SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Kořist co dala zabrat 1 - Profesor tělocviku

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Profesor tělocviku

V den, kdy Hayo Madarame nastoupil do nového zaměstání svítilo slunce, psi funěli v boudě a kočky se líně válely na sloupcích u domovních branek. Téměř dokonalá idylka. Až na ten fakt, že nástup na Mitsuhashi střední tak idylický nebyl. Nerad přestupoval ze své staré školy, ale kvůli obtěžování musel. On neobtěžoval, naopak, on byl obtěžován pro svou téměř dívčí tvářičku s naprosto jemnými a souměrnými rysy. Obtěžován ženami i muži, ale hlavně muži. Takhle světlé medové vlasy také nebyly obvyklé, ani krátké, ani dlouhé a doplněné o uhlově černé oči to byla vražedná kombinace dokonalosti. O stavbě těla nemluvě. Žádný korbič, ale též žádné želé, prostě jemně vyrýsované svaly. Ve svých pětadvaceti letech dost starý a rozumný, ale přitom ne dost starý aby se zbavil chlapecké rozpustilosti. A na ní tolikrát doplatil. Na Mitsuhashi nastupoval s přesvědčením, že na studenty již nebude tak přátelský pro své vlastní dobro a bezpečí své sedací části. Jeho zadnice byla stále nedotčená, na což byl v této zvrhlé době více než hrdý. Podle něj byla tahle doba zvrhlá, láska stejného pohlaví byla přeci nechutná, zvrácená. Chtěl si najít přítelkyni, ale se svým holčičím vzhledem vypadal líp než většina jeho bývalých přítelkyň. Snad ten vzhled byl prokletí.
Prásk. Rána jak z děla a Madame na chodníku jak dlouhej, tak širokej – spíš dlouhej se svými šedesáti kily.¨
„Sorry, si celej? Hej, slyšíš mě?!“ Skláněl se nad ním Yamamoto Seiji. Školní průšvihář, jak později na vlastní sametovou kůži zjistil.
„Eh, snad jo.“ Hlesl Madarame a snažil se rozehnat ptáčky, kteří mu poletovali kolem hlavy a cvrlikali jeden přes druhého.
„Ty si taky nemožnej, takhle se flákat uprostřed chodníku, že ti to není blbý!“ Vyjel po něm hned Seiji.
Madarame si ho pozorně prohlížel. Měl uniformu Mitsuhashi střední, musí tedy patřit mezi studenty. Doufal, že takový výkvět mládí a neslušnosti nebude mít ve své třídě. Jak později zjistil, doufal zbytečně a marně.
„Promiň mi, ale já jsem šel normální chůzí po chodníku jako naprosto normální člověk. Pokud do mě vlítne takový náctiletý třeštiprdlo co nekouká ani nalevo, ani napravo, natož před sebe, to bohužel neovlivním a pokud ani ty ne, pořiď si slepeckého psa, mladíku!“ Vzpamatoval se po chvíli a začal bránit svojí pošramocenou a v prachu chodníku vyválenou čest.
Seiji si nechtěl nechat nic líbit, ale po rychlé kontrole hodinek zjistil že na to nemá čas a vyrazil přímou cestou do školy, opět nehledíc nalevo nebo napravo, natož před sebe. Madarame jen kroutil hlavou a též se vydal na cestu.

Škola byla velká a najít ředitelnu bylo nad jeho síly.
„Ahoj, prosimtě, kde je tu ředitelna?“ Oslovil mladíka jdoucího kolem. Vůbec mu nedošlo, že nemá uniformu jako ostatní.¨
„Pardon, ale krávy jsme spolu nepásli, proto nevím o tom, že bysme si tykali.“ Obrátil se na něj klučina – jak později zjistil, muž.
„Ehm, omlouvám se, jsem tu nový, dnes nastupuji a mám se hlásit v ředitelně, jen jí nemůžu najít, pomůžete mi, prosím?“
„Áh, vy jste náš nový tělocvikář?“ Vypleštil oči úžasem.
„No vlastně ano, jsem. A vy jste?“ Otázal se překvapeně, mírně vykolejeně.
„Ou, promintě, jsem nezdvořák. Jmenuji se Hanabi Kyosuke. Učím tu matiku. Tělocvikář má kabinet společně se mnou.“ Usmál se na celé kolo.
„Já jsem Hayo Madarame, těší mě. Doprovodíte mě tedy prosím do té ředitelny?“ Začínal už být mírně nervózní.
„Ale jistě, jistě. A tykej mi, kolego.“ Začal se najednou divně šklebit, chytil ho za ruku a táhl kamsi do útrob té monstrózně velké školní budovy. Madarameho překvapil jeho pevný stisk a ledové ruce, přestože venku bylo celkem teplo. Bylo to jako žmoulat v ruce mrtvolu s posmrtnou křečí. Než o tom stihl podrobněji přemýšlet, stál před ředitelnou. Chystal se vejít, ale Kyosuke ho stále držel za ruku a drtil jí. Udiveně se na něj podíval. Kyosuke nevypadal že by ho chtěl pustit. Pouze na něj mrkl.
„Víš, nerad to říkám takhle přímo, ale jsem dospělý, dál to zvládnu sám.“ Pronesl lehce ironicky Madarame.
„To víš, já jen pro štěstí.“ Zakřenil se Kyosuke, pustil Madaramemu ruku a zmizel někde ve spleti chodeb. O tom, jak se Madarame dostane do kabinetu nebo do třídy neměl ani tušení, ale to ho v tuto chvíli tížilo pramálo. Zaklepal, absolvoval hluboký nádech a stiskl kliku. Jako by šel na popravu. Po pár týdnech si on sám uvědomil, že tato myšlenka nebyla tak úplně mimo.
* * *
První hodinu strávil v ředitelně a snažil se přežít téměř policejní výslech. Ředitelka téhle školy byla dle jeho názoru nejspíš stará panna, nesnášela mládí a její otec byl nejméně generál, soudě dle jejího chování. Tajně doufal ve zvonek a s okamžikem zazvonění vyběhl jak postřelené dobytče co nejdál od protivné ředitelky. Cestou srazil Kyosukeho. Dnes na to měl opravdu štěstí, potají doufal, že netrefí někoho dalšího. Kyosuke se tomu jen zasmál a vzal ho do kabinetu, aby se mohl převléknout do tělocviku a dovedl ho do tělocvičny. Byla velká s malým skladem na nářadí a pomůcky. Před tělocvičnou byly dvoje sprchy. Docela ocenil vybavení téhle školy, na jeho bývalé to nebylo. Pomalu se začal rozhlížet, když zazvonilo a do tělocvičny se nahrnuli žáci jak stádo dobytka – stejně splašení, nekoordinovaní a hluční. Představa koordinace takového stáda mu naháněla husí kůži. Panebože, co budu dělat? Dyk jsou jen o trochu mladší než já, co když mě nebudou respektovat? Děsil se toho upřímně. Opravdu by radši šel na rande naslepo než si uřízl ostudu hned první den. Naštěstí to byli prváci, takže s nimi tolik práce nebylo a hodina proběhla v klidu. Takhle odučil celý den. Poslední hodinu měl čtvrťáky a mezi nimi jeho starý známý, protivný Yamamoto Seiji. Postavu měl sportovní, obuv též, hlavně ne levnou. Z toho usoudil, že sport má i jako koníček nebo dělá něco profesionálního, protože takové svaly si u televize opravdu nevypěstujete, na pařbičkách u kamarádů už vůbec ne. Zvedat sice půllitr tekutiny několikrát za večer je jistě zmáhající, hlavně v závěru večera, avšak posilovnu to opravdu nenahradí a Seiji měl svaly naprosto neskutečné. Madarame si ho prohlédl pozorněji. Na rozdíl od jeho světlých vlasů je měl Seiji uhlově černé a oči kočičí zelené. Byl nejvyšší ze třídy, vyšší než samotný Madarame. Navrhl klukům fotbal a děvčatům vybíjenou jako formu relativně volné hodiny aby se mohli všichni navzájem trochu poznat. V polovině hodiny za ním přišlo děvče.
„Sensei, Mayuu si asi vyvrtla kotník.“ Hlásila jako vzorná školačka. Madarame se rozhlédl po tělocvičně a v rohu seděla drobná tmavovlasá dívčina a držela se za nohu. Přistoupil k ní a ohmatal jí kotník. Mayuu se ho lekla, až nadskočila divže půl metru vysoko. Sám se jí lekl. Prohmatal jí kotník, ale žádné zranění neshledal. Dívčina stále při každém dotyku kvičela jak podsvinče a svíjela se jak užovka. Madarame jen protočil oči. Tohle znal, chtěla ho dostat. Na své bývalé škole se s tím setkal už tolikrát. Naštěstí věděl jak na to.
„Yamamoto-kun! Pojď sem!“ Zavelel možná až přehnaně autoritativním hlasem. Seiji pouze protoči panenky a hlemýždím tempem se začal přibližovat. S každým krokem rostl úžas a zděšení v očích Mayuu.
„Yamamoto-kun, odneseš tady Mayuu-chan na ošetřovnu, asi má něco s kotníkem a já tu musím hlídat zbytek toho nevycválaného stáda, ty si určitě silák, tak prosím.“ Oznámil mu hlasem, který nepřipouštěl námitky i když podle Seijiho názoru by spíše uvítal prosbu než rozkaz. Jakmile Mayuu pochopila situaci, upustila od urputné bolesti kotníku. Madarame byl ovšem nesmlouvavý. Nakonec byla milá Mayuu odnesena Seijim, kterého bytostně nesnášela, odnesena na ošetřovnu, samozřejmě zbytečně. Nesnášela ho od doby co se mu vyznala v prvním ročníku a on jí před celou třídou odmítl. Tenkrát to bylo tak ponižující a ona přísahala pomstu. Na tu čekala doteď a stále marně. Ovšem – nevzdávala se jí. Na ošetřovně jí Seiji hodil na lehátko, houknul na sestru divže mu nevrazila jednu za uši jak králíkovi při popravě a šel zpět do tělocvičny. Tělocvik měl opravdu rád, hrál po škole s klukama basket a v rámci školy jestě fotbal. Byl sám na sebe a svou fyzičku hrdý. Však jí taky při těch rvačkách potřeboval. A kdyby neměl tak pevné bříško, jistě by v něm měl z vnitřností luxusní karbanátky jak kolikrát dostával nepřiměřené rány. Ale nikdy neprohrál. Komu sešlo na zlomeninách, odřeninách, modřinách nebo zubech, neprohrál. Udivující byla frekvence jeho bitek i fakt, že on osobně nikdy žádnou nevyvolal, jen přijímal pozvání. Budil svýma výhrama značný respekt, nikdo ho nechtěl naštvat. Kdyby byli všímaví, viděli by, jakej je vlastně lidumil. A nejen lidumil, pomohl i němé tváři.

* * *
Stalo se to cestou ze školy na nižší střední. Ten sychravý podzimní den neskutečně pršelo, z oblak se valila lana vody, která nepříjemně studila a hlavně svou razancí způsobovala celkem hluboké rýhy v zemi. Deštníky v té době měli co dělat aby udrželi svůj tvar a pevnost a nedělali konkurenci cedníku. Přesně v takovém počasí nemáte ani chuť se na to dívat, natož v tom jít domů. V jedné boční uličce byla skrz naskrz promočená bedna z kartonu a vní schoulený postarší kocourek. Nebyl z nejmladších a Seiji váhal jestli ho vzít domů, věděl že matka nesnáší cokoli co na sobě má chlupy a milého malého Seijiho rozkouše i s tím zbědovaným promoklým kocourem. Ale za zkoušku nic nedal, do svého pokoje ho propašoval tajně. Týden jeho mámě trvalo, než Cupida našla. Tenkrát byl málem bezdomovec jak z kocoura, tak ze Seijiho, ovšem po neskutečném nátlaku a prosebných očí obou zúčastněných povolila s podmínkou, že Cupid půjde na veterinu naočkovat a hlavně odblešit. Od té doby je tedy Seiji hrdý majitel největšího rozmazlence, žrouta a flákače v kožichu v okolí blízkém i dalekém. Ovšem nikdo to o něm nevěděl, domů si nikoho nevodil.

* * *
Seiji se vrátil do tělocvičny těsně před koncem hodiny. Byl zklamaný, že kvůli té slepici přišel o jedinou hodinu, která ho ten den dovedla vytrhnout z naprosté apatie a nevšímavosti. Měl tendenci si stále toho tělocvikáře prohlížet, měl pocit, že už ho někde viděl, jen si nemohl vzpomenout kde. Jako když najednou uhodí při bouřce blesk, i Seijimu došlo kdeže ho to vlastně viděl. Na chodníku, jak se válí v prachu po tom, co mu Seiji pomohl k zemi.

Dodatek autora:: 

Tak sem se konečne dokopala napsat tu slibovanou seriovku..Opravdu jsem si na ní dala záležet a snažila se, aby nebyla nudná, tak snad se vám bude líbit. Pokud někdo objevítě nějakou chybku, hlaste mi jí, prosím. Smile

4.916665
Průměr: 4.9 (36 hlasů)