KS: "Překážka" je jen slovo (6.část)

Svědek /dospívající muž
Naruto Uzumaki
Spatřil jsem ho. Konečně jsem ho spatřil. Byl to muž, ne o moc větší než já sám. Měl rudé krátké vlasy s černou maskou…zakrývala jen vršek jeho obličeje, škraboška s rudými odlesky zdobená. Jeho zbraň na mě chvíli mířila, po asi minutě jí sklopil a celkově se uvolnil. Díval se na mě…polkl jsem a sevřel víc svou spuštěnou zbraň. Udělal jsem jeden krok blíž k němu…On však udělal krok ode mě. Došlo mi to. Nedovolí mi se přiblížit.
"Kdo si?!" křikl jsem, aby mě slyšel. Nic se však nedělo, možná mi nemohl odpovědět. A třeba jen nechtěl. Já to ale chci vědět! "Odpověz sakra!" řekl jsem a pozvedl proti němu svou zbraň! On mě se pousmál a přešel blíž ke mně pomalými kroky. Teď nás dělilo jen deset metrů…
"A k čemu bude ti to?" řekl chraplaví ledový hlas.
"O to se nestarej! Kdo…?!" chtěl jsem oponovat.
"Vždyť víš to, co tu představuji pro tebe teď však." podivil jsem se, ale pak mi došlo, co tím myslí. Je to můj ochránce, ale to není všechno, co jsem od něj chtěl slyšet…věděl to parchant.
"Takhle mluvíš pořád?" optal jsem se, když mi došlo, že mluví jako nepovedená postava ze Shakespeara. K mému překvapení se zase ušklíbl.
"Bohužel smůla pro blbce jako ty si však." řekl a mě bylo jasné, že provokování ho baví.
"Si nějakej drzej."
"A ty snad ne teď?" řekl a pousmál se. Ani nevím proč a pousmál jsem se taky. Jeho přítomnost mě nějakým zvláštním kouzlem uklidňovala. Přesto jsem ale nesklopil svou zbraň, bylo by to příliš nebezpečné k faktu, že je ve střelbě lepší, než já…
"Jak dlouho už mě sleduješ?"
"Dlouho již tomu bude, přibližně jako tvá zbraň se nachází pod tvým polštářem." řekl a ukázal ukazováčkem na mojí ruční pistoli.
Jak sakra může vědět, že…?
Počkat, to mě…sleduje už…?
"Čtyři roky,…ty…" řekl jsem překvapeně a pátral v paměti po nějakém náznaku jeho přítomnosti. Žádný jsem nenašel. Je možné, aby lhal? "Ty lžeš." šeptl jsem a zadíval se pevně do jeho zakrytého obličeje.
"Na co vyslovovat lež by bylo mi, Naruto?" řekl a já se přestal klepat. On zná moje jméno? Jasně, ty blbe, bude tě sledovat tolik let a nezjistí si tvoje jméno…! Jsem hlupák. Proč mě ale chrání? Jeho vlastní vůle, to asi těžko,…rozkaz?
Rozkaz mého táty?
"Chráníš mě na příkaz mého táty?" zeptal jsem se a bylo poznat, že jsem ho překvapil.
"Skvělá dedukce tvoje, na blbce slepého ujde to však." řekl a pousmál se.
"Mysli si co chceš! Teď půjdeš se mnou!" řekl jsem a nepřestával na něj mířit! Dokonce jsem naší vzdálenost ještě o tři kroky zkrátil.
"To těžko asi." řekl mi a poklepal na svou připravenou zbraň, která mi byla nějak povědomá.
"Přišel si moc blízko takže…" řekl jsem a soustředil se. Teď to nesmím zkazit.
"Schválně to bylo, to aby jistější si byl na sekundu." řekl a úsměv mu z tváře zmizel. To mě trochu vyděsilo, ale nedal jsem se.
"Nezdrhneš!"
"Kdo zmínil slovo tohoto rázu však…?" řekl a přiblížil se až ke mně na vzdálenost sotva půl metru! To chce, abych ho zastřelil nebo co? Držel jsem zbraň pevně a třesu se zbavil už před rokem.
"O co ti jde sakra?!"
"Šance, nazval bys to. Z jiné vzdálenosti bys netrefil mne."
"Parchante!" řekl jsem a věděl jednu zásadní věc. Já nedokážu někoho zastřelit. Obzvlášť ne někoho, koho ani neznám. "TY to víš, že jo?" šeptl jsem zlomeně.
"Že nedokážeš zabít mne? Ano, však." šeptl klidně.
"Zapomeň na to." řekl jsem a zastrčil zbraň za pas. Obešel jsem toho neznámého chlapa a šel domů.
"Nemohu však." zaslechl jsem hlas a překvapeně jsem se otočil na místo, kde teď už nikdo nestál.

Otec / právník
Minato Namikaze
Pár chvil s mojí ženou Kushinou bylo vždy tak osvobozujících od kruté reality. Proto jsem se posledních pár hodin soustředil jen na ní a na to, jak mi dělá kávu. Vždy, když se na mě otočila, tak se usmála a zeptala se, jestli se něco děje. Samozřejmě jsem jí řekl jen to, že se na ní rád dívám, což byla pravda pravdoucí.
"Za chvíli přijde Naruto." řekl jsem, když si vzpomněl na tu SMS od svého syna.
"Aha, budete probírat něco vážného?" zeptala se a podívala se mi do očí. Nemělo cenu lhát.
"Téma neznám, ale zřejmě ano."
"Tak to vás asi budu muset nechat o samotě, že?" řekla a oblékla si kabát. Pak se otočila k oknu.
"Asi. Promiň." řekl jsem a objal ji.
"Mě to neva…tak já jdu." řekla a už se chtěla vytrhnout z mého sevření.
"Jsi snad jasnovidka?" zeptal jsem se, ale ona je ukázala prstem z okna.
"Ne ale…teď jsem ho viděla jít do budovy." řekla a naklonila se z okna. Pousmál jsem se a políbil jí na ústa. Nechtěl jsem jí pustit ze svého objetí, ale musel jsem. Pousmál se a odešla.
...
O pár minut později zaklepal někdo na dveře a otevřel. Naruto se ani nezdržoval s žádostí o přijetí a rovnou si sedl do sedačky naproti mému stolu.
"Tak, co pak se děje?" zeptal jsem se.
"To snad víš ne?" řekl a nadzvedl jedno obočí. Kluku jeden vychytralý.
"Přesto budu hrát hloupého." řekl jsem a tak i učinil.
"Fajn. Zítra mám v plánu sejít se s Itachim Uchihou." řekl mi Naruto narovinu.
"Měl jsem za to, že už jste si vše vyříkali." řekl jsem věcně a upil kávu, kterou mi před chvilkou udělala jeho milá maminka.
"Je základní fráze, tati." řekl a nijak ho nerozházelo to, že to vím.
"A když ti to zakážu?" zkusil jsem a byl trochu ostřejší.
"Nic se nezmění." řekl a zatvářil se stejně, co já! No jo, je to tvůj syn Minato. Vzdychl jsem a napil se znovu teplé kávy, která mě příjemně zahřála.
"Co po mě tedy chceš? Pochybuji, že jsi mi to přišel říct jen proto, abych to věděl."
"A co když jo?" řekl a ušklíbl se. Tenhle jeho pohled vážně nemám rád…ten má po mamince. Zamračil jsem se a trochu přiostřil svůj hlas.
"Už jsem ti jednou řekl, že když něco chceš, řekni si o to rovnou a bez kliček či přirovnání."
"Mám podezření, že mě někdo sleduje." řekl a pozoroval pozorně mou reakci. Ten malej parchant. Velice dobře, Naruto…já jsem však profesionál, proto jsem přešel do proti útoku. Ode mě se jen tak něco nedozvíš, Naruto…překvapil jsem ho svým klidem.
"A ty si chceš ověřit, zda je to ochránce či vrah." řekl jsem a teď si měřil já jeho.
"Přesně." řekl klidně zase on a já ho musel po chvilce znovu pochválit.
"Kde sis naplánoval to setkání?" optal jsem se, i když sem si nebyl moc jistý tím, zda mi to řekne. Moje domněnky byla správné. Neřekne.
"To se dozvíš,…přece jenom je ti můj telefon k dispozici." řekl a zvedl se z křesla. Vytáhl z kapsy papír a nechal mi ho na stole. Pak s úsměvem a slušným rozloučením opustil mou kancelář.

Ten kluk je chytrý. Až moc…To si nesmím říkat. Tohle ne.
Druhý den jsem opravdu obdržel zprávu od Kakashiho, kam se Naruto večer chystá. A taky to, že je vše připraveno na jeho ochranu. V duchu jsem si oddechl, ale na druhou stranu…jsem dostal ještě větší strach, než jsem měl do teď…Už byl tak blízko. Tak blízko pravdě. Bylo mi jasné, že dnes Naruto zjistí, že má ochránce, co s tou informací ale podnikne, to jsem netušil ani já…
To čekání mě zabíjí. Bohužel nic jiného teď dělat nemůžu, to je to nejhorší…když rodič zažívá beznaděj…to je to největší utrpení života.
Odpustíš mi to někdy, Naruto? řekl jsem si v mysli a nevšímal si zvonícího telefonu. Nevšímal jsem si lidí pobíhajících okolo, ani toho…že přede mnou stojí moje krásná žena a ustaraně si mě prohlíží…a přitom ví, že jí nic neřeknu. O tomhle tedy rozhodně ne. Je zbytečné, aby na tutéž věc trpěli dva lidé.

Vrah
Itachi Uchiha
Chtěl jsem ho zabít po tom, co si dovolil vypustit z pusy takovou větu! Jak se sakra opovažuje říct nahlas něco takového. Vytasil jsem svou zbraň a rozhodl se ho střelit do hlavy! Bohužel jsem nepředpokládal s jeho docela rychlými reakcemi. Nejen že uhnul, ale dokonce dokázal vystřelit i on na mě. Chvíli jsme mezi sebou bojovali sólo, než se zjevil druhý důvod mojí návštěvy.
Teď byla možnost zjistit něco i o tobě…což bylo v plánu.
Stáhl jsem se, jak mile vystřelil náš neznámí stín první kulku! Pak sem zmizel a nechal pozorování na svém kolegovy, který byl opodál. O dva bloky dál jsem se zastavil a zkontroloval situaci kolem sebe. Nikde nikdo! Vytáhl jsem z kapsy mobil a psal.
krkavec
Vidíš ho?
ryba
V celé své kráse. Musel vylézt kvůli tobě z úkrytu.
krkavec
Jak vypadá?
ryba
Má docela hezkej zadek, i když na ten tvůj to nemá
krkavec
Na to jsem se neptal, blbče!
ryba
Je asi tak stejně vysokej jako Naruto. Má rudý vlasy a nějakou černou škrabošku.
krkavec
Uniforma?
ryba
Černá, vypadá jak zlej ninja z nějakýho starýho filmu s Brusem Leem.
krkavec
Lepší přirovnání tě nenapadlo?
ryba
Jen Želví ninjové, ale to by ses naštval ještě víc.
krkavec
Co teď dělá?
ryba
Vypadá to, že nejsme jediní, kdo o něm chce zjistit víc.
krkavec
Naruto zůstal taky?
ryba
Jo. Teď si o něčem zasvěceně povídají. Jo a teď na něj Naruto namířil zbraň.
krkavec
Hlavně nezasahuj.

Dlouho se nic neozývalo. Až jsem začal mít trochu obavy a podezření ve mně narůstalo.

krkavec
Co je?
ryba
Když jsem ti dopisoval romantickou správu a zvedl namátkou hlavu, ten chlap už tam nestál.
krkavec
Cože? Děláš si srandu? Kdy zmizel? A Naruto?
ryba
Nedělám! Nevím, nic jsem neviděl. Naruto je stejně překvapenej jako já. Stojí na místě a rozhlíží se.
krkavec
Dobrá, vrať se. A raději si dej pozor.

Vyděsilo mě to. Nevím proč. Vydechl jsem a vydal se za Kisamem.

Překážka / ochránce
Suzume Shou
Tak tohle o fous velký bylo! Jak chybu takovou udělat jsem mohl. Vždyť jasné to bylo od začátku však. Chyba, chyba, chyba! Jak mohl jsem. Jak? Tohle špatně skočit mohlo však. Viděli mě nejen oni zlý. On viděl mě i Naruto, cíl můj zmatený. Však bylo jasně z tváře jeho, že plánoval to dlouho. A ten druhý, proč nedošlo mi tohle všechno dřív.
A přišel mi první telefon, kdy nadávky uslyším od velícího mého.
"Přejete si?" odpověděl jsem slušně však.
"Tohle si podělal, Shou." řekl Nara, ale naštvaný nezdál se být moc. Jeho nerozhází skoro nic však.
"To připomínat mi nemusíš." řekl jsem a poslouchat dál jeho hlas jsem musel.
"Bohužel to ví celé oddělení. Přemluvil jsem je, ať tě nechají."
"Co ty za to žádat budeš?" vzdychl jsem však jen a optal se, i když odpověď mi byla známá velice.
"Pravdu." řekl a já ani nečekal věc jiného charakteru od něj.
Co odpověď měl jsem mu? Pravdu po mě žádal, však já sám neznal jsem ji. Nebo jen ji vyslovit nahlas neměl jsem odvahu? Zakroutil jsem hlavou a uklidnil dech svůj, těžký najednou.
"Slabou chvilku měl jsem asi." promluvil jsem o něco chladněji méně.
"Teď není čas na nostalgii, a ty to víš. Vybral sis to sám." řekl a přitvrdil poprvé svůj hlas jinak jemný.
"Nikdy jsem nezapomněl, jak rozhodl jsem tehdy." hájil jsem čest svojí a větu, kterou slib jsem složil před ním samým.
"To je fajn…Jak moc tě viděli?" optal se klidněji už Nara, tím do ofenzívy přešel.
"Naruto jasně,…ten druhý skrytý byl dost daleko ale oko jeho dobré je."
"To by mohl být problém…ale taky ne." řekl a já poznal, jeho mozek točil se a rovnal vše, co dozvěděl se. Strategie v mysli jeho rostla, jistá a bezchybná byla vždy.
"Jak myslíš to však?" řekl jsem, abych donutil ho mluvit konečně.
"Předtím jen věděli, že existuješ. Teď ví, jak vypadáš, ale nic jim to nedá." uvedl mě do myšlenek svých, já však nerozuměl moc…snaha tu však stále byla.
"Jak jistý si ty tímto můžeš být?"
"Kdybys znal jen podobu neznámého chlapa, který vlastně v záznamech neexistuje, co bys dělal?"
"Zapomněl jsem, že strategie je druhé jméno tvé." pousmál jsem se a parchanta si představil, usmívá se určitě tak, jak já teď.
"Možná bys toho mohl i využít a jít zase někoho oddělat." řekl Nara a jako vtip to nemyslel rozhodně.
"To by možné bylo však. Zamyslím se nad úvahou tvojí." řekl jsem a do karet mu hrál mile rád.
"Dobrá. Tak zatím."

Další den, chránil jsem víc než jindy však. Já odčinit včerejšek jsem se rozhodl. Oproti němu však dnes ticho bylo, den žádné nerušitele neměl celý. To divné bylo, anebo plánem to zůstávalo? Netušil jsem, však připraven na vše jsem být musel pořád. To mým úkolem zůstávalo.
Co obětovat donutíš mě ještě?
Kolik srdcí podlehlo ti,…tobě a tvým očím?
A kdo do krve zranil tě, že teď ledový zůstáváš dlouho být?
Dokázal bys, mohl bys…šanci dát…?
Šanci dát mému srdci…jen jedinou jednu, jedinkrát…
Já prosím tě, sleduji tě…stále a pořád.
Pocity se ve mně dnem a nocí stupňovali víc. Já podehnout nechtěl jsem vůbec, však silnější začalo to místy být. Obzvlášť od doby té, kdy metr půl stál včera přede mnou. To osudným stalo se mi. Já neměl…cítit dech jeho…teď ale vím víc…Jeho srdce mě v tu chvíli chtělo.
Probudit jsem se musel potřesením hlavy své těžké. Tohle nebylo dobré ani v nejmenším. Věci měnili své tvary a obloha najednou byla zemí. Naruto vyšel ze školy své a nadechl se zhluboka vzduchu čerstvého. Pak podíval se směrem mým. Já nedokázal, nechtěl jsem uhnout očím jeho. Jen pousmál se a pokýval pro sebe si, pak následoval spolužáky, spolužačky a nevšímal si už společnosti mé. Věděl jsem však, že občas očima vyhledává mne. To jen asi pro případ, kdy cítil se v ohrožení života svého.