Kořist 01.

Kapitola 1.

Čtvrť Brightwater Court někde v Anglii, současnost, byt Angela a Gabriela

Angelovi se zase zdál ten sen. Sen o Hořícím muži. Přichází vždycky, když je noc nejhlubší, tehdy, kdy dokonce i hluk velkoměsta přejde do tlumeného ruchu. Angel si není dokonce jistý ani tím, zda doopravdy spí, když Hořící muž přijde. Měl totiž pocit, jako by ho probudilo klidné oddychování jeho přítele, který spí vedle něj. Do nosu mu pak pronikne pach, povědomý, a přece cizí – zápach spáleného rozkládajícího se masa a lidského tuku škvařícího se v otevřeném plameni. Nikdy ho nenapadlo, že za svou 15tiletou praxi by se mu mohlo zdát o někom, koho připravil o život. A že jich nebylo málo. Společně se svým přítelem, Gabrielem Levim, totiž pracoval jako nájemný zabiják pro nechvalně proslulého Augusta Macleoda, přezdívaného Král Genocidy. Společně pak patřili ke skupině zvané Žence smrti, což byli jen ti nejlepší. Bylo jich celkem 10 a kromě Angela s Gabrielem se mezi sebou vůbec neznali.
I když mu bylo 38 let, nepomýšlel na to, že by měl svou práci pověsit na hřebík a najít si něco klidnějšího.

Přesto ho sny o Hořícím muži docela rozrušili.

Hořící muž měl kdysi dokonce i jméno, které si Angel kupodivu pamatoval. Jméno, které se mu zarylo hluboce do mysli stejně jako ten sen. Leonid Owen. Majitel jednoho malého hotýlku u cesty ve vedlejším městě. Nebyl nijak významný, ničím význačný, ani zvlášť bohatý, dokonce neměl ani známé někde ve vládních pozicích, jak tomu u podnikatelů většinou bývalo. Přesto se jednoho dne zapletl s jeho šéfem a rozkaz zněl jasně. Mělo to vypadat jako nehoda a oheň se zdál být tím nejlepším řešením. Oheň byl vždy přítel.
'Když nevíš jak zahladit stopy, použij oheň, oheň je přítel,' tohle mu vždy říkával jeho mistr a on se tím řídil.
Teď mu to tak ale nepřipadalo. Sám nechápal, co se to s ním děje, ale obával se, že tenhle sen jen tak nepřejde.
Možná to bylo znamení?

Nikdy totiž nepochyboval o rozkazech. Ať už to byl muž či žena, jednotlivec či skupina, vždy bez pochybností splnil úkol. Jednou dokonce musel zabít celou rodinu, protože měla výhrady vůči jednomu vládnímu úředníkovy. Byly tam dvě malé děti. Mohlo jim být kolem deseti. Přesně si to nepamatoval, ale nijak ho to netrápilo. Brzo si za svou netečnost vysloužil přezdívku Zabiják bez emocí a naprosto to vystihovalo jeho povahu.

Teď ale možná pochybovat začne.

Policie se nikdy neobával. Nikdo z nich. Macleod byl muž s velkou mocí a jak je známo, ti mocní jsou nedosažitelní.
Každý den je přece tolik vražd, tolik obětí, tolik životů ztracených či zmařených, že je těžké všechny je zaznamenat.
Některé z nich jsou jasné: muž, který zavraždí svou přítelkyni, a pak si sám vezme život, ať už kvůli výčitkám svého svědomí nebo v důsledku toho, že není schopen čelit následkům za svůj čin. Žárlivý manžel, který přistihne svou manželku s milencem a pozvedne proti nim zbraň. Lupič, který nemá absolutně žádnou zkušenost a při vyrušení nechtěně zastřelí majitele obchodu. Jedna smrt vítá další a s širokým úsměvem nabízí v pozdravu svou bledou ruku.
Jsou tu však i vraždy, které jsou daleko složitější a jejichž souvislosti či důvody je těžší vypátrat. Některé leží zavřené v krabicích jako matná vzpomínka na něco co bylo kdysi životem a usedá na ně prach času. Jiné se na sebe snaží upozornit tím, že se jednou za čas objeví podobnost s jiným případem, přesto se nijak nehnou dopředu. A pak jsou tu ty, které se prostě zametou pod koberec a nikdo s nimi neztrácí čas.

Svět je jeden velký labyrint propletený tajemstvími. Vše je ale vzájemně propojeno.

Když se s trhnutím probudil, zjistil, že se noc přehoupla už k ránu. Přesto se necítil vůbec odpočinutý a vyspaný, spíš naopak. Otočil se proto na bok a zadíval se na Gabriela ležícího vedle něj na zádech a klidně oddechujícího. Ze snu se lehce usmíval.
'Aspoň někdo má pěkné sny,' pomyslel si Angel a prstem ho zlehka pohladil po tváři. Pak mu položil dlaň na hruď, aby cítil jeho blízkost, a zavřel oči. Doufal, že Hořící muž už dnes nepřijde.

Když se probudil podruhé, zjistil, že místo vedle něj je prázdné a sluneční paprsky se nedobytně derou do pokoje. Pohled na hodinky ho ujistil, že je skutečně nejvyšší čas vstávat. Gabriel už zřejmě čeká se snídaní.
Vstal, přešel do koupelny, kde se v rychlosti osprchoval a udělal ze sebe aspoň trochu člověka. Obvázal si kolem pasu ručník a vyšel z ložnice.
Když scházel po schodech dolů do kuchyně, vůně kávy, která mu vyšla naproti, ho ujistila v tom, že se nemýlil.
Gabriel stál u sporáku a právě míchal vajíčka. Na stole stály už připravené dva hrnky se silnou kávou a rozložené noviny.

"Dobré ráno, Šípková Růženko," pozdravil ho s úsměvem Gabriel.
"Ahoj," odpověděl Angel a přešel k němu. Objal ho kolem pasu a líbnul do vlasů.

Vzhledem k tomu, že byl Gabriel o hlavu menší než on, mu to nedělalo žádný velký problém.
Celkově nikdo netipoval, že by mohl být nájemným vrahem. Štíhlý, ne moc vysoký, s blonďatými rozcuchanými vlasy, světlounce modrýma očima, jemnou skoro dětskou tvářičkou a plnými rty, vypadal spíš jako nějaký manekýn nebo společník. Přesto jeho jemné ruce se štíhlými prsty dokázali nadělat pěknou paseku. Měl rád zabíjení z blízka, proto na rozdíl od Angela, používal dvě dýky.
Bylo mu 30 let a práci nájemného vraha už dělal 10 let. Za ty léta si vydobyl celkem slušnou pověst a před pěti lety mu byl Angel přidělen jako jeho nový učitel. Přestože ten si k sobě nikdy nikoho moc nepouštěl, velmi rychle se spřátelili a časem se z nich stali i milenci. Tvořili tak jedinou dvojici z Ženců, která se znala a spolupracovala spolu. Ze začátku se ho často ptal, proč si vybral tuhle práci. Po rodičích zdědil slušnou částku peněz, měl vlastní dům a nepochybně by si našel i míň rizikovou práci.
Nikdy mu na to neodpověděl přímo, vždy jen řekl: "kdybych to neudělal, nepotkal bych tebe."
A tak Angel na odpověď nenaléhal. Věřil, že až Gabriel uzná za vhodné, řekne mu to sám.
Měl ještě bratra, dvojče Michaela, se kterým se moc nestýkal, a který o jeho práci neměl ani tušení.

Angel byl přesný opak Gabriela. Vysoký, samý sval, s pevnými pažemi a širokou hrudí. Měl po ramena delší černé vlasy, které nosil sčesané za uši, ocelově šedé oči, ostře řezanou tvrdou tvář s úzkými rty a s jizvou, která se táhla od pravého ucha po čelisti až k bradě.
Moc toho nenapovídal a nedával najevo své emoce. Jako zbraně používal odstřelovací pušku L-96A1 AWM, která se nejlíp osvědčila v extrémních podmínkách a přesností na velkou vzdálenost, a také revolver ALFA steel 357 Magnum, vyrobený speciálně na zakázku a který využíval při práci na krátkou vzdálenost.
Kromě Gabriela už neměl nikoho. Rodiče mu zemřeli, když byl malý, při nějaké autonehodě a jeho si tak vzali na starost dětské domovy, které často střídal, protože z každého pravidelně utíkal. Když ho v osmnácti vykopli, poflakoval se po ulicích a dělal, co bylo zrovna za potřebí. A tam si ho jednoho dne všiml právě Macleod a nabídl mu práci. Angel, znechucený tím, co všechno viděl, nabídku bez řečí přijal a zanedlouho se stal nejlepším nájemným vrahem, kterého Macleodova agentura měla.

"Chceš do těch vajíček i slaninu, nebo ti to mám posypat jen sýrem?" zeptal se Gabriel, když se vymanil z jeho obětí.
"Stačí sýr. Poslední dobou se mi zdá, že přibírám," odpověděl Angel a sedl si ke stolu.
"Vážně? To by mě zajímalo kde."
"Tak tady máš," řekl a postavil před něho plný talíř voňavé dobroty.
Sám si pak nandal o polovinu menší porci, za což si vysloužil zamračený Angelův pohled.
Snídani jedli mlčky, vychutnávajíc si dobré jídlo.

"Angeli, řekneš mi, co tě trápí?" zeptal se najednou Gabriel, když sklidil ze stolu a Angel se začetl do novin.
"Nic mě netrápí," odpověděl a podíval se na něho. Stál zády opřený o kuchyňskou linku, ruce založené na prsou s lehce zamračeným výrazem.
"Nelži mi. Znám tě líp než kdokoliv jiný. Vím, že tě něco trápí. Chci ti pomoct, víš, že mi můžeš říct všechno," řekl tiše a upřeně se na Angela zadíval.
Ten vstal, odložil noviny a přešel k němu. Postavil se před něj a oběma rukama se z každé strany opřel o kuchyňskou linku.
"Asi nemá cenu tě přesvědčovat o opaku, co? Občas mám pocit, že mě znáš líp, než já sám. Dobrá, řeknu ti, co mě trápí a co chci udělat. Nechci tě ale do toho zatáhnout," řekl s povzdechem Angel.
A pak mu vyprávěl o snech s Hořícím mužem, který přicházel za temných nocí. Pověděl mu o svých pocitech a o svých myšlenkách.
"Proto jsem se rozhodl, že zjistím, proč měl být Leonid Owen zabit. Vím, že tím poruším všechna pravidla a pokud na to někdo přijde, stanu se nepohodlným, ale prostě to musím zjistit," zakončil své vyprávění.
"Hlupáku. A to sis myslel, že tě do toho nechám jít samotného?" zeptal se nazlobeně Gabriel.
"Jak dlouho už jsme spolu? Jak dlouho tuhle práci děláme? Nenechám tě do toho jít samotného. Navíc pokud cítíš pochybnosti, tak bude skutečně něco špatně," mračil se dál.
Angel si povzdechl. Tušil, že mu tohle Gabriel řekne.
"Tak jaký máš plán?" zeptal se Angela.
"Musím si opatřit potřebné dokumenty a ty mi může poskytnout jen jeden člověk," odpověděl a vrátil se zpátky ke stolu. Sedl si tak aby byl otočený čelem ke Gabrielovi a rukou si podepřel hlavu.
"Myslíš Kněze? To nebude jednoduché. Už dlouho ho nikdo neviděl a je nevyzpytatelný," řekl zamyšleně Gabriel.
"Přesto je to naše jediná možnost. Stejně mi dluží jednu laskavost, takže je na čase si ji vybrat. A taky vím, kde se momentálně ukrývá," pokrčil ramenem Angel.
"Nevěděl jsem, že se s ním znáš."
"Osobně ne, jen jsem pro něj kdysi něco udělal. Zná mě jen pod mou přezdívkou."
Gabriel se najednou zachichotal.
"Co se děje?" pozvedl Angel tázavě obočí.
"Nic, jen mi to přijde jako ohromě vzrušující a nebezpečné a to mám rád. Líbí se mi, když můžu tančit se smrtí a provokovat ji," řekl s naprosto nevinným úsměvem, když přešel k Angelovi, vetřel se mezi jeho stehna a objal ho kolem krku.
"Víš, že mě občas děsíš? Takhle nemyslím ani já. Rád bych věděl, kde se to v tobě bere," řekl Angel, když se opíral bradou o jeho hrudník a obočí mu vyskočilo až někde navrch hlavy.
"Hmmm, že by to bylo tím, že žiju s nejlepším nájemným vrahem, který postrádá jakékoliv emoce?" zeptal se rozverně a naoko přemýšlivě.
"Na mě to nesváděj," pokáral ho.
"No dobře," zvedl ruce na znamení, že se vzdává a poodstoupil od něj.
"Kdy tam chceš zajít?"
"Pokud možno hned. Nechci čekat déle než je nutné. Rád bych měl tuhle věc vyřešenou, navíc to chci udělat dřív, než přijde nějaká zakázka," odpověděl a zvedl se.
"Jdu se obléct a pak vyrazíme."
"Nechceš pomoct?" zeptal se nevinně Gabriel.
"Raději ne. Tvou pomoc znám moc dobře. To by jsme tam už dnes nedojeli."
"Ech, no jak myslíš, počkám tady," poškrábal se na hlavě Gabriel a sedl si na Angelovo místo a otevřel noviny.

Když se za necelou půlhodinku Angel vrátil zpátky do kuchyně, vypadal jako úplně jiný člověk.
"Můžem?" zeptal se.
"Jistě. Mimochodem moc ti to sluší, měl by jsi tohle nosit častěji," řekl Gabriel provokativně a plácl Angela přes zadek.
Odpovědí mu bylo Angelovo zamračení.

Čtvrť Coney Brighton, Anglie, deset kilometrů dál od jejich bytu, ten samý den

Když dojeli na místo, zaparkovali na parkovišti u jednoho obchoďáku, kde by člověk nekoupil ani žrádlo pro psy, a zbytek cesty se rozhodli dojít pěšky. Nechtěli budit velkou pozornost.
Prošli uličku, ze které si bezdomovci dělají na noc ložnici, místo, kam si děvky berou své zákazníky a kde si dealeři shání nové zákazníky. Místo, kam běžný člověk nikdy nezabloudí a kterému se vyhýbá obloukem.
Na konci uličky vešli do celkem nenápadných dveří a ocitli se v zatuchlém suterénu budovy. Vystoupali nahoru po schodech až do prvního patra, kde byly jen jedny jediné dveře, které se naprosto ničím nelišili od jiných běžných dveří.
Když je otevřeli, tak už to tak běžné nebylo.

Ti dva muži, kteří ten den zavítali do Knězovy pracovny, ho překvapili víc než dost.
První z nich byl vysoký, ramenatý chlap, kolem čtyřicítky v dokonale padnoucím šedém obleku s černým rolákem a koženýma černými botami, které se oslnivě leskly. Tvář měl hladce oholenou a šířil kolem sebe jemnou vůni hřebíčku a kadidla. Vypadal nebezpečně.
V patách mu kráčel menší muž, u kterého se absolutně nedal odhadnout věk. Na tváři měl přátelský úsměv, přesto z něj vycítil podvědomý strach. Na sobě měl modré džíny, tenisky a šedý nátělník pod rozepnutou bílou košilí s krátkým rukávem.
"Jsou čistí," ohlásil Vassily poté, co se oba muži nechali při příchodu bez zjevných protestů prohledat. Vassily klamal mohutným tělem – jeho rysy však byly něžné a jemné. Pohyboval se s rychlostí a elegancí a byl jedním z těch zasvěcenců, kterým Kněz důvěřoval nejvíce. Stejně jako on pocházel z Ruska a měl v hlavě mozek, který používal. Současně byl i ctižádostivý, ale ne natolik, aby znamenal pro svého zaměstnavatele hrozbu.
Kněz ukázal na dvě křesla naproti stolu. Oba muži se posadili.
"Dáte si něco k pití?" zeptal se jich.
"Já ne," odmítl ten větší.
"Já bych si dal kolu, ale dohlédněte na to, aby byla v čisté sklenici," řekl ten menší.
"A teď – co pro vás můžu udělat?" zeptal se Kněz.
"Nic velkého. Přišli jsme sem kvůli jistým dokumentům," stále se usmíval ten menší.
"Myslím, že jsme tady velmi správně. Chci všechny dokumenty, které se týkají Leonida Owena. Berte to jako oplátku za službu, kterou vám prokázal muž, kterému se přezdívá Zabiják bez emocí," převzal slovo ten větší a Kněz měl pocit, že se mu v tu ránu zastavilo srdce. Rozhodně si z něj nechtěl udělat nepřítele.
Čekal, kdy tohle přijde, protože mu bylo jasné, že mu TEN zabiják nedá nic zadarmo. Přesto ho to zaskočilo. Navíc nečekal něco tak obyčejného jako dokumenty někoho neznámého.
"No, tohle," odkašlal si, protože najednou měl úplně stažené hrdlo, "myslím, že by to šlo. Jak rychle ty dokumenty chcete?"
"Co nejdřív. Nejlépe už dnes. Až je budete mít, zaneste je do úschovny na Brighstone a dáte je do schránky číslo deset. Počkám do pěti odpoledne. Pokud tam do té doby dokumenty nebudou, vrátíme se znovu," zavrčel ten mohutný a zvedl se z křesla.
"Odcházíme," obrátil se na svého partnera.
"Já ještě nedostal tu kolu," zaprotestoval, ale poslechl.
Oba pak bez rozloučení opustili byt.
"Co budeme dělat?" zeptal se ne moc chytře Vassily, když odešli.
"Samozřejmě, že uděláme, co chtějí. Myslíš, že jsem hlupák?!" obořil se na něj Kněz.

Čtvrť Winter Cross, Anglie, o týden později

V ulici, jež nebyla nijak význačná, sídlil klub, který byl známý jako St. Danii. Nebyl to sice jeho oficiální název, ale nikdo mu nikdy jinak neřekl.
Byl to přísně soukromý klub, který se naprosto lišil od svých luxusnějších protějšků. Vcházelo se do něj dveřmi z ocelového pletiva a sídlil v suterénu budovy s šedou omítkou, kterou měli všechny ostatní kolem. Nad klubem se nacházelo několik nevelkých bytů. V těch ale stejně nikdo nebydlel, aspoň ne z vlastní vůle.
Některé se využívaly jako skladiště alkoholu, cigaret a jiného kontrabandu, jiné sloužili jako dočasné útočiště mladým prostitutkám, které si neměli kam jinam přivést svého zákazníka. Dvě místnosti pak byly lépe zařízené a udržované než ty ostatní. Nainstalovali v nich videokamery a nahrávací zařízení pro natáčení pornofilmů.

Samotný klub nebyl nicméně místem, kam by člověk zavítal, aby zde vyhledával příjemnou společnost. Nechyběl tam sice bar, ale vysedávalo u něj pouze pár hostů. A ti se obvykle drželi kávy. Zabíjeli tam čas, zatímco čekali na vzkazy, jež budou muset vyřídit, na úroky, jež vyberou z půjčky, nebo na to, aby někomu zpřelámali kosti.
Bylo to místo, kam si chodili zasvěcení pro práci, kterou si vyzvedávali v hnědých obyčejných obálkách.

Zrovna jako nově příchozí muž, zahalený do hnědého kabátu ke kotníkům. Přešel k pultu a nahlásil barmanovy číslo, kterým se běžně ohlašovali, když si vyzvedávali novou zakázku. Každý měl samozřejmě své vlastní.
Muž dostal to, pro co přišel, a beze slova zase odešel.
V autě rozlepil obálku a vysypal obsah.
Pak se beze spěchu rozjel.
Nová oběť už čekala.

Konec 1 kapitoly...