Just another vampire story - Kapitola 11.

  Přestože v knize bylo dost informací o mém životě a spousta krásného, co o mě Carol napsala, mě utkvěla v hlavě jen jedna část. Ten muž, co mě zachránil z jezera…
  „Měla bys jít dovnitř, Elie,“ otevře Marry dveře terasy a vyruší mě z přemýšlení. Na tváři má zamračený výraz a v náručí drží Miu. „Musíš odpočívat a být v teple, přece jen jsi byla v nemocnici.“ Vyhubuje mi. Což mi připomene jinou věc, kterou bych měla udělat.
  Vyjdu schody do svého pokoje, zavřu dveře a v naprosté tmě a tichu zašeptám: „Musím zabít Kate.“ Téměř Miu zažhnou oči, když se na mě podívá a odráží se od nich svit hvězd. „Nemohu jinak. Požádala mě o to…“
  Svezu se na zem a podepřu si koleny bradu. Jenže jak to udělám? Nechci, aby trpěla, a useknout jí hlavu mě asi nenechá. Možná kdyby se mi jí podařilo omámit. Ale to je stejně nemožné. Andrew by mi mohl…   Překvapením sebou trhnu, když si uvědomím, co mě zrovna napadlo. „Pověz mi Miu, proč mi nejde z hlavy? I když se snažím přemýšlet nad něčím jiným… Není možné abych… Nemůžu ho přece…“ začnu kroutit hlavou a snažím se tyto myšlenky vytřást z hlavy.
  „Nemůžeš koho co?“ Ozve se od postele. Rychle vstanu a rozsvítím světlo. Ředitel sedí uprostřed postele v tureckém sedu a tváří se nevinně, jako šestileté dítě.
  „Kam jsi zmizel tentokrát? Díky za pomoc, mimochodem…“ Opřu se o dveře a čekám na odpověď, ředitel se pouze dál usmívá, a když už se nadechuji, abych zopakovala svou otázku, promluví.
  „Jsem vytížený č- vytížená osoba… musel jsem zařídit nějaké věci.“ Pokrčí rameny a já se nevědomky ušklíbnu a kroutím hlavou. To by nebyl on, kdybych získala přesnou odpověď. „Dostanu nějakou odměnu za záchranu?“ Povyskočí mu jedno obočí a mírně se usměje.
  „Odměnu za záchranu?“ Začnu se smát, a když se uklidním, dodám: „copak by sis přál?“
  Ředitel skloní hlavu a něco potichu zamumlá, není mu ale rozumět jediné slovo. Vzápětí se narovná a nahodí ten očarující úsměv. Zdá se, že chvilku uvažuje, nebo spíš se mě snaží znejistit, což se mu daří docela dobře. „Můžu si přát cokoliv?“
  „Téměř cokoliv.“ Přikývnu a mírně se usměju. Vzpomenu si totiž na náš polibek a nějak instinktivně doufám, že bude chtít další. Dokonce se objeví mravenčení v břiše. Srdce přihodilo jeden úder navíc.
  „A co si přát nemůžu?“ V jeho očích se zajiskřilo. Nepochybně si všiml mého zrychleného tepu.
  „To se dozvíš až pak,“ ani jsem si nevšimla, že během tohoto našeho rozhovoru jsem se k němu blížila a teď stojím vedle postele. Andrew se také posunul, místo tureckého sedu uprostřed postele sedí na kraji s nohama na zemi.
  Když si konečně uvědomím, co vlastně dělám, nedám na sobě nic znát, ba naopak pokračuju v této hře. Kolenem se opřu o postel mezi jeho nohama a nakloním se. „Ale polibek to nebude,“ zašeptám u jeho rtů a užívám si jeho výraz.
  „Proč ne?“ Jeho otázka zní spíš jako zavrčení. Když se odkláním, chytne mě za ruku a strhne na postel. Najednou se tyčí nade mnou a já zpracovávám mírný šok. Pak další, když mě políbí.

  „Dobré ráno, Elie!“ Pozdraví mě radostně Mary, která se už pustila do snídaně v jídelně. Její matka jí zakázala snídat se mnou, ale Mary jí v tomto ohledu naprosto ignoruje.
  „Cože? Oh, ano, dobré ránko,“ přisednu si k ní, oblečená v županu a s rozcuchanými vlasy.
  „Dneska ještě nepůjdeš do školy?“ Usoudí z mého vzhledu. Ona už je oblečená a tašku s věcmi má přehozenou přes opěradlo židle.
  „Raději ještě ne…“
  „Co je s tebou? Stalo se něco? Nebo ti je pořád zle…“ Zamračí se starostlivě a já jen doufám, že jsem se nezačala červenat.
  „Kdepak, je mi dobře, nemusíš o mě mít starosti.“ Miu, která celou dobu seděla u vstupu do jídelny, začala zběsile mňoukat a mrskat ocasem. „Miu!“ Umlčím jí, i když dobře vím, že Mary jí nemůže rozumět. Miu se otočí a s potichým stěžováním si opustí místnost.
  Mary celou scénu zaraženě sledovala, a když dojedla svou misku cereálií, vstala, rozloučila se a s radostným úsměvem odešla. Podle úsměvu na ni určitě čeká David. Já se pomalu pustím do svého toustu s marmeládou a začnu uvažovat. Téměř okamžitě se mi vybaví včerejší počínání, špatně polknu a začnu kašlat jako zběsilá. „Takhle to dál nejde, soustřeď se na to, co musíš udělat.“ Povím si, když se přestanu dusit. Kousnu si toustu a sousto několikrát pomalu přežvýkám, jak kdybych byla ve zpomaleném filmu. „Miu?“
  Otočím se na svoji věrnou společnici a vzpomenu si, že jsem jí vyhnala, protože si stěžovala na včerejší noc. I když než se událo to hlavní, vyskočila z okna.
  „Kate,“ zašeptám, abych se soustředila na to, na co chci.
  „Ano?“ Ozve se mi za zády a já zděšením trošku nadskočím. „Tušila jsem, že na mě někdo myslí, už mám nějakou dobu škytavku.“ Takže upíři taky mají škytavku? Po této myšlence, se na ní pozorně podívám a všimnu si nože v její ruce.
  „Kate, uvědomuješ si, že tu jsou lidé?“
  Nejdříve se zatváří trochu nechápavě a pak pozvedne nůž. „Jo ty myslíš tohle? Hmm, třeba jsem se postaralo o to, aby tu žádní nebyli.“
  Při těchto slovech to se mnou hnulo a na setinu vteřiny jsem tomu věřila. „Ale prosím tě, dobře vím, že jsi nikomu z domu nic neudělala. Kdyby ano, už by mi to Miu řekla. A pokud bys ublížila i jí, věděla bych to.“
  „Na to jsem zapomněla,“ pousměje se a ruka, v které má nůž, se jí začne třást. Zdá se, že jen silou vůle se snaží odolat tomu nutkání podříznout mi krk. A také to vypadá, že ani její vůle tomu nedokáže zabránit. „Pomoz mi,“ zašeptá tak slabě, že jí spíše odezírám ze rtů, než abych jí slyšela, a uteče pryč. Až její návštěva mě donutí nemyslet na nic jiného, než na její úkladnou vraždu. Jenže stále nemohu přijít na to, jak to udělat. A nemohu se spoléhat na ničí pomoc. Možná kdyby Emily… stále jen využívám pomoc ostatních, obzvláště pak od paní Emily. Copak opravdu sama nic nedokážu?


  „Zdravím, slečinko,“ osloví mě středně vysoký muž se snědým obličejem a svůdným pohledem. Přes sebe má bílý kabát s černou šálou, což vůbec nesedělo jeho věku. Ale jak se ukázalo, sedělo to k jeho egu. „Nemohl jsem si tě nevšimnout, krásná mladá dívka, co se potuluje po městě… s kočkou.“ Mohla jsem čekat, že má společnice nebude moc nenápadná. Zamračím se nad jeho neomaleností a celkově nad myšlenkou, že jsem vdaná.
  V pozadí stály dvě mladé ženy, vzhledem vypadaly stejně staré jako já, jedna možná o trochu mladší. Jedna má krásné tmavé kudrnaté vlasy a snědou pleť, velmi podobná mladíkovi, co jemně svíral mou ruku. A druhá dívka měla rovné zrzavé vlasy, u kterých se jí trochu kroutily konečky a drobné pihy rozeseté po tvářích a nosu. Tato slečna se mírně mračila. Asi se jí nelíbí chování tohoto mladíka, že by jeho přítelkyně?
  „Co děláš v tomhle městě? Takhle mladá, takhle sama…“ Pokračoval, když jsem zatím nepromluvila ani slovo. I když doba pokročila, dvacetiletá holka ve velkém městě nebylo moc všední. Muž zpevnil své sevření.
  „Někoho hledám.“
  Muž se ušklíbne a pokračuje: „Jak se jmenuješ?“
  „Je zvykem se nejdřív představit, než se zeptáš někoho jiného.“ Dívka, co se zdála být jeho sestrou, se zachichotala.
  „Líbíš se mi,“ odpověděl pomalu, když jsem vytrhla svou ruku z té jeho. Po těchto slovech mu Miu vyskočila na rameno a potichu zavrčela. Takže jsou to upíři. Možná budou mít nějaké informace.
  „Miku,“ tentokrát zavrčela zrzka a zdálo se, že má co dělat, aby po mě neskočila. Zřejmě byla proměněna teprve nedávno. A nejen, že tento Mike byl jejím přítelem, byl i jejím stvořitelem. Jejím rodičem. Stejně jako ten muž, co zabil Tommase. Mike mezitím shodil Miu ze svého ramena a očistil svůj svršek od kočičích chlupů.
  „Jste upíři, že?“ Položím otázku, i když znám odpověď.
  „Jak to víš?“ Zeptá se sestra Mika.
  „Záleží na tom, jak to vím? Nebo je podstatnější to, že to vím? Ten koho hledám, je také upír, byl přeměněn už před mnoha lety.“
  „A proč ho hledáš?“ I Mike se začal mračit a je nyní kdykoli připraven k útoku. Obě dívky teď přešly dopředu a každá se postavila na jednu stranu vedle Mika.
  „Je to můj manžel.“ Sklopím pohled. „Můj ztracený manžel, který unesl naši dceru.“ Vždy když mluvím o Tommasovi, vybaví se mi slova paní Emily, když jsem ji poprvé potkala.
  „Před kolika lety byl přeměněn?“ Zeptá se Mike, který stále neupustil od svého útočného postoje.
  „Takových dvě stě let, přibližně samozřejmě.“
  „Lžeš,“ přistoupí pomalu dopředu. Teď už jsou zřetelně vidět jeho tesáky. „Nejsi upír.“
  „Řekla jsem snad někdy, že jsem upírem? Kdepak. Jsem člověk pod vlivem kouzla.“ Pokrčím nevinně rameny.
  „Kouzla?“ Jejich nevěřícné pohledy mě donutí rozesmát se.
  „Vy jste upíři, nadpřirozené bytosti, co se živí krví lidí, a nevěříte v magii? To snad ani nemůžete myslet vážně. Copak? Chcete důkaz? Nemohu zemřít, můžete to zkusit sami.“ Vybídnu je. „Ovšem nikdo z vás se nesmí napít nebo dotknout mé krve. Pokud tedy netoužíte po bolestivé smrti. A protože vůči vám nechovám žádnou zášť a nechci, abyste zemřeli, prosím, opravdu se vyhýbejte mé krvi.“
  „A to ti máme věřit?“ Zeptá se nevěřícně jeho sestra.
  „Říkám, můžete to zkusit sami. Zlomte mi vaz, utopte mě, cokoliv když nepoteče krev.“ Mike moc dlouho neváhal, jen co jsem domluvila mi ze zadu trhnul hlavou a já ztratila vědomí. Nicméně jen na krátký okamžik. Netrvalo dlouho a kouzlo začalo působit. Mé tělo se jako vždy vrátilo do původního stavu. Do mého zamlženého vědomí se začaly vracet smysly. Slyšela jsem, jak Mikova sestra nadává svému bratrovi. Ani zrzka z jeho činu nebyla zrovna veselá. „Jak jsem řekla,“ přeruším jejich nadávky, „nemohu zemřít. A dokud nenajdu svého ztraceného manžela, nemám to ani v plánu.“

  Naše seznámení proběhlo opravdu zvláštně. Přestože jsem chtěla jejich pomoc, nebo spíše informace, nečekala jsem, že se opravdu budou snažit Tommase najít. Mike a Kate se brzo stali mými přáteli, mohla jsem žít v jejich bytě spolu s nimi, tak dlouho, jak jsem potřebovala. Mikova přítelkyně, Sarah mě ale neměla v lásce a stále nezvládala kontrolovat svůj hlad a ani své emoce. Nezáleželo na tom, kolikrát jsem je varovala. Sarah na mě jednoho dne v zápalu hněvu a hladu zaútočila a zakousla se do mého zápěstí. Stihla pouze jednou polknout, než má krev začala působit.
  Mike k ní hned přiběhl. Ať už se choval jakkoli, velmi Sarah miloval a byl to také důvod, proč ji přeměnil. Křičela jsem na něj, ať se k ní nepřibližuje. Že i jeho krev napadne, když bude příliš blízko a bude se Sarah dotýkat. Nevím, zda mě v tom zmatku neslyšel, nebo nevnímal, nebo si přál zemřít s ní. Pokud to byla ale třetí varianta, jeho přání se mu splnilo.
  A právě proto mě teď Kate všude pronásleduje. Někdy byla ve stejném městě, stejném hotelu, jindy si zase udržovala odstup. Ze začátku se ode mě nehnula dál, než na pár kroků a stále se mě snažila zabít. Postupem času začala spřádat plán, jak mi nejvíce ublížit. A to tak, že ublíží Tommasovi nebo mé dceři. Ale i přes tyto její výhružky ho přestala hledat.
  Ať se na to dívám jakkoli, už od samého začátku se snaží vzdorovat absolutnímu rozkazu. A pokud dokázala vzdorovat takto dlouho, možná je šance tento rozkaz zrušit. V případě že dokážu přijít na zrušení rozkazu, nebudu jí muset zabít. Jestli se mi to opravdu povede… Tommas by se mohl vrátit zpátky.

Povídka ke stažení: 

JAVS 11.