KS: Krvácím, neumírám (10.část)

Svědek
Naruto Uzumaki
Tokio se za tu dobu moc nezměnilo. Pořád je to velké, špinavé a hlučné město. Ani nevím, proč jsem ho tak vychvaloval. Jasně, byl to můj domov ale…teď už není. Je zvláštní, si něco takového myslet po tak krátké době strávené v jiném městě. Takata…Jak snadno mi to místo přirostlo k srdci. Dokonce i lidé tu byli úžasní, mnohem lepší než moje stará třída nafoukaných zbohatlíků.
Neměl bych si tak lehce přiznávat, že se mi v novém městě líbilo jen kvůli Sasukemu…
Bohužel to byl vždycky můj hlavní důvod.
Pousmál jsem se a přemýšlel nad tím, co teď asi dělá. Pronásleduje mě, nebo dostal úkol mě definitivně odstranit? Pořád jsem připravený…připravený vzdát se…Ale jen jemu. Jen jemu.

Ještě pár set metrů a doběhnu na policejní stanici! Nesměl si mě nikdo všimnout, a proto jsem se snažil nevyčuhovat z davu. Měl jsem stále tu dívčí čepici a u kontejnerů jsem sebral nějaký slušně vypadající kabát, který jeho majitel vyhodil pravděpodobně jen proto, že vyšel z módy. Nikdo si tak nevšiml, že krvácím a že jsem spráskaný jako pes. Snažil jsem se u toho dojmu zůstat. Sice to hodně bolelo, ale povedlo se mi to.
„Dobrý den, přejete si?“ řekl mi chlápek v buňce policejní stanice tohohle bloku.
„Ano,…po-třebuji…potřebuji mluvit s vašimi nadří-zenými.“ řekl jsem koktavě a zmoženě. Moje tělo už mlelo z posledního a já si to moc dobře uvědomoval.
„Prosím?“ řekl ten zpomalenec a snad to vyznělo, jako kdybych ho urazil.
„Slyšel,…jste bohužel dob-ře.“ řekl jsem znovu a s posledních sil jsem se rozhlédl po ulici.
„Promiňte, pane…?“ mluvil dál klidně, ale já na něm poznal, že začíná být zmatený a naštvaný.
„Raději bych své jméno…neříkal venku, je to pro mě moc ne-bezpečné.“ musel jsem být opatrný.
„Jestli je to nějaký vtip, mladíku…!“ řekl už vážně vytočeně, ale já už byl taky vytočený! Možná proto jsem plácl to první, co mě napadlo!
„Není to vtip! Podívejte se na mě pořádně!“ policista si mě pořádně prohlédl, než uviděl něco, co v něm rozproudilo znuděnou krev!
„Pane bože, nehýbej se, hned jsem u tebe!“ ale já ho už slyše jen z dálky…moje oči se zavírali a já ztrácel vědomí…zatracený tělo, vždyť doteď poslouchalo…Asi mě přešel ten adrenalin.
„Dob…ře…“ řekl jsem a než ke mně někdo stačil doběhnout zkolaboval jsem.

Na pár hodin mám velký okno. Ležel jsem v posteli a moje rány byly ošetřený. Kapačka dokazovala, že se o mě někdo postaral. Tak přeci jen… Než jsem si stihl pomalu prohlédnout pokoj, všiml jsem si staršího muže, který stál u okna a díval se jen na mě.
„Tak už si vzhůru?“ řekl a pousmál se na mě. Moje oči byly v pořádku a tak jsem si ho mohl také prohlédnout. Měl hnědé krátké vlasy a černé oči…celkově mě jeho obličej z nějakého důvodu děsil.
„Jak dlouho…?“ řekl jsem a snažil se posadit. Povedlo se mi to…au, sakra to bolí…
„Asi dvě hodiny. Ošetřili jsme tě a nechali v náhradním pokoji určeném pro tyto případy.“ řekl a vzdychl, jako bych byl strašná přítěž v jeho vytíženým dni. Zamračil jsem se…
„Proč jste mě neodvezli do nemocnice?“ zeptal jsem se, i když jsem odpověď jaksi tak si znal. On se na mě s nehraným úsměvem podíval a pak vzdychl znovu ale už jinak…
„Neuvěřitelný, jak se podobáš svému otci.“ řekl a na mě přišla úleva. On zná mého otce, pak je to jasné. Musí věděl, kdo jsem i co se mi…
„Vy,…znáte…víte…?“ řekl jsem překvapeně.
„Vím. Zavolali mě, když tě začali ošetřovat.“ řekl a přešel k mé posteli.
„No já…děkuji.“ řekl jsem a sklopil hlavu.
„Hned jsem tě poznal. A tak jsem své podřízené rádoby seřval.“ řekl a zlomyslně se zasmál.
„To nebylo přeci nutné.“ řekl jsem a zatvářil se jako když někdo vidí šílence.
„Bylo, Kakashi-sempai by mě za takovou nedbalost pověsil na skřipec.“ řekl a tvářil se velice vážně.
„Aha…počkat! Kdo jste, že znáte mého tátu a Kakashiho-sensee?“ zeptal jsem se a čekal.
„Jsem velitel téhle jednotky, západní okrsek, kapitán Yamato. K tvým službám, Naruto-chan.“

Vrah
Sasuke Uchiha
Když mi bylo zcela jasné, že Madara do tohohle pokoje nedorazí a můj bratr s Kisamem také ne, rozhodl jsem se uskutečnit svůj plán s menšími úpravami. Měl jsem tu skoro celé Akatsuki. Organizaci zločinu, největší svojí doby…nikdo je nikdy neporazil ani nezbrzdil. Nikdy je nikdo neohrozil…
Až teď, jeden mladej zamilovanej kluk.
Pousmál jsem se a spočítal všechny v místnosti. Byl tu odměřený Pein, Konan-nedobytná žena, Zetsu-věrný pes Madary a Orochimaru, který nikdy úplně neposlouchal. A já…to pro začátek pomsty stačí. Vyndal jsem pomalu svojí zbraň a dal do ní pět odlišně upravených nábojů. Byly připraveny speciálně pro tuto chvíli. Ušklíbl jsem se, když si vzpomněl na první den, kdy mě tihle lidé mezi sebe přijali. Tenkrát jsem byl pro ně děcko a myslím, že pořád jsem. Celý tři roky jsem si říkal, jak moc se pletou…a teď jsem jim v duchu musel dát za pravdu.
Jsem děcko.
Bohužel zamilovaný děcko.
Spolkl jsem svůj poslední záchvěv lidskosti a vzpomněl si na to, co všechno udělali mému Narutovi! Takhle jsem mu v životě ublížit nechtěl. Za to,…za to zaplatíte! I když musím, říct, že i můj vztek byl v plánu…Jsem to ale parchant.
„Nad čím se tak šklebíš, Sasuke-kun?“ řekl mi Orochimaru a sledoval mojí zbraň v levé ruce a můj mobil v pravé. Pořád jsem…asi to byl jen tik ale…chtěl jsem naposledy slyšet jeho hlas,…jak vyslovuje moje jméno…jsem vážně idiot! Zandal jsem mobil a odjistil zbraň. Chtěl jsem to hned teď skončit!

Jenže mi zazvonil ten hloupej telefon.

Bratr? Cože? Á, konečně jede policie…
Právě včas na moje malé představení.
Zaklapl jsem mobil a položil ho na stůl. Na tohle budu potřebovat obě ruce volné!
„Policie. Takže jsem v háji.“ řekla Konan a já s ní v duchu souhlasil. Všichni vytáhli své zbraně a já tu svou sevřel pevněji. Na tuhle chvíli jsem čekal. Užuž chtěl Pein otevřít dveře, než jsem na něj profesionálně zamířil a vystřelil! Trefil jsem se přímo do srdce a než jeho tělo dopadlo na zem vystřelil jsem ještě dvakrát! Druhou kulku jsem měl připravenou pro Konan. Ta jí provrtala hlavu! Třetí byla pro Zetsua, taky hlava. Mezitím, co jsem zabil ty tři se Orochimaru schoval za gauč a čekal. Já jsem neměl v plánu schovat se a tak jsem dál stál, připravený ho zabít! Ta předposlední patřila jeho srdci!
„Jsi dobrý, Sasuke-kun. Ale né chytrý. Teď mám výhodu.“ řekl Orochimaru a zasmál se.
„To si myslíš jen ty.“ řekl jsem ledově.
„Jak chceš.“ vylezl ze svého úkrytu a oba jsme po sobě vystřelili! Já se trefil do srdce! Ale on se trefil taky, bohužel. Nebylo to smrtelné zranění, ale dost to omezovalo můj pohyb. Postavit se mi ovšem podařilo a přejí k jeho mrtvole také. Zkontroloval jsem puls a pak i všem ostatním…
V pořádku. Jsou mrtví…úkol splněn.
Chvíli jsem se vydýchal a pak dodělal jisté věci, aby to vypadalo jako přestřelka. Nasadil jsem si rukavice a obešel všechny těla. S každou jejich zbraní jsem párkrát vystřelil do jiného těla a taky párkrát do zdi a nábytku. Pak jsem se posadil pod okno a vyndal mobil. Díval jsem se na displej, kde bylo číslo, které jsem měl použít. Pousmál jsem se…O další chvilku později jsem vytáhl láhvičku s plánovaným obsahem a vypil jí. Vyhodil jsem jí prázdnou z okna a cítil, jak mi z pusy teče krev.
Je čas, Sasuke.
Hezky řečeno. Pousmál jsem se znovu a pevněji sevřel zbraň ve své levé ruce. Byla tam poslední kulka. Jasně, že byla. Měl jsem po nich vystřelil jen čtyřikrát a to se mi povedlo. Oči se mi klížily a já chtěl strašně spát…Ještě ne…nemůžu usnout…ne bez toho, abych mu řekl…
Podíval jsem se na displej a zmáčkl tlačítko na volání. Vyzváněl o to…tak dlouho to vyzvánělo, než to někdo zvedl a přesměroval mě, když jsem řekl heslo…Připravil jsem se na zoufalý hlas plný vzteku.
„Sasuke?“ řekl dotyčný překvapeně. Jeho hlas,…vyslovuje moje jméno.
„Naruto.“ řekl jsem a dal si záležet na tom, aby to nevyznělo starostlivě, ale vyrovnaně. Koneckonců jsem arogantní a sobecký parchant. Vždycky jsem takový byl, ale ty jsi se do mě stejnak zamiloval.

Svědek
a
Vrah
Absolutně jsem nevěděl, co mám říct. Měl jsem tolik otázek ale ani na jednu jsem v tuhle chvíli nechtěl znát odpověď. Možná jsem měl jen strach, co by mi mohl říct. Nevím…
Ve chvíli, kdy mi bylo oznámeno, že semnou chce mluvit a že nás při tom všichni ve vyšetřovací hale uslyší, aby tak vystopovali jeho polohu, jsem nějak zaváhal. Proč mi tahle situace připadala trapná a…od kdy na sobě nemám nic holčičího? Všichni kolem se mě snažili různými náznaky donutit mluvit, ale já jsem nedokázal říct ani slovo, ani mu nadávat nebo…
„Musíš se mnou mluvit, ty blbče.“ řekl mi Sasuke a vůbec mu nevadila situace. Ještě, že jsem seděl.
„Nemusím! A vůbec, podle mého názoru nejsi vůbec v pozici, kdy bys mi mohl nadávat!“ řekl jsem naštvaně, až se kolem mě všichni podivili. Takhle ostrej jsem být nechtěl ale…
„Možná. Ale bez nějaké konverzace bude náš rozhovor ještě trapnější, než je.“ řekl Sasuke a já si nedokázal vysvětlit, jak může myslet na to samý, co já.
„Co tím jako myslíš?“ zeptal jsem se, aby bylo méně poznat, že vím, o co jde.
„Když už to ti imbecilové nahrávají, mohl bys mi říct něco hezkého, ne?“ řekl a tím nedostal jen mě ale i zbytek lidí v místnosti. Přesto mi Yamato ukázal, ať pokračuji.
„Po tom všem si to nezasloužíš.“ řekl jsem stále naštvaným tónem.
„Já vím.“ řekl klidným hlasem Sasuke a já se opět dostal do varu.
„Co je to za druh odpovědi?!“ řekl jsem a čím dál tím víc jsem ignoroval přítomnost ostatních.
„Začíná mi být zima. Škoda, že si vzal roha. Mohl si mě zahřát.“ řekl Sasuke samolibě.
„To sotva! Zavři si radši to okno!“ řekl jsem a dal mu jasně najevo, že má smůlu.
„Jak víš, že mám otevřený okno?“ zeptal se mě, ale nijak ho to nepřekvapovalo. Já jen vzdychl a zavřel oči. Je to přeci jasné…slyším…
„Slyším vzdálený rachot ulice.“ řekl jsem nahlas a čekal, co si zas vymyslí za blbost. Dlouhou dobu se ale nic neozývalo jen takové divné hluky a šepoty…
„Už ho nemůžu zavřít.“ řekl a tak zvláštně vzdychl. Přesto se ve mně pořád vařila voda.

„Lenochu! Tak si nestěžuj!“ řekl mi a já se přestal snažit zvednout se na nohy, abych mohl zavřít blbý okno. Zabíralo to. No hurá. Byl jsem, ač jsem si to nechtěl přiznat, šťastný, že s ním můžu mluvit. Co na tom, že to uslyší nějací idioti na policii. Teď jsem se zaměřil jen na jeho hlas.
„Naruto?“
„Omluvy nepřijímám, jasný!“
„Nemám v plánu se omlouvat.“
„Arogance. Jasně, málem bych zapomněl s kým chod…!“ zarazil se a já zaslechl, jak se kousl do rtu. Byl na tu větu tak zvyklý, že si vůbec neuvědomil, jak by to teď znělo. Pousmál jsem se. Vlastně mi za celou dobu neřekl nic,…ani slůvko o rozchodu. Počítal jsem s tím hned, jak se dozvěděl, kdo jsem ale on nic neřekl. Nechce to udělat…nechci, aby to udělal…
„Na to zapomínáš často.“
„Sasuke? Pamatuješ, co jsem ti ohledně toho řekl?“ kdo by zapomněl. Přišlo mi to vtipný. Řekl, že jen on mi bude moc dát kopačky. Já tu šanci mít nebudu, abych ho nemohl opustit a ublížit mu. Vůbec se neměl nic takového v plánu, ani…teď nemám, takže…
„No a co s tím, já ne…“
„Už ne.“ přerušil mě tichým hlasem. Jeho věta mi ale nedávala smysl. A tak jsem prudil, zase.
„Nemůžeš se jednou vyjadřovat celou větou? Kdo to má potom chápat.“ řekl jsem a čekal.
„Je konec, Sasuke Uchiho. Rozcházím se s tebou. Už je to dost jasný?“ řekl klidným hlasem a já najednou přestal na chvíli vnímat věci kolem sebe. Moje srdce vynechalo pár úderů, než se znovu rozběhlo a já vzdálil mobil od svého ucha i pusy. Chtěl jsem vykřiknout a protestovat, než mi došlo, že takhle to bude lepší…Moje ruka začala ochabovat a tak jsem se je pousmál a přiložil si sluchátko zpět k uchu.
„Zcela jasný. Díky za Info.“ řekl jsem a nadával si. Tohle jsem v plánu neměl, ani jsem to nechtěl. Kolik bolesti mě ještě necháš vytrpět? Asi dost, stejně si to zasloužím…ubližuj mi jako já tobě, jen do toho. Ale překvapil mě, to musím uznat. To musím uznat,…už jsem ani nevnímal tu hloupou slzu, která mi putovala po tváři.
„To je vše? Žádný námitky?“ těch by bylo. Pomyslel jsem si, ale nic neřekl.
„Proč bych je měl?“ řekl jsem s klidem a arogantním přízvukem. Alespoň něčím si mě vytočil.

„Jasně. Proč bys je měl.“ řekl jsem a snažil se utřít si obličej od těch hloupých slz, které mi putovaly po tvářích. Můj hlas už dávno nebyl tak sebevědomí a plný síly vzdoru. Chtěl jsem se rozbrečet jako školačka a utéct někam do kouta prázdné místnosti! Tmavé místnosti, kde by se nikdo nedíval do mého zraněného obličeje. Nechtěl jsem to udělal ale…když jsem si na to vzpomněl a pak i na to, co mi udělal a nechal mi dělat…zasloužil si to slyšet.
„Měl bys mluvit dál. Ještě neví, kde se nacházím.“ řekl, jako by jsme si před chvilkou vůbec nedali sbohem. Spíš se zdálo, že to nevnímá. Já to ale taky nechtěl vnímat a tak jsem přistoupil na jeho změnu tématu.
„O to ti jde? Jsi návnada?“ řekl jsem a přemýšlel, co tím zamýšlí? A proč to už dávno nepoložil?
„Návnada jsem byl vždycky.“ řekl a já si uměl představit, jak se u toho šklebí.
„Spolehlivá návnada.“ řekl jsem a musel se pousmát. Hodně spolehlivá.
„To jen, když jsem se snažil.“ řekl a dal tam jistý tón. Ten, který používáš, když chceš někoho zbalit.
„Jako teď?“ řekl jsem a netušil jsem, co teď příjde. Možná bych si rozmyslel všechno, co jsem předtím řekl.

„Jo.“ řekl jsem a cítil, že už to musím ukončit. Obě ruce se mi cukaly a mluvení mi šlo také dvakrát hůř. Přesto jsem ho stále chtěl slyšet, i když mi neřekl nic hezkého…jsem to ale idiot, že tu sedím pod oknem a čekám…kvůli němu, tohle všechno dělám kvůli němu. Milu…ne v hlavě si to říkat nesmím, to by bylo už moc.
„Sasuke?“ ozval se jeho hlas.
„Co?“ řekl jsem klidně a namířil svou zbraň proti sobě.
„Měl si vůbec někdy někoho rád?“ zeptal se a tím mě trochu vykolejil.
„Myslíš, krom svých rodičů?“ řekl jsem. A on přitakal.
„Jo.“
„Ne.“ řekl jsem bez sebemenšího zaváhání.
Já jsem miloval.
„Moc velkej luxus?“ zeptal se Naruto a já jsem věděl, že se pousmál.
„Pro najemnýho vraha jo.“ řekl jsem a na tváři měl stejný výraz.
A miluju.

„Měl bys to ukončit.“ řekl jsem a zase zněl můj hlas zklamaně. Věděl jsem, že se budeme muset rozloučit. Jednou…ale asi se mi do toho nechtělo stejně jako jemu. Jinak by zavěsil.
„Proč? Já se rád bavím po telefonu.“ řekl mi klidně.
„To vážně chceš, aby tě našli?“ řekl jsem a myslel to dost vážně a upřímně. Nechtěl jsem, aby skončil ve vězení. Když už s ním nemůžu být, ať je volný…
„A co když jo?“ řekl, čímž mě totálně odzbrojil. Proč bys to sakra dělal?!
„Pak nejsi moc dobrej ve svým oboru.“ řekl jsem a snažil se ho tím trochu urazit.
„Co ty víš o mým oboru?“ řekl a vážně byl trochu naštvaný. Pak jsem ale zaslechl povzdych a pár divných neidentifikovatelných zvůků.
„Jenom to, co normální středoškolák.“ odpověděl jsem a čekal na odezvu. Chvíli jsem poslouchal jeho přítomnost stejně jako on tu mou. I když to bylo jen přes satelitní síť, byl jsem šťastný…
„Naruto?“ řekl tichým až vyčerpaným hlasem Sasuke po dlouhých minutách ticha. Teď už ví, kde si!
„Co? Jestli chceš mít zase nějakou hloupou narážku, tak…“ začal jsem a…
„Miluju tě.“ řekl mi Sasuke něco, co jsem nikdy nedoufal, že řekne.
„Sa…“ chtěl jsem,…chtěl jsem mu říct…něco důležitého. Něco…

Jenže pak se k mé hrůze ozval výstřel!