Láska Krase a Freddie 1

Tento příběh je o mě a jednom klukovi,kterého jsem poznal.

Jmenuji se Kras a je mi sedumnáct let. Tohoto roku jsem nastoupil prvním rokem na soukromou střední školu se zaměřením na matematiku a sporty.

Něco jsem o této škole věděl. Ale nebyl jsem připraven na to,co se později stane a jak mi to silně ovlivní můj život. První den jsme byli přivítáni učitely a elitními studenty.
Na tomto uvítacím výboru nás informovali, kde získáme informace do jaké třídy patříme a v jakém je patře. Bylo to napsané na nástěnce před školou.

Zjistil jsem díky ní, že jsem byl zařazen do třídy první cé, která byla v prvním patře.Vydal jsem se tedy hledat svou třídu. Po chvíli se mi jí podařilo najít.
Když jsem do ní vešel, nikdo si mne nevšil.
V duchu jsem si řekl: ,,To je dobře, že si mne nikdo nevšiml.‘‘
Byl jsem nervozný s nových spolužáku a učitelů. Našel jsem první volnou lavici a do té jsem si sedl, byla ve prostřední řadě u okna.
Seděl jsem a koukal se po nových spolužácích, kteří si stále vybírali lavici na sezení. Než začala hodina, už byli všechny lavice zaplněné. Po chvíli zazvonil zvonek a začala hodina.

Po zvonění věšel učitel a řekl: ,,Jsem Mudr. Antonín Smídlek a jsem váš třídní učitel na celou dobu vašeho studia zde na této škol. Rozdejte si váš rozvrh na tento školní rok a informuje vás o dalších dnech co se bude dít, než se začnete normálně učit.Dále vám řeknu, které sporty si můžete vybrat. Jsou to bascetbal, fotbal, ping-pong,košíková,karate a judo. Přihlášky na ně dostanete až si najdete místo, kde se zrovna daný sport provozuje.‘‘
Dopověděl tuto větu a zazvonilo. Další hodiny proběhli v seznámení s učiteli dalších předmětu.
Další předměty které budete mít jsou matematika, historie, psychologie, jazyku, TV, atd.

Později jsem se šel porozhlédnout, kde je basketbalový klub.V tu chvíli jsem vrazil do kluka, u kterého jsem si všiml, že má na sobě dres bascetbalového týmu.
Řekl jsem: ,,Promiň, nechtěl jsem do tebe vrazit. Jen se tě chci zeptat, jestli by jsi mne nedovedl do klubu.‘‘
On řekl: ,,To je v pohodě,tvou omluvu přijímám.Tak pojď dovedu tě tam.‘‘
Dovedl mě do klubu a já jsem pozoroval jak hrají.
Po chvíli se ke mne přitočila jedna holka a řekla: ,,Co tady děláš a co potřebuješ.‘‘
Řekl jsem ji: ,,Rád bych se přihlásil do klubu.‘‘
Představila se mi jako Lili a řekla: ,,Jsem manažer tohoto klubu a jestli chvíli počkáš donesu ti tu přihlášku.‘‘

Za chvíli přišla a podala mi přihlášku se slovy: ,,Dones ji do konce tohoto týdne,dobře?‘‘ Poděkoval jsem a ještě chvíli jsem pozoroval jak hrají.
Počkal jsem si, až ten kluk, co mi pomohl do hraje a šel jsem mu poděkovat. Řekl: ,,Není zač, to nic nebylo.‘‘
Všiml si,že držím v ruce přihlášku, tak řekl: ,,Co tě vede k tomu že se chceš přihlásit zrovna do tohoto klubu?‘‘
Tak jsem mu na to Řekl: ,,Bascetbal mě baví,hrál jsem ho dva roky na základce.‘‘
Mohu se zeptal jak se jmenuješ? On řekl: ,, Jmenuji se Freedií. A ty?‘‘
Také jsem se mu představil. ,,Jsem Kras.Těší mě.‘‘

Ještě chvíli se mě vyptával na otázky,kolik měřím, vážím a jaké mám zájmy.
Odpověděl jsem mu: ,,Měřím 179 cm, vážím 65kg a mezi mé zájmy patří krom bascetbalu, filmy a hry na počítači.´´
Řekl jsem mu na to: ,,Jestli tě ještě něco zajímá o mě, tak se klidně zeptej.‘‘
Freddií odpověděl. ,,Ted´ mě nic nenapadá,na co bych se tě ještě zeptal.‘‘´
Pak jsem se s ním rozloučil, podíval jsem se na hodinky, abych byl včas doma.Doma na mě čekala máma s večeří.

Cesta domů mi chvíli trvala. Ze školy domů mi to trvá půl hodiny, tak jsem se rozhodl, že od zítřka budu do školy jezdit na kole, abych byl dřív ze školy doma.
Dorazil jsem domů a u dveří už na mne čekala máma, aby mě přivítala. Přivítali jsme se a já jsem šel do svého pokoje se převléct a umýt si ruce před večeří. Za půl hodiny jsem byl umytý a oblečený, šel pomalu po schodech do jídelny. Tam už byla pro nás na stole naservírovaná večeře.

Kterou vždy servírovala s láskou máma, když jsem přišel vždy domu. Protože jsem jí zbyl jako jediný člen rodiny. Můj starší bratr a táta měli nehodu a ani jeden ji nepřežil. Stalo se to před třemi roky to mi bylo čtrnáct.

První rok po té nehodě to bylo pro nás hrozné. Já jsem to nějak zvládl,ale máma se s toho psychicky zhroutila, až musela pobýt pár dní v nemocnici. Navrhli, aby začala chodit k psychologovi, že ji pomůže. Tak jsem s ní při začátku chodil.
Před dalším sezeni jsem ji řekl: ,,Je na čase, aby jsi chodila sama, věčně s tebou nemůžu chodit mam i své koníčky.‘‘
Máma to pochopila a začala na sezeni chodit sama. Po roce a půl, co k němu chodila se srovnala do normálu.