Osud je nevděčná a hlavně krutý
já jeho schránka; dub dutý.
Jeho životní loutka nevýrazná,
zidealizovaná vzpomínka dočasná.

Veselá napovrch, zkroucená uvnitř
jsem Gordický uzel obrácen zevnitř.
Jen vzpomínka, vzpomínka bolestná,
jsem tvá ohnivá víla nezvěstná.

Neschopna vidět se s mokrou tváří
všechny ty pocity ve mně se sváří.
Mám okraj barevný, nelze ho ztlumit
a temnota pod ním nedá se zlomit.

Občas mi zde problikne světlo
nedá se chytit, jak motýl ulétlo.
Sama zde jediná topím se v kruhu
s osudem samotným utvářím touhu.

Z touhy mi stvoření - oddané stráže,
nalezni ztracené, oválné dveře.
Ode dveří valí se ven
můj ukrytý, barevný, dětský sen.

Na co myslí básníci,
když skládají své verše,
jsou to stroje předem myslící,
či z náhlého popudu jejich ruka píše.

Plno našich mýtů, krás
čeká na ten vzácný čas,
kdy někdo přijde a odejde zas
a zanechá příjemný pocit v nás.

Kousek inspirace vzít a dát
pro sebe si nic nenechat
a rozplétat melodie básně,
kde verše nejsou tolik jasné.
Mezi řádky se číst musí,
kdo chce více, ať to zkusí.

Poslechni básníkovu píseň,
jež nezná bolestnou tíseň,
když múza umění
se ve verše promění.

Vystoupat výš,
bojím se teď,
v letech není skrýš,
tak k budoucnu hleď.

Bojím se jít vpřed,
však kdo ne?
Nikdo nevyrazí hned,
popostrč mne.

Nejistota mě sžírá
i nadšená jsem,
nic neumírá
životem spolu jdem.

První krok nic není,
tak skoč vpřed po hlavě,
život se ti nezmění
zvládneš to přec hravě.

Když nadšení, snahu i talent máš,
proč se nepředvést?
I když něco z toho neznáš
nemusíš kanály lézt.

První krůček k budoucnu
nese spoustu pocitů,
přece si na zadek nekecnu
a nezměním se v necitu.

Tak pojď, vykroč vpřed,
je čas,
na strach zařvi: „Teď“,
vždyť máš v tváři jas.