KS: Nesmím milovat tebe (9.část)

Dívka
Natsumi Maki
Tu zabouchlou holku jsem v sobě přestala vnímat už před hodinou. Bylo mi špatně z nedostatku jídla a spánku. Do pokoje jsem od včerejška nikoho nepustila. Nechtěla jsem s nikým mluvit ba ani nikoho vidět. Byl to hroznej pocit,…ta díra v mém srdci,…ta podlitina se s tím v žádném případě nedala srovnávat. Za boha jsem netušila, co budu dělat. Teď, když jsem sama…dokonce to i hrozně zní. Nevím kolik je, ale bude asi teprve devět ráno. Otočila jsem se a zkřivila přitom obličej.
„Auuu.“ šeptla jsem a raději se vrátila do stejné pozice.
Vím, že bych se mu měla jít omluvit, ale když já nevěděla jak. Mám přijít na jeho práh a říct:
Promiň, ale mám od narození mezi nohama to samí co ty. to by asi moc nezabralo. Ale dojem bych rozhodně udělala. Bože já mám takový strach…chybí mi jeho doteky a polibky…

Začala jsem trochu vnímat čas, a proto jsem zaznamenala, že na mých stolních hodinách ručičky ukazují dvanáctou odpolední. Žaludek se mi stáhl a zakručel…no jo, když jsem od včerejška nic nejedla. Někdo mi zaklepal na dveře…asi mamka, dělá si o mě starosti, když jsem je nepouštěla dovnitř skoro dva dny.
„Zlato?“
„Hmm.“
„Přinesla jsem ti oběd, tak prosím otevři, ano.“
„Nemám hlad jen…Chci být sám.“ řekla jsem a kašlala na to, že mluvím v mužském rodě. Popravdě vůbec nechápu, jak si v duchu můžu povídat v ženském a na ostatní v mužském rodě. Asi mi začíná hrabat.
„Naruto! Musíš jíst, slyšíš!“
„Ne. Jdi pryč, prosím.“ neměla jsem na nikoho náladu. Jen by se mě snažili uklidnit,…utěšit, anebo ještě hůř poučit, jaká jsem blbka, že jsem si s ním vůbec něco začala. Už to zase dělám, no skvělí!
„Jak myslíš.“ řekla mi mamka a odešla. Tác ale nechala za dveřmi, asi kdybych si to náhodou rozmyslela. Nechce se mi jíst, fakt nechce, i když můj žaludek říká opak. Ležela jsem tedy dál a koukala na strop nad sebou. Od včerejška se ta podlitina vůbec nezlepšila ba ani bolest moc neustoupila. Možná proto jsem se moc nevyspala. Obklad, který jsem na to včera dala, byl už suchý, ale já byla příliš líná na to, abych ho šla znovu namočit. A pak jsem zase zaslechla kroky na schodech…
„Naruto. Otevři a já slibuju, že tě nebudeme ani uklidňovat ani poučovat.“ řekl mi táta a očividně ho také trápilo, co se se mnou děje. Chvíli jsem netušila, co mám na to odpovědět. Pak mi ale svitlo a já plácla něco, abych mohla být ještě nějakou dobu sama.
„Promiň. To není jen kvůli tomu. Já, dávám se dohromady.“
„A jak dlouho ti to bude trvat? Tvoje maminka je zoufalá už teď. Tak buď chlap a vypořádej se s tím ve stoje! Ukaž jí, že se nemá čeho bát…A mě taky.“ dodal a mě jeho slova tak ponížili. Měl pravdu, krčím se tu jak nějaká holka a brečím, i když vím, že se tím nic nezmění. Zatracenej Satoshi!
„Tati, já…nemůžu. Ne teď.“
„Dobře, ty tvrdohlavej mezku. Ale…začni alespoň jíst.“
„Zkusím to.“
„Fajn. Máš tu něco za dveřmi, takže…“ najednou se ozval zespoda zvonek a táta přestal mluvit. Že by někoho čekal. Asi Kakashi, v poslední době mě jeho zprávy nezajímaly. Bylo to pořád stejné a navíc jsem byla šťastná…i když díky tomu hloupému převleku a díky tomu hroznému svinstvu co se mi stalo!
„Tati, co se děje?“ optala jsem se, ale ve skutečnosti mě to moc nezajímalo. Můj táta to v mém hlase asi poznal,…přesto zněl jeho hlas tak divně.
„Právě že nic.“
„Ta…?“ nestačila jsem doříct, protože odběhl dolů a otevřel dveře. Pak už jsem nic neslyšela a tak jsem otočila hlavu zpět na strop a zavřela oči. Nechtěla jsem usnout, jen mě nějakým zvláštním způsobem dostihla únava. A tak jsem platila za včerejší nevyspání…Chvíli jsem nad sebou měla obraz Satoshiho, který se ne mě usmívá a pak zmizel a objevil se ten, který mě zmlátil na té párty…

Kluk
Satoshi Umiya
Když jsem zaklepal na jeho dveře, vůbec jsem netušil, co mu mám říct. Zaslechl jsem nějaké kroky a pak jeden z jeho rodičů otevřel dveře. Chvíli na mě koukal a já koukal na něj.
„Je doma váš syn?“ řekl jsem a čekal tu hloupou odpověď.
„Jaký syn?“
„Nechte toho, víte, že to vím.“ řekl jsem a sledoval jeho obličej. Byl stejně nečitelný jako můj.
„Vím, že to víš. Ale stojíš venku a nikdo jiný to vědět nemusí.“ řekl a já v něm určitým způsobem poznal sám sebe. Byl jiný než on. Myslím povahově.
„Pardón. Je tu?“ řekl jsem a přivřel oči.
„Kde jinde by měl být?“ řekl a uvolnil atmosféru tím, že se trochu pousmál.
„Vy mě za ním nepustíte, že ne?“ řekl jsem trochu víc zoufale, než jsem chtěl.
„Záleží na tom, co chceš dělat.“
„Sám nevím. Lhal mi.“ řekl jsem naštvaně a podíval se jinam.
„Ty si mu vždycky říkal pravdu?“ optal se a zvedl jedno obočí. To mě popudilo.
„Nebraňte ho laskavě.“
„Musím, jsem rodič.“ řekl a usmál se mojí reakci, která byla si hodně roztomilá.
„Jak,…jak je mu?“ no skvělí, už začínám koktat.
„Žije. Zatím.“ řekl a udělal tu hloupou zamyšlenou grimasu. Tu, kterou umí i on.
„Co tím myslíte?“ trochu mě to vyděsilo.
„Od včerejška nejí a nepije…bojím se, že ani nespal. Kushina nespala taky, má o něj strach.“
„Můžu za ním jít a…?“ nedořekl jsem.
„A rozbít mu hubu. Jo to mám taky v plánu, až otevře dveře.“ řekl a já se díval na toho rádoby naštvaného muže, který se na mě pořád usmíval.
„Aha, na jaký straně má okno?“ zeptal jsem se a vůbec nečekal, že mi nebude bránit.
„Na levé.“
„Díky.“ řekl jsem nevěřícně a otočil se na odchod.
„Kushina nesmí vědět, že si tady, zabila by tě. Tak se snažte nedělat kravál.“ varoval mě šeptem.
„Beru na vědomí.“ pousmál jsem se a pokračoval.
„Jo a prosím tě, donuť ho něco sníst.“ dodal, než zavřel dveře.
„Dobře.“ řekl jsem a obešel jejich dům.

Vyšplhat do druhého patra po jednom ze stromů nebyl žádný problém. Ještě, že mám tak dobrou fyzičku. Postavil jsem se na parapet a otevřel pomalu okno do jeho pokoje. Mám kliku, že ho zapomíná zavřít. Opatrně jsem se postavil na koberec a snažil se nedělat rachot. Zavřel jsem okno a rozhlédl se. Ležel na posteli a očividně spal. Byl tak neskutečně roztomilej. Vůbec se neobtěžoval sundat ty dlouhé zlaté vlasy…a k tomu všemu měl na sobě jen delší tričko a fakt krátkou fialovou sukýnku. To, že to tričko měl do půli vyhrnuté, jsem se snažil nevnímat a soustředil se na ten obklad. Musel tam mít podlitinu, potom jak jsem ho včera praštil.
Přistoupil jsem k jeho posteli a sedl si vedle něj. Ani si nedokážete představit, jak mě to lákalo,…se na něj vrhnout. Opatrně jsem se podíval pod ten obklad a sledoval, co jsem mu udělal. Tohle fakt musí bolet. Vzal jsem tedy ten hadr a šel ho namočit do jeho koupelny. Když jsem se vrátil a sedl si zpět vedle něj, nečekal jsem nic…přiložil jsem studený obklad na ránu a…
„Auu, to stu…!“ řekla šípková Růženka a nestačila se divit, koho to chytla za ruku. „…dí.“ dodal.
„Jak si to sakra představuješ?“ řekl jsem naštvaně.
„Co? Co tu sakra děláš?! Jak si se sem proboha dostal…?!“
„Oknem, ty hlupáku! Máš co vysvětlovat!“
„Ani bych neřekl…“
„Přestaň a radši mi řekni, proč nejíš?!“ řekl jsem. Koukl se jinam a dělal nafučenýho.
„Stejnak tě to nezajímá.“ Zrudnul a já věděl, že jeho pocity jsou pravý. Jak může pochybovat o mně?
„Tak to prr! Jíst budeš a spát taky, o to se postarám!“ řekl jsem a dal mu menší pohlavek.

Svědek
Naruto Uzumaki
Nedokázal jsem se ani pohnout. On je tu se mnou a dokonce mu vadí, že se snažím zničit. A přitom si určitě říká, že mě nezná, ale to není pravda. Jediné v čem jsem kdy lhal, bylo moje pohlaví. Nic víc, choval jsem se stejně, jako se chovám, když jsem kluk. Ve chvíli kdy mě seřval, se zvedl, otevřel dveře do mého pokoje a vzal tam jeden z táců s jídlem. Zavřel zase dveře a znovu se ke mně posadil. Dal mi tác na klín a čekal. Podíval jsem se mu do očí a věděl, že to myslí vážně. Proto jsem vzdychl a dal se do jídla. Takhle rychle jsem ještě nejedl. Po pár soustech mému mozku došlo, jakej mám ve skutečnosti hlad. Když jsem byl hotový, Satoshi mi přinesl ještě jeden tác, ale nic neřekl. Když jsem se dostatečně najedl, odnesl tácy zpět na chodbu a zabouchl dveře. Pak zůstal stát a díval se na mě. Nevypadal jsem nejlépe. Byl jsem nevyspalej a rozcuchanej. Dokonce jsem na sobě měl tu hroznou krátkou sukni.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ to mu to do teď nikdo neřekl? Chvíli jsem váhal mu to říct. Nechápu proč? Nějakej špatnej pocit…zahnal jsem ho myšlenkou:
Teď ví, že sem kluk, tak co víc můžu ztratit?
„Naruto.“ řekl jsem… „Uzumaki Naruto.“ dodal jsem a čekal na jeho reakci.
„Co sis sakra myslel? Že na to nepřijdu?“
„Ne. Bylo mi jasný, že to jednou praskne…“ řekl jsem a s těžkostmi se posadil na kraj postele.
„Třeba v posteli?“ řekl, ale neušklíbl se. Zvedl jen jedno obočí.
„Dostal by si infarkt.“ řekl jsem a oplatil mu stejný obličej.
„Možná,…rozhodně by to byl šok.“ odpověděl a podíval se z okna, kterým zřejmě přišel. Je neuvěřitelný, že jsem vylezl. Běžně to zvládám jen já. Pak jsem zatřepal hlavou a vrátil se zpět do téhle hrozné situace.
„Já,…myslel jsem, že…“ začal jsem po pravdě a chtěl mu to nějakým způsobem vysvětlit. Omluvit se a požádat ho, aby mě neopouštěl a nakonec odříkat všechny ty sladký keci, který z tebe jen udělaj hlupáka ale…
„Byl to jedinej důvod?“ řekl a mě to dost vykolejilo.
„Co tím jako myslíš?“ zeptal jsem se a vůbec netušil, o čem je řeč. Když složil ruce do kapes a podíval se na mě tím svým ledovým svůdným pohledem, došlo mi, o čem vlastně mluví. Parchant!
„Byl tohle jedinej důvod, proč si odmítal se mnou spát?“ pousmál se a sledoval, jak rudnu. Zamračil jsem se a udělal podobný vážný plus ledový pohled co on.
„A když řeknu, že jo?“ řekl jsem a sledoval, co udělá.
Docela rychlými kroky přešel až ke mně a donutil mě si lehnout! Chytl mi obě ruce a přitlačil je vedle mojí hlavy na postel. Nebránil jsem se, i když jsem věděl, že na něj nejsem připravený. Když zjistil, že mě vůbec držet nemusí, pustil moje ruce, které zůstali tam, kde byli, a začal mě svlékat! Sukni, to co bylo pod ní a…nechci to ani pojmenovat atd. Jen tričko vytáhl tam, kam až to šlo a pak se uvelebil mezi mýma nohama! Začal jsem z toho mít strach, ani nevím proč, ale takhle jsem svoje poprvé prožít fakt nechtěl! Přesto jsem jen ležel a nechal ho dělat, co chce. Moje ruce sevřely pokrývku, kterou jsem měl pod sebou, a moje hlava se stočila na bok. Až teď jsem si uvědomil, že brečím. Slzy mi padaly z očí a já to nedokázal zastavit. Kousl jsem se do rtu, abych nevydal žádnej srdceryvnej zvuk. Jediné, co jsem měl na sobě, byla ta dlouhá pitomá paruka! Začal jsem se klepat a ani si nepovšiml jedné zásadní věci.
Otevřel jsem oči a uvědomil si, že se mě dotýká jen svými ústy. Přestal mi dělat další cucflek na tom stejném stehně co předtím a přesunul se nad můj zmatený obličej.
„Vážně sis myslel, že to udělám?“ dýchal jsem jak splašený ale nedokázal od něj odtrhnout oči. On mě jenom zkoušel?! No počkej! Z mého vyděšeného a překvapeného obličeje se stal naštvaný a já mu dal pravou ruku přes obličej, který mě chtěl zrovna políbit.
„Blbče!“
„Ale ale, Naru-chan je stydlivá pana.“jřekl a ušklíbl se. Přitom mě hladil po rudnoucí tváři.
„Naru-chan ti dá brzo přes držku!“
„Až pak. Teď se nech políbit.“jřekl a sklonil se ke mně víc, než jsem čekal. Přesto jsem měl dost rychlou ruku na to, abych mu v tom zabránil.
„Kde bereš tu jistotu, že se nechám?“
„Tady.“ řekl a ukázal prstem na má ústa. Když jsem sehnul, abych něco zahlédl, cvrnknul mě do nosu.

Vrah
Sasuke Uchiha
Než stačil jakkoliv zareagovat, políbil jsem ho. Začal mi odpovídat asi po sekundě. Objal mě kolem krku a celkově si mě k sobě přitáhl. A pak kdo je tu nadrženej? Nedokázal jsem na něj nesahat, a proto asi moje nenechavé ruce šmejdily po jeho stehnech. Trochu jsem ho zalehl a přestal ho líbat, abychom oba chytli nějakej kyslík. Naše obličeje byli kousek od sebe, takže jsem cítil jeho dech. Trochu jsem se otřel svým nosem o ten jeho a lehce ho políbil na čelo. Jsem nějak podezřele milej. Naruto však nebyl nějakej svatoušek, na to, že je očividně ještě panic, se vůbec nestyděl otírat se nohou o můj už tak citlivý rozkrok. Sjel jsem ho ledovým pohledem. Ten blbec vůbec nechápal, že moje sebeovládání má své meze, které se každým dnem můžou zhroutit.
„Nedělej to.“ zašeptal jsem a nedokázal nevzdychnout. On mě normálně donutil projevit tu hloupou slabost! No počkej!
„A co?“ Když se pousmál a udělal to znovu, nastal konec mojí vůle. Narval jsem se víc mezi jeho nohy, tak, abych cítil jeho vzrušené mužství. A sundal si tričko, u kterého si nevybavuju ani barvu. Zmocnil jsem se znovu jeho úst a postřehl na sobě jeho zvědavé ruce. Jeho tvář byla tak roztomile rudá a jeho tělo se mi naprosto a bez sebemenších protestů oddávalo. Stačila ani ne minuta a mohl jsem…
V tom se otevřely ty zatracený dveře, které jsem zapomněl zamknout!
„No sláva! Začala jsem…“ řekla Narutova matka a zamrzla přitom v pohybu. My jsme na tom byli podobně až na to, že v dost trapný poloze. Pak to šlo rychle…

„JAK SI TO SAKRA PŘEDSTAVUJEŠ, NARUTO?! NEJDŘÍV SE ZAMKNEŠ V POKOJI A PAK TOHLE!“
„Mami, to…“ začal Naruto jemně. Jeho mamka byla ale v ráži.
„BUĎ ZTICHA! MLUVÍM!“ seděli jsme všichni tři u stolu vedle sebe a báli se jejího ortelu.
„Promiňte, ale…“ začal jsem potichu. Je neskutečný, že jsem z ní měl respekt a…strach.
„TY BUĎ TAKY ZTICHA! CO SI SAKRA MYSLÍTE?! ŽE KDYŽ VÁM JE OSMNÁCT, ŽE VÁM PATŘÍ SVĚT?!“
„Kushino, no tak ty,…“ snažil se jí Minato nějak uklidnit. Bezúspěšně.
„TY MLČ TAKY! JAK SI HO MOHL JEN TAK PUSTIT DOVNITŘ?!“
„Tohle je na dlouho.“ zašeptal mi Naruto do ucha. Bohužel pro něj to slyšela.
„NEBUŤ DRZEJ, MLADÍKU! MÁŠ PROBLÉM! OBA MÁTE PROBLÉM!“ řekla a ukázala výhružně na mě i na něj. Zamyslel jsem se a zvolil jistou taktiku.
„Prosím. Můžu za to jen já. Vlezl jsem do okna sám. Váš muž o tom nevěděl.“ pousmála se a bouchla dost hrůzostrašně pěstí do stolu. Divil jsem se, že se nerozpadl.
„VÁŽNĚ? A KDO TI SAKRA ŘEKL NA JAKÝ STRANĚ MÁ NARUTO OKNO, HMM?!“ tím mě dostala.
„To se ti nepovedlo.“ řekl mi Naruto potichu a Kushina dostávala rudou barvu.
„NEMŮŽU SE NA VÁS DÍVAT A VEN! VŠICHNI TŘI! JSTE STEJNÍ BLBCI!“ řekla a vykopla nás ven na ulici. Ještě, že jsme se před tím oblíkli.

„Jak dlouho bude naštvaná, tati?“ zeptal se po půl hodině Naruto.
„Dlouho. Měla o tebe strach a ty si jí takhle podvedl.“ odpověděl Minato a šel dál vedle nás.
„Mě to mrzí. Jak jsem měl vědět, že mi vleze do pokoje?“ řekl Naruto a ukázal přitom na mě.
„Jako by ti to vadilo.“ já se ušklíbl a zavřel jsem oči.
„Sklapni!“ řekl Naruto a zastavil se stejně jako Minato.
„Naruto, poslyš. Já jdu teď zpátky. Vy se jděte projít, ano?“ řekl Minato a usmál se na nás.
„No jo.“ řekl Naruto ve svém převleku a nafoukl své tváře.
„Zatím, kluci.“ řekl Minato a dal se na odchod.
„To je dost divný oslovení, když on má sukni.“ řekl jsem a vychutnával si Narutův obličej.
„Satoshi!“ řekl a strčil do mě.
„No co.“ řekl jsem a vzal ho za ruku.
„Nezlobte.“ řekl ještě Minato a zmizel v jedné uličce. Podíval jsem se po chvilce po Narutovi a zjistil, že ho to vážně trápí. Koho by netrápilo, že? Stiskl jsem pevněji jeho ruku a donutil ho tak podívat se mi do očí.
„Promiň, tohle jsem nechtěl.“ řekl jsem a myslel to fakt upřímně. Jasně, že jsem si byl vědom toho, že se ze mě stává dost nechutně sladkej typ, ale přesto jsem mu v takových chvílích chtěl být oporou. Já vím, zní to divně, ale v jistých chvílích jsem se nedokázal zachovat jinak.
„Více méně si za to můžu sám.“ řekl Naruto a hlasitě vzdychl.
„Jsme venku, neměl bys mluvit v ženském rodě?“ řekl jsem a snažil se odvést jeho pozornost jinam.
„Jo to bych měla, Satoshi-kun.“ řekl mi naschvál a nechal se přitáhnout do mé náruče. Chtěl jsem toho využít a znovu si vzít to, co je moje ale…zavibroval mi telefon.
„Promiň.“ řekl jsem a vytáhl z kapsy tu děsnou rušivou věc!
„To nic.“ řekl a pustil mojí ruku. Udělal jsem krok od něj a podíval se na display, který mi poslední dobou leze fakt na nervy.
brácha
Takže?
bráška
Neměj strach. Naruto je se mnou.
brácha
Výborně. Co jeho rodiče?
bráška
Nic netuší. Ale nevím, zda teď někdy odjedou.
brácha
To se dá zařídit.
bráška
Jak?
brácha
Donutíme je přijet i s tím jejich policajtem do Tokia.
bráška
Myslíš si, že ho nechají samotného?
brácha
Ne. Tady nastupuješ ty.
bráška
Aha. Nebezpečí od vraha svědků přece nehrozí.
brácha
Přesně. Užij si to a o nic se nepokoušej.
bráška
To mám v plánu.
brácha
Uvidíme se za týden. Probereme konečnou strategii. Přijeď včas.
bráška
Ano mami.
Zandal jsem mobil zpět do kapsy a podíval se na Naruta. Asi na mě poznal tu hloupou obavu, protože ke mně přiskočil a chytl mě za ruku.
„Stalo se něco?“ řekl a díval se mi zpříma do očí. Jak tohle přežijeme? Jasná odpověď: Nijak. Řekl jsem si v duchu a pousmál se na svého andílka. Přitom jsem ho pohladil po tváři. Až teď je jen můj. Vzdychl jsem a vlepil mu polibek na tvář. Možná má Itachi pravdu. Proč si neužít poslední měsíce života s ním?…Jen, aby to nebyly týdny.
„Nic, jen…“ řekl jsem a čekal na jeho reakci.
„Jen co?“ řekl a chytl mě pevněji. Já se rozešel, směr jeho dům a táhl ho vedle sebe. Po chvilce, kterou poslušně šel a nic neříkal, jsem pokračoval.
„Platí ještě ten týden u mě?“ začervenal se a já věděl, že v tomhle mám nadosmrti, což je výstižné, vyhráno. Podíval se na mě a usmál se.
„Proč ne. Mám přeci něco, co patří tobě.“

Konec první části