KS: Nesmím milovat tebe (6.část)

Dívka
Natsumi Maki
Ráno mě bolela hlava a já neměla vůbec ponětí od čeho. To se mělo brzo změnit. ZVONEK! Kdo to může sakra být? Vždyť je teprve 7:00. Vylezla jsem s těžkostmi z postele, sešla jsem schody a stanula před hlavními dveřmi. Ani jsem se nepozastavila nad faktem neupravenosti a otevřela dokořán!
„Okouzlující.“ řekl klučičí hlas a ve mně hrklo. Otevřela jsem zprudka oči, do teď přivřené, a vykulila je překvapivě na svého kluka, se kterým chodím druhým dnem! Satoshi stál na prahu mých dveří a čím dál tím víc se na mě uculoval. Já nedokázala nezrudnout a pak, když jsem mu chtěla přibouchnout dveře před nosem, jsem zaslechla maminčin hlas.
„Natsu-chan, kdo je to?“
„Nikdo, mami. Omyl.“ řekla jsem pohotově a natáhla Satoshiho dovnitř. V gestu buťzticha jsem dala ukazováček na ústa a donutila ho jít za mnou po schodech nahoru.
U mě v pokoji jsem se uklidnila a nahlas oddechla. Oba jsme seděli opření o dveře a poslouchali. „To bylo o fous.“
„Máš moc sexy pyžámko, Natsu-chan.“ řekl Satoshi a natlačil se víc na mou maličkost. Znovu jsem zrudla a uvědomila si, že tu před ním sedím v tom modrém flaušovém pyžamu s medvídky. Ještě k tomu v klučičí verzi. Noční košilku jsem totiž zavrhla ve chvíli, kdy jsem zjistila, že je průhledná a je snadné se pod ní dostat.
„Přestaň! Satoshi, no ták!“ řekla jsem potichu a bránila se zuby nehty. To však nebylo potřeba. Jak jsem začala protestovat, ihned přestal a trochu se odtáhl. Pousmál se a čekal, co udělám. Nechtěla jsem, aby si myslel něco špatného, jen…no, chtěla jsem to stejně jako on ale odtud až potud. Nakonec jsem se naklonila s rudnoucím obličejem až k němu a dala mu jasně najevo, co chci a že potřebuju pomoct. Přece jenom jsem v tomhle trochu pozadu,…oproti němu. Lehce se dotknul svými prsty mojí tváře, usmál se a bez zábran mě políbil. Zamilovala jsem se do jeho rtů, do jeho doteků,…ach jo…vždyť je teď celý můj. To zní dobře…Chtěla jsem se podepřít o jeho koleno a získat tak lepší stabilitu, ale jak jsem byla soustředěná na jeho polibek tak…no, sáhla jsem trochu vedle. Zprudka jsme oba otevřeli oči a já strašně zrudla! Rychle jsem stáhla ruku a otočila se k němu zády.
„Hmm…“ řekl a ušklíbl se.
„Promiň. Nechtěla jsem,…b-byla to nehoda.“ bránila jsem se a snažila se nemyslet na to, že jsem vlastně sáhla na jeho rozkrok. Vzrušoval mě fakt, že…no, že on je vzrušenej. Dokazoval to jeho kamarád, se kterým se měla tu čest se před chvíli seznámit. PS:Ten můj taky nebyl moc v klidu.
„Tak vy tomu říkáte nehoda?“ ozval se a mě chytl rapl! Co si o sobě myslí?!
„Blbečku!“ řekla jsem a kopla ho do břicha.

Kvůli němu jsme museli udělat rychlou akci z mého domu, takže jsem se nemohla nasnídat! Panebože, jakej já mám hlad! Satoshi se na mě smířlivě podíval a jak uviděl první obchod, hned mě do něj vzal. Zaplatil mi snídani, a když jsem chtěla protestovat, mávl rukou ve smyslu: Moje omluva. Usmála jsem se a spokojeně se před ním cpala šunkovou bagetou a sýrovou houskou.
„Máš ještě hlad?“
„Ne, díky.“
„Fajn.“ řekl s úsměvem a před školním davem mi podal ruku. Bylo na mě, jestli ho za ní vezmu nebo ne. Já se ale rozhodla nechodit kolem horké kaše. Chtěla jsem být jeho děvče a chtěla jsem, aby to každý viděl a věděl! Bez jakéhokoliv zaváhání jsem jeho ruku přijala a vykročila těsně vedle něj mezi své spolužáky. Ti rázem ztichli a dívali se na nás jako na zjevení. Trochu jsem možná zrudla ale Satoshi mojí ruku trochu víc stiskl, aby mi dal najevo, že v tom nejsem sama. Pousmála jsem se na něj a dál ho doprovázela.
„Začínal jsem si myslet, že se toho nedožiju.“ řekl Shikamaru, když se vedle nás objevil. Samo sebou, že společně s Chojim. Nedokázala jsem se nezasmát a nenatlačit se víc na Satoshiho.
„To já taky, pane rozhodčí.“ řekla jsem a hned byla obstoupena svými spolužáky. Ino s děvčaty se mě snažily nenápadně oddělit od kluků, až mi jich bylo tak líto, že jsem s omluvným výrazem odešla k nim.
„Tak tohle nám vysvětlíš, Natsumi.“ řekla mi Sakura a nastala moje zpovědní hodinka.

Kluk
Satoshi Umiya
Docela jsem Natsumi litoval. Takhle být na ostří nože mezi všemi těmi čarodějnicemi. Ona to ale brala s klidem a věčným úsměvem. Stejnak jsem pořád nemohl uvěřit tomu, že je jenom moje. Jasně, možná mi pořád v určitých věcech nevěří ale jsem na dobré cestě to změnit…
„Nezdá se, že už si jím měl v posteli?“ řekl mi jeden příchozí blbeček…a jeho nezlomná partička.
„Taky, že ne, ty idiote.“ odpověděl jsem a sledoval Nejiho obličej. Ten se jen tak neurazí. Přistoupil ke mně blíž a s poloúsměvem mi pošeptal.
„Teď máš slabinu, Satoshi-kun. Měl bys víc vážit svoje slova.“ věděl jsem moc dobře, na co tím naráží. Ovšem jsem se nenechal vyvést z míry. Bohužel jsem možná trochu ulítl s představivostí krutých odpovědí.
„Jestli se jí jen dotkneš, postarám se, aby si umíral dlouho v té nejhnusnější uličce tohohle města!“ řekl jsem hlasem zabijáka a dokonce jsem se tak i tvářil. Popravdě jsem nevyděsil jenom Nejiho. Když odstoupil plný strachu pár kroků do zadu a vydýchal se, konečně zase vypadal normálně. Nic neřekl, jen odvolal svoje dvě gorily a odešli. Až po pěti minutách jsem si uvědomil, jak se tvářím a nechal jsem toho,…bohužel to neuteklo mým pozorovatelům.
„Co to mělo znamenat, Satoshi?“ zeptal se Shikamaru a mě bylo jasný, že mám malér. Oni nebyli zase tak hloupí a Shikamaru už vůbec ne.
„Varování.“ řekl jsem suše a věděl, že to stačit nebude. Kiba, Sai a Choji se tvářili dost vystrašeně, než jeden z nich neuvolnil trochu atmosféru.
„Páni, mohl by si klidně hrát v nějakým hororu. Tohle by vyděsilo i Jacka Rozparovače.“ řekl Kiba a trochu se pousmál. Sice jeho řeč nebyla přesvědčivá, ale alespoň se dostala jinam, než měla.
„Já bych ho spíš obsadil do role nájemnýho zabijáka: Jestli se jí dotkneš, zemřeš hroznou smrtí, muhahahaha!!!“ napodobil můj hlas Sai a snažil se u toho dělat kruté grimasy záporáka. Když to řekl, sevřel jsem jednu ruku v pěst a modlil se. Věděl jsem, že jednomu z nich moje chování vrtá hlavou víc než ostatním.
„Bude zvonit. Měli bychom jít do třídy.“ řekl nám Shikamaru a po očku se na mě podíval se zvláštním výrazem. Pak se vydal napřed.
„Kam jdeš tak rychle?“ otázal se Choji.
„Ještě na záchod. Jděte napřed.“ řekl a pro mě to byl jasnej signál. Přivřel jsem své profesionální oči.
„Já jdu ještě taky. Uvidíme se pak.“ řekl jsem a v doprovodu Shikamara odešel od ostatních, kteří si to mířili do třídy.

Na záchodech nikdo kromě nás dvou nebyl, možná to tak bylo lepší anebo…já nevím. Horší?
„Nechceš mi něco říct?“ zeptal se Shikamaru na rovinu. Já se opřel o jedno umyvadlo a hrál dál hru.
„Měl bych?“
„Možná jo.“ řekl s klidem a dál na mě upřeně hleděl.
„O co ti jde?“ zeptal jsem se.
„Myslíš si, že jsem idiot?“ řekl a dal si ruce do kapes.
„Ne.“ řekl jsem po pravdě.
„Tak proč i o samotě na mě stále hraješ tu hru?“ vzdychl jsem a ušklíbl se.
„Normálně bych odpověděl: Jakou hru?“
„Ale?“ dodal Shikamaru a bedlivě mě pozoroval. Kdybych chtěl, už by bylo po něm. Katsumi mě studila na zádech a stále mě sváděla k tomu, abych to udělal.
„Ale když se jedná o tebe, řekl bych: Nemám zatím na výběr.“ zvláštně si mě prohlídl, zavřel oči a vzdychl. Pak se na mě zase podíval.
„Mám dvě otázky.“
„Co když ti na ně neodpovím?“
„Nemáš co ztratit…Já nejsem jeden z těch, co práská, jen chci mít přehled.“
„Jo, to vím od začátku…“ dlouze jsem se na něj podíval a přikývl. „Taky mám dvě otázky.“
„Nejsem proti.“ řekl Shikamaru a pousmál se. Já musel uznat, že měl vždycky v plánování navrch.

Svědek
Naruto Uzumaki
Potom, co jsem byl zahlcen dívčíma otázkami, se mi zatočila hlava. Vůbec jsem netušil, co na některé mám odpovědět. A upřímně, vyprávět jim, jak skvěle Satoshi líbá, jsem jim říkat nechtěl. Ve chvíli kdy jsem si na něj vzpomněl, jsem se rozhlédl. Stál se svojí partou kousek od nás a vyměňoval si vražedné pohledy s Nejim, starším žákem od nás za školy. Něco si řekli a pak Neji i se svojí partou vyděšeně odešli. Přišlo mi to zvláštní…a pak se stala další věc, která mi nehrála. Když jsme zalézali do školní budovy, Shikamaru odešel na záchod se Satoshim a zbytek kluků šel normálně do třídy. Jasně, člověk by řekl, že sem se zbláznil ale…měli takový zvláštní výraz, a oba dva najednou.
„Natsumi? Děje se něco?“ zeptala se Hinata a opatrovnicky si mě prohlížela. Byla fakt milá a starostlivá. To se u holek v téhle třídě moc často nevyskytovalo.
„Ale nic, jen…Satoshi se někde zasekl, blbec…přece ví, že zvonilo!“
„Neboj se. Za chvilku tu určitě budou.“ řekla mi Hinata a snažila se mě uklidnit. Já jsem dělal naštvanýho jen na oko, a proto jsem se na ní jen usmál. Věděla to, nebyla hloupá. Přesto jsem měl neblahé tušení,…prostě se mně zmocnil moc blbej pocit. A rozhodně to nedělal fakt, že sem vlastně všem kolem sebe lhal,…i když z toho jsem měl taky hrozný pocity, hlavně kvůli Satoshimu. Co udělá, až to jednou zjistí? Na to jsem zatím nechtěl moc myslet.
V tu samou chvíli, co sem zatřepal hlavou, se do třídy dostavil učitel. Teď už stoprocentně přijdou pozdě. Ale co spolu ti dva můžou řešit. Zvedl jsem se a vymluvil se na první blbost, která mě napadla. Věděl jsem, kde jsou a tak jsem se rozhodl zjistit co…
„Krásko?“ řekl mi nějaký neznámí hlas na chodbě, až jsem se lekl. Chtěl jsem to ignorovat, ale pak mi naštěstí došlo, že je to na mě. Otočil jsem se a hrál krásnou milou blondýnu. Na konci chodby u schodů stál o hlavu vyšší muž, který se trochu podobal Satoshimu. Měl ale delší havraní vlasy zavázané v culíku a trochu divný nos. Pousmál se na mě tím falešným úsměvem, co jsem viděl u soudu u tý svině, a já věděl, že je zle! Přesto jsem necouvl ani nezaváhal.
„Co si přejete?“
„Nevíš náhodou, do jaké třídy chodí Satoshi Umiya?“ řekl sladce, až se mi zvedal žaludek.
„Ano. Jsou to tyhle dveře.“ řekl jsem a všiml si, že si mě ten muž zvláštně prohlíží.
„Díky.“ řekl jen a otočil se směrem ke dveřím mojí třídy. Nepřestával mě však sledovat.
„Proč Satoshiho sháníte?“
„Ale, potřebuju s ním něco probrat kvůli jeho brigádě.“ to slovo řekl tak zvláštně, zamrazilo mě. Mohl by to být,…že by mě našli? Blbost! Mám bujnou fantazii! Ale něco mi to říká…blik…
„Vy jste jeho starší bratr?“ neměl jsem to říkat nahlas. Ten muž se najednou přestal usmívat a podezřívavě se mě podíval. Trochu jsem měl z toho pohledu strach.
„Jak to, že to víš?“
„Satoshi mi říkal, že u vás pracuje.“ řekl jsem pravdu. Včera si naposled psali a já myslel, že to vyřídili.
„Aha. Kdo vlastně jste, krásná slečno?“ řekl a přešel blíž ke mně.
„Natsumi Maki…a vy?“ řekla jsem a podala mu ruku. On se na ní podíval a pak se usmál.
„Ichiro Umiya, k vašim službám.“ řekl, přistoupil ke mně, vzal mě za ruku a políbil jí. Trochu jsem zrudl a rychlostí blesku ucuknul. Je zajímavý, že když to udělá Satoshi, nepřijde mi to divný. Spíš se nad jeho dotekem rozplývám,…ale k věci!
„Takže, Ichiro-san? Satoshi ve třídě není.“ řekl jsem a čekal na jeho reakci. Překvapilo ho to.
„Není. A kde je?“
„Na záchodě, ještě s jedním mým spolužákem. Zrovna jsem pro ně šla.“ řekl jsem a zase si vzpomněl na svůj malý vztek v hlavě.
„Jste starostlivá, že…?“
„Spíš naštvaná. Druhý den a už mi dělá ostudu.“ přerušil jsem ho a zase se choval normálně, což nebylo moc dobré. V téhle situaci jsem měl dál hrát tu hodnou, milou a blbou blondýnu.
„Asi vám špatně rozumím, Natsumi-chan. Proč by vám měl dělat ostudu?“ zeptal se.
„Protože jsem od včerejška jeho děvče.“ to jsem taky neměl říkat. Očividně jsem byl moc ukecanej i jako holka. Ach jo,…zase ten překvapený výraz. Nespustil ze mě oči, jakoby přemýšlel a pak se usmál.

Vrah
Sasuke Uchiha
Z chodby byl i po zvonění slyšet nějaký šum. Já jsem to ale ignoroval a soustředil se jen na toho inteligentního spolužáka před sebou. Znali jsme se už od mala, takže bylo celkem nemožné si něco dlouho nalhávat. On teď vycítil svou šanci a měl odvahu jí využít. Nic jsem proti tomu neměl,…já sám jsem jim to sdělit nemohl a tak jsem čekal, až to jednoho dne ty chytřejší napadne samo. Čekal jsem až na to Shikamaru přijde sám, u něj jsem s tím počítal.
„Tak začni.“
„Satoshi Umiya, není tvoje pravé jméno, že ne?“
„Ne.“ pousmál jsem se. To nebylo moc promyšlený. „Ztratil si jednu otázku.“
„Ani ne.“ řekl a přivřel svoje oči. „Jsi na řadě.“
„Jak dlouho to víš?“
„Podezření mám už druhým rokem, ale jistý jsem si od té chvíle, kdy k nám nastoupila Natsumi.“
„No jo. Synáček detektiva se nezapře.“ řekl jsem a ušklíbl se. Slovo arogance jsem vynalezl totiž já.
„Nechci se tě nijak dotknout, ale ty si taky zrovna nepadl daleko od stromu.“ řekl a já přesně věděl, že lehce naráží na mého otce. Jasně, já a můj brácha děláme přesně stejné hnusné věci jako on, jen jsme trochu lepší. Koneckonců, kvůli našemu neopatrnému otci jsme se museli naučit žít pod falešným jménem.
„Druhá otázka?“
„Plánuješ, ať už jakýmkoliv způsobem, ublížit Natsumi?“ tahle otázka mě překvapila. Čekal jsem, že se zeptá na něco pro něj důležitějšího. Asi jsem si spletl jeho priority.
„Ne.“ řekl jsem popravdě a docela mě uráželo, že se na to vůbec musí ptát. Ale chápal jsem to.
„Fajn.“ řekl a pousmál se s pohledem upřeným k podlaze.
„Proč si se nezeptal na něco, co by tě zajímalo víc?“ řekl jsem a tím naschvál zahodil druhou otázku. Faktem ale zůstávalo, že mě odpověď zajímala.
„Protože tohle bylo to jediné, na co jsem se musel zeptat přímo tebe.“ řekl a já nedokázal zakrýt svoje překvapení. Pak jsem ale zavřel oči a pousmál se svým ledovým úšklebkem.
„Víš, že bych tě mohl zabít?“
„Jo. Koneckonců, zbraň u sebe máš. Takže trochu strach mám.“
„Ale?“
„Kdyby si chtěl, tak už je po mě,…ne, Sasuke?“ řekl a já přivřel s klidem svoje oči. Je neuvěřitelný, kolik toho tenhle kluk ví. On je fakt třída. Pousmál jsem se a podíval se mu do očí.
„Někdo jako ty, by se mi hodil do týmu.“
„O tom si nech zdát.“ řekl a pousmál se taky. Věděl jsem, že není tak cílevědomí, jen je prostě strašně zvědaví a sleduje lidi kolem sebe. Za těch pár let, co ho znám, vím, že nemá moc rád překvapení.
„A co teď? Prásknout mě nepůjdeš a já zrovna nemám chuť špinit tu podlahu.“
„Už deset minut máme hodinu matiky.“
„To mě zrovna nebere.“
„Proč? Vždyť si v tom dobrej?“
„To jo ale…“ v tom jsem zaslechl dva známé hlasy. Byly stále silnější, asi se přibližovaly, jeden patřil Narutovi a ten druhý,…Panebože!
„Co se děje?“ řekl Shikamaru, když viděl můj soustředěný výraz. Byl dost chytrej na to, aby ztichl a poslouchal se mnou. Po pěti sekundách poznal Narutův hlas taky.
„Ten druhý patří mému bratrovi.“
„Itachimu?...Tedy chci říct Ichirovi?" když se opravil přestal jsem se na něj naštvaně šklebit a dál poslouchal. Bohužel jsem nic určitého neslyšel, až na finále…
„Jdeme.“
„Něco si slyšel?“
„Jen malou část konce…a to stačí na velkej malér.“ zašeptal jsem, protože dvojice stanula před dveřmi na záchody. „Je ti jasný, jak mi máš říkat?“ přikývl na souhlas. Můj bratr by ho totiž vážně zabil a to se mi moc nezamlouvalo. Nádech a…Neváhal jsem a společně s ním jsme jim vyšli vstříc!