KS: "Překážka" je jen slovo (9.část)

Svědek /dospívající muž
Naruto Uzumaki
Fláknul jsem sebou na postel a zaposlouchal se do městského ruchu. Štvalo mě to! Zatraceně strašně moc ale věděl jsem, že má nejspíš Suzume pravdu. Sakra! Sakra! Sakra! Párkrát jsem dal pěstí polštáři, než jsem pocítil známí příval tepla a bezmoci.
Já tohle nechci…chci…
Bojím se toho…sakra!
Ale když on mi ho tak moc připomíná…

Znovu jsem dal pravý a levý hák polštáři a pak si ho hodil na hlavu! Můj zrychlený dech mě minutu od minuty stále víc sral a já se proklínal…nedokázal jsem s tím totiž vůbec nic udělat. Po minutě jsem to vzdal a svlíkl se do naha. Vlezl jsem do sprchy a pustil na sebe ledovou vodu. Trochu to pomohlo, trochu víc…až jsem se divil. Voda, která mi stékala po těle mě neuvěřitelným způsobem zchladila až na mou normální lidskou teplotu…Opřel jsem si hlavu o obkladačky barvy slunce a ještě chvíli dýchal, abych se úplně uklidnil…pomohlo to ale…
V tu chvíli, co ze mě všechno opadlo a tělo se uvolnilo, jsem nedokázal zadržet vůbec nic. Moje nohy mě zradily a já si musel sednout na ty studené a mokré dlaždice. Moje ruce nedokázaly nic udržet natož se zvednout. A v neposlední řadě mě zradily oči,…ty pitomí slzy mi tekly proudem a já neměl sílu je zastavit ani je utřít…A tak jsem seděl a brečel…to bylo vyvrcholení mého psychického zhroucení.

Pár dnů jsem musel vysadit a hlavně nebýt v noci sám. Suzume se totiž od té noci u stánku neukázal, a to ani u mě v bytě ani venku, kde jsem ho jako idiot každou noc hledal. A tak to děvky jistily, to víte, abych se nezhroutil jako posledně…všechno bylo lepší než moje poslední situace ve sprše.
"Zas úterý ráno, ach jo." řekl Kiba otráveně a vrátil mě do reality.
"Copak nemáš rád rána?" řekl jsem a pousmál se.
"Kiba spíš nemá rád Trestní právo." odpověděl mi Choji a dal si do pusy dalších pár brambůrek.
"A to si vyčetl v tom pytlíku?" otázal jsem se. Shikamaru se mi jen v tichosti posmíval.
"Jop."řekl jen a žvýkal zvesela dál. Asi o chvilku později se k nám na chodbě přidaly holky.
"Hej, Naruto, pořád platí ta trojka?" otázala se Temari, jako by se nechumelilo. Chojimu v tu chvíli zaskočilo,…ha dobře mu tak.
"Jasně proč?" řekl jsem a prohlídl si i Sakuru. Od střední se moc nezměnila, má je delší vlasy.
"Já a Temari-san potřebujeme něco vysvětlit." řekla a pousmála se na mě.
"Tak se dneska stavte." řekl jsem, koneckonců dvě holky, proč bych měl být proti. Ušklíbl jsem se a až později zaregistroval Kibu, který se opřel loktem o mé rameno.
"Nemáš nic jiného, do čeho bys mohl píchnout, co?" řekl a ušklíbl se na mě spiklenecky.
"Abych nepíchnul do tebe, Kibo." vrátil jsem mu to a trochu jsme ještě blbli.
"Ale no tak, hoši." zavelela Temari, stejnak je tu nestarší.
"Kde jsou vůbec Hinata s Ino?" otázala se Sakura a rozhlížela se po chodbě plné lidí.
"Pche, určitě se zase někde učí a s nima i Sai a Shino. Šprti." řekl Kiba a
"Však oni dorazí, jde se." zavelel jsem a parta mě následovala do haly. Tohle byla snad jediná naše společná hodina. Říkám, že miluju Trestní právo.

Když už bylo dnešní učivo za mnou, připravil jsem svůj byt na příchod Sakury a Temari. Trochu jsem poklidil, schoval spodní prádlo některých holek a tak…Vůbec mě nenapadlo, že tu na mě někdo čeká a celou dobu mě pozoruje…
"Čekáš někoho však?" řekl Suzume a mě mále trefila pepka! Tohle mi nemůže dělat, idiot!
"Do toho ti nic není, pokud se dobře pamatuju. A teď nezdržuj, musím se vysprchovat!" řekl jsem.
"To vše je, co ty řekneš po dlouhé tak době mě teď?" otázal se, ale já se na něj ještě nepodíval.
"Bylo to jen pár dnů. A vůbec, co si chtěl jako slyšet?" řekl jsem a pokýval rameny s nezájmem.
"Ahoj, Suzume…chtěl jsem slyšet jen." řekl a já přestal urovnávat chlast. Napřímil jsem se a…
"Ahoj, Suzume." řekl jsem a podíval se mu poprvé za několik dní do obličeje. Jen to mě strašně těšilo.

Otec / právník
Minato Namikaze
Kakashi na to nic neřekl, dál seděl přede mnou a dívala na moje reakce. Já jich ale moc neměl, proto jsem mě za to, že se alespoň začne třeba nudit a opustí mou kancelář ale on ne…je trpělivý jak krokodýl. To jsem na něm vždy obdivoval, už jako dítě byl v takovýchto případech neporazitelný. Moje chvilkové pousmání ho zdá se velmi zaujalo, vy byste řekli, že se jeho obličej vůbec nezměnil, ale já to na něm poznám…vždyť jsem ho učil…
"Co vám zvedlo náladu?" optal se můj jediný společník v místnosti.
"Vzpomínky na tvé mladší já." řekl jsem a usmál se na něj s nefalšovanou radostí.
"To je spíše k pláči, nemyslíte?" řekl a taky se trochu pousmál.
"Záleží na úhlu pohledu." poukázal jsem na fakt a trochu uvolnil atmosféru celé mojí kanceláře. Kakashi nebyl pozadu a připomenul další veřejně známou věc.
"Ten váš je vždycky pozitivní."
"Vždycky ne, Kakashi." řekl jsem a znovu trochu posmutněl. To jsem to zase zkazil.
"Kdy naposledy byl negativní?" zeptal se Kakashi a já bohužel jeho otázku čekal a tak sem na ní měl jedinou pravdivou odpověď.
"Když mě Sasuke žádal, abych ho pomohl zabít."
"Mina…" rozhlédl se Kakashi po pokoji a poprvé rozhozený se podíval s trochou strachu v očích po mé maličkosti, která si moc dobře uvědomovala…
"Vím, co chceš říct. Neměl bych o tom přemýšlet, natož o tom mluvit." zarazil jsem ho, aby mi zbytečně nenadával v nějakém tom svém nacvičeném proslovu.
"Tak nějak." vzdychl Kakashi a asi to dál řešit nechtěl…ale já jo.
"Tak proč to nedokážu?"
"Špatné svědomí." řekl mi, aniž by zaváhal.
"To mám asi zřejmě jen já,…když se tak podívám na ostatní, co to vědí." řekl jsem a s trochou pohrdání v hlase se pousmál. Pak jsem zavřel oči.
"Jste jeho otec. Samozřejmě, že vás to bude trápit nejvíce." řekl Kakashi zřejmě na mou obhajobu. Jako bych něco takového potřeboval…
"Trápit není to správné slovo."
"A co tedy?" zeptal se překvapeně a čekal. Já otevřel oči a pohlédl do těch jeho.
"Nenávidím se za to, Kakashi." řekl jsem a díval se asi vážněji než obvykle. Kakashiho to trochu vyděsilo, ale zůstával relativně klidný…snažil se poukázat na různé pravdivé aspekty, za které se nemůžu a nemám vinit…to nepomůže, mě ne…
"Udělal by to. Ať už s vámi nebo bez vás. Nemůžete…"
"Můžu! Ve chvíli, kdy jsem souhlasil, můžu, Kakashi." přerušil jsem ho poněkolikáté. Ne, že bych ztrácel kontrolu jen…zvýšil jsem hlas, toť vše.
"Jednou ten pocit bude horší." řekl mi další holou skutečnost, ta mě snad bolela nejvíce.
"Já vím…Vůbec netuším, jak to přežiju." řekl jsem a znovu přešel do stavu - fáze klidu.
"Nic jiného vám už nezbylo." řekl Kakashi a zvedl se k odchodu, zřejmě už to nevydrží.
"To máš tedy hořkou pravdu, příteli." řekl jsem, když stál v otevřených dveřích. Jen na mě kývl a zavřel za sebou.

Těch myšlenek jsem se nedokázal zbavit ani druhý den. Před Kushinou a ostatními jsem si pořád hrál na to, jak všechno zvládám a jak je vše v naprostém pořádku. Bohužel před Kakashim už to šlo o dosti hůře, obzvlášť díky tomu včerejšímu výstupu u mne v kanceláři. A tak jsem vždy jen vzdychl, zadal práci, zkontroloval provedenou práci a šel dělat svou práci, vždy připravenou z nepochopitelných důvodů na mém velkém stole. Nějak jsem ani nechtěl vědět, jak se tam vždycky objeví a tak jsem to neřešil.
Přišel jsem domů dost pozdě a první co mě upoutalo, byl záznamník na telefonu, který problikával. Pokrčil jsem rameny a přešel k němu, zapnul ho a čekal na zaznění tónu a přečtený zpráv.
"Máte jednu zprávu: - Máme problém, Minato. Stav se u mě na hale." na nic jsem nečekal a vyrazil.

Vrah
Itachi Uchiha
Sasuke ho miloval.
Sasuke ho miloval…
Sasuke…miloval.
Něco mi na té větě přišlo zvláštní. Ale co? Ta Narutova věta, jeho spekulace…byla správná anebo mě obelhával …nebo dokonce jen sám sebe. Vzpomínky na náš rozhovor na lavičce…Věděl snad ještě něco, co já ne? Zatajil mi to, nebo se k tomu jen nedostal…??

"Čtyři z nich se mohli zabít, kdy chtěli a neudělali to."

Proč nad tím tak přemýšlím a proč v mé hlavě a v srdci mi na tom něco nesedí. Proč to sakra nezaráží i někoho jiného? Proč?

"Proč? Jen se bránili před pátým."

Co mi chybí? Co schází v téhle složité rovnici? Když jsem se rozhlédl po ostatních společnících, neviděl jsem to a upřímně jsem pochyboval, že by to někdy dokázali spatřit oni. Proto možná znovu zadíval jsem se oknem ven a sledoval temnotu…černou temnotu, jejíž krásu ničily jen pouliční světla lamp a reflektory projíždějících automobilů.
Bylo vůbec to, o čem mluvil Naruto proveditelné? Šlo by to uskutečnit v reální situaci? Nebo je to jen promyšlený výmysl dospívajícího magora?

"Šlo to provést se správným načasováním. Šlo…"

Už jsem netušil, čemu věřit a čemu ne. Svět se mi od Sasukeho smrti zdál tak divně velký a prázdný. Musel jsem ho pomstít prostě musel, i kdyby…I kdyby se potvrdila skutečnost, že nás opravdu zradil a postřílel polovinu Akatsuki, přesto za to zaplatil a já zjistím, kdo ho za to zabil…
Nechtěl jsem tomu ale věřit…tomu, že by zradil… "Ale Itachi, když tvůj malý bráška za života zradil tolik svých obětí…tolik lidí…"
Proč by nás Sasuke zrazoval? Líbilo se mu to, co dělal…
Proč by zrazoval mě?
Proč?

"Vážně tě nic nenapadá?"

Ozvala se mi další z Narutových vět…byla jiná než ty, co říkal do té doby. Byla šeptem, byla jemná a plná citů a tužeb… odrážel se v ní smutek …
Sasuke miloval.
Sasuke…miloval…
Sasuke ho miloval…
V tom ve mně uhodilo! Sasuke ho miloval! Jistě…to bylo to, co jsem původně kontroloval, když si ještě hráli na spokojený páreček! On to hrál tak dobře,…jak jsem mohl být tak slepí! Zdálo se mi, že to hrát tak perfektně jen proto, že on to nehrál. Celou dobu hrál, že Naruta nemiluje a přitom se do něj zamiloval. A Naruto to věděl, proto mi tenkrát řekl tu větu…to znamená, že on věděl i to,…že Sasuke je jeho vrah. Naplánovali to, zadržení, útěk, pozabíjení členů…všechno promyšlené…
Možná až moc…Na mladého Naruta až příliš…
Sasuke to naplánoval.
Proto to celé bylo perfektní, snažil se, aby Naruto zůstal naživu. A to za jakýchkoliv okolností či ztrát. Jen proto, že ho miloval…Takže je to pravda. Sasuke nás zradil…mě zradil. Kvůli Narutovi.
"Je čas tě zabít, hajzle!" řekl jsem, krev se ve mně vařila! Můj názor na pořadí mrtvol se rázem změnil!

Překážka / ochránce
Suzume Shou
Naruto hleděl do očí mých a já poznal jsem, že ke štěstí stačí mu to. Zasnění oba byly jsme chvíli, pak člověk chráněný mnou k činnosti vrátil se, co před setkáním naším zadal si.
"Já,…musím,…musím do,…do…do tý sprchy." řekl a zaváhání jeho vidět, stejně tak slyšet bylo.
"Jistě." řekl jen jsem a pousmál se. Naruto za dveřmi koupelny zmizel mi, odkud voda se po chvíli ozývala však. Moje představivost naplno se rozjela kupředu, už nebránil jsem se vlivu jejímu. To nahé jeho tělo spatřit chtěl jsem a mít celé pro sebe taktéž…
Těch pár dnů bez přítomnosti jeho potvrdilo mi, že bez něj nezvládám to. I když oči moje nevidí ho, stejnak v hlavě objevují se obrazy,…já a on v polohách co nedala jsem dlouho. Scény tyto vzrušovaly mne, až sny proměnit ve skutečnost chtěl jsem…to ovšem oboustranné by muselo být, ublížit nechtěl a nechci mu. Nikdy, i kdyby spalovat touha by měla mě a duši mou…
Po minutách předlouhých mých, Naruto jen v ručníku vyšel. To srdce mé zastavilo skoro.
Srdce mi bušilo tak silně až mě z toho bolel hrudník! Chtěl jsem ho!
Už je to dlouho,…co jsem se nechal ovládnout chtíčem.
Na mě jen díval se, co vyčíst jsem měl já…přestoupil kroky pomalými k oknu velkému a o něj zády opřel se. Díval se, oči jeho mým neuhýbaly…chtíč zaplnil místnost naší, oba ovládat jsme se přestávali,…to špatné bylo…
Očima i postojem svým vyzíval mne, ať k němu blíže přijdu. Já odolávat dlouho moc nedokázal, tak pár kroky vzdálenost zmenšil jsem. Pak krok od něj teprve všiml jsem si, že bílý šátek v ruce drží. Střídavě hlavou pokýval jsem, k šátku a pak k obličeji jeho. Rychle pochopil mne, snad čekal to, když přinesl kus látky sám. Pohlédl na mne naposledy, než šátkem oči své zavázal…tak moc důvěřoval. Teď slepí, stál, přede mnou nahý skoro…ruce jeho pomalu putovaly ke mne až dotkly se. Já blíž, víc nešlo to, přistoupil jsem a o okno ho i sebe opřel. Ruce jeho pokračovaly až k obličeji mému, kde chvílemi váhaly pak masku mi pomalu sundaly…já nebránil se…
Jeho doteky mě doháněly k šílenství!
Jeho blízkost a přitom vzdálenost mě zabíjela! Jeho jsem chtěl…
Když doteky svými prozkoumal mne, dlaněmi tvář mou ke své přisunul. A políbil mne bez váhání. Já nedokázal odolat mu a tak po zadu nezůstával jsem dlouho. Dokud dával, bral jsem si. To i zákon je. Nic neuvědomoval jsem si a na nic nemyslel jsem. To chybou bylo, teď nedocházelo mi to!
Naruta líbal jsem a svléknout se nechával…rty moje snad kousek každý těla jeho prozkoumaly…chtěl očividně mne jako jeho já vždy…to dobré jediné bylo…
Ručník poslední vadil mi v pohledu na tělo, co dnes v noci mé bylo…tak sundal jsem ho a k posteli Naruta přenesl, kde do peřin jeho položil jsem. Jen já teď dívat se mohl…taky, že díval jsem se…Nádhera…za sekundu pokračoval jsem, jak zvedly se údy naše naráz, když omylem zavadil jsem. Vzdych zastavit nešel, ani u mě ani u něj…však jen pousmál se a k sobě přitáhl si mne.
Chci! Už chci být v tobě! Chci!
Chci! Nic jiného mě nezajímá!
Chtíči nelze bránit se dlouho, proto roztahovat jsem začal jeho vstup prsty svými. To čekal, nečekal…prohnul se a zavzdychla toužebně…pak už nepřestal, jak dotkl jsem se hledaného místa několikrát. Vzrušení jeho vzrušovalo i mne…sahal jsem všude, povoleno to bylo…Naruto slabost svou vydržet nemohl,…úd jeho ruka jeho vynechat nechtěla…udělat se chtěl předčasně. Já za nesouhlasného mručení zastavil ho a ruku jeho podržel si. Dýchání jeho s mým stejně vzrůstalo.
"Pojď už…" zašeptal, když konec jeho sil se blížil…já vyhověl jsem. To, ne jen jemu. Prsty vyndal jsem a nahradil je svým přirozením větším. Jak mizelo v Narutovi celé, kontrola moje vytratila se úplně a já do něj celý ponořil se a steny jeho poslouchal. Jak do přijímacího otvoru pronikal jsem, touha zaslepila mne a já přirážet roztouženě začal jsem silněji. Narutovo vzdychání přesvědčovalo mne o slasti.
Tak dlouho…a už si můj. Celý jen můj…
Bože, to je úžasnej pocit!
…stejnak přestat jsem nedokázal. Po přírazech z prvního kola posledních, rozhodl jsem o líbání rtů jeho. Líbal mne a ruce jeho hladily mne ve vlasech rudých teď. Já ani on šťastnější nemohli jsme být.