Láska mění každého 4: Mezi životem a smrtí

,,Kde to jsem?" řekla jsem rozhlížející se po okolí.
Stála jsem na louce, na které kvetly krásné květiny. Nad hlavou svítilo slunce na jasně modré obloze.
,,Kde bys řekla?" ozvalo se za mnou.
Hlas patřil ženě. Mohlo jí být takových třicet let, vlasy tmavě modré barvy měla dlouhé až na zem, oči světle zelené, opálenou pleť a na tváři krásný úsměv. Byla jen o pár centimetrů vyšší než já. Na sobě měla nádherné bílé šaty.
,,Mami" šeptla jsem a objala ji.
Slzy mi stékali po tváři a kapaly na šaty.
,,Yoko...Neměla bys tu být" řekla mi tím nejlaskavějším tónem.
,,Ale kde...kde to jsem?" řekla jsem nechápavě a odrthla jsem se od ní.
,,Tady na téhle louce, se rozhodne, kam půjdeš."
,,Takže jsem opravdu umřela?"
,,Ano..."
Začala jsem opět brečet.
,,Nemáš svůj přívěšek"
Utřela jsem si slzy a snažila se uklidnit, abych mohla normálně mluvit.
,,Dala jsem ho Narutovi, tak jako ty jsi ho dala mně"
,,Potom tedy, zůstaneš tady. Nemůžu tě vzít sebou"
,,Proč ne?" vyhrkla jsem
,,Protože on tě zachrání. Nepamatuješ si snad, co jsem ti tenkrát řekla, když jsem ti dávala ten přívěšek?"
,,Pamatuji...Řekla jsi; Dej ho tomu, kdo si to zaslouží. Ten, jehož srdce bude čisté jako studánka, ten jež bude mít jen ty nejlepší úmysli, ten kdo dokáže změnit led v rozkvetlou zahradu, ten je hoden nosit ten přívěšek, protože ten.... A pak už jsi...umřela..."
,,Stále jsi to nepochopila Yoko..."
,,...Tvé srdce se změnilo v led poté, co jsem tě opustila. Zůstala jsi sama, myslela jsi jen sama na sebe, neměla jsi žádné přátele. A pak..." řekla, jakoby mne vybízela, abych to dokončila.
,,Pak jsem našla přátele. Ale ona zemřela a zbyl mi jen on. Pro svou pomstu jsem vytvořila techniku. Když jsem se pomstila, byla jsem prý tak bezcitná, že i můj přítel, jediný, který mi zbyl, se mi začal oddalovat. Dostala jsem misi. Tu misi, na které jsem poznala Naruta, na které jsem zemřela..."
,,Pro koho jsi zemřela...?"
Ta otázka mě zaskočila...
,,On, postavil se předemne, aby mě nezasáhl kunai, ošetřil mě, když jsem byla zraněná. Já...já...nesměla jsem dopustit, aby zemřel. Ukázala jsem slabinu té techniky tím nejhorším způsobem, jen proto, aby jsme zemřeli oba dva, já i Madara. Vím, že bude trpět, ale za tři dny dorazí tým, který má zničit tu zbraň, protože jsem jim poslala zprávu. Jestli to vydrží, tak přežije. A já vím že vydrží..."
,,Vidíš, změnil led v rozkvetlou zahradu. Změnil tebe."
,,Ale stejně nechápu to, že mě zachrání."
,,...protože ten tě učiní šťastnou, ten bude tvoje slunce." dokončila větu, kterou mi říkala když mi byly tři roky.
Dívala jsem se na ni nechápavě.
,,On tě miluje a ty miluješ jeho. Jen jemu jsi mohla dát ten přívěšek, nikomu jinému." dořekla
,,Ale jak mě zachrání?"
,,Přívěšek má magickou moc. Až nastane ten správný čas. Až se dvě krve objeví na přívěšku, tak jeho původní nositel(ty) vydrží tři dny mezi životem a smrtí." řekla to, jakoby to někde četla z nějaké knihy.
Stála jsem tam jako opařená.
,,Tři dny, mezi životem a smrtí...tři dny...tři dny..." pořád jsem si opakovala pro sebe.
,,To nebude stačit. Tři dny bude trvat, než přijde další tým! Potřebovala bych ještě další dva nebo tři dny na cestu zpět do Konohy. Tři dny je málo!" křičela jsem proti své vůly.
,,Tři dny na cestu do Konohy. A co on?"
,,Je těžce raněn. Kunai co po mě hodil Madara a který se zabodl Narutovi do hrudi vysává Chakru. Když si ho vytáhne, vykrvácí." sklopila jsem zrak.
,,Měla by jsi více věřit"

Mezitím u Naruta

Podíval jsem se nahoru a viděl snad to nejhorší v mém životě. Bodl se přímo do srdce. Pochybuji o tom, že by minul. Yoko uvolnila techniku a padla na kolena. Držela se za srdce. Pak to bylo všechno tak rychlé. Chytl ji za ruku, když padal dozadu a strhl ji sebou. Padali po svahu a dopadli do vody. Jediné, co jsem slyšel, bylo mé jméno.

Skočil jsem do vody, abych ji zachránil. Viděl jsem dvě těla. Jedno s černo červeným pláštěm a druhé s těmi nádhernými vlasy, které patřily jí. Plavala jsem jak nejrychleji jsem dokázal. Bolest v hrudi mě zpomalovala. Když jsem se k ní dostal už mi docházel kyslík. Vyplaval jsem s ní na hladinu a lapal po dechu. Rychle jsem ji dostal na pevninku.
Snažil jsem se zaslechnout sebemenší tlukot srdce, ale nic jsem neslyšel. Začal jsem s masáží a umělým dýcháním. Nic jiného jsem nemohl udělat. Na lékařské jutsu jsem nebyl talentovaný a pochybuji o tom, že by se sem Sakura dostala včas.
Do očí mi vrkly slzy zoufalství, když ani po minutě jsem ji nedokázal oživit. Byla celá od krve...nejen od té její, ale i od té mé. Nezajímalo mě to. Musela žít...ona ano, já ne...no tak se nestanu Hokagem, hlavně že přežije. Konečně jsem našel někoho, s kým bych mohl strávit zbytek života a i kdybych nemohl, musel jsem ji zachránit.

*,,Až přijde ten správný čas, pochopíš to"*
Vzpoměl jsem si na její slova, když mi dávala přívěšek.
,,Kdy přijde ta správná chvíle?" řekl jsem spíše sám sobě.
Projela mnou tupá bolest a já se musel sehnout. Byl jsem teď malý kousek od jejího obličeje. Nádherné hnědé oči, ukryté za očními víčky. Vlasy, které mi i teď voněli jako právě rozkvetlá zahrada. Obličej bílý jako čerstvě napadaný sníh. Jindy byl lehce do hněda, ale teď to byla bílá. Rty růžové jako květy jabloně. Toužil jsem ji políbit už tolikrát. Vždy, když jsem ji šel vzbudit při střídání hlídky. Vypadala tak roztomile. Zvláštní bylo to, že roztomile vypadala i teď. Alespoň poslední polibek. První a zároveň poslední. Její rty byly tak studené, ale přesto jemné.

,,správný čas..." slyšel jsem někoho šeptat.
Ohlédl jsem se, ale nikde nikdo nebyl.
Chytl jsem do ruky přívěšek. Byly na něm kapky krve.
,,Tři dny...tři dny...jen tři dny..." slyšel jsem opět někoho šeptat.

Najednou se oběvila nádherná duha. Přívěšek , který jsem stále držel v ruce se rozzářil a doplnil jednu barvu, která duze chyběla. Červenou. Barvu lásky, barvu krve, která byla všude kolem, barvu nenávisti. Duha po chvilce zmizela.

U Yoko

,,Mám divný pocit"
,,Už je čas, Yoko."
,,Dokázal to?"
,,Ano... Teď se musíme rozloučit." řekla mi s nádherným úsměvěm na tváři. Byl to ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděla.
,,Budeš mi chybět" řekla jsem a začala opět brečet.
Objala mě. Nechtěla jsem ji pustit, ale musela jsem. Zamnou se objevilo bílé světlo. Věděla jsem, že musím jít za ním.
,,Uvidím tě ještě někdy?"
,,Samozřejmě že ano."
Políbila mne na čelo a já šla do toho bílého světla.

Naruto

Pod svýma rukama jsem cítil lehké nárazy. Srdce zase bušilo. Sice pomalu a ne moc efektivně, ale bušilo. Vykašlala vodu, ale neprobudila se. Její zranění byla velmi vážná. Jediné, co jsem teď mohl udělat bylo vrátit se zpět do vesnice. Vzal jsem ji do náruče a vstal. Osrá bolest v mé hrudi jasně naznačovala, že zřejmě nebudu schopen zvládnout tu dlouhou cestu. Napadlo mě, poslat toho ptáka, se zprávou o úspešné misi a o našem stavu. Nikde jsem ho ale neviděl.
,,Sakra" procedil jsem skrz zuby.
Musel jsem to zkusit, dostat se přes celou zemi až do Konohy. Moji Chakru jsem necítil. Musel jsem požádat Kyuubiho. Přísahal jsem, že už jeho Chakru nikdy nepoužiju, ale když mi pujčí jen tolik, abych mohl běžet po vodě, nic se nestane. Modré oči se změnily v krvavě rudou a já mohl vyrazit.

Cesta přes oceán netrvala příliš dlouho. Pokud poběžím bez přestávek budu v Konoze za tři dny. Nemohl jsem běžet moc rychle, ne tak jak bych si přál, kvůli mému zranění.
Začalo se stmívat. Pomalu jsem neviděl na cestu, ale nepřestal jsem běžet. Oči si zvyknou na tmu. Noc byla dlouhá...až moc dlouhá.Bolest se stále stupňovala ale nemohl jsem zastavit. Kdybych zastavil, už bych nebyl schopný znovu běžet. Usnul bych vyčerpáním, nebo by byly mé nohy tak vyčerpané, že by mě neposlouchaly...A ona by zemřela...
Slunce mi pálilo na záda. Uběhl jsem větší kus, než jsem si myslel. Další ráno bych mohl být v Konoze. Pokud vydržím. Nastala další noc. Mé zranění bolelo jako čert, snažil jsem se nevšímat si toho, ale nešlo to. Za mnou byla krvavá cestička. Zřejmě se mi do rány dostala infekce a rána začala více krvácet pod tlakem těla, které jsem nesl. Nezajímalo mě to. Zítra budu v Konoze. Musím to dokázat.

Ten les. Les, ve kterém byla skryta vesnice. Každý den ve vesnici byl poklidný. Nikdo netušil, že za malou chvíly se u bran Konohy objeví dva mladí shinobi v kritickém stavu. Nikdo netušil, jak moc je to zasáhne, až uvidí jejich tváře.

Mně známý les, do kterého jsem vkročil, mi dodal odvahu pokračovat. Uprostřed lesa je konečně Listová. Můj cíl. Teď to nesmím vzdát.
Sále jsem cítil tluot jejího srdce,. Ztratila mnoho krve, nehledě na zranení u jejího srdce.
,,Nesmíš to vzdát, slyšíš. Nesmíš...protože..." nemohl jsem dokončit větu.
Do pusy se mi nahrnula další krev, kterou jsem musel vykašlat. V dálce jsem viděl známou bránu. Můj cíl.
-Teď už to dokážu-
Strácel jsem stále více a více krve. Byl jsem na konci svých sil a žízeň už byla tak obrovská, že bych vypil snad cokoliv.
Nemohl jsem mluvit. Nemohl jsem křičet o pomoc. Sucho v puse mi to nedovolilo. Nemohl jsem je varovat, že mám tady kunoichy, která umírá. Nemohli poslat pro lékařské ninjy. Byly to drahocenné minuty. Vyběhl jsem z lesa. Předemnou byla asi dvousetmetrová cestička. Poslední kroky. Poslední síly, které jsem k těm pár krokům potřebovat. Konečně. Dokázal jsem to. Dostal jsem se do svého cíle. Padl jsem na kolena. Opatrně jsem položil Yoko na zem a upadl do bezvědomí. Jediné, co jsem slyšel, byli zděšené hlasy kolemjdoucích a strážců...Tma mne pohltila uplně...