Just another vampire story - Kapitola 13.

  Nemám nejmenší ponětí, co bych měla dělat. Můj život je poněkud plný těchto situací. Bylo by hezké, kdyby se to konečně změnilo. Teď to ještě vypadá, že Rose je ve městě jen proto, že jí k tomu Andrew nějakým způsobem donutil. To mě jen láká otevřít tu obálku s tak úhledně napsaným jménem Rose. Je jen jediný způsob, jak to zjistit aniž bych narušovala její soukromí. Kdybych se mohla chovat jako její matka, narušování soukromí by mě asi moc nezajímalo. Ale i když jsem jí porodila a miluju jí z celého srdce, jen stěží se tak mohu nazývat. Možná proto mi stále říká Elizabeth.
  Kdy vlastně nastal večer? Měla bych se vrátit zpátky.
  Pomalým krokem se vydám k penzionu z Richvillského lesa. Opět si připadajíc jako bez duše. Opět nevědět, kam se poděl můj milovaný… proč jsem nedokázala říct ani jedno pouhé slovo? Zajímalo by mě, jaký by byl můj život, kdyby neexistovaly nadpřirozené věci. Možná bychom byli šťastná a spokojená rodina, která nemá žádné starosti, a já bych se mohla těšit na vnoučata a možná měla i další krásné děti. Mé děti a vnoučata by vyrůstala s těmi Carolinými. Ano, tohle si představit dokážu, tak proč mi nejde představit si, jak bude vypadat zítřek?
  Dojdu ke vchodovým dveřím a zarazím se před nimi. Co se bude dít, až je otevřu? Dostanu další odpovědi na mé otázky? Protože dneska jsem dostala ty, které jsem chtěla slyšet tak dlouho a k čemu mi to bylo? Čeho jsem to vlastně dosáhla? Vítězství, že mi ředitel řekl pravdu? Jenže já se cítím, jako ta poražená.
  Když se konečně odhodlám otočit klikou, hned za dveřmi stojí Rose. „Kde jsi byla?“ Nejen, že se nemohu nazývat její matkou, teď dokonce tu roli převzala ona.
  „Mluvila jsem s ředitelem,“ jen co řeknu ta slova, její postoj se změní a lze z ní vyčíst nervozita. „Dal mi pro tebe tohle.“ Přidržím před ní obálku. Neváhá ani vteřinu a vytrhne mi jí z ruky. Otevře ji, přečte a náhle je na ní vidět nesmírná úleva.
  „Četla jsi to?“ Zeptá se mě skoro útočně a já pouze zakroutím hlavou. „To nejsi zvědavá?“
  Neovládnu se a začnu se smát, skoro hystericky. „Ah, má sladká Rose! Zvědavost je to jediné, co kontroluje můj život a je to jediný důvod, proč jsem vlastně ještě naživu! A podívej se, jak se mi zatím jen vyplácí. Nepřijela jsi sem kvůli mně. Ne, kdepak. Andrew dělá jen špatná rozhodnutí, takže se bál, že jen kvůli mně bys sem nepřijela, že? Což také vysvětluje, proč jsi tehdy utekla, když jsi mě poprvé viděla. Vzal ti něco důležitého? Jestli ano, tak vítej v mém světě! Mě všichni všechno jen berou. Mého muže, mou dceru, můj normální život, mé přátele, mé rodiče, mou znovu nalezenou zamilovanost, moji touhu žít…“
  „Elizabeth,“ začne pomalu Rose, možná se mě snaží nějak ukonejšit.
  „To, co ti Andrew udělal, je jen tvoje věc, pokud mi to nechceš říct, asi se s tím musím smířit. Přece jen, proč by ses měla svěřovat cizince?“
  „Vzal mi mé přátele, kteří mě přijali takovou, jaká jsem. Nejsi cizinka. Ano, neznám tě, skoro nic o tobě nevím, kromě toho, že jsi má matka a jmenuješ se Elizabeth. Ale pořád jsi moje rodina. Ale už je to moc dlouho. Tolik jsme toho obě zažily, tolik jsme toho ztratily a už je pozdě si hrát na šťastnou rodinku! Kdyby nebylo toho chlapa, kdyby… Nemůžu zabíjet lidi a pít jejich krev, když to nepovolí, ale o upírech nepadlo ani slovo. Přísahám ti, že ho zabiju.“ Než stihnu vůbec cokoli říct, odejde pryč. Jak jí mohu vymluvit, aby nezabíjela muže, který vše způsobil? Protože kdyby ho zabila, já bych to asi už nepřežila? Hrát si na matku s dcerou už nemůžeme, ale to nemění nic na tom, že jí nemohu říct, že jsem se zamilovala do toho nejhoršího muže, do kterého jsem mohla.
  Pomalu se sesunu u dveří a po tvářích mi začnou pomalu stékat slzy. Rozevřu dlaň levé ruky a podívám se na klíčky. V tom všem zmatku jsem dokonce zapomněla na Eleanor. Slzy mi začnou téct ještě ve větším proudu.   „Zamilovala jsem se do Andrewa.“ Zašeptám skrz vzlyky pro sebe.
  „Do ředitele?“ Vyjekne najednou Marry.
  „Jak dlouho jsi..?“ Vyskočím na nohy a setřu si slzy.
  „Až teď. Co se děje Elie? Jak se to stalo a kdy?“ Shlédne můj stav a na chvilku utichne. „Mrzí mě to, Elie.“
  Podívám se na ní pro vysvětlení a ve stejnou chvíli mě obejme. „Moc mě to mrzí, Elie. Myslíš, že by to nešlo, i kdyby se o tom nedozvěděla škola?“ Pouze zakroutím hlavou. Jak by to mohlo jít, když to já ho odehnala? Jak by to mohlo jít, když se brzy uvidím se svým manželem? Jaké je vůbec moje přání?
  „Pojď, půjdeš ke mně do pokoje a počkáš tam na mě, naplním ti vanu a uvařím ti čaj s pár kapkama rumu.“   Odvede mě do svého pokoje, a když se chystá odejít, oslovím ji. „Marry? Těch kapek tam dej víc.“
  Lehnu si na záda v její posteli a zavřu oči. To mi ale jen pomůže si vybavit celý dnešní den. Vrátí se mi všechny mé pochyby, mé otázky a srdce trhající bolest. Když se snažím myslet na něco hezkého, na něco, co by mi pomohlo se vzpamatovat, vzpomenu si na noc s Andrewem. Jak jsem tohle všechno vůbec mohla dopustit? Myslela jsem, že nejsem tak naivní.
  „Elie?“ Vstoupí Marry zpět do pokoje, který provoní teplý rum, který je v čaji. Podívám se na ní a kromě šálku čaje nese i lahev skotské. Tázavě se na ní podívám a ona jen pokrčí rameny. „Chce to víc, než pár kapek rumu, nemyslíš?“
  Nezmůžu se na víc, než jen na malé pousmání. „Chceš si o tom všem promluvit? Udělá se ti trochu líp, když se vypovídáš.“
  Posadí se ke mně na postel a já převezmu čaj, který začnu upíjet po větších douškách. Ano, myslím, že lahev, co vzala sebou, se bude opravdu hodit. „Celé jsem to pokazila, Marry.“ Začnu nakonec pomalu a převezmu od ní skotskou. „Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěla o Tommasovi? Hledám ho, protože zmizel a já ho stále miluji a tak chci znát odpovědi. A byl to právě Andrew, jeho nejlepší přítel, kdo měl prsty v tom, že musel odejít. Místo toho, abych ho nenáviděla, abych mu to vyčetla, nebo cokoli… Ani mi neřekl, kam Tommas šel a je mu to jedno. Místo toho, abych se chovala tak jak mám, jsem se do něj zamilovala. Co jsem si to vůbec myslela? Co mám dělat Marry?“
  „Já nevím Elie,“ zakroutí hlavou a konejšivě mě hladí po ruce, „srdci člověk neporučí. Pořád se chceš setkat s Tommasem?“
  Pouze přikývnu hlavou a napiju se z lahve. „Chci ho najít, ale nevím ani, jestli se mu budu moct podívat do očí.“
  „Proč bys neměla? Teda, chápu, že ho miluješ, a že chceš zjistit jen to, proč odešel, ale myslíš, že on za tu dobu s nikým nebyl? Nemá nárok ti nic vyčítat. A hlavně mu to ani nemusíš říkat. Je to jen tvoje věc. A i kdybys mu to řekla, on ti do toho nemá co mluvit. To on odešel.“
  „Já vím, ale… je to trochu složitější.“ Vysoukám ze sebe už trochu přiopilá. Stejně se znova napiju. Bohužel jí nemůžu říct, že jsem vdaná a že jsem mu byla nevěrná.
  „A co ohledně ředitele? Myslím tím, cítí k tobě něco on?“
  Zasměju se a znovu se napiju skotské. Už zbývá jen polovina. „To on s tím v podstatě začal. Dneska se mi vyznal. To kvůli tomu, že se do mě zamiloval, vyhnal Tommase.“
  „Počkej, on se ti vyznal, a i když ho miluješ taky, tak nic? Co se vlastně stalo?“ Snaží se to nějak vstřebat.
  „Já… nevím. Všechno mi pověděl a snažil se mi to vysvětlit a pak mi řekl, co cítí. Nedokázala jsem nijak zareagovat, ani odpovědět. V tu chvíli jsem opravdu nevěděla, co cítím, co chci, nebo co mám říct, abych mu zabránila v odchodu…“
  „Odchodu?“
  „Řekl, že už mi dá pokoj. Odešel s vědomím, že ho nenávidím a já mu to nedokázala vyvrátit. Nezmohla jsem se vůbec na nic. Ani se dívat, jak odchází.“
  „Nemyslíš snad, že odejde úplně, že ne?“ Snažím se udělat gesto ‚co já vím‘, ale při pití z lahve to jde docela špatně. „Neboj se, Elie, vše se to nějak vysvětlí. Nemůže zmizet hned. Je ředitelem dvou škol v tomto městě. Všechno se to spraví, dobře?“
  „Děkuji ti, Marry. Moc mi pomohlo, že jsem to mohla někomu říct. I kdyby zmizel úplně, nebyla by to pro mě žádná novinka. Muži ode mě očividně utíkají docela rádi. Ať už vědí, co k nim cítím, nebo ne.“ Ozve se škrábání na dveře. Když se Marry zvedne, aby vpustila Miu dovnitř, položím se na záda, s lahví stále v ruce. Unaveně zavřu oči a cítím, jak se Miu přitulila k mému boku. Marry se potichu usměje a zhasne světlo.

  Ráno se vzbudím s neskutečným bolehlavem. Pomalu se posadím a pozoruji pokoj, v kterém jsem se ocitla a rozvzpomínám se, co se vlastně stalo. Hořce se usměju a pohladím mou věrnou společnici. Drobné zaklepání na dveře na mě zapůsobilo jako náklaďák. Marry ani nečekala, až odpovím a otevřela dveře s hrnkem silné kávy. „Jak se cítíš?“ Skoro ta slova zašeptá. Podá mi hrnek do rukou a sedne si na postel po mé levici.
  „To není jen káva, že ne?“ Zeptám se nedůvěřivě.
  „Říká se, že čím se člověk zkazí, tím se i napraví.“ Pokrčí rameny a sleduje mou tvář.
  Napodobím její gesto, „to vlastně nezní až tak špatně,“ podotknu a napiju se. Kombinace kávy a skotské mi kupodivu opravdu trochu uklidnila žaludek.
  „Takže, jak se cítíš?“ Stále sleduje mou tvář a zdá se být připravená mě kdykoli obejmout. Já se zmohu pouze na zavrtění hlavy. „Půjdu za chvíli do školy, ty raději ještě odpočívej. Potřebuješ aspoň jeden den v klidu. Až přijdu, řeknu ti, jaká je tam situace.“ Trochu ztuhnu, když uslyším slovo škola.
  „Dávej na ní pozor,“ podrbe kočku a odejde pryč.
  Pomalým pohybem položím prázdný hrnek od kávy na noční stolek, který je vedle postele. Lehnu si a zabořím svůj obličej do polštáře. Nechci nad ničím přemýšlet, ani vzpomínat, ani se potýkat s kocovinou. Nechci ani, aby mi moje kočka vyčítala má rozhodnutí. Místo toho se raději ještě jednou odeberu k spánku a dokonce doufám, že už se mi nebude zdát žádný sen.
  Jenže jak už to bývá, přát si můžeme cokoliv, ale nemusí to nutně znamenat, že se to stane. V mém snu se mi přehrály události z včerejšího dne, ředitelovo vyznání a jeho odchod. Ale ve snu to probíhalo trochu jinak. Nebyla jsem nejistá. Nebála jsem se. Přesně jsem věděla co říct a jak zareagovat. Neměla jsem potřebu brečet během našeho rozhovoru. V tom snu jsem mu i já řekla, co k němu cítím. Tam jsem se dokázala odhodlat. Ale stejně jsem mu nedokázala zabránit v odchodu.
  Zdá se, že ani v mé vlastní fantazii si nedokážu představit, jak by to vypadalo, kdyby zůstal. Kdyby neodešel, stejně by se zase něco zvrtlo. Náš vztah by nemohl fungovat. Rozhodně ne dlouho.