Kakashiho náhodné setkání

„Zavolej mi Kakashiho, Shizune,“ zvolala Tsunade. Potřebovala si s ním promluvit ohledně jeho týmu.
„Ráno a už se nervuji,“ pomyslela si Tsunade, když hulákala na Shizune.
„Hai, Tsunade-sama!“ Dopověděla Shizune a šla shánět Kakashiho. Pobíhala po Konoze a marně se Kakashiho snažila najít.
„Tsunade-sama mi mohla alespoň říct, kde pan Kakashi bydlí!“ Klela si pro sebe Shizune.

***
Kakashiho dům:
Kakashi se marně snažil vymanit z postele. Zkopal ze sebe deku a zamířil si to přímo do koupelny. Osprchoval se a šel se nasnídat. Poté, co se najedl a oblékl, si umanul, že půjde navštívit svého nejlepšího přítele. Chyběl mu. Velmi mu chyběl. Obito!
Když už chtěl vyrazit, u dveří unajednou čekala Shizune, která jako zázrakem našla jeho byt. Spustila udýchaným hlasem.
„Kaka.. Kakashi. S-shání …Vás.. Tsu.. Tsunade-sama..“ Shizune se snažila popadnout dech. Kvůli Tsunade toho naběhala hodně, ale tohle byl pro ní rekord.
„Oh, dobrá. Zastavím se u ní pozdě…“
„Ne! Hned!“ Přerušila ho Shizune.
„Dobrá, dobrá, zajdu tam hned.“ Kakashi se usmál i když to, že se to skrz jeho masku nedalo poznat. Bylo mu vidět jen jedno oko, které se zformovalo do malého, unaveného obloučku.
„Děkuji. Dohoním Vás později. Musím popadnout dech,“ uchechtla se Shizune a procházela se z místa na místo.
„Vážně si myslí, že tam půjdu? Mám důležitější věci na práci, než poslouchat naší ‘miloučkou‘ paní Hokage-sama,“ pomyslel si muž s maskou na tváři a zavrčel. Kakashi měl zamířeno jinam. Zcela na opačnou stranu, než stálo sídlo Hokage.
Kakashi se už notnou chvíli procházel po kupodivu klidné Konoze. Jistě že, není tam Naruto, proto je takové ticho. Šoural se po prašné cestě a nudně šoupal nohama. Letmo míjel stromy, které tančily ve větru. Užíval si pocitu, že nemusí nic dělat. Zamířil tedy na plánované místo.
Pomalými a promyšlenými kroky se blížil k památníku ninjů. Bylo tam vyryté jedno -pro něj- důležité jméno. Uchiha Obito. Navštěvoval pomník pravidelně, ačkoliv vždy přicházel pozdě na domluvená místa.
„Obito, ani netušíš, jak mi tu chybíš.“ Mistr si sedl před pomník. Na zem ukápla první slza. Tu následovaly další a další.
„Chybíš mi tu, strašně moc. Už tu není nikdo, kdo by mi rozuměl, stejně dobře jako ty. Tenkrát bych byl radši, kdybych pod tou skalou ležel já a ne ty. Není den, kdybych tu neseděl. Budu pořád s Tebou, kamaráde. Navždy.“ Kakashi popotáhl, avšak nepřestával plakat. Seděl tam ještě určitou dobu. Poté se odebral směrem … ani nevěděl, kam má jít. Jen se opět toulal.
Bezmyšlenkovitě procházel hustým lesem a přitom si připamatovával Obita. V tom si vzpomněl, oč ho Shizune žádala.
„Asi bych měl jít konečně za Tsunade,“ povzdychl si, ale pořád pokračoval ve své cestě do neznáma. Sedl si k blízkému stromu a začal si číst. Snad jediný způsob, jak na nic nemyslet. Usnul.
Spal aspoň dvě hodiny. Když otevřel oči, nic neviděl.
„Hee? Kdo zhasnul to světlo?!“ Ozývala se pouze ozvěna. Poté co se vzpamatoval, ještě z rozespalosti, sundal si knížku z hlavy, díky které nic neviděl.
„No jistě. Už bych to měl asi přestat číst, jinak mi z toho šplouchne,“ brblal si pro sebe.
„Hmm, že Ti to ale dalo práce, na to přijít.“ Ozvalo se za ním. Nebo spíš za stromem, o který se opíral. Kakashi ztuhl, vytáhl kunai ze zadní kapsy a rychle se otočil. Neuvěřil svým očím.
„Tak se shledáváme. Myslím si, že se představovat nemusím,“ pronesl do ticha vysoký, černovlasý muž. Na sobě nosil dlouhý, černý plášť s červenými obláčky. Vlasy měl stažené červenou stužkou, do volně spuštěného copu.
„Itachi?! Co tu chceš?“ Otázal se Kakashi, stoupl si do bojové pozice a kunai natáhl před sebe.
„Ale no tak, Kakashi sensei. Snad semnou nechceš bojovat.? Sharingan proti Sharinganu? To by bylo zajímavé, zdlouhavé a otravné. Takže žádný boj nebude. Že ne?“ Itachi se provokativně a snad až zvrhle pousmál. Uchiha a smát se? To ne, tohle se nikdy nestane. Svět by se už asi dočista zbláznil.
„Pořád jsi mi neodpověděl na otázku. Takže znovu. Co tu chceš?!“ Kakashi se přestával ovládat.
„No, nedalo by setvrdit, že mě to v Akatsuki přestalo bavit. To ne. Navíc, když se ten blbeček Tobi odmaskoval .. Hmm, začíná se to vyvíjet velmi zajímavě. Kdo by řekl, že bude mít tvářičku jako andílek. Takže… ne, nepřestává mě to tam bavit.“ Uchiha vykročil proti Kakashimu. Ten po těm švihl ihned pět kunaiů, ale Itachi jim se bez problémů vyhnul.
„To pořád neberu jako odpověď!“ Mistr se napřímil, když byl černovlasý od něj asi metr. Vypadal vskutku dobře. Přece jenom, je to Uchiha. Kratší prameny vraných vlasů mu padaly do tváře a tím mu přidávaly na tajemnosti. Itachi se přiblížil k Hatakemu.
„Kdybych Ti řekl, co tu chci, tak bys byl už pryč. Přesně toho se chci vyvarovat, sensei.“ Itachi se zastavil těsně u Kakashiho, takže ten mohl i cítit jeho ledový dech. Otřásl se v návalu husí kůže a poodstoupil od Uchihy.
„Neříkej mi, že se mě bojíš. Co bych Ti asi tak mohl udělat? I když ano, vskutku mě toho napadá hodně.“ Černovlásek dohonil Kakashiho, který byl teď jen pár centimetrů od jeho obličeje. Skoro se dotýkali nosy. Kakashi zrudl, chtěl vycouvat, ale v tom mu bránil strom, o který se opíral a Itachi ho prakticky na ten strom tiskl.
„Ita.. Itachi? Co to..“ Kakashi křečovitě zavřel oči. V tom mu Itachi sundal masku a surově ho políbil. Chytl mistrovy ruce za zápěstí a vytáhl mu je vysoko nad hlavu. Jazykem se dobýval do jeho úst. Kakashi se mu snažil vymanit ze stisku. Marně.
„I-Itachi, přestaň! Dost!“ Procedil rázně Kakashi, když se od něj Uchiha odtáhl. Zrychleně dýchal. Musel si přiznat, že takhle se nikdy s nikým nelíbal. Uznal, že mu to nebylo nepříjemné, ale ani zrovna ne moc příjemné. Uvědomoval si, že se začínal chvět.
„Ale copak, copak? Neříkej mi, že se Ti to nelíbilo. Vidím, jak se chvěješ. Tak se tomu nebraň…“ Poslední čtyři slova Itachi Kakashimu zašeptal do ucha, které následně lehce olízl. Kakashi si musel dát ruku před ústa, aby nezavzdychal, ale moc dobře mu to nešlo. Itachi se přesunul na jeho krk. Mistr zarýval své nehty do černého pláště svého mučitele, ačkoli se už neovládl a lehce zasténal. V tom se Uchiha odtrhl, aby se podíval, jak Hatake v návalu vzrušení zavřel oči a zaklonil hlavu.
„Hodnej kluk. A pak, že se Ti to nelíbí.“ Itachi se zvráceně pousmál a naklonil se nad něho. Kakashi náhle otevřel oči a rychle se vrátil zpět do reality.
„C-co to žvaníš, ty jeden zvrhlíku?!“ Kakashi se přikrčil, aby černovlásek neměl přístup k jeho ústům.
„Jo tak zvrhlý? Podívej se na sebe. Já nevím, kdo tu čte úchylný knížky.“
,, To není..-“ Mistr byl přerušen Itachim, který ho už opět líbal. Dobýval se do jeho úst jakoby to mělo být naposledy. A možná, že i je. Sensei na všechno zapomněl a přidal ruku k dílu, i když si stále nepřipustil fakt, že se mu to líbí.
„Ehm… Itachi, p-přestaň..“ Vyplašený Hatake odstrčil černovláska a rozdýchával náhlý úbytek kyslíku.
,,Itachi? Co ke mně doopravdy cítíš? N-né, že by to pro mě bylo nějak důležitý...“ Odvrátil pohled od toho krásného stvoření, co stálo před ním. Chtěl zamaskovat své rozpaky.
„Musí Ti a tom záležet, když se mě ptáš,“ pohladil Uchiha to šedovlasého mistra po vlasech. Popravdě, ani on sám to nevěděl. Miluje ho? Ne, on není schopen milovat. On, ten, který vyvraždil celý klan, včetně většiny rodiny.
„Ne! Nezáleží.. nebo.. fajn, záleží! Už mi konečně odpověz!“ Kakashi nahodil provokující pohled, avšak Itachi ho bez otálení opět políbil. Jak nečekané. Rozhozený sensei se bránil, podařilo se mu vysmeknout.
„Musím jít,“ řekl provinile Itachi, a s omluvou se chystal odejít. Kakashi ho chytil za ruku.
„Odpověz mi! Dělej!“ Zvýšil hlas šedovlasý.
„Přijď zase zítra na tohle místo. Ve stejný čas. Sám si to chci urovnat v hlavě. Dozvíš se odpověď. Do té doby... sayonara“ A Uchiha hned na to zmizel v červeném obláčku dýmu.
Kakashi se sesunul podél stromu. Přemýšlel. Opravdu to byl Itachi Uchiha? Co tady ten prohnaně krásnej Uchiha chtěl? Jen si s ním pohrát? Miluje ho? Všechny otázky vířily Kakashimu v mysli. Bohužel Itachi na tom nebyl o moc lépe.

***
Sídlo Hokage
„Měl jste tu být už ráno, Kakashi!“ Rozčilovala se Tsunade, když se v pozdních večerních hodinách, mistr konečně dostavil na její rozkaz. Byl stále zmatený z odpoledne, z toho, co se stalo na lesní mýtině, avšak rozhodl se, že pro vlastní dobro se tam zítra již nevrátí.
„Omlouvám se, Hokage-sama. Zdržel jsem se s… něco mě zdrželo.“ Šedovlasý rozhodně neměl v úmyslu se zmiňovat o Uchihovi, natož o tom, co s ním ten člověk dělal. Hokage se na něj obrátila.
„No, aspoň, že jste tu,“ povzdychla si. „Mám pro Vás speciální pověření. ANBU mi nedávno přinesli zprávy, že jeden z členů Akatsuki se sám pohybuje někde poblíž Konohy. Je pro nás hrozba, Kakashi, i když je sám. To doufám chápete. Potřebuji někoho schopného, kdo by ho zneškodnil. A Vy jste můj muž,“ obrátila se na něj a čekala odpověď. Hatake měl jen jednu otázku.
„A… a kdo je ten člen… ten člen Akatsuki?“ Ani se nesnažil skrýt své rozpaky. Moc dobře věděl.
„Uchiha Itachi,“ řekla Tsunade pevným hlasem. „Je to silný protivník, ale Vy máte Sharingan. Jste jediný, kdo to může dokázat,“ ujistila ho, jenže Kakashi byl nesvůj. Co přesně znamenalo to – zneškodnit?
„Rozumím, Tsunade-sama. A pokud ho najdu, tak…“
„Myslela jsem, že mě chápete, Kakashi. Itachi je člen obávané organizace, nemůžeme si dovolit, nechat ho naživu. Pokud se s ním střetnete a budete mít možnost ho zabít, udělejte to. To je rozkaz.“ Tímto považovala Hokage věc za vyřízenou, jenže jediné, co bylo jejím rozhodnutím vyřízené, byl právě Kakashi. Chtělo se mu zvracet a bylo mu strašně nevolno. On přeci nemůže Itachiho zabít. Pochyboval, že by to vůbec dokázal. Bylo to rozporuplné, city versus rozkaz. A on nikdy v životě nešel proti povelu. Neuměl neposlouchat.
„Rozumím.“
„Můžete odejít a buďte opatrný.“
„Hai.“

***
By roztržitý a těkal očima ze strany na stanu. Srdce mu v hrudi divoce tlouklo do žeber, jakoby ono samo volalo o pomoc, i když jej nikdo nevyslyší. Seděl už hodinu a půl u známého stromu, kde předešlého dne… co vlastně dělal? Líbal Itachiho? A nebylo to naopak? Kdo mohl soudit, když ne on, co je správné a co nikoliv. Jen čekal, v prstech převaloval kovový kunai a přál si, aby ho dnes nemusel použít. Jenže, to by nesplnil rozkaz, ale může tvrdit, že Uchihu přeci nenašel. Ne! Kakashi a lhaní, to nikdy nešlo dohromady. Takže co? Zabije Itachiho? Itachiho, který se mu sem dnes přijde vyznat a možná i ne. Tak nebo tak, mistrův útok bude rána pod pás.
„Zatraceně,“ zaklel si pro sebe, když v tom mu opatrně oči zakryly dvě jemné dlaně.
„Ale, ale? To už ses mě nemohl dočkat? Asi nemá smysl se ptát, kdo je?“ Zasmál se černovlasý, stáhnul ruce zpět a přisedl si vedle Kakashiho. Naprosto nenuceně, jakoby ani neměl strach z toho, co by mohlo přijít. Nepočítal s tím, že by jej Kakashi napadl. Proč také, přišel přece, aby se dozvěděl, co k němu Itachi cítí, nebo ne? Nebo přišel, aby ho zabil?
„Itachi,“ vydechl šedovlasý sensei úlevně, přestože sám netušil, co bude dělat. Hlava se mu div nerozskočila jak v ní bojoval rozum s citem. Ani nevěděl, proč to udělal, ale položil si hlavu na Uchihovo rameno, snad aby se ujistil, že je skutečný a ještě živý.
„Co se děje? Včera jsi mě chtěl ještě zabít a dneska se lísáš? To Ti není podobné. Dokonce ani svou zvrhlou knihu sis nepřinesl.“ Černovlasému cukly koutky, ale nahnul se, aby políbil Kakashiho do šedivých vlasů a opět se zeptal. „Nechceš ani slyšet, co jsem Ti přišel říct, hm?“ Itachi už věděl, jak to vše vnímá. Měl Kakashiho rád už dřív, když ještě přebýval v Konoze a když byl mistr jeho velitel v ANBU, byl mu dokonce velmi blízký. Ale to vše se změnilo, když potom vyvraždil vlastní klan, musel opustit vše, i když na Kakashiho nikdy nezapomněl. Ten se na něj podíval a jedno jeho odkryté oko se lesklo slzou.
„Itachi, nechci to vědět. Nesmíš mi to říct i když to… no… asi to cítím stejně, ale…“
„Psst,“ zakryl mu Uchiha dlaní ústa, ačkoli nerozuměl senseiovu chování. „Přišel jsem, abych Ti řekl, že Tě milu…áághrrr.“ Prudká bolest zachvátila Itachiho bok, do něhož mu Kakashi vrazil kunai. Zcela neočekávaně, nedělal to rád, nechtěl, bolelo ho to tisíckrát víc, než Uchihu, který se nebránil a jen s otázkou v očích na něj pohlédl, jakoby se ptal: Proč? Ale poraněný muž už řekl, co měl na srdci a co za cit k šedovlasému chová, o to víc to Kakashiho týralo. Vytrhl zbraň z rány a odhodil ji. Při pohledu na své zakrvácené ruce a Itachiho, jenž si tiskne ruce k poranění, ve snaze zadržet krvácení, se mu lámalo srdce. Avšak nebylo to tak vážné, aby se dalo považovat za smrtelné. Podepřel jej.

„Kakashi…proč jsi to… proč jsi…“
„Já musel, odpust mi, Itachi. Byl to rozkaz. Byl to… rozkaz.“ Hatakemu se zadrhával jazyk, jak se snažil vypadat silně i když sám by se nad sebou nejraději rozplakal. Nad svou ubohostí. Byl otrok povelu, jako nějaké psisko.
„Rozkaz?“ Podivil se Itachi a vzepřel se na loktech, aby nepotřeboval pomoc od druhého. Z rány mu unikala krev, avšak nebyla hluboká a nejspíše nepoškodila žádné orgány. Uchiha se musel zasmát, protože mu bylo jasné, že Kakashi by to nedokázal. Chtěl sice bodnout, ale podvědomí mu nedovolilo, jej zabít. Proč? A nebylo to jasné? „Takže jsi… chtěl jsi mě zabít, protože to byl rozkaz? A ty poslechneš, že? Ovšem, že ano, jsi přece elita. Slavný Sharingan Kakashi, který nikdy nedělá chyby, co? Tak dělej, Kakashi. Jestliže to byl rozkaz, splň ho, nic Ti nebrání. Jsem zraněný, můžeš mě klidně dodělat, aniž by Ti dalo práci. Tak dělej! Zvedni kunai!“
„Přestaň!“ Zakřičel najednou šedovlasý a zpříma se na Itachiho podíval. Ve tváři měl vepsanou bolest, ponížení, stud a mnohem víc. Vydýchával se, bylo to na něj moc, on nemůže splnit rozkaz! Nemůže, nedokáže to. „Přestaň, prosím…,“hlesnul tiše a sklopil zrak. Itachi si povzdychl, vytáhl se na kolena a zkrvavenými prsty chytil mistra za bradu, aby jej donutil na něj pohlédnout.
„Miluješ mě, viď?“ Zeptal se, přestože odpověď znal. Kdyby to tak nebylo, dávno by byl mrtvý. Jenže sensei nevypadal, že by měl v úmyslu odpovídat. Hanbil se za city, které by mít neměl a které neznal, ovšem v Uchihově blízkosti se cítil šťastný. (Dasty pozn.: Když jej tedy zrovna nebodal kunaiem do boku, že? >.<) „Odpověz mi, Kakashi, zasloužím si to!“
„Jo, miluju! Miluju Tě, Itachi!“ Rozhněval se mistr, vytrhl se černovláskovi ze sevření a vstal. Chytil se za hlavu, všechno to byl nesmysl, zatracený nesmysl. Proč se mu to muselo dít? Stál k němu zády a mluvil. „Tos chtěl slyšet, ne, Itachi? Tak tohle jsi chtěl?! Jenže i když je to tak, i když chceme být spolu, tak to nejde, copak Ti to nedochází?! Jsme každý na jiném břehu. Ty jsi zločinec a vrah a já? Musím Tě zabít za to, co jsi udělal, ale nedokážu to, rozumíš? Nedokážu! Co ode mě vůbec chceš, Itachi?“ Obrátil se na sedícího černovláska, jenž si ho prohlížel, zatímco si rukou stále svíral zranění. Přestávalo krvácet.
„Co chci?“ Snad se ptal sám sebe, co po druhém požaduje a nebyl si jistý, teď, zda má vůbec právo od něj chtít lásku, když oba byli ukováni pro jiný cíl, než jsou city. „Já chci jen…“ Nedokončil. Slova zůstala nehybně viset ve vzduchu, aniž by je kdo doplnil. Itachi uhnul pohledem z mistra a opíraje se o strom, se začal zvedat. Neměl v úmyslu Kakashimu ublížit a donutit jej, aby byl s ním. Láska se nedá vynutit a pokud s ním být nemůže, bude lepší, když se už nestřetnou. Tahle pravda chutnala velice hořce.
„Počkej,“ zastavil ho ještě Kakashi, když se černovlasý pokusil odejít. Ohlédl se.
„Čekal jsem dlouhou dobu, Kakashi. Nenuť mě čekat déle.“ Obrátil se, aby s těmito slovy zmizel v lese a již svého drahého nikdy nespatřil, přestože to bude bolet. V dalším váhavém kroku, byl ovšem zadržen stiskem na zápěstí. Hatake si ho o sobě přitáhl a podíval se mu do tváře.
„Co…co to děláš, Kakashi?“ Uchiha se jen díval, jak si šedovlasý odhrnuje z úst masku a odhaluje tak svou krásnou, hladce oholenou tvář s velice jemnými mužnými rysy. Jeho rty se roztáhly v příjemném úsměvu.
„Neřekl jsi to, ale vím přesně, že tohle je to, co jsi chtěl. Políbím Tě Itachi, i kdyby to mělo být naposledy,“ zašeptal, zavřel oči a jen opatrně se jal poznávat rty druhého. Ne tak, jako včera, ne hrubě. Ale jen něžně, zkoumavě, lehce. Nedovolil si dokonce ani tu výsadu, probojovat se mu jazykem do úst, ale byl to polibek spíše procítěný, kdy rty se seznamovaly a společné dechy mísily se jeden do druhého a snad pro všechnu tu opatrnost se i loučily. Kdo ví, možná je to naposledy. Polibek střídal polibek, dotek, pohlazení, sten a když se nakonec od sebe vzdálili, černovlasý jej chytil za ruku.
„Nedovol mi, abych odešel, Kakashi. Nechci!“ V jeho hlase bylo znát zoufalství, absolutně se pokořoval, ztrácel hrdost. A proč? Protože miloval a pro lásku jsou lidé schopni vzdát se všeho. Hned na to šedovlasý sensei zmizel v obláčku dýmu. Itachi tam dál nehnutě stál a zíral na místo, kde ještě před chvílí stála jeho láska, jeho život, jeho zdroj pochopení kvůli kterému stojí za to žít. Černovlásek se podíval na svou ránu, která se zdála už v pořádku.
„Měl bych si tu ránu ošetřit“ pomyslel si muž v černém plášti a taktéž zmizel v obláčku dýmu. Kolem se rozlilo ticho.

***

U Kakashiho.
Kakashi se přesunul do svého bytu. Netušil, co má dělat. Miluje Itachiho ale okolí by nikdy nepřiznalo fakt, že by byl s Itachim. To je nemožné!
„Asi si dám sprchu...“ promluvil pro sebe lámavým hlasem Kakashi. Zamířil tedy do svého pokoje pro čisté věci. Jak se snažil vzít si ručník ze skříně, upadl mu. V tom si všiml nabuzeného místečka které se dychtivě hlásilo o pozornost.
„Ale ne. Sakra Itachi..“ Hatake se snažil to černovlasé stvoření vyhnat z hlavy. A ano, při každém pomyšlení na Uchihu se v něm probouzí zvláštní pocit, který ovšem dobře znal. Všechen tento pocit končil u něj v podbřišku. Bohužel.
„Ne ne ne! Teď ne!“ klel si pro sebe sensei. Zamířil to tedy radši přímo do koupelny. Tam se po vysvléknutí uvelebil do již napuštěné vany. Začal přemýšlet.
„Itachi.. Co mám dělat? Potřebuju Tě. Teď. Tady. Chci Tě Itachi..“ šeptal si Kakashi pro sebe. Zavřel oči a rukou se nevědomě přesunul ke svému klínu. Hned na to se probral zpět do kruté reality.
„Ne! Agrr.. Itachi! Proč se mi tak vkrádáš do mysli ? Ztracenej Uchiha“ klel si pro sebe Hatake. Myšlenky nechal myšlenkami a vylezl po další hodině z vany. Razil si to přímo k sobe do pokoje a cestou si sušil ručníkem vlasy do svého klasického účesu. Sedl si na pohovku.

„Itachi.. Co budeme dělat ?“ Sensei schoval svou tvář do dlaní. Měli by spolu utéct ? Ne, to by bylo pod úrovni obou. Zabít ho nemohl. Ale..

***
U Itachiho
Itachi dorazil do Akatsuki sídla. Cestou potkal Kisameho. Rybí muž si všiml zranění jeho parťáka. Zastavil ho.
„Itachi? Co se stalo? Někdo Tě napadl?“ ptal se Kisame s otazníkem ve tváři.
„Ne.. stala se mi jen malá nehoda“ Uchiha se snažil zakrýt veškeré pochyby. Vyznělo to tak, jakoby se snažil přesvědčit sám sebe.
„Vážně Itachi? Vtipné.. Co se stalo? Půjdu ho klidně teď zab..-“ Hoshigaki byl přerušen svým parťákem.
„Zkusíš to a končíš semnou!!!“
„I-Itachi..?“
„Ch-Chci říct.. ne, nikdo mi to neudělal.. prostě jsem byl jen neopatrný..“ Itachimu docházelo, že z tohohle se už nevyvlíkne.
„Sakra Itachi! Co se stalo?!“ Modrý muž se přestával ovládat.
„…Jdu si to ošetřit..“
„Neodbíhej od tématu!! Vidím, že je to už v pořádku tak ještě chvíli vydržíš snad ne?! Teď už se konečně vymáčkni!“
“Nemůžu ho prásknout..“
„Fajn, neříkej mi to.. dělej si co chceš“ Kisame se otočil a šel po dlouhé chodbě zpět do svého pokoje..

***
U Kakashiho
Kakashi už notnou chvíli seděl u sebe na pohovce. Obličej schovaný v dlaních jako by doufal, že tím schová všechny starosti, city i rozkazy. Zvedl se, šel se konečně obléknout a vyrazil na opět domluvené místo. Místo, kde se scházel jen s jedním člověkem. Když dorazil, už tam čekal. Opřený o strom, jako jeho mladší bratr. Ve stejné poloze.

„A-Ahoj.. I-Itachi. Jsi tu dlouho? Promiň, že jsem Tě nechal ček..-“
„Odešel jsem..“
„Co že jsi..?!!“ Kakashi nevěřil svým uším. „Jak jako odešel?! Z Akatsuki?! Já to nechápu!“ Hatake zmateně pobíhal sem a tam.
„Uklidni se!“Uchiha zastavil šedovlasého senseie a políbil ho. Kakashi si to nechal líbit. Přidal se ale nepřebíral iniciativu. Itachi se odtáhl.
,,Já.. udělal jsem to pro nás. Kakashi, chci být s Tebou a s nikým jiným. Miluju Tě.“
„Já Tebe taky Itachi. Ale co se tím vyřeší..? Do Konohy zpět nemůžeš a utéct? Nejsme zbabělci..“ Kakashimu se začal lámat hlas. Sesunul se podél stromu a opřel se o rameno Uchihy, který už dávno seděl.
,,Tak potom mě budeš muset zabít“
„Nevtipkuj.“
„Nevtipkuju..“
„Neudělám to“
„Budeš muset.“
„Přestaň!!“ Kakashi se zvedl se slzami v očích. Uchiha ho láskyplně objal. Hatake se rozvzlykal.
„Co mam dělat Itachi? Řekni.. řekni mi něco, prosím.. Já už nemůžu. Nevím co mam dělat. Od Hokage mam rozkaz ale já Tě nedokážu zabít..“
„Zabij mě.. Dělej. Jenom tak se zbavíš starostí. Já jsem Tvá starost.“
„Ale.. Musí být i jiný způsob.. Co třeba zfalšovat Tvou smrt?“
,,To Ti neprojde.“ I Itachi se snažil na něco přijít. Ano, věděl by způsob.. A to utéct.

„Kakashi, já nemám teď ani kam jít takže já budu muset utéct.“
,,V tom případě půjdu s Tebou..“ Hatake si trval na svém.
„Ne, je to moc..-“
„Ne! Buď půjdu s Tebou nebo se už nikdy neuvidíme!“
„Vezmi mě do Konohy.“
„Cože ?!“
„Udělej tak jak říkám..“
Itachi a Kakashi se tedy vydali spolu do Konohy.

***
V Konoze
Došli spolu až k sídlu hokage. Kupodivu si jich nikdo nevšiml.

„Dále!“ ozvalo se z kanceláře Tsunade poté, co zaťukali.
„Zdravím Hokage-sama“ pozdravil Itachi.
„Kakashi! Co to.. Proč.. Jak se.. Itachi!“
„Ne ne ne! Já Vám to vysvětlím. Změnil se. Věřte mi. Odešel z Akatsuki kvůli..-“
„Odešel jsem kvůli Kakashimu. Chci se sem vrátit. Jakoukoliv funkci bych tu plnil, jakoukoliv. A taky.. Rád bych vše vysvětlil mému pošetilému bráškovi.“ Hned co Itachi začal vysvětlovat, Tsunade vydýchávala svůj hysterický záchvat a začínala Uchihovi věřit.

„Dobrá.. Zkusíme to. Tady Kakashi Vás bude mít nastarost. Teď už jděte.“
„Děkuji, Hokage-sama.“ Kakashi poděkoval a odebrali se s Itachim do jeho bytu. Cestou si Itachi prohlížel okolí. Tolik se toho změnilo. Netušil, o co za ty roky přišel.