Když si Akatsuki udělají čáru přes rozpočet-2.kapitola- Únos

„vzbuď mě až bude po zavíračce...“Poví a hned usnula.
Astrai se jen usmála a sledovala další problémy, které tady ostatní nadělali.

Klub již zavřel a dvě mladé dívky se napité vracely domů, obě Kunoichi byly zřezané do němoty a stejně vedly debatu
„hele viděla jsi někdy tak obřího holuba?“ Zeptala se Amane své kolegyně, když spatřila Deidíkova obřího holuba
„člověče, ne neviděla, nemyslíš, že je to spíš sova?“ Odpověděla modrovláska otázkou
„ne, sovy lítají jen ve dne….“
„ne-e to si je pleteš s lachtany“
„já myslela, že lachtani jsou takoví ti, co dělají, moj, moj jako v Nemu?“
„ne to jsou jeleni…“ završila debatu Astrai a dál se motaly temnými ulicemi…
-
Deidara se vznášel nad dvěma opilými Kunoichi a přemýšlel jak je dostat. I když jsou opilé, to nebude tak těžké-uvažoval blonďák a spustil na dívky jílové bonbički.
„Katsu!“ ozvaly se čtyři rány, Kunoichi jakoby vystřízlivěli, ale zase se rychle vrátili do stavu naprosté němoty. Padly na zem a usnuli. Deidara se Sasorim sebrali dívky a bez zbytečného boje si to letěly k Akatsuki sídlu.
Mistr Sasori-jak jej oslovoval Deidara vytáhl bloček a začal si malovat, tedy načrtávat vzhled nové loutky. Deidara taky maloval, ale ne loutky-výbuchy! Své názory dávali oba Ninjové najevo různými způsoby- Deidara má na jednom tričku napsáno: umění je výbuch.
„ještě jednou namaluj výbuch a vybouchnu já!“ Vraždil svého výbušného společníka pohledem červenovlasý Shi…lidská loutka...
„Danna vy stále nechápete opravdový smysl umění…“
„Na rozdíl od tebe ho chápu moc dobře…“
Oba Ninjové se hádali celou cestu, až do sídla kam dorazily za úsvitu, jelikož deidara zapomněl řídit. Po náročné cestě, oba “Umělci“ uložily dívky do postelí a pokoj jim zamkly. U dveří se střídala hlídka, nevěděly, k čemu mají hlídat dvě opilé holky, ale radši svého Bosse poslouchaly…
-
Nastalo ráno, zase tu byl scénář s ptáky, sluncem a skvělým počasím. Pro dvě dívky ale hezký scénář nebyl, měli kocovinu-velkou kocovinu, že by i špendlík co by dopad na zem ublížil těmto dívkám. Nevěděly, jak se dokázaly takhle zřídit a taky...
„Kde to jsme?!“Zakřičí Amane která se, ale pak křečovitě svalila na zem.
„Neřvi tak! Bolí mě hlava!“ Astrai se ještě válela v posteli, se snahou se schovat před sluncem. Hlídka, co byla za dveřmi je uslyšela-zrovna hlídal Hidan.
„Ztichněte k***a!” zakřičel na dveře.
„moje hlava...“
„Co zase děláš? To nemůžeš být potichu?“ stěžuje si Astrai.
„Já jsem potichu...ale moje hlava ne. To mi připomíná...kde jsem nechala kočku?“ kouká kolem sebe, když se plazila na zemi. Měly by dostat asi něco proti kocovině... Ale to by to teprve musel Hidan říct že se vzbudily.
„ mě nezajímá kde máš svojí kočku, hlavně mi přines něco na snídani, nebo tady umřu hlady...“
„spíše dřívě kocovinou ne?“ otočí se s úšklibkem na Astrai která se posadila na postel pomalým tahem a kouká kolem sebe kde že to vlastně je.
„ Vypadá to jak hotel...“ Hádá Astrai.
„ My jsme v hotelu? Tak proč na nás někdo zpoza dveří řval, ať jsme zticha.“ Amane se doškrábala ke dveřím a když je chtěla otevřít, dozvěděla se že jsou zamčené.
„nevím třeba to byl Grumpy soused...“ poví na Amane. „Co je?“
„Co je? Jsme zamčené,“
„Tak použij nějaký Jutsu!“ řekne Astrai.
„Jutsu? Víš, jak velkou kocovinu mám?“ otočí se zase na Astrai která jen pohledem naznačovala, že šéfem je tady ona.
„Fááájn, nějak ty dveře rozrazím...“ Amane protočí oči a zkusí jedno Jutsu aby ty dveře aspoň vybourala...