KS: Krvácím, neumírám (3.část)

Kluk
Satoshi Umiya
Vážně řekla slovo tančit? Vzhledem k jejímu obličeji a k Narutově obličeji a také celkově stávající situaci, při které tu teď stojím v základní taneční pozici,…asi jo.
Nejhorší na tomhle celém nápadu bylo to, že jsem musel naučit Naruta tančit z dívčí perspektivy a to nebylo tak jednoduché, jak si moje milá maminka vysnila. Je trochu blbost cpát do hlavy kluka taneční kroky holky,…jsou totiž o dost těžší. Moje holka, chci říct kluk, se taky moc nepředvedl v dobrém světle, když mi na tom posledním plese párkrát šlápl na nohu.
Hned ze začátku jsem tedy věděl, že Naruto neumí tančit ani v mužské verzi. A i když se mu to prý snažili vysvětlit nejlepší tanečníci, nepochopil to.
Pokýval jsem souhlasně hlavou a řekl si v duchu:
No bezva. Jak mám tohle nemehlo naučit tančit tak, aby byl ozdobou páru on a ne já?
To byla na tento týden moje hlavní filosofická otázka. Do toho všeho si moje maminka usmyslela, že se na nás v našem snažení bude dívat a vesele si u toho žehlila. Připadal jsem si jak hlavní hrdina, v nějaké hloupé telenovele. Obzvlášť když to těch prvních pár minut Naruto absolutně nechápal a přesto přikyvoval na souhlas. Mamce ta scéna asi přišla vtipná, protože jí prvních pár minut dostalo do kolen.
„V tomhle se nedá pracovat.“ řekl jsem naštvaně a pustil Narutovu ruku. Přešel jsem k sedačce a sedl si do ní, na stole byla připravená limonáda na osvěžení. Teď bych si dal upřímně něco tvrdšího.
„Vzdal to rychle, co?“ řekl Naruto a trochu se ušklíbl. Přesto dál zkoušel základní taneční kroky valčíku, které vypadaly jako bojové kroky králíka po třetím infarktu.
„Nevypadáš, že by tě to moc překvapilo, Natsumi-chan?“ řekla moje mamka a dál nezaujatě žehlila moje spodky. Naruto jen pohnul rameny nahoru a dolu.
„Taky, že ne. Spousta mých učitelů to po hodině vzdalo.“ řekl a začal zkoušet celou sestavu od začátku. Sestavu? U něj těch pár kroků vypadalo jako sestava.
„Jaká škoda.“ řekl jsem konečně a narušil tak klidnou konverzaci s klidným kontextem.
„Říkala jsem ti už dávno, že to neumím.“ řekl mi Naruto a ustal ve své snažení.
„Neumíš toho dost.“ neodpustil jsem si a protočil oči v sloup. Možná jsem neměl…
„Zapomněla jsem, že chodím s Panem všechnoumímvšechnoznám!“ řekl Naruto a chtěl odejít z místnosti. To jsem nemohl dopustit a ani jsem nechtěl.
„Natsumi?“ zeptal jsem se jemně a sám sebe nepoznával.
„Co?! Teď přijde omluva?“ řekl a otočil se s rukama složenýma na prsou.
„Ne.“ řekl jsem upřímně a sledoval jeho vzrůstající vztek. Rychle jsem ho dostal z toho soustředění se na blbý taneční kroky.
„Ne?! Hodila by se, víš?!“ řekl je a pohodil uraženě hlavou. Zasmál bych se ale…
„Pojď.“ řekl jsem jen, přešel jsem k němu a podal mu ruku. On jí asi po minutě hraného nafouknutí, přijal a začervenal se pohledem upřeným na mě.
„Tak jo.“ řekl jen a nechal se vést do středu obývacího pokoje. Pak se ale něco zlomilo, protože se se mnou opět hádal o vedoucí pozici…sice jen svými pohyby ale i tak mi vadilo, že se nenechá vést.
Dva tygři nemohou žít na jedné hoře. Zaznělo mi v hlavě.
„Natsu-chan.“ zašeptal jsem mu do ucha a cítil, jak se poddává zvuku mého hlasu.
„Co?“ zašeptal taky.
„Nech se vést, ano?“ řekl jsem a trochu si ho víc přitáhl k tělu.
„Já ale,…“ zaprotestoval, než si něco uvědomil a podíval se na mojí mamku.
„Jsi krásná okouzlující dívka.“ řekl jsem a tím vrátil jeho nádherný modrý pohled do toho svého.
„Já vím, tak neprovokuj.“ řekl a pousmál se. Vraceli jsme se, ach jo…
„Když mě to nedá, krásná slečno.“
„Blbče.“ řekl jen Naruto naštvaně ale stále se snažil učit a držel se mě. Pozoroval jsem ho.
„Víš vůbec, proč nás tady mamka tak mučí?“ řekl jsem a z jeho pohledu usoudil, že o tom neví.
„Ne. Proč?“
„Aby ses naučil pouštět mě do svého teritoria.“ řekl jsem a ušklíbl se nad jeho růží v obličeji.

Svědek
Naruto Uzumaki
Od té doby, co ho Mikoto-san zvolila mým učitelem tance, jsem ho za to nesnášel. Je hrozný se něco učit s někým, kdo to moc dobře umí. K tomu všemu měl ty své společenské narážky a hloupé leč pravdivé připomínky. Po půldenním snažení jsem konečně pochopil kroky a hudbu valčíku. Jsem eso! Satoshi na to měl trochu jiný názor, řekl mi něco ve smyslu: Ubohý. A šel se vykoupat. Já měl v plánu se mu za tyhle jeho dnešní řečnický chvilky pomstít. A tak jsem mu do pyžama nasypal pepř! Jen si to užij, hošánku! Říkal jsem si v duchu a smál se budoucí scénce.
Čekal jsem až Satoshi vyleze z vany a pak jsem rychle zapadl do koupelny. Byl jsem připravený na výkřik nebo nějaké zaklení ale to, co se ve skutečnosti stalo, jsem tedy nečekal! Asi za minutu se rozrazily dveře a moje past ve formě pyžama letěla kamsi k pračce,…pak vběhl do koupelny Satoshi tak jak ho pánbůh stvořil a všude se drbal! Chtěl jsem se smát, ale něco mi říkalo, ať radši strategicky vyčkám.
„Tohle si přehnal!“ řekl naštvaně a dál se zběsile drbal po celém těle.
„Myslím, že ne.“ řekl jsem a dovolil si trochu se v koutku úst zašklebit.
„Jo tak ty myslíš? A od kdy?“ řekl a snažil se potlačovat potřebu drbání.
„Od té doby, co si se rozhodl dělat ze mě v každé větě idiota.“ řekl jsem na svou obhajobu a trochu si poupravil tu hroznou paruku, ze které se mi uvolnilo pár náhradních vlasů. Zatracený drdól!
„Toho z tebe dělat nemusím, ty…“
„Rozmysli si moc dobře, co mi teď řekneš Satoshi Umiyo!“ přerušil jsem ho a hleděl mu zpříma do očí. Asi mu došlo, že to v posledních pár přehnal a vzdychl. Pak si ale uvědomil další věc: Jsme oba v koupelně a jsme oba…
„Posuň se.“ řekl klidným hlasem a tak moc od věci, že jsem vůbec nechápal smysl požadavku.
„Cože?“
„Říkám, posuň se. Musím to ze sebe smýt a navíc…“ řekl, a když udělal pár kroků k okraji vany, zrudl jsem až na zadek. Myslel jsem, že si sedne přede mě ale Satoshi si usmyslel, že si sedne za mě a tím budu totálně bez ochrany před jeho náhlým výpadem.
„Navíc co?“ řekl jsem a čekal trochu v křeči, co udělá.
„Teď je řada na mě.“ zašeptal mi do ucha a přitáhl se mě blíž k sobě, víc mezi svoje nohy a…
„Satoshi, ne…já…!“ začal jsem zmatkovat, i když jsem nechtěl…
„Bojíš se mě nebo toho, že to udělám, bez tvého svolení?“ řekl mi Satoshi znovu do ucha a naklonil se přes moje rameno. Já natočil hlavu, abych mu viděl do očí.
„Ani jednoho.“
„Tak v čem je chyba?“ ptal se dál a sledoval každý pohyb mého rudého obličeje.
„Já…budeš se smát a mít ty svoje narážky a…“ vzdychl jsem a podíval se nervózně před sebe.
„Naruto.“ řekl Satoshi a tím mě donutil vrátit se do jeho očí. Vzdychl jsem.
„Možná je to normální a možná ne ale…já, mám z toho trochu strach.“ řekl jsem a čekal.
„Jo, to je u vás normální.“ řekl Satoshi, pousmál se a políbil mě na rameno.
„Jak, u nás? Děláš, jako by to byla doživotní vada.“ řekl jsem naštvaně a sledoval, jak se mu mění jiskra v očích…chtíč, touha…bože…
„O to se neboj, dokonce života ti tu vadu rozhodně nenechám.“ řekl a mě bylo jasný, že…
„Měl bych se bát, Satoshi?“ první věc co mě při tom, jak se tvářil, napadla.
„Čekal jsem spíš negativní reakci.“ řekl Satoshi a pousmál se. Jeho oči byly opět klidné, no i když…
„Nech toho a…“ bránil jsem se,…on mluvil dál.
„Poprvé to vždycky trochu bolí, Naruto. Tomu se nedá vyhnout.“ řekl Satoshi.
„Aha…“ řekl jsem jen a přemýšlel. I teď se mě zmocňoval ten zvláštní pocit touhy a blízkost Satoshiho těla to ještě znásobovala.
„Záleží jen na tobě, jestli to vydržíš těch pár prvních minut. A pak…“ zašeptal Satoshi a natiskl se až na mě. Tak, abych cítil jeho…
„Stojí to za to?“ zeptal jsem se a natočil hlavu opět tak, abych mu viděl do očí. Satoshi se usmál.
„To je dost hloupá otázka na to, že už minutu máš mezi nohama vysunutou plošinu.“
„Satoshi!“ vykřikl jsem, když očima sledoval mého kamaráda v pozoru. Kdy se to sakra…!?

Vrah
Sasuke Uchiha
Pozoroval jsem každou část jeho těla a nedokázal se jí nedotknout. Moje štěstí bylo, že mi to dovolil. Vzrušoval mě jen takhle, kdy jen seděl mezi mýma nohama. A jak jsem si před dvěma minutami všiml, já mu taky nejsem lhostejný. Přemýšlel jsem, jestli to mám risknout, anebo počkat ale i náš rozhovor mi poradil, že on už to taky nevydrží…jen potřebuje, aby ho někdo vedl.
„Naruto, nelekni se.“ upozornil jsem ho a čekal na jeho zmatky.
„Co, co…počkej co…?“ začal a chtěl vylézt, nenechal jsem ho.
„Ššš…chytni mojí ruku a sleduj jí.“ zaváhal a podíval se někam před sebe.
„Ale…“
„Věř mi, ano.“ řekl jsem a sledoval, jak se mi dívá do očí a hledá tam něco, co by naznačovala, že lžu. Ale já nelhal. Proto vzdychl a chytl mojí ruku v zápěstí.
„Dobře.“ řekl a sledoval, co chci dělat…myslím, že to tušil.
„Fajn, nic ti neudělám.“ možná trochu. Přesunul jsem se až k jeho údu, který už nutně potřebovat mojí pozornost, i když si to jeho majitel nechtěl přiznat. Ušklíbl jsem se, když jsem se dotknul pouze jeho špičky a z jeho úst se ozval tlumený vzdych. Pokračoval jsem tedy tvrději a chytil jeho úd celý do ruky a začal ho lehce třít.
„Sa…“ Naruto chtěl vykřiknout dalším návalem slasti, ale já věděl, že ho musím umlčet. A tak jsem mu dal druhou volnou ruku přes pusu a zašeptal k jeho rudé tváři.
„Ššš…hlavně moc nekřič.“ pochopil a trochu zakýval hlavou. Políbil jsem ho na krk a pokračoval ve své činnosti. Vzdychal stále víc, a kdybych mu nedržel pusu, asi by ho slyšeli i naši sousedi. Páni, a já myslel, že nadrženej jsem tu já. Jeho tělo se různě prohýbalo a já začal cítit potřebu toho svého. Teď byl hodně zranitelnej…mohl jsem toho využít…pro sebe,…sakra! Proč to nechci udělat?
V tom se Naruto udělal při mém posledním hrubším tahu rukou. Jeho tělo se prohnulo vzrušením a pak se snažilo uklidnit. Jeho dech byl pořád strašně rychlý. Natočil hlavu, kterou si položil na mé rameno, na mě a já pomalu sundal ruku z jeho úst. Nebyl jediný, komu se nahrnula horkost do tváře. Já jí tam poslední minutu cítil také. Sakra! Střídavě mi hleděl do očí a na ústa…měl jsem za to, že já dělám něco podobného…
„Sa…“ ať chtěl říct cokoliv, nenechal jsem ho. Až takovou chuť jsem měl na jeho ústa, že jsem si je bral bez jakýchkoliv zábran.
Ani v nejmenším mě nenapadlo, že si vlastně vůbec na nic nehraju. S ním jsem sám sebou. Jsem Sasuke Uchiha. Jsem arogantní, vím, co chci a beru si to! Proč jen mě to netrklo už dřív…
Když jsem přestal drtit jeho ústa a nechal nás oba chytit dech, vzpomněl jsem si na pár našich hlavních problémů. Všimli jste si, už mluvím o nás.
Za prvé: Miluju ho, a zcela očividně on miluje mě. Za druhé: Když ho nezabiju, zabijou mě a pak jeho. A za třetí: Začínám ho strašně chtít…
„Líbilo, co?“ řekl jsem a pousmál se.
„Jo.“ zašeptal a koukal se někam zasněně do dálky.
„Co? Já tě neslyšel.“ řekl jsem a rejpnul si tím.
„Říkám, že jo!“ ohradil se Naruto a jeho tvář zrudla ještě víc.
„Já vím, že jo, vzdychalko obecná.“ řekl jsem a políbil ho na tvář, pak na krk.
„Blbče.“ řekl si pod vousy, ale za chvíli se usmál.
Ještě chvíli jsme takhle zůstali, než jsme zaslechli na schodech hluk. Takhle rychle jsem snad z vany ještě nevylézal. Naruto se rychle převlíkl do té sexy košilky a já si vzal nové pyžamo. Pak jsme jen při zaznění našich jmen nakoukli z koupelny do mého pokoje.
„Satoshi-chan, Natsumi-chan? Nedáte si ještě něco k jídlu?“
„Ne, mami. Nic nechceme. Zrovna si jdeme lehnout.“
„Dobře, tak dobrou.“
„Dobrou.“ řekl Naruto a koutkem oka sledoval, jak moje mamka mizí. Pak nahlas vzdychl a pár kroky přešel k posteli. Tam roztáhl ruce a jak široký tak dlouhý do ní těžce dopadl. Já na nic nečekal a přešel jsem až k němu. Klekl jsem si nad něj a sledoval jeho rudou tvář, kterou jsem pohladil. Otevřel oči.

Vrah
Itachi Uchiha / Ichiro Umiya
Den D, ten den, je tu. Je sedm ráno a mamka mi dělá snídani. Dnes odjíždí a požádala mě, jestli bych jí nezavezl na letiště. Zrovna nic důležitého na práci jsem neměl a navíc to byla příležitost, jak zkontrolovat Sasukeho a jeho úkol. Souhlasil jsem, i když od včerejšího večera, kdy Sasuke zmizel i s Narutem na pokoji, jsem o ničem nevěděl. Myslel jsem, že se dozvím něco víc. Pochyboval jsem, že teď někdy vstanou. A tak, když mamka řekla, že se ještě skočí převléknout, než pojedeme, jsem se posadil v kuchyni za stůl a četl si noviny.
„Nějaké novinky?“ zeptal se mě Sasuke a dál s rukama složenýma na prsou mě pozoroval.
„Ty si návnada.“ řekl jsem a podíval se na něj jen koutkem oka.
„To neznamená, že se něco změnilo.“ řekl a přešel ke stolu, kde se posadil naproti mně.
„Zařídil si to dobře.“ řekl jsem a sledoval jeho reakce. Ušklíbl se…celý můj bratříček.
„Jistě. Udělá, co chci. Miluje mě.“ řekl jako by se nechumelilo a napil se mého kafe, které stálo přede mnou po celou dobu naší konverzace.
„Jo, všiml jsem si.“ přikývl jsem, ale nic jiného na to neřekl. V místnosti po ránu bývá takové ticho, až mě z toho občas mrazí. A to je tu na hluk dostatečné množství lidí. Ale nejvíc mě děsí on…
„Neměl si někam jet?“ řekl Sasuke a tím opět navázal nezávaznou komunikaci.
„Čekám na svého pasažéra.“ řekl jsem a koukl na hodiny. Mámě to fakt trvá.
„To bude zase doba, než se převlíkne.“ řekl Sasuke a podíval se tam, co já.
„Ty na ten náš odjezd nějak spěcháš.“ řekl jsem a trochu si šťouchl do bratříčkova charakteru.
„Ani ne.“ odpověděl s klidem.
„Že by konečně můj malej bratříček dostal co…“
„Nevím, o čem to mluvíš.“ řekl a pohledem mi jasně dal najevo, ať toho nechám.
„Naruto je nahoře?“ změnil jsem téma, tak trochu.
„Jo, spí v mojí posteli.“ řekl a zatvářil se u toho jako arogantní vítěz v loterii. V jeho očích ale…? Chvíli jsem si ho detailně prohlížel, než jsem usoudil, že se nejspíš jen něco zdálo. Vzdychl jsem a v duchu si musel přiznat, že můj mladší bratříček je vážně dobrý v obelhávání lidí. Jak snadno donutí někoho, aby mu věřil. Byl by z něj dobrý herec…Kdybych nevěděl, že to, co tu předvádí s Narutem, je jen dobře zahraná scéna, asi bych si myslel, že ho miluje. Pousmál jsem se a položil noviny na stůl. Tyhle moje úvahy a chválení Sasukeho mi poslední dobou lezou na nervy. Jenže si hold nedokážu pomoci.
„Vím, že máš v hlavě týdenní líbánky, ale nezapomeň na tu schůzi.“ připomněl jsem mu a snažil se plnit svou funkci staršího zodpovědného bratra.
„Dozvím se tam konečně něco?“ řekl klidným a chladným hlasem.
„Přijde konečné rozhodnutí,…konečný plán.“ řekl jsem a sledoval dál jeho kamenný výraz.
„Aleluja.“ vzdychl a napil se opět mého kafe.
„Nebuď tak sarkastický. Vím, trvalo to dlouho, ale…“
„Ušetři mě.“ řekl a jeho pohled mi stačil na to, abych poslechl. Zatracený děcko…
„Jak chceš.“ zvedl jsem se a zastrčil svou židli. Maminčiny kroky mi dali jasně najevo, že odcházíme. Pohlédl jsem ještě na svého bratříčka, který se zrovna tvářil jako by si chtěl zaš*kat a za zabíjet najednou. Pohled Sasukeho Uchihy. Z toho šel opravdový strach,…nedal jsem ale nic ze svých pocitů najevo. On je schopný toho využít. „Užij si, dokud můžeš. Po víkendu tě čeká práce.“
„Mazej za tou svojí.“ řekl Sasuke posměšně a kývnul směrem ke vchodu. Tam, kde na mě čekala naše maminka s kufry. Přikývl jsem a vydal se za svým jediným andělem…

Po tom, co jsem se postaral o maminčin odlet, jsem se vydal zpět za Kisamem. Ani jsem nečekal nějaké zprávy nebo příkazy. Natož telefonát od Madary: „Ano, Pane?“
„Hned v neděli ať se všichni hlásí u mě. Včetně Sasukeho.“ řekl a jeho hlas zněl jako chvilka neklidu.
„Už? Nemělo to být v úterý?“ zeptal jsem se a přemítal, co se asi stalo. Ne moc dlouho…
„Musí to být dřív. Policie v Tokiu pokročila. V úterý má být definitivní soud.“ řekl mi a já měl jasno.
„Rozumím. Musíme probrat smrt Uzumaki Naruta.“ řekl jsem věcně a čekal. Chvíli bylo ticho než…
„Hmm…To taky.“ řekl a položil mi to. Vůbec jsem nechápal, co tím myslel. Ale asi se to brzo dozvím.