s pocitem, že se ti může kdykoli něco stát.“ Jemně jí palcem hladí hřbet ruky.
 „Nechci nikomu lhát,“ odpoví Marry již naprosto klidná, nevěnujíc pozornost tomu, že její život je díky mě tak jako tak v ohrožení. „Vlastně to ani neumim…“
 „To je jediné, co tě trápí? Tvůj život je kvůli mně v ohrožení!“ Nestačím se divit.
 „Život každýho je kvůli něčemu v nebezpečí,“ pokrčí nezaujatě rameny. „Nikdy nevíš, jestli když deš přes silnici, že tě nepřejede auto. Nebo že na tebe něco nespadne, nebo že ty nespadneš ze schodů a nezlomíš si vaz.“ Emilyno uklidnění vyšlo možná až moc dobře. Bohužel to nemění nic na tom, že má ta holka svým způsobem pravdu.
 „Jaká je tedy tvá odpověď?“ Zeptá se Emily svým jemným hlasem, který zní jako šepot.
 „Nechci Davidovi nic tajit,“ poví po dlouhé chvíli přemýšlení. „Sice ještě pořád nechápu, o co vlastně jde, a nedokážu pochopit, co se to vlastně stalo, ale vim jistě, že pokud se něco takovýho stane zase, budu chtít pořádný vysvětlení. A nebo kdyby ta šílená ženská něco chtěla. Nevěřim, že by Elie někoho zabila…“ Dívá se mi do očí a mírně se usmívá.

 Přestože jsem věděla, že jí paní Emily vymaže paměť, neměla jsem to srdce jí říct, že jsem nejen někoho zabila, ale že kvůli mně spousta lidí zemřela. A ještě jich asi spousta zemře. „Starosto? Jak probíhají rekonstrukce? To nic, jen potřebuji co nejdříve odejít z penzionu. Ne, řekla jsem co nejdřív, ne až to bude možné. Nějak to zařiďte, prosím, je to otázka života a smrti. A taky… Dnes přijela do města upírka, budete ji muset zasvětit, ale dávejte si na ní pozor a nevěřte jí ani slovo. Také nepočítejte s tím, že bude souhlasit ohledně vašich pravidel. O tom si promluvíme až osobně. Dobře díky, nashle.“
 Otočím se k Miu, která sedí na posteli a vyčkává. „Já vím, že jsi mi to říkala, tak na mě, prosím, takhle nekoukej. Doufala jsem, že problémy nepřijdou tak rychle. Ještě štěstí, že je tu z těch problémů zatím jen jeden.“

Povídka ke stažení: 

JAVS 7.