Just another vampire story - Kapitola 12.

  Najít byt, kam se Kate přestěhovala, nebylo díky Miu příliš těžké. Spíš naopak to bylo velmi jednoduché. Myslím, že tohle bylo prvně, co se nesnažila skrývat. Možná chtěla, abych přišla? Vstoupila jsem do bytu a po zemi byly rozházené různé věci a několik rozbitých lahví od vypitého alkoholu. Dveře do ložnice byly otevřené a v roztrhaných peřinách se choulila Kate v klubíčku a v ruce svírala malou lahvičku zašpuntovanou korkem. Na podlaze kolem postele se válely další prázdné lahve. Pravděpodobně rušný večer.
  Pomalým krokem jsem přešla až k posteli a sklonila se nad ní. Chtěla jsem vyzkoušet svou teorii a tak jsem natáhla ruku k zakorkované lahvičce, která ležela v napůl rozevřené dlani. Odtáhla jsem se od Kate a pozorovala prach, co zbyl z jejího bratra. Podle absolutního rozkazu, který jí dal, musela být stále u něho, což znamená, že tento prach musela mít vždy u sebe. Pomalu jsem přešla do obývacího pokoje, na druhou stranu bytu. V tu chvíli se Kate probudila a okamžitě přiběhla do pokoje.
  „Co to děláš?“ Zavrčela na mě.
  „Testuju svojí teorii.“ Odpověděla jsem poklidně. Pouze tázavě nadzvedla obočí, ale nepřiblížila se ani ke mně, ani k lahvičce s prachem. „Zdá se, že absolutní rozkaz po nějaké době upouští od své síly. Nebo spíš po smrti toho, kdo rozkaz dal. Podle toho, co jsi mi řekla, se od jeho prachu nemůžeš vzdálit. Ale dokud jsem neodešla až sem, rozkaz nezačal fungovat. A stále se nesnažíš lahvičku získat, abys jí měla u sebe. Stejně tak se mě už nesnažíš tolik stíhat, ani nehledáš Tommase a nesnažíš se mu ublížit.“
  „Zajímavá teorie.“
  „To ano. Nebo možná jeho rozkazy tolik nepůsobí, protože jich bylo příliš mnoho.“ Napadne mě další teorie.
  Kate se ušklíbne a posadí se na kožený gauč. „To bude možná pravda. Taky se to možná odvíjí od toho, jaký rozkazy dával. Podle mě udělal největší chybu, když mi rozkázal, že ho musím navždy milovat. Navždy a jen jeho. Když mi dal tolik rozkazů, přišla jsem o svůj život, nemohla jsem dělat to, co jsem chtěla. A láska má až příliš blízko k nenávisti. Čím víc člověk dokáže milovat, tím víc dokáže i nenávidět.
  Jasně, pořád Mika miluju, byl to můj drahocenej bratr a milovala bych ho i bez toho stupidního rozkazu. Ale teď převyšuje nenávist. Podle jeho rozkazu bych měla nenávidět tebe, protože to tvá krev ho zabila. Ale já tam byla! Viděla jsem, co se stalo! Sakra, vždyť to vůbec nebyla tvá chyba! A kdyby ty jeho pošahaný rozkazy fungovaly, jak on chtěl, tak bych tam tenkrát zemřela taky. Stejně jako se on snažil zachránit tu kravku, tak jsem se měla snažit zachránit já jeho. Ale vzal mi smysl života a i když jsem ho milovala, nechtěla jsem zbytečně zemřít. Stále nechci. Ale nevím, co mám dělat. Už je to takových let a já stále s tou stupidní kletbou nepokročila!“ Položí si obličej do dlaní a slzy jí pomalu stékají po tvářích. Sobeckost jejího bratra jí zruinovala život. Už alespoň vím, proč jsem se jejího bratra snažila zastavit jen já. Podvědomě chtěla, aby její bratr zemřel.
  „Přijdu na to, jak se toho prokletí zbavit, Kate.“ Přejdu k ní a položím jí ruku na rameno.
  „Nebylo by snazší se zeptat tý tvojí čarodějky?“ Podívá se na mě a raději setřese mojí ruku.
  „Bylo, asi… Jenže se nechci neustále spoléhat na někoho jiného. Podívej se, jak dlouho chodím po tomhle světě a nic jsem ještě nedokázala sama. Nejdřív vyzkoušíme něco jako trénink, zjistíme, jak moc dokážeš odolávat a postupně tu hranici budeme posouvat. A pokud to nevyjde, zeptáme se paní Emily.“ Kate pouze přikývne.
  „Elizabeth?“ Zastaví mě, když už pomalu odcházím. „Možná bude lepší, když do tý doby nebudeš hledat ty dva. Nevím, co bych jim udělala.“
  „Na to už je pozdě, Kate,“ pousměju se, otočím se k ní zády, abych mohla vyjít z bytu ven, a lahvičku položím na skříňku u dveří. „Rose už je ve městě.

  Když otevřu vchodové dveře, venku mě čeká jako vždy nemilé překvapení. Opírajíc se o mustanga se na mě ušklíbá ředitel. „Tak už vím, o co tu jde.“
  „Ten úšklebek si nech pro sebe a nevměšuj se do mých záležitostí,“ probodnu ho pohledem a snažím se zakrýt své rozpaky. Pak se ještě jednou pořádně podívám na auto, o které se opírá. „Není to náhodou…?“
  „Tvoje staré auto? Jop, vím, že jsi ho měla, tak jsem ti chtěl po dnešku udělat radost. Nebo možná spíš jako omluvu za to, že jsem se vypařil.“ Pokrčí mírně rameny a sladce se usmívá. „Jo, asi budeš potřebovat klíče.“ Hodí mi je přímo do dlaně.
  „Jak vůbec víš, že jsem měla tohle auto?“ Vzbudí spíš pochyby než radost.
  „Mám svoje zdroje.“ Přestane se opírat o Eleanor a přejde ke mně. Skoro to vypadá, že mě chce políbit. Já ho ovšem zarazím a Andrew se zamračí.
  „Tohle já nemůžu Andrew. Já… pořád něco cítím k Tommasovi a ty mě spíš přitahuješ, než že by tam byl nějaký cit. Ani nevím, jestli je to doopravdy, nebo používáš upíří šarm, pokud něco takového je, abys mě nalákal do svojí pasti. I když jsi mi tolikrát pomohl, tak ti nevěřím. Ani nemůžu! Kdo ví, co všechno přede mnou tajíš.“ Vyhrknu na něj své pochyby a připadám si, jako kdybych byla nejhorší člověk na světě. Přestože mu chci věřit, tak nemůžu. To kvůli němu Tommas odešel a já to vím. „Nevím, jaký jsi dal Tommasovi absolutní rozkaz ani proč, ale potřebuju to vědět. Vždyť ani nevím, proč mi pomáháš, ani to nedává smysl! Jak po mě můžeš chtít, abych byla s tebou, když o tobě nic nevím a ty mě máš očividně nastudovanou. Buď mi řekni vše, co potřebuju vědět… a nebo to vzdej.“ S těmito slovy a kdo ví proč, se slzami na krajíčku, nastoupím do svého starého milovaného auta a nechávajíc za sebou ředitele, který se nehnul z místa, odjíždím do lesa k Richvillské vile.

  Přestože nemám příliš dobrou paměť na tváře lidí, které jsem viděla jen jednou v životě, natož když jsem je viděla pouze na krátký okamžik, ihned jsem mezi dělníky rozeznala tři upíry, kteří byli na shromáždění před pár týdny. Poznat je nebylo příliš obtížné, byli jediní, kteří se vyhýbali mé blízkosti.
  Práce na domě poměrně pokročily, i když se mi stále zdá, že tempo renovace je příliš pomalé. Vila byla zateplena už před několika lety, kdy sloužila jako penzion, proto teď pouze udělali novou omítku. Dřevěná terasa byla kompletně pryč, neboť původní dřevo bylo už dávno ztrouchnivělé. Stejně tak podlahy zmizely a pouze v jídelně už byla pokryta plovoucí podlaha. Dům byl teď bez jakéhokoliv nábytku možná ještě děsivější, než když byl polorozpadlý. Jen jediná věc zůstala na svém místě. Křišťálový lustr. A schody do druhého patra, které obrousili a znova nalakovali. Zdá se, že toto dřevo vydrželo staletí, kdy se o něj nikdo nestaral a stále nějakou dobu vydržet může. V pokojích byly strženy nevkusné a poničené tapety a pracovníci je vybílili, abych si pak sama mohla určit, jak budou stěny vypadat a co na nich vlastně bude.
  Pracovníci se dokonce začali starat o zahradu za domem, která do teď byla spíše džunglí. Krásně posečená tráva a záhony obnovené tak, jak bývaly. Krom květin a keřů, které tu kdysi byly. Vlastně zahrada zatím byla zbavena jen plevele, přerostlých a divokých keřů, které se během té dlouhé doby spojili do jednoho velkého obludného keře. Obnovili štěrkové cestičky, co vedly od domu mezi jednotlivými záhony až k malé fontáně v podobě andělíčka, která zatím byla zarostlá mechem a různými kořínky.
  Prošla jsem kolem fontány až na samý konec zahrady, kde ve změti větví byla jedna jediná růžová růže. Opatrně jsem se k ní snažila dostat, aniž bych se pořezala o ostny a růži následně utrhla. Uběhla tři století a stále tu rostou tyto divoké růže. I když je tu jen jedna. Jen doufám, že to nemá být nějaké znamení. Naposledy se totiž těmto růžím dařilo ve stejném roce, co Tommas zmizel.
  Nechávajíc za sebou jak dům, tak zahradu, ponořuju se dál do lesa, dokud nenarazím na menší jezero. Tak krásné ticho a klid, jen cvrlikání ptáčků a kvákání žab, ničím nerušená příroda. Zdá se to jako sen v této uspěchané době.
  Kdo ví, jak dlouho jsem se vlastně procházela lesem a jak dlouho se kochala pohledem na jezero. „Tak tady jsi,“ ozval se za mými zády očekávaný a přitom nechtěný hlas.
  „Řekla jsem ti, ať za mnou nechodíš, dokud mi nebudeš chtít říct pravdu. Takže pokud tu nejsi kvůli tomu, radím ti, abys odešel. Co nejdřív.“ Než pronesu poslední slova, otočím se k němu.
  „Pohled plný opovržení,“ ušklíbne se, ale tentokrát má ve tváři i bolest. Ale proč? „Vlastně se ti nedivím, nic jiného si nezasloužím. Nejsem dobrým člověkem. No, už nějakou dobu nejsem ani tím člověkem. Už od útlého dětství jsem měl sklony k špatným rozhodnutím. Někdo by řekl, že po tolika letech už to bude jinak, ale… pořád dělám chyby a ubližuju těm, na kterých mi záleží. Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o svojí družce?“
  „Co má tvá minulost společného se mnou? Proč mi tohle všechno vykládáš?“ Přeruším ho podrážděně.
  „S ní je to krásný příklad špatného rozhodování. Ptala ses mě, proč se k tobě takhle chovám. A odpověď je vskutku jednoduchá. Zamiloval jsem se do tebe. Už jenom z Tommasových příběhů o tobě jsem byl tebou uchvácen. Jistě, myslel jsem, že jeho pohled na tebe je zkreslen růžovými skly a proto mě jeho neustálé žvatlání dost iritovalo. Dokud jsem tě nepotkal. Pak mi bylo všechno jasné a věděl jsem, že veškerá jeho slova byla pravdivá. Protože ho okouzlila stejná dívka, jako mě. Žiju dost dlouho a znám spoustu věcí a lidí, přesto ty jediná jsi mě dokázala vždy překvapit.
  Událost s mojí družkou mě dost změnila. Přestal jsem důvěřovat lidem a obzvlášť ženám. Zadusil jsem veškeré romantické city. Pak jsem ale potkal krásnou mladou dívenku, která dělala samé neplechy a tak jsem jí ze zábavy a zvědavosti začal pozorovat. Co asi vyvede dál? Zajímalo mě a moje dny přestaly být nudnými a já se těšil na každé ráno jako nikdy dřív. Byla světlem v mém temném životě. A moje světlo mělo jednu zimu zmizet pod hladinou. To jsem nemohl dopustit. Vytáhl jsem to děvčátko z vody a odnesl jej domu.
  Po tom jsem ji už nepozoroval. Znala mou tvář, stejně jako ji znali její rodiče, alespoň to jsem si myslel… A nechtěl jsem, aby vznikly nějaké řeči.“ Pousměje se sarkasticky. Znovu s bolestným výrazem. A mě začalo pomalu všechno docházet. Kdo mě zachránil z jezera, kdo mi mnohokrát pomohl, a já myslela, že to bylo jen štěstí a byla dál neopatrná.
  „Pár měsíců po té události mě nachytal jeden malý hoch, když jsem se opilý krmil na jednom sedlákovi. Chtěl jsem ho zabít, aby nikomu nevyprávěl o tom, co viděl. Jenže on mnou byl uchvácen a místo útěku s křikem se mě ptal snad na milion otázek. Svým chováním mi trochu připomínal plavovlasou krásku a tak jsem se s ním vídal a spřátelili jsme se. Snažil jsem se zapomenout na tu dívku a díky tomu hochovi se mi to docela i dařilo. Dokud nenadešel čas, kdy si Tommas měl najít nevěstu a dokud nepotkal svou vysněnou dívku.“ Andrew mírně zakroutí hlavou, jako kdyby se ty vzpomínky snažil setřást, a dívá se do dálky.
  „Jeho opěvování té slečny mě štvalo neskutečným způsobem, stejně jako jeho žadonění o přeměnu v upíra jak jeho, tak jeho dívky. Nakonec se ukázalo, že jsem jen žárlil. A pak přišel ten večer. Blábolil jako vždy o své ženě a o upírství a o tom, že asi nikdy nebudou mít děti. Jenže ten večer vůbec poprvé zmínil její jméno. Elizabeth.“
  „V ten moment jsem skoro zešílel vzteky. Kvůli pomstě jsem se rozhodl splnit jeho přání. Jako naschvál jsi zrovna musela přijet a viděla jsi mě jako monstrum. I když právě tomu jsem chtěl zabránit. Utekl jsem. Doufal jsem, že Tommas za tebou přijde a vše ti vysvětlí a budete šťastní i s tvým dítětem. Jenže jsem nevěděl, že moje přání zapůsobí jako absolutní rozkaz. Přísahám ti, že toho přání lituju. Protože vím, že se nikdy nestane skutečností.“
  Chvíli jen tiše stojím a snažím se zpracovat informace, kterých je až příliš. Spousta otázek se dre do mých úst, ale ani jedna nedokáže vyklouznout. Ředitel stojí oproti mně se sevřenými pěstmi a čelistmi. Teď už se dívá přímo na mě, s vystrašeným výrazem. Čeho se tak bojí?
  „Co bylo… to přání?“ Vysoukám ze sebe pomalu, protože nevím, jestli ho chci znát.
  „Kéž by Elizabeth byla jen moje.“
  Pomalu mi steče slza po tváři, a aniž bych ji setřela, nebo se snažila zabránit ostatním v pádu, řeknu mu: „Nevím jak ty, ale já si na ten večer pamatuju dost detailně. Tenkrát jsi měl ve tváři ten svůj zákeřný, ďábelský a prohnaný úšklebek. A řekl jsi ‚takže to vy jste jeho milá?‘“
  „Taky si to pamatuju dost detailně, abys věděla. Nevím, co jsi viděla, nebo spíš jakou tvář jsem nasadil, ale cítil jsem se příšerně. Nikdy jsem nebyl tak naštvaný, zoufalý a zničený. Když jsem říkal ta slova, bylo to spíše ujištění.“ Zakroutí hlavou, a když si všimne mého nedůvěřivého pohledu, pokračuje. „Mysli si co chceš. Nebudu se divit, když mi řekneš, že mi nevěříš. Jak už jsem řekl, většina mých rozhodnutí byla špatná a udělal jsem spoustu chyb, ale… Dokud ses nevrátila do tohoto města a neřekla mi o Tommasovi, neměl jsem ani to nejmenší ponětí, co se stalo. Celou dobu jsem si myslel, že žijete spolu šťastně jako rodina.
  Nemůžu ale změnit fakt, že jsem se to nesnažil napravit. Chtěl jsem využít té šance. Bylo to velmi lákavé, víš? A kvůli tomu jsem zase udělal několik špatných rozhodnutí. Ale už to vzdávám. Asi tě už nikdy nepřestanu milovat, ale… končím.“ Pokrčí zoufale rameny a smutně se usměje. Skoro jako kdyby měl plakat. „Ty bys nikdy neopětovala city někomu, jako jsem já.“
  Oněměle ho sleduji, jak při mluvení pozoruje zem, neschopen se na mě podívat ani při vyznání svých citů. Já zas nemohu rozlišit pocity, které cítím. A které bych cítit měla. Rozhodně je tam zmatek. Ale co dál? Měla bych být naštvaná, jenže spíš pociťuju úlevu. Proč ale? Kvůli tomu, že se mě chce vzdát? Nebo proto, že mi konečně řekl pravdu? Nebo snad cítím úlevu, protože se konečně mohu setkat s Tommasem a nemusím se bát toho, proč vlastně odešel? Ale pokud je to tak, proč se mi při jeho slovech tak bolestivě svírá srdce? Proč mám slzy na krajíčku a nedokážu z tohoto muže spustit oči?
  „Bez reakce?“ Zasměje se a odhrne si vlasy z čela. Přesto se na mě nepodívá. „Doufal jsem… No, takže už ti dám pokoj. Máš plné právo mě nenávidět. Stejně tak ho má Rose. Dej jí, prosím, tuhle obálku.“
  Přistoupí ke mně a předá mi do ruky obálku. Smutně se mi zadívá do očí. Pomalu se sehne. Ruku mi položí na krk. „Jen ještě jednou,“ zašeptá těsně u mých rtů a políbí mě. Cítím, jak se odklání, ale z nějakého důvodu nechci otevřít oči. Když je konečně otevřu, po řediteli není ani stopa.

Povídka ke stažení: 

dvanáctá kapitolka JAVS