KS: "Překážka" je jen slovo (12.část)

Otec / právník
Minato Namikaze
Pochopil jsem, co měl Ibiki namysli tím Narutovým divným chováním, asi po pěti minutách. Upřímně jsem to ani moc rozebírat nechtěl ale…pár zdvořilostních otázek se našlo. Jen malou chvíli jsme o tom ještě mluvili, než k nám s bílým obličejem přiletěl Kakashi!
"Průser!" řekl jen a prásknul s dveřmi! Ibiki se ušklíbl.
"Páni, takhle ses naposledy vyjadřoval, když ti ve škole dali na židli…" řekl, ale nedokončil.
"Sklapni!" přerušil ho Kakashi rázně a já poznal, že je to vážné.
"Co se stalo, Kakashi?" zeptal jsem se a sledoval jeho oči. Proč se vůbec ptám, když je to zcela jasné. Nemůže jít ani o nic jiného…to by s tím nechodil za námi.
"Dostal jsem zprávu od Shimamara. Naruto je v nebezpečí!" řekl a čekal, až tuhle nečekanou a strachem naplňující informaci vstřebám.

"Cože?!" řekl jsem po pár sekundách poplašeně a zvednul jsem se na nohy! Už jsem chtěl vyrazit, ale vykolejilo mne, že mě nikdo nenásleduje. Proto jsem se zastavil a podíval se po těch dvou.
Co mi ještě uniká? Že by to nebyl jediný problém?
Hleděl jsem pár minut do Kakashiho obličeje a hned mi bylo jasné, že toho je víc. Asi je tu ještě jeden velký problém, kvůli kterému pořád jsme v této kanceláři pro cvoky! Začínám o sobě pochybovat…
"Jak zněla?" zeptal se Ibiki po dlouhém uvažování. Já se pomalu uklidňoval a snažil se zůstat klidným.
I kdybych tam jel, jak bych svého syna mohl ochránit, když neumím moc dobře střílet?
Nijak. Ani bych to nedokázal…
"Kdo?" zeptal se Kakashi neschopen naladit se na vlnu svého bývalého kolegy.
"Ta zpráva přeci." řekl Ibiki a byl snad jediný, kdo zachoval klid a rozvahu. Já měl pořád tendence vyletět z místnosti, které se vracely v intervalech.
"Itachi se chytá Naruta zabít. Kisame zaměstnává Suzumeho a pozor! Někoho poslal i na vás." přečetl Kakashi nahlas zprávu od Shikamara, která mohla mýt fatální následky.
Bože, zase se mi klepou kolena!
"Stručný a jasný." řekl Ibiki a pokýval uznale hlavou. Jako kdyby na tom v takové chvíli záleželo.
"Nech si to!" ohradil se Kakashi a můžu říct, že mi to sebral z úst.
"Co budeme dělat?" zeptal jsem se, protože už jsem byl vážně v koncích. Netušil jsem, jak si mám sednout, když je moje tělo tak napružené. V hloubi duše se mi chtělo běžet,…utíkat za Narutem!
Ale tím mu nepomůžu!
Nepomůžu…
Musím zůstat a bojovat s vlastními zabijáky!
"Už jsem jim poslal posily! Teď zbývá zbavit se našich hostů." řekl Kakashi a vytáhl dvě ruční zbraně, které nabil a položil na Ibikiho stůl! Ibiki se podíval na mě, pak hlasitě vzdychl a vytáhl z šuplíku vlastní zbraň. Dost jsem se divil, na co má psychiatr zbraň. Jako by mi tu otázku vyčet z tváře…
"Občas tu mám hold veselo." řekl a nabil.
"Jako teď, co?" řekl Kakashi a napodobil ho. Pak mi tu navíc podal. Já jí jen neochotně vzal a křečovitě jí držel před sebou.
Tohle není můj šálek kávy.
A doufám, že nikdy nebude!
Byl jsem tak nervózní, že jsem málem omylem vystřelil, když někdo zaklepal na dveře. Že jsou naši nepřátelé až tak galantní, jsem netušil?
"Hlavně klídek, Minato." řekl Ibiki a poklepal mi na rameno. Pak mě trochu popostrčil za sebe.
"Třeba je to sekretářka?" řekl Kakashi, spíš aby mě uklidnil, než…
"To sotva." řekl Ibiki a já poznal, že je připravený zabíjet.
To není dobrý…
"Proč?" zeptal jsem se a na hlase poznal, že jsem vyděšený!
"Šla domů před hodinou." řekl Ibiki a odjistil. Jasně, nic by se nám nemělo stát, protože oni netuší, že je čekáme a jsme připraveni…tak proč mám ten hloupý pocit strachu. Možná se bojí toho, co uvidím.
Bojím se toho, že vím, že za pár sekund uvidím zabijačku…
"Všichni za stůl." zavelel Kakashi a já ho bez váhání poslechl stejně jako Ibiki! Začínám pomalu panikařit a klepat se…pak si něco uvědomím a pousměju se…
Tak takový to je, Naruto.
Když nemáš kam utéct, když se bojíš jen toho, co uvidíš…
Když se bojíš smrti.
"Bude veselo." řekl Ibiki, když vešel první vrah s kosou v jedné ruce a malou ruční zbraní v druhé!

Měl jsem pocit, že mi ty kulky lítají stále blíž a blíž k hlavě! Nebyl jsem zas tak daleko od pravdy. Ibiki a Kakashi vůbec neváhali a stříleli pokaždé, když měli možnost zasáhnout cíl a že se jim to párkrát povedlo. Trvalo to jen pár minut a mě to přišlo jako věčnost! Když utichly poslední dostřely, opatrně se Ibiki podíval po našich hostech.
"Průser!" řekl a napodobil při tom Kakashiho. Jak může být tak klidný?
"Jakej?" zeptal se Kakashi a pohlédl taky na to jedno mrtvé tělo. Já na něj nedokázal hledět déle jak tři sekundy. Ten puch,…přemáhal jsem se, abych tu Ibikimu nahodil šavli na koberec.
"Jeden jestřáb sestřelen, druhý vodletěl do teplých krajin." řekl Ibiki, když zkontroloval puls tomu chlápkovi se stříbrnými vlasy. Jeho kosa mě děsila, i když jen tak ležela na podlaze!
"Cože? Jak to?" zeptal jsem se vyděšen ještě víc, nad skutečností, že nám jeden uprchl!
"Dostali to oba, takže ten druhý nebude daleko." řekl Kakashi a vzal si ode mě zbraň, co mi půjčil. Asi se už na mě nemohl dívat.
"Zraněné zvíře za sebou vždy zanechá krvavou stopu." ušklíbl se Ibiki a vstal. Kakashi v tu chvíli přemítal situaci a rozhodl za nás za všechny. Já v duchu jen obdivoval svého syna…
Jak si po takovém zážitku mohl žít dál?
Mě by to skolilo už teď…
"My dva půjdeme za Narutem, Minato. Ibiki se postará, aby už nevstal." řekl Kakashi a já přikývl.
"Tak tohle beru." řekl Ibiki a všichni jsme opustili místnost, která se za tak malou chvíli naplnila policisty!

Svědek /dospívající muž
Naruto Uzumaki
Najednou jsem netušil, jak se dýchá…
Sasuke…Jak se dýchá?
Sa-su-ke…?

Díval jsem se tomu muži do ledových očí a nedokázal pochopit…
Srdce mi vynechávalo každý třetí úder a já pomalu ztrácel cit v nohou…
Sasuke…Jak si…?
Najednou se můj dech zrychlil a moje srdce začalo rychle být! Údery byly tak silné, až to bolelo! A pak bolest zvýšila obrátky. Každý úder byl jako by vám zarazili kůl do těla! Pořád, pořád…na to samé místo. Chytil jsem se v místě, odkud šla bolest, a cítil, jak se hroutím. Celé tělo se mi rozklepalo a kolena se mi podlamovaly. Nedokázal jsem udržet myšlenku. Vířily a motaly se jedna do druhé. Nemohl jsem, nedokázal jsem…Jen jsem se na něj stále nevěřícně koukal a…
"Zklidni se a přemejšlej!" řekl mi sametový, ale ledový hlas a vrátil mi tím sílu do nohou!
Sasuke…Jak to, že si…?
Najednou si moje myšlenky sedly na to správné místo a vytvořily před mýma očima scénku! To, co se tenkrát ve skutečnosti odehrálo. To, co Sasuke udělal…
Opustil mě.
Najednou jsem měl vztek! Nenávist mi vrátila veškeré odhodlání, které jsem v těch pár sekundách ztratil. Přestal jsem se klepat! Uvědomil jsem si, co ještě držím v ruce. Moje zbraň, pohlédl jsem na podlahu a pak s nenávistí a ledovým pohledem namířil na Sasukeho svou jedinou obranu!
Zlomil si mě…A to naschvál!
Ani na chvíli jsem nezaváhal a vystřelil! Co víc, trefil jsem se!

Překážka / ochránce
Suzume Shou / Sasuke Uchiha
To, že se naštve, jsem čekal! Ale to, že na mě namíří tu svojí malinkou hračku pro panenky a vystřelí…to už jsem trochu nečekal! Přesto jsem měl jasno v tom, co teď dělat. I když jsem to tak nádherně podělal, už to nešlo vrátit, a proto jsem musel jednat.
Naruto se trefil do mého levého ramene! Ten hajzl, pamatuje si, že jsem levák! Začal jsem krvácet a docela dost to bolelo.
Na to, čím mi to udělal…dobrý…
Chytil jsem si bolavou ruku a hleděl chvíli k podlaze…
"Zmiz, Shikamaru." řekl jsem potichu…
"Ty si se zblá…" v tom se ozval výstřel a obraz těsně za Shikamarem se roztříštil na sto kousků!
"Vypadni!" řekl Naruto ledově a já věděl, že je fakt hodně naštvanej.
Páni, možná mě fakt zabije…
Takhle bych neměl uvažovat…
Shikamaru si to nejspíš uvědomil taky a proto se pomalými kroky přemístil ke dveřím a pomalu za nimi zmizel. Naruto ho nevnímal. Sledoval jen mě a moje reakce,…přece jenom jsem pořád držel svou nebezpečnou Katsumi.
Osaměli jsme…
V jiný situaci by mi to nevadilo…
Ale tohle nevypadá jako začátek vášnivý noci…
"Jak si sakra mohl…?" řekl potichu, ale přesto jsem měl pocit, jakoby to zařval.
"Co chceš slyšet?" řekl jsem stejně a prohlížel si ho jako on mě.
"Nezkoušej mojí trpělivost." řekl a opět se maximálně soustředil.
"Ty nějakou máš?" neodpustil jsem se.
Jestli to takhle půjde dál…
Zastřelí mě…
"Odhoď tu zbraň, Sasuke. Nebo tě zastřelím." řekl ledově ale klidně, na to že právě prodělal druhý šok a to kvůli mně, si vede obstojně…teď by ho měl vidět Ibiki…
"Já ti nevěřím." řekl jsem, ale moc tomu nevěřil. Naruto přivřel své modré ledové oči!
Myslíte, že tuší, jak je v tuhle chvíli sexy?
Jediný, co schází k dokonalosti je jeho nahot…
"Měl bys…, jsem ve stavu, kdy lidi dělaj šílený věci." ve chvíli, kdy jsem chtěl mít zase nějakou blbou poznámku, vystřeli těsně vedle mí tváře a trochu jí líznul. Další krev. To už nemůžu pokládat za náhodnou trefu…Páni, on umí střílet…
"Všiml jsem si." konstatoval jsem tedy, co nejméně útočným způsobem! Abych mu dal najevo, že bude po jeho, pustil jsem zbraň a odkopl ji tím správným směrem. Musím ho donutit, aby se přiblížil víc ke mně.
"Co sis sakra myslel?!" řekl a odvážil se vzdálit od stěny.
"Víš, že se neomluvím. Takže co…?" zeptal jsem se, abych ho dostal tam, kam potřebuju.
"Myslíš, že to, co si udělal,…bylo správný?!" řekl a vztekle popošel o pár kroků až skoro ke mně. Bezva, pořád tě dokážu ovládat…ne, že by se mi to nějak zvlášť líbilo ale…
"Žiješ. A to je pro mě hlavní." řekl jsem a nespouštěl ho z očí. Pořád mohl vystřelit a zabít mě! Už mu zbývaly jen dva výstřely ale přesto z takový malý vzdálenosti.
Vždycky to pro mě bylo to hlavní.
Teď i předtím…
"A to si,…to si mě musel zlomit, jen kvůli svýmu debilnímu plánu?!" řekl a udělal poslední potřebnej krok k tomu, abych mohl uklidit tuhle napjatou situaci!
"Jo." řekl jsem a schválně ho vyprovokoval, aby udělal tu fatální chybu a přešel až těsně ke mně!
"Ty jeden hajzle…ty…" řekl a než stačil zmáčknout spoušť, odklonil jsem mu ruku jinam. A tak trefil jen nějakou okrasnou vázu a začal se prát.
Asi jsem neměl zapomínat na to, že on umí taky docela slušně bojovat. A vzhledem k mojí…ehmehm, kondici, jsem musel jednat, co nejrychleji a s přehledem!
Chvíli jsme se převalovali po podlaze v dost dobrých pozicích pro sexy hrátky,…jednou vedl Naruto, podruhý zase já a tak jsme pár minut bojovali o místo nad tím druhým. Když už jsme oba ztráceli původní vztek, udeřili jsme se navzájem do obličejů a zlostně na sebe koukali.
To je mi lásky…
Zápletka jak vystřižená z knihy - Na Větrné hůrce.
"Ty tvý posraný plány…!" řekl Naruto, když získal chvilkovou převahu a dostal se nade mě.
"Přestaň nebo to fakt začnu brát…!" řekl jsem a přetlačoval se dál!
"Vůbec mi nezkoušej vyhrožovat, ty hajzle!" řekl a dal mi další ránu do obličeje, to už jsem začal pěnit i já…a to jsem docela kliďas, když na to přijde.
"Tobě to očividně nedochází!" řekl jsem naštvaně a donutil ho párkrát se překulit po místnosti.
"Pleteš se!" řekl stejně vytočeně co já, ale jeho vztek mu trochu zatemnil mozek! Teď jsem měl šanci zrovna síly a ukončit tohle valení se po špinavé podlaze.
"Vážně?" řekl jsem, přetočil se nad něj a podržel mu ruce vedle hlavy! Chvíli se cukal a snažil se vyvlíknout z mého pečlivého sevření! Jenže po pár minutách zjistil, že z tohohle už se nedostane a vzdal to. Chvíli jsem se vydýchával jako on, než v místnosti plné střepů a rozbitých věcí z keramiky zavládlo ticho. Já se díval do jeho obličeje a tak jsem mohl pozorovat jeho hroucení v přímém přenosu. Otočil hlavu na stranu a kousl se do rtu…blond vlasy mu zakryly část obličeje, nejvíc oči,…ze kterých se začaly valit slzy jedna za druhou…Cítil jsem, jak se jeho tělo uvolňuje a přestává mi vzdorovat i ten nejmenší Narutův sval.
Nenáviděl jsem se…
Ještě víc, jak předtím.
Naruto…já……
"Co by bylo dál, Sasuke? Kdybys zabil všechny, kdo mi kdy chtěli ublížit…" řekl skoro šeptem a otočil svojí hlavu zpět na mě. Díval se mi do očí a hledal v nich odpověď…tu, kterou chtěl slyšet, jsem mu ale nedokázal říct…lhaní bylo dost. Měl jsem chuť ho políbit, dotýkat se ho. Pousmál jsem se v duchu…Nakonec to na mě musí vidět…A? Už si toho všiml. "…Ty by ses ke mně nevrátil, že ne?"
"Zničil jsem ti život,…nikdy nedělám tu samou chybu dvakrát…" řekl jsem, protože v tomhle jsem měl od začátku jasno! Ani on to nedokáže změnit. Díval se dál do mých očí a zklamaně vzdychl a pousmál se…poprvé za celou naší debatu…
"Takže nevrátil."
"Ne." Řekl jsem stroze a jemně. Nebylo důvod provokovat…už tak byl na dně. Možná i proto jsem mu pustil ruce a celkově ho uvolnil ze svého sevření…chvíli se nedělo nic až na srovnávání se ze situací, která se…
...
V tom mě Naruto popadl kolem krku a převrátil mě pod sebe! Ruce měl připravené, jako pravej škrtič v oboru jednička a díval se na mě s dost vážným výrazem! Ani jsem se nehnul,…navíc jsem už na to neměl sílu, díky ráně na boku od Kisameho katany…a levým prostřeleným ramenem od Naruta!
"Miluješ mě ještě?" zeptal se klidným hlasem, až mě to na sekundu vykolejilo. Přesto jsem odpověď znal a nemínil na ní něco měnit. Ať už jakkoliv.
"Miluju." řekl jsem a sledoval jeho reakce. Jeho ruce na mém krku trochu povalily svůj stisk.
"A přesto bys…" zašeptal a podíval se na…
"Právě proto." řekl jsem pevně a rozhodně. Poznal to na mě…možná proto zavřel oči, stáhl pomalu svoje rucez mého krku a posadil se na mě. Díval se na své ruce, kterými mi mačkal černou látku v oblasti mého břicha, ale nic na to neřekl…
"Musím jít." řekl jsem, co nejjemněji se dalo s prostřeleným tělem.
"Jasně." řekl jen a slez ze mě. Trochu sem se divil, že neprotestoval ale…
"Už se nevrátíš, že ne?" zeptal se mě, když jsem si sedal…dost to bolelo.
"Ne." řekl jsem jen a držel si rameno, když jsem se snažil postavit a…
Narutova ruka mě posadila zpět do sedu a s nejbližšího šuplíku něco vytáhl. Byl to obvaz.
"Fajn…Tak drž…" řekl a jakoby se nic nestalo mě začal svlíkat…což by mi zas tak moc nevadilo, kdyby to dělal za jiný situace.
"Auu…!" řekl jsem, když mi obvazoval tu ránu od katany. Bolelo to ještě před pěti minutama tak moc, nebo se mi to zdá? Naruto se dost nepřehlédnutelně ušklíbl! Aby taky ne, když seděl přede mnou a byl fakt hodně blízko…
"Od kdy profesionálové kňučí?" nadhodil a byl na sebe dost hrdý v těch několika málo sekundách, za kterých se uklidnil a zapnul mozek.
"Sklapni!" řekl jsem a vůbec mě nezajímalo, jak ledově a hnusně jsem to řekl…A vracel jsem se do své normální povahy…Naruto dělal to samý, tak proč né já, že jo…
"Radši pěkně drž." toho mýho pitomce to ale nijak nerozházelo a dál dělal, co udělat musel pro svůj klid v duši.

Po asi sedmi minutách, co jsem se u něj zdržel, jsem musel hodně rychle zahajovat projekt ústup s Narutovi blízkosti. A to nejen kvůli problémům v mém rozkroku. Proto, když mi dodělal první pomoc, jsem se zvedl na nohy a…
Jdi sakra!
Proč jen nemůžu odejít…zase se na něj dívám.
Díval jsem se, jak uklízí vše zpět do šuplíku a zůstává stát u malé skříňky. Pak se podívá na mě se zklamáním, lítostí, hněvem...a s pochopením a trochu se pousměje.
Nemohl jsem si odpustit jednu věc…jednu větu…
Ach jo…
"Musím uznat, že v posteli si se zlepšil." řekl jsem a uznale si ho prohlédl od hlavy až k patě a nazpět. Dával jsem tak najevo svoje myšlenky,…ale on to věděl,…věděl, že je k sežrání…
"Rozhodně jsem měl do čeho píchnout." řekl a ušklíbl se s povýšenou tváří.
"Tak alespoň někdo…" napodobil jsem ho a tím u něj vykouzlil překvapený obličej…tohle asi nečekal…kdo by to ode mě taky čekal…
"Počkej! Ty si…?" řekl s pochopením a ta myšlenka ho dost odrovnala…
"Nechoď za mnou, Naruto." přerušil jsem ho a tím mu dal i za pravdu.
S nikým jiným jsem nespal…
Ani jednou,…za čtyři roky ani jednou…
"Ale…!" chtěl naposledy protestovat, ale já měl připravený alespoň dostatečný argument, který by mu mohl na pár hodin stačit.
"Alespoň než to skončí." řekl jsem jen.
"Fajn…" řekl nakonec, ale nepřestával se na mě dívat. Dokonce, i když jsem se otočil a odcházel z místnosti, stále jsem na sobě cítil jeho modrý pohled.

Vrah
Itachi Uchiha
Scházel mi jen kousek, abych vyhrál…taková malá chvíle a já zaváhal. Jsem idiot! Přesto jsem si nevšiml pár faktů a možných napravení situace.
Muž, co se vřítil do Narutova bytu a začal po mě s přesností střílet, byl zraněný! Zřejmě od Kisameho a jeho katany. Vypadalo to dost vážně na to, aby se toho alespoň trochu dalo využít. Proto jsem se, i se svou ránou v dlani, schoval za římsu a vysel chvíli na budově, abych zjistil, co bude dál.
Nemohl jsem si pomoci…
Ten muž neměl masku a…
Musím se přesvědčit, zda jsem neměl halucinaci.
On totiž vypadal jako…
Po pár minutách se ozval výstřel a za další dvě Narutův naštvaný řev! Trochu mě to překvapilo a zároveň vykolejilo! Když jsem pohlédl dolů do parku a viděl mrtvolu svého partnera, taky mi to nedodalo na sebejistotě!
Teď jsem sám…
Přesto jsem byl relativně klidný. S Narutových nadcházejících slov bylo totiž jasné hned několik závažných zvratů! Málem jsem se pustil, když jsem zaslechl i hlas jeho oponenta!
Sasuke…?
Pak mi před očima přeběhlo pár důležitých momentů a situací…a po pár minutách mi všechno dávalo smysl i to, proč je můj mladší bráška naživu!
Chvíli jsem byl rád, ale pak mě popadl takový vztek a nenávist, že sem začal šplhat dolů po svodu budovy. Musel jsem se dostat dolů dřív a na jejich romantický rozhovor jsem neměl náladu.
Za tohle mi zaplatíš, Sasuke!
Řekl jsem si a pomalu dál sestupoval i z tou prostřelenou pravou dlaní!

Pár minut na to, co jsem se dostal až na chodník v postranní uličce, jsem zaslechl prásknutí vchodových dveří. Teď nebo nikdy!
Vyrazil se a namířil na svou oběť svou zbraň a vystřelil! Nechtěl jsem ho hned zabít. Musel vědět, kdo jsem jsem a co se chytám bez jediné výčitky udělat. Proto jsem ho trefil do nohy a díval se na to, jak si kleká kvůli náhlé bolesti.
Jen na malou chvíli stočil obličej za sebe, aby se na mě krátce podíval. Pokýval uznale hlavou a ušklíbl se. To mě dost vytočilo, přesto jsem klidným krokem obešel jeho napůl mrtvé tělo a postavil se do jeho zorného pole. Zvedl hlavu a díval se na mě stejně jako já na něj…
"Myslel jsem, že mě trefí, když jsem zaslechl tvůj hlas." řekl jsem a sledoval bez výrazu jeho úšklebek, kterým mě obdaroval.
"Škoda, že se to nestalo." řekl a dál se na mě díval očima vítěze.
"Zradil si mě…a to jen kvůli němu." řekl jsem holý fakt a všímal si, že mu to ani za mák nevadí.
"Od kdy si tak majetnickej?"řekl jen a zavřel s klidem Angličana oči.
"Nezlehčuj to, Sasuke!" řekl jsem trochu tvrdším hlasem ale stále zachovával gentlemanskou pozici. Stejně jako on sám…ta moje malá pomsta.
"Nemohl jsem si pomoct." řekl a podíval se na mě…já v tom pohledu viděl něco…, co jsem nikdy v Sasukeho očích neviděl. Odhodlání…? Odhodlání zemřít za někoho jiného. Polkl jsem a svůj pohled ihned zledovatěl. Nesmím polevit jen proto, že je to můj malý zamilovaný brat…
"Víš, co děláme se zrádci?" zeptal jsem se.
"Mám jistou představu." odpověděl. Jasně, že měl…vždyť to do nedávna dělal on. Teď jsem se ušklíbl já…nemohl jsem si pomoci…připadalo mi to ironické.
"Ironie. Zemřeš kvůli něčemu, co si vždycky nenáviděl." řekl jsem a namířil mu svou hlaveň přímo proti hlavě. Přivřel jsem oči a Sasuke poznal, že je konec.
"Sbohem." řekl mi a pousmál se na mě…
"Sbohem…" řekl se a zaslechl jen zvuk výstřelu!

Svědek /dospívající muž
Naruto Uzumaki
Takhle jsem to nechat nemohl!
Prostě nemohl!
Proto jsem za dvě minuty vnitřní bitvy usoudil, že se o něj budu prát. Popadl jsem svojí malou hračku pro panenky, které tak pyšně říkám zbraň a vyběhl jsem ven!
Ani v nejmenším mě nenapadlo, že budou tak blízko stát… oba bratři Uchihové byli jen dva metry ode mě a všímali si jen sami sebe. Nemohl jsem jinak, než se schovat ve vchodě,…jediném jejich slepém místě…Pak Itachi namířil na Sasukeho hlavu zbraň a já věděl, co musím udělat!
Teď nebo nikdy!
Vystoupil jsem za svého úkrytu a vystřelil poslední nápoj do těla staršího Uchihy dřív, než on do toho Sasukeho. Trefil jsem se tam, kam jsem chtěl a proto se Itachi chytil za pravé rameno a upustil zbraň. Když mě zahlédl, snažil se utéct.
"Ani se nehni!" řekl jsem, i když jsem věděl, že nemám čím ho zastavit. Kulky mi došly ale to Itachi neví. Nebo na to alespoň spoléhám. Itachi se naštvaně pousmál a oba jsme sledovali, jak se Sasuke zvedá na nohy. Z dálky se ozývaly sirény policejních aut a já věděl, že je konec.
Sasuke se podíval do dálky, zaposlouchal se a pak se podíval mě do očí. Byl ode mě asi čtyři metry a stejnak jsem měl pocit, že je strašně daleko…Ten pocit mi asi zůstane hodně dlouho. Vzdychl jsem, ale nic neřekl. Ve chvíli, kdy auta dorazila až k nám a začali z nich vystupovat policisté plus můj táty a Ibiki-san, jsem se podíval na Itachiho. Netvářil se nadšeně, ale to je asi normální pocit, když vás jdou zatknout. Pak jeho obličej z nepochopitelných důvodů posmutněl…
Podíval jsem se tedy tam, co on, abych zjistil příčinu. Smutně jsem se pousmál, když jsem na ní přišel.
Aha, Sasuke fakt odešel.

Další dny mi přišly jako z rychlíku. Nejdřív soud, u kterého nebyl problém snad v ničem. Jediný Itachi Uchiha byl odsouzen, všichni ostatní byli přeci mrtví. Pak ta hloupá oslava na moji počest, která se mi ani za mák nezamlouvala…a v neposlední řadě nečekaná svoboda.
Už mě nikdo nemusel hlídat.
Za skoro šest let byl v mém životě konečně klid.
Byl jsem v bezpečí.
Byl jsem…sám…
Přesto jsem se do noční oblohy nedokázal mračit. Byl jsem zvláštním způsobem šťastný. Usmál jsem se a olízl lžičku od pistáciové zmrzliny.
"Kdo na nic nezamíří, nic netrefí." řekl jsem si jedno přísloví, co jsem včera našel v knize. Proč bych neměl být sakra šťastný? Od party vrahounů mi nic nehrozí, poslední zkoušku jsem měl dneska ráno a moje…moje první láska žije.
Sasuke žije ve stejném světě jako já.
Ušklíbl jsem se a nabral si další kopec zmrzliny do pusy.
Tak snadno se mě nezbavíš.