Just another vampire story - Elizabethin příběh

  V šesti letech jsem ji poprvé potkala. Pobíhala jsem v lese po dešti a dávala pozor, abych si ještě více nezašpinila své šaty. Když v tom přiběhla zlatovlasá dívka, strčila do mě prudce do zad a já přistala v blátě obličejem. Ještě dnes si vzpomínám na ten vítězoslavný úsměv, když jsem se na ní podívala. Měla šaty černé od bláta a ve vlasech ho měla snad ještě mnohem více. Poučila mě, že tohle je zábavné, ne se blátu vyhýbat.
  I přes špinavé oblečení jsem poznala, že je z bohaté rodiny. Naštvala jsem se, a vynadala jí, že já na rozdíl od ní nemám miliony oblečení. Začala se smát ještě víc.
  „Prosím tě, je jedno kolik má člověk oblečení! Tak jako tak mi rodiče vynadají, stejně jako tobě. A je to jen kus látky, dá se to vyprat.“ Pokrčila nezaujatě rameny. „Ale pokud chceš, mohu ti dát nějaké své věci jako odškodnění.“ Napřáhla ruku, aby mi pomohla vstát. Jenže místo přijetí ruky, jsem se pokusila vstát a přistála v blátě díky podklouznutí ještě jednou.
  Znovu se začala smát a já se po chvilce přidala k ní. Dokud ovšem má matka nezavolala mé jméno. Když ke mně došla, byla jsem bledá a hrozně se bála. Když už se nadechovala, že mi vyhubuje, zasáhla zlatovláska.
  Vysvětlila, co se stalo a stejně jako mě jí nabídla odškodnění. Matka nabídku zdvořile odmítla a začala se dívky vyptávat, co vlastně dělá v lese, k tomu sama bez jakéhokoli doprovodu.
  Její odpověď byla prostá: „Raději budu sama, nežli vedle lidí, kteří se přetvařují.“ Dokonale tím vystihla svůj život. Lidé jí a její rodinu měli rádi jen kvůli penězům, stejně tak jejich příbuzní je pouze využívali. Nikdo se nezajímá o život bohatých a o to, jací to jsou lidé, ale o jejich majetek ano. „Nezlobte se, prosím Vás, na svoji dceru. Jak jsem již vysvětlila, byla to pouze má vina. A pokud si rozmyslíte mou nabídku, najdete mě v domě na kraji města. Shánějte se po Elizabeth Gold.“ Pousmála se smutně a utíkala lesem pryč od nás.
  Nikdy jsme k ní nezašly a také jsem jí velmi dlouho poté neviděla. Za to jsme o ní slyšeli. Byla označována za problémové dítě rodiny. Následující zimu, mě matka poslala k jezeru. Sice již nevím, jaký byl důvod, ale jasně si pamatuji, že na jezeře byla slečna Elizabeth a vesele se klouzala po ledě. Měla jsem nutkání utíkat za ní. Když v tu se náhle propadla pod hladinu. Panikou jsem znehybněla. Ještě nyní se za to stydím, že jsem jí nešla na pomoc a také jsem jí o tom nikdy neřekla.
  Naštěstí jsem nebyla jediná, kdo u jezera byl. Ať se vzal odkudkoli, na kraji díry, kterou se slečna propadla stál muž. Sundal si černý kabát a skočil do vody, odkud slečnu vytáhl. Zdálo se, že chlad vody mu vůbec nevadí. Černý kabát, který před tím zahodil, omotal kolem slečny a vzal ji do náruče. Stále vidím jeho obličej. Trochu vystouplé lícní kosti, jasně zelené oči a užší ústa v mírném úšklebku. Voda mu stékala z vlasů do jeho obličeje a aniž by přemýšlel, stále stojíc na křehkém ledě se rozeběhl směrem, kde byl její domov. Byl velmi rychlý, skoro jsem ani nepostřehla, že už je pryč, zdálo se mi to nelogické. Ale víc jsem se bála o slečnu.
  Další den se rozneslo celým městem, co Elizabeth znovu vyvedla. Díky klepům jsem věděla, že je v pořádku a přesto, že jsem ji neznala, se mi nesmírně ulevilo. Mluvilo se také o jejím zachránci, ale nikdo nevěděl, jaké bylo jeho jméno. A kromě mě také nikdo nevěděl, jak vypadal.
  Slečna se změnila. Přesto, že stále byla pryč z domu a nevěnovala se studiu. Nepromrhávala čas blázněním, jako před tím. Rozdávala jídlo dětem, poskytovala dívkám své starší oblečení, které mohla postrádat, aniž by si toho všimla její rodina. Občas pomáhala zemědělcům na jejich farmách a krmila zvířata. Pomáhala pradlenám i kovářům. Její postoj se změnil, ale myšlení zůstalo.
  Jednoho dne, když nám bylo dvanáct, jsem na ni narazila v lese u jezera. Dívala se naň a přemýšlela. Došla jsem k ní, byla jsem zvědavá, přesto, že jsem věděla, že my dvě jsme z jiných světů. Vypadala smutně a já ji chtěla rozveselit.
  Zeptala jsem se, co se stalo. Trochu se vyděsila, že někdo poblíž ní je, aniž by si toho všimla, ale smutně mi pověděla o jejím otci. Vyprávěla mi, že její otec podvádí matku s každou služebnou, která má velké vnady. Snažila se pochopit, jak to může dělat jako by nic, když je v domě jeho žena i dítě. A jak to může udělat ženě, která mu obětovala svůj život a lásku, která je tak hodná, milá a krásná.
  Mě to ale nepřekvapovalo, všichni bohatí muži byli záletníci.
  Zajímalo mě, proč pomáhá lidem ve městě, když je ještě dítě a když by se měla učit jak se stát pravou dámou.
  „Ty také pomáháš ve své rodině, přesto, že jsi dítě, nepletu se? Tak proč bych nemohla udělat něco pro ostatní i já? To, že jsem z vlivné rodiny, neznamená, že se povezu na slávě toho jména. Chci udělat něco vlastníma rukama a ne sedět a nic nedělat. Nechávat se obskakovat. Možná i změnit přístup k životu mého otce.“ Pověděla se zvláštním tónem hlasu.
  Od toho dne jsme se scházely pravidelně a povídaly si o všem, co nás napadlo. Elizabeth byla jedinečná. Každý okamžik s ní byl zábavný a pouze v její blízkosti jsem si připadala naživu. Jako něco víc, než jen dívka z rodiny obskakující bohaté. Byly jsme si rovny. Přesto, že jsem ji oslovovala ‚slečno‘, byly jsme přítelkyně.
  O rok později vypukl v naší malé chatrči požár a oba mí rodiče zemřeli, spolu s pár dalšími lidmi, když se požár rozrostl dál. Elizabeth mě v ten den doprovázela domů, chtěla si popovídat s mou matkou a nabídnout jí pomoc. Místo toho jsme ale spatřily ulici, jenž skoro celá lehla popelem.
  „Nedívej se tam!“ Vykřikla tehdy, když jsme došly k mému domovu a ona mě otočila k sobě, a zároveň objala, abych stejně jako ona nespatřila ohořelá těla mých rodičů. Aniž by se mě na něco ptala, dovedla mě k sobě domů. Já byla otřesena a nebyla schopna pochopit, co se vlastně stalo. Myslím, že mi ani nedocházelo, že má rodina je mrtva.
  Po rozražení vchodových dveří se z pracovny takřka vypotácel pan Gold. Bez rozmyšlení začal na Elizabeth řvát a ona mu křik opětovala. Byla velmi rozhněvaná, nikdy jsem jí takovou neviděla. Ani před tím, ani poté. Rozhovor jsem poslouchala jen napůl, přesto mi nemohlo uniknout, že já jsem objektem jejich hádky. Pan Gold nestrpěl v domě nevítané hosty, obzvlášť když jsem byla chudá a z rodiny poskoků.
  „Stále jen děláš ostudu našemu jménu! Kdo je ta špína?!“ Díval se na mě pln opovržení.
  Elizabeth přemýšlela jen sklonek vteřiny, než odpověděla, že jsem její přítelkyně a ode dneška i služebná a tudíž budu bydlet s nimi. „Chceš snad, abych měla u sebe stále nějaký doprovod a abych studovala, že? Abych zanechala dělání problémů. Pokud ano, budeš muset souhlasit s tím, že tu Carol zůstane. A bude studovat se mnou.“ Vidina zkrocení jeho dcery ho těšila natolik, že souhlasil s dohodou, nebo spíše výhružkou, slečny Elizabeth. Nad schody stála Elizabethina matka a spokojeně se usmívala.
  Táhla mě po schodech do druhého podlaží, kde si všimla své matky a ihned se jí začala omlouvat, že znovu způsobuje problémy. „Jak může pomáhání někomu, kdo potřebuje pomoci, být způsobení problému? Vítej u nás, Carol,“ položila mi vřele ruku na hlavu a usmívala se. Zavedla mě do pokoje, vedle toho Elizabeth a začala mi připravovat postel a vyklízet skříň. To bylo prvně, co jsem se s paní domu setkala tváří v tvář a udivovala mě její laskavost a ochota.
  Elizabeth měla po kom zdědit své dobré vlastnosti. Ale zdědila i houževnatost svého otce, z čehož vzniklo problémové, ale úchvatné dítě, se silnou osobností, jakou nikdo jiný nemá a v této kruté době ani mít nebude.

  Přesně jak se řeklo jejímu otci, studovaly jsme a ven vycházely jen zřídka kdy. Elizabeth pořád pomáhala chudým rodinám a dětem, ale už nebyla venku celé dny a především nebyla sama. Za vzdělání a domov, který mi poskytli, jim budu do smrti vděčná. Každý den byl zábavný a živý.
  Trávila jsem čas povídáním si s paní Kate. Vyprávěla mi historky ze svého dětství. Také z dětství Elizabeth, když jsem jí ještě neznala. I když Elizabeth něco provedla, nebo se dověděla pár věcí o svém manželovi, nikdy nebyla naštvaná. Ani ostatní služebné jí nikdy naštvanou neviděly. Smutnou a vyděšenou ano, ale rozzlobenou ne.
  Pan Gold si bezostyšně bral ženy do jejich domu, pokud si ovšem zrovna nevybral některou boubelatou služebnou, která nesměla odmítnout jeho nabídky. A paní Kate i přes to svého muže milovala. Obdivovala jsem jí za to. Stejně jako ji obdivovala Elizabeth.
  Která nakonec projevila stejnou lásku ke svému muži, i když díky jinému příběhu, než měla její matka. Lásku k jejímu muži, který možná provedl a možná neprovedl něco zlého a neodpustitelného.
  Elizabeth byla vždy velmi živá, ale nikdy nezapomínala na své sliby a tudíž vždy dostála svým slovům. Dělala, co mohla pro druhé a jejich štěstí. I když občas toužila po troše sobeckosti. Po nocích, kdy ani jedna z nás nemohla spát, jsme si povídaly o svém vysněném princovi, který nás zahrne květinami. Ovšem ani jedna z nás nečekala, že by se něco takového mohlo stát.
  Ale nedaleko sídla rodiny Goldových byla kovárna. Vyučoval se tam mladý muž. Sama nevím, kvůli čemu jsem tam v onen čas šla, ale zamilovala jsem se téměř na první pohled. Stejně starý jako já, kučeravé hnědé vlasy a oříškové oči, ve kterých měl stále ještě dětskou zvídavost a radost v nich se vždy zajiskřila. Byl útlý, vysoký a svalnatý, díky práci u kovadliny.
  Po příchodu do vily, vyprávěla jsem Elizabeth o onom mladíkovi, na jehož jméno jsem byla příliš nervózní se zeptat. Šly jsme tam spolu znovu, tentokrát byl v rozpacích i on, což mi dělalo radost a také jsem díky tomu vzplanula nadějí. Díky Elizabeth jsem našla odvahu a promluvila s ním, když se ona snažila zabavit mistra kováře, aby nám dala příležitost. Tuto službu jí nikdy nezapomenu, protože jen díky ní jsem mohla být šťastně zamilovaná. Vděčím jí ale za mnohem víc věcí…
  Elizabeth mi svým způsobem záviděla mou lásku k Erikovi. Věděla, že svého muže si vybere akorát tak z možných kandidátů jejího otce a proklínala tuto dobu, že si nemůže vzít, koho chce. I na toto téma jsme si povídaly celé hodiny.
  Jednoho odpoledne, kdy jsme se vracely z krátké procházky, jako skoro každý jiný den, jsme po cestě do sídla jejích rodičů potkali zvláštního muže. Byl velmi pohledný, hnědé vlasy a v oříškových očích se mu záhadně leskla modř. Byl ovšem poněkud drzý a společenské způsoby mu téměř nic neříkaly. Trochu mi tím připomněl Elizabeth. Popoháněla jsem ji ale, večer se měla konat večeře, kde měla potkat jednoho z kandidátů. Elizabeth na mě byla celé odpoledne naštvaná, že jsem ji vyrušila z konverzace a nemohla se dozvědět ani jeho jméno. Chtěla jsem ale jen ušetřit její srdce, kdyby se jí zalíbil.
  Možná proto pro nás obě bylo ještě větším překvapením, když se zjevil ve vstupní hale rodiny Goldových. Jen co jsem ho spatřila, věděla jsem, že pokud bude souhlasit on, sňatek se uskuteční.
  Obě jsme byly spokojené, já se vdala pár dní po této večeři a ona o dva týdny později. Vila v Richvillském lese byla dostavěna na poslední chvíli, stavěla se už od Elizabethiných patnácti let. Ale nebyl dostatek lidí, aby se výstavba dokončila dříve. Po svatbě se Elizabeth a Tommas odstěhovali tam, a my dvě se téměř přestaly vídat.
  Porodila jsem krásnou holčičku, Marinu, ale Elizabeth stále nemohla otěhotnět. Uplynuly dva roky od jejich svatby, já už porodila své druhé dítě, mého prvního syna Sebastiana. Lámalo jí srdce, že nedokáže dát svému muži to, po čem oba touží.
  Po těch dvou rocích, kdy byla Elizabeth sužována myšlenkou, že nedokáže otěhotnět, se konečně ukázaly první náznaky. Nebyla si jistá a tak chodila za svou matkou, kam jsem byla povinována jít též, nebyla to však ani povinnost jako má vlastní touha poskytnout jí rady a dát jí ujištění. Tato setkání jsme měly každý den. Radila se s námi a ujišťovala se, bála se říct to Tommasovi, aby to náhodou nezakřikla.
  Když se ale rozhodla sdělit mu tuto velkou, radostnou novinu, stala se jedna z mála příšerných věcí. Tommase někdo krutě zavraždil a podle Elizabethiných slov a slov kočího, který ji vezl domů, ani nestihl vyslechnout tuto dlouho očekávanou zprávu. Elizabeth byla zoufalá, brečela natolik, že ji kočí musel odtrhnout od jeho těla.
  Po pohřbu se vrátila zpátky do sídla Goldových. Truchlila ale pouze ve svém srdci. Neprojevovala radost, ale ani smutek, uzamkla veškeré své emoce a snažila se nezhroutit. Myslím, že jediné, co jí ve skutečnosti udržovalo živou, bylo její nenarozené dítě a láska k její matce. Příliš mladá na to, aby byla vdovou a příliš zamilovaná, než aby dokázala pochopit, proč se to stalo. Bohužel smrt si důvody nevybírá, jednoduše přijde a vezme si to, co milujeme.
  Dny a měsíce ubíhaly a Elizabeth porodila krásnou zdravou holčičku. Štěstí se v ní míchalo s bolestí, nevědíc co si počnout, usmívala se na všechny kolem sebe. Ale v očích jí byla vidět prázdnota, jenž zela v jejím srdci.
  Náhle, po výročí Tommasovi smrti, přišla další těžká rána. Malou, sladkou Rose někdo odnesl z jejich sídla, někdo kdo vypadal jako Tommas. Pan Gold se nedokázal vzpamatovat z toho šoku, ostatně to nikdo z nás, ale on to nesl velmi špatně. Jak může někdo mrtvý přijít a odnést jeho vnučku z kolébky? Elizabeth, zarmoucena zprávou, téměř nespala a nejedla.
  Když toho dne přiběhla do sídla a spatřila, co se stalo, ihned vyběhla rozevřeným francouzským oknem a vyhlížela, kudy se Tommas s její dcerou mohl vydat. Bohužel její snaha nalézt je byla marná. Pan Gold se nervově zhroutil a po pár dnech se oběsil ve své pracovně. Paní domu nesla ztrátu manžela velmi zle. Chovala k němu nehynoucí lásku, přes všechny špatnosti, kterým její muž disponoval. Nedokázala jíst, ani pít, s nikým z domu, včetně slečny Elizabeth nepromluvila. Pomalu strádala a umírala. Pouze Elizabeth slyšela její poslední slova. Slova na rozloučenou, než upadla do věčného spánku.
  Elizabeth ale věděla víc, než její rodiče a kdokoli z města. Tajemná žena, která jí dala varování, která se zmínila o ztraceném manželovi, nikoliv mrtvém. Žena, která věděla víc, než dávala najevo a která mizí stejně záhadně, jako se objevuje. Tuto ženu šla po pohřbu matky vyhledat na místo, kde se s ní prvně setkala. K prokleté richvillské vile.
  Dohoda, která mezi nimi proběhla je i pro mne tajemstvím a hádám, že jím pro mé dobro i na vždy zůstanou. Co ale došlo k mým uším, byla pravda o záhadném zmizení její dcera a o zmizení Tommase. Tommas nezemřel, ne úplně, i když pohřbili jeho chladnoucí neživé tělo, stávalo se z něj něco jiného, temného, co se vymyká našim představám. Krvelačná stvůra nazývána upír. Tato stvoření jsou stále mimo mé chápání, ale po dohodě s ženou, která byla čarodějka, se Elizabeth přestala měnit.
  Uplynulo mnoho dní a měsíců, kdy lidé chodili kolem ní a ukazovali si na nebohé, prokleté dítě. Nevšimli si ale, že škrábance, modřiny, zastřižené vlasy, se vždy vrátili do stejného stavu. Ani já bych o těchto podivnostech nevěděla, kdyby mi je Elizabeth neukázala na vlastní oči, spolu se slovy na rozloučenou.
  U čarodějky získala čas. Čas na nalezení toho, co hledá, ať už je to cokoliv. Dohodou s paní Emily jsem i já získala čas. Elizabeth mě a mojí rodinu zaopatřila, aby se nám nestalo nic zlého a mohli v poklidu žít. Nesoužily nás žádné nemoci a mě je v těchto dnech už sedmdesát let. Nikdy jsem nedoufala, že se dožiji svých vnoučat, jak rostou.
  Nadpřirozeno není pouhým snem, výplodem dětské fantazie. Je to skutečnost skrytá v našem krutém světě. Ať už hledání zavede mou jedinou, drahocennou přítelkyni kamkoliv, věřím, že nakonec nalezne, co hledá. Že se shledá se svou dcerou a svým mužem, i když už teď od těch časů uběhlo padesát let.
  Přeji mnoho štěstí, Elizabeth. Dojdi šťastného konce. A pokud existuje druhý břeh, budu tam trpělivě čekat na tvůj příchod.

  Do té doby pamatuj, jsem s tebou.

Povídka ke stažení: 

Elizabethin příběh.docx