KS: Krvácím, neumírám (6.část)

Kluk
Satoshi Umiya
Potom, co můj bratr zmizel, se toho moc neudálo. Naruto se rozhodl brouzdat po internetu a já se díval do stropu s přemýšlivou chvilkou. Nedokázal jsem se jen tak smířit s myšlenkou, že bych o něj za necelý tři dny měl přijít. A tak jsem už od té zázračné zprávy přemýšlel nad plánem C.
Je způsob, jak tě ochránit…ale…podíval jsem se po svém andílkovi a sledoval, jak se na mě podíval a pak se usmál a zářil jako Slunce. Pousmál jsem se taky a byl si jistý tím, co chci udělat.
Ale…musel bych umřít.

„Za hodinu jsem zpět.“ řekl jsem překvapenému Narutovi, který se díval na nějaký seriál. Podíval se po hodinách, které ukazovali pět třicet dva, a zatvářil se trochu pochybovačně.
„Nechci vyzvídat, ale kam se chystáš?“
„Překvapení. Tak ho laskavě nekaž a dělej, že mě nevidíš.“
„Fajn.“ řekl jen Naruto a dál sledoval nějakou romantickou blbinu.
Překvapení? Jo to bude pořádný překvapení, ale pro někoho jiného.
Vyšel jsem jen do chodby a dával si pořádnýho majzla. Přece jenom nás sledovaly dva záložní týmy, které patřily na mojí stranu. Otevřel jsem dveře a zase je zavřel, aby Naruto nabyl dojmu, že jsem odešel. To, co udělal, jsem ale nečekal! Rychle vypnul televizi a vyběhl nahoru po schodech, zřejmě ke mně do pokoje…Strašně jsem chtěl zjistit, co to vyvádí ale…neměl jsem na to čas. Tak jsem pokračoval, vzal si vše potřebné a vydal se potichu do sklepa.
Já a mí dětský nápady!
Klel jsem, když jsem se brodil tou zatracenou stokou a vylezl hodně vzdáleným poklopem ven na ulici. Pak už stačilo málo na splnění jedné s mnoha částí mého plánu.

Moc dobře jsem věděl, co dělám a taky jsem věděl, jakou drsnou odměnu za to dostanu. Nedá se nic dělat, když už se k něčemu rozhoupám…
Počíhal jsem si za jednou lavičkou, kolem které touhle dobou chodívala hlídka. Bylo skoro šest a já ho zahlédl v dáli, jak si to štráduje přes park. Pak ale udělal chybu ve výpočtu a zatočil jinou kamenitou cestičkou. Nasral jsem se a vytáhl mojí krasavici Katsumi,a zamířil!
Teď vám nehodlám sáhodlouze vyprávět, jak přišla ke svému nynějšímu jménu, ale dvě věci vám o ní říct můžu. Za A: Nikdy nemine! A za B: Její jméno znamená, při každé situaci, Sebeovládání!
Mířil jsem docela dlouhou dobu, byl daleko a ještě se vzdaloval! Sakra! Z téhle vzdálenosti se zabít nedá! To se může stát jen mě!
Sundal jsem si tedy batoh a vytáhl vše potřebné na prodloužení své původní krásky Katsumi,…abych jí jak se říká, vytáhl na další úroveň. Připevnil jsem poslední věc a podíval se do hledáčku. Můj cíl byl najednou v dohledu a taky v dosahu!
Zamířil jsem a v pár sekundách přivřel oči a zpomalil svůj dech!
Vystřelil jsem! A zasáhl cíl s přesností milimetrů!
Moje Katsumi, moje Sebeovládání trefí vše v blízkosti! A její další úroveň, Kasumi vše v dálce!
Samozřejmě záleží na tom, kdo jí drží a střílí z ní. Amatér by to nezvládl. Ale já nejsem amatér, v zabíjení tedy rozhodně ne!
„Snadný.“ řekl jsem si a odmontoval hlaveň a pak zbytek přebytkového kovu, který je v běžném školním životě k ničemu. Ušklíbl jsem se a hodil batoh zpět na záda. Katsumi jsem zastrčil do pouzdra na zádech a šel opatrně k mrtvole.
Tohle byl začátek…Teď pokračko…
Mrtvola byla opravdu mrtvola. Měla prostřelenou hlavu. To mi mělo dát jasný důkaz smrti. Já si ale raději ještě zkontroloval puls a pak si toho pitomce s nezájmem prohlídl. Zase jsem se nedokázal neušklíbnout nad svojí předností a vytáhl z kapsy černý pytel.
Tohle bude ještě na dlouho.
Když jsem ho konečně zabalil, musel jsem ho odtáhnout z místa činu. Můj cíl byl prostý…musím jsem nějakým způsobem dostat fízláky. A jak jinak to udělat, než jím přímo pod nos naservírovat mrtvolu.

Svědek
Naruto Uzumaki
Ve stejnou chvíli, kdy Sat…teda Sasuke zabouchl dveře, jsem já vypnul televizi a vydal se rychlím krokem k němu do pokoje! Hádal jsem, že nebude pryč nějak závratně dlouho, a proto jsem raději spěchal. Když už jsem byl v pokoji mého vraha, rozhodl jsem se šmejdit. Prohledával jsem skoro všechno! Každou skulinku i zákrutu. Ale nic.
Co si čekal, Naruto? Že tu najdeš sklad zbraní s věnováním od Sasukeho: TADY MÁŠ DŮKAZ!
Vzdychl jsem a podíval se z okna a pak si na něco vzpomněl.
„Papír.“ řekl jsem a přešel ke koši. Nerad se hrabu v odpadcích, ale nebylo zbytí. Pod slupkou od banánu a zbytkem oběda jsem našel, co jsem hledal. Papír s náčrtkem úniku! Bylo mi ale divné, že mi něco takového jen tak řekl. Možná je to past?! A možná ne…už nevím, čemu mám věřit.
Zatracenej Sasuke!
Tak jsem se ponořil do myšlenek o jeho zradě a intrikách až jsem nevnímal okolí. Proto mě tak vyděsilo, když do toho tíživého ticha zazvonil telefon! Rychlými kroky jsem seběhl schody a chvíli váhal, zda to mám zvednout. Nakonec jsem s naprostým klidem a vyrovnaností zvedl sluchátko!
Když to dokážeš ty, tak já taky!
„Haló?“ řekl jsem dívčím veselým hlasem.
„Natsumi-chan?“ ozval se známý hlas. Trochu ve mně hrklo, když mi došlo, kdo to neskutečnosti je. Starší bratr Sasukeho Uchihy. Itachi Uchiha. Ještě horší člověk, než můj kluk. On ovládal i politické intriky. Takový vážně nesnáším!
„Ano?“ řekl jsem, a vůbec neskrýval své ironické nadšení. Itachi to poznal, ale o to mi šlo! Od našeho posledního setkání mu muselo být jasné, že ho nesnáším! I jako holka!
„Tady, Ichiro. Nemůžu se dovolat Satoshimu, zavolala bys mi ho?“ řekl a já v jeho hlase poznal skrytou pochybnost. Ani nevím, proč jsem rovnou neřekl, že odešel ale…něco ve mně začalo najednou křičet! Hloupej pocit, abych neříkal pravdu! Já vždy poslouchal své srdce, proto jsem taky skončil tady…u vlastního vraha v pasti. Měl bych ho nenávidět a snažit se o útěk! Přesto…to nedokážu…já ho nechci opustit! Já…chci znát pravdu! Chci, aby mi to řekl sám, i když se to asi nestane…
Nejsem si jistý, kde si a co děláš, Sasuke. A proto jsem se rozhodl…
„Satoshi je ve sprše. Asi tvůj telefonát nečekal.“ řekl jsem to první, co mě napadlo.
…Rozhodl jsem se tě krýt, i když vlastně nevím před čím?
„Aha, až bude hotov, ať mi zavolá.“ řekl a znělo to, no…jako by si oddechl. Co se to sakra děje? Proč tak najednou Itachi znejistěl…a pak se mu jistota vrátila? Že by Sasuke plánoval něco, co by ho mohlo ohrozit?
Nedalo mi to a líbezným polo vystrašeným dívčím hlasem jsem se zeptal na otázku, kterou jsem měl na jazyku už od začátku telefonátu.
„Stalo se snad něco?“
„Nic, jen…no…netrap se tím.“ řekl Itachi a snažil se kličkovat. Věděl, že jsem kluk! Ale přesto se stále perfektně choval jako by mluvil se slečnou. Byl neuvěřitelný herec, ale jedno jsem si musel přiznat. Není tak dobrý jako Sasuke.
Nemělo by mi to přijít vtipný ale…přišlo. Usmál jsem se. Nikdo není jako ty.
„Dobře. Vyřídím mu to.“ mluvil jsem dál nenuceně, i když moje myšlenky vypovídali něco jiného. Itachi ještě chvíli funěl spokojeně do sluchátka, než mi dal oficiální sbohem.
„Díky. Jsi hodná. Zatím.“ řekl jen a zavěsil. Já si oddechl a to nejen psychicky. Udělal jsem krok od skříňky, kde ležela pevná linka, a dal si jednu dlaň přes obličej.
Doufám, že neděláš nic nezákonýho, Sasuke. Jinak poznáš, že jsem lhal za nějakým účelem.
Znovu jsem se nadechl a vydechl a rozhlédl se po pokoji. Myslel jsem, že větší šok v tuhle pozdní hodinu přijít nemůže. Ale on přišel…
Když někdo zazvonil na domovní dveře, znovu jsem se lekl! Kdo to může být? Sakra, jestli je to Itachi a přišel si ověřit mojí teorii! Jsem v háji! Pomalu ale jistě jsem kráčel ke dveřím a chvíli poslouchal, co se za nimi děje. Nic jsem neslyšel a to mě dost vyděsilo! Klid, to chce klid…prát se umím! A já otevřel.

Vrah
Sasuke Uchiha
Ta mrtvola byla fakt těžká! Nikdy jsem si to pořádně neuvědomil. Na tyhle věci jsem měl odjakživa lidi a tak jsem nikdy nezjistil…jak jsou mrtví lidi těžký! A navíc strašně smrděj! Ještě, že jsem byl na tu rajskou vůni zvyklej! Bože, co tu sakra dělám?
První a jediná policejní stanice je hned za parkem, mám to ale kliku. Přesto jsem měl pocit, že jí táhnu nejméně přes deset parků! Když jsem se dostal nakonec, rozhlídl jsem se a z posledních sil přeběhl ulici. Nemohl jsem se dostat dovnitř a tak jsem zaběhl do jednoho podchodu. Tam jsem vymýšlel, jak dostat tělo do budovy, kde sídlili muži zákona.
Noční hlídka. No bezva.
Řekl jsem si, když jsem zahlédl dva tlusťochy, jak se kolíbají ke své oslňující budově a vyřvávají. Smějící se idioti. Pak mě něco napadlo. Oni možná zařídí, co potřebuju. Rychle jsem tu mrtvolu Sasoriho odkutálel do jejich zorného pole a schoval se.
„Hele, vidíš to?“ řekl ten hubenější a plácl druhého do ramene.
„Co?“ řekl druhý poplašeně a jeho mikro spánek byl ten tam.
„No, tamhle to? Není to podezřelí?“ řekl ten první a šel k podchodu s pytlem. Trochu jsem se zaradoval, jakej je to idiot ale…ten druhej to mohl zkazit.
„Měl bys přestat číst ty detektivky, Yuudai.“ řekl mu a ospale se protáhl. Ještě, že jeho kolega byl hnidopich. Ukázkový snaživec.
„Raději to prověříme.“ řekl a rozsvítil baterku. Zkoumal stíny a pytel s mrtvolou,…a já se pomalu stahoval hlouběji do podchodu. Na milisekundu jsem přestal dýchat a to ve chvíli, kdy si ti dva idioti uvědomili, co vlastně našli! Asi za pět minut se ozvala siréna a já se dal na útěk!

Samozřejmě jsem těm hlupákům utekl. Aby taky ne, když mají o tolik víc centimetrů v průměru. Vzdychl se a zalezl do prvního kanálu, který mě nasměruje domů. Šel jsem asi deset minut, než jsem zaslechl i nad sebou sirény.
Že by už zjistili, kde hledat?
To asi těžko, ale byla by to příjemná změna, teď,…když jsem vlastně na jejich straně. Pousmál jsem se a pokračoval v té proklaté cestě mokrými a slizkými odpady.

Bylo nebezpečné jen tak otevřít dveře od sklepa a bouchnout s vchodovými dveřmi. Naruto může být kdekoliv a jak mu proboha budu vysvětlovat, že smrdím jako tejden stará vložka?! Tím nemám na mysli tu do bot! Proto jsem jen pootevřel dveře a poslouchal. Nikdo nikde! Asi je nahoře. Užuž jsem měl v plánu otevřít, když tu zazvonil telefon! Nemohl jsem to vzít a tak jsem čekal. Za pár sekund přiběhl Naruto a s menším zaváháním ho zvedl.
Brzo jsem pochopil, s kým to mluví a v duchu se modlil.
Jsem v háji! Teď mu řekne pravdu a,…Sakra, Usuratonkachi!
K mému upřímnému překvapení se ale při otázce, zřejmě kde jsem, zamyslel a pak…
„Satoshi je ve sprše. Asi tvůj telefonát nečekal.“ řekl a já si všiml jeho obličeje.
Ten parchant, to ví. Kryje mě, i když neví před čím.
Když zavěsil, dostal jsem se z chvilkového šoku. To, že mě miluješ, vím, ale to, že kvůli tomu budeš dělat takový hlouposti. Sakra Naruto! Můj kluk tam chvíli stál s rukou přes obličej a já věděl, že teď není zrovna chvíle na sentiment! Když někdo zazvonil na venkovní dveře, jen se mi to potvrdilo!
Naruto se lekl a já trochu taky?! Kdo to sakra…?! Ne, to nemůže být…sakra! Musím být ve sprše, jinak je konec! K mému štěstí se Naruto konečně rozhoupal a šel ke dveřím je otevřít! Já jsem vyběhl ze sklepa tak rychle, jak mi to jen dovolovali mé možnosti! Schody jsem bral po dvou a v pokoji se svléknul do naha! Hadry jsem hodil do pračky a zapnul jí! Pořád na nich byla krev a večerní bláto parčíku! Pak, když bylo o tohle postaráno, hodil jsem na stoličku něco jiného, aby to vypadalo, že jsem svlékl právě to jediné! Rychle jsem zapnul sprchu a vlezl dovnitř! Teď mi nezbývalo nic jiného, než čekat a doufat, že tahle malá kamufláž vyjde na celé čáře! Protože jestli ne, Bůh nám pomáhej!
„Vylez, musíme něco probrat.“ řekl najednou hlas Daidary a já cítil jeho nechutný zkoumavý pohled.

Vrah
Itachi Uchiha / Ichiro Umiya
Vůbec mi nedocházelo, co se děje. Možná proto jsem potřeboval mluvit se svým bratrem! Jenže on si vybral sprchu v tu nejméně vhodnou dobu! Vážně jsem chtěl počkat, ale něco mi radilo, ať tam raději pošlu Daidaru.
Byl až moc nadšený, když jsem ho zavolal…to je divné.
„Stalo se snad něco?“ řekl jsem, když jsem slyšel je samé sakra a pomluvy.
„No jo, máme trochu problém, hm.“ začal trochu rozhozeně Daidara a pak to znělo, jakoby se prohrabával v nějakých papírech.
„Jak to?“ řekl jsem a gestem Kisamemu naznačil ať stlumí tu hloupou televizi a poslouchá trochu taky. Kisame na to nic neřekl, vypnul TV a přešel až ke mně. Pak se naklonil těsně nad sluchátko, aby slyšel. Přitom dělal ty svoje rybí úšklebky! „Něco si zkus a máš kulku v hlavě.“
„To máš tak blbý zprávy, nebo seš jenom podrážděnej?“ řekl Kisame a snažil se mi dát najevo, že to co jsem od něj očekával, vůbec neměl v plánu. Jsem paranoidní, jako vždy!
„Obojí.“ řekl jsem už klidněji, ale přesto jsem byl napjatý!
„Našel jsem Sasoriho, tedy horší už to bejt nemůže, hm.“ ozval se znovu Daidara a my ho posluchali.
„Je mrtvej?“ zeptal se Kisame a já poznal, že ho to spíš těší než, že by si uvědomoval, kam nás jeho mrtvola může přivést! Daidara do telefonu trochu vzdychl,…to byl jasný signál toho, že Kisame se trefil, i když po svém.
„Nejen to, leží před policejní stanicí a v okruhu deseti metrů samý policajti, hm!“ řekl Daidara a čekal na naši malou či velkou reakci. Tohle je zlý!
„Sakra! Teď na nás přijdou.“ řekl jsem a v duchu už přemýšlel nad plánem.
„Jo, to asi jo, hm.“ ozval se Daidara a se zvuků, které dělal, bylo jasné, že se přesouvá.
„Poslouchej mě, jdi za Sasukem a řekni mu, jak se věci mají. Pak se brzo ráno s Narutem vydejte do zdejší střední školy.“ řekl jsem a v hlavě si vše srovnal. Teď to ještě vysvětlit Madarovi.
„Proč tam, hm?“ zeptal se hloupě Daidara a Kisame se vedle mě začal culit a chybělo mu fakt málo, aby se dál do smíchu. Jsem obklopen hlupáky, kteří nechápou vážnost situace!
„Protože je prázdná, ty idiote! A teď mazej!“ řekl jsem a hodil telefon naštvaně Kisamemu!
„No jo, nemusíš být tak agresivní, hm.“ zaslechl jsem ještě z dáli a pak zavěsil.

„Takže Sasuke má po líbánkách.“ řekl Kisame a ušklíbl se.
„Zřejmě,…zítra ráno musí být Uzumaki Naruto mrtví.“ řekl jsem a vůbec mi na té větě nepřišlo nic zákeřného. Přece jenom šlo o obchod a záchranu naší organizace a společnosti mého otce.
„Jo, to je práce tvého bratříčka. V tom je dobrý.“ řekl Kisame a podal mi můj mobil. Já si ho vzal bez řečí zpět. Pak jsem se mu zadíval do očí.
„Musím to sdělit Madarovi. Zajedu za ním do Tokia a…“ nestačil jsem doříct.
„Proč? Nestačil by telefonát?“ řekl Kisame, kterého to očividně překvapilo.
„Ne. Policie to tu stahuje. Nesmí nás najít.“ řekl jsem a věděl, že minimálně za tři hodiny jim spousta věcí dojde! Budou mít i adresy a jména! Zjistí to…
„Takže mi dva odtud konečně vypadneme?“ řekl Kisame a v duchu se zaradoval, to bylo zjevné.
„Máš radost, co?“ řekl jsem a vyndal ze skříně velkou tašku.
„To víš, ryba na suchu se necítí příliš dobře.“ řekl mi a udělal pár kroků blíž ke mně.
„Sbal se, vyrážíme za hodinu.“ řekl jsem a setřásl jeho zvídavou ruku! Teď na to nemám náladu!
„Škoda, chtěl jsem toho malýho blonďáka vidět umírat s tím super obličejem.“ řekl a napodobil mě.
„Myslíš, až bude smířený s tím, že ho osoba, kterou miluje, bude zabíjet?“ řekl jsem a čekal na tu kladnou odpověď plnou nemorálnosti a bez lidskosti.
„Jo, přesně ten mám na mysli.“ řekl Kisame a já nedokázal nenapodobit jeho úšklebek.
„Připomeň mi, proč s tebou pracuju?“ řekl se a podíval se na něj. Nadzvedl jsem i jedno obočí.
„Protože jsem neodolatelný stejně jako ty.“ řekl a mrkl na mě. Ten chlap je neuvěřitelný. Jak já ho nesnáším! Do toho vše, co se děje…Bože pomoct!
„Jdeme.“ zavelel jsem asi za půl hodiny a vyrazili jsme do Tokia.