Live or Die?

Ruka v níž ještě před několika okamžiky svíral růži, jenž mu Sebastian věnoval ochable přepadla přes okraj postele. Skrze onu růži v pomalých intervalech skapávaly na podlahu veliké kapky krve. Nebyla však červená, to snad jen kdysi na počátku. Nyní byl její odstín přeměněn na tu nejtmavší čerň. Pohled na toto pekelné divadlo byl vskutku ohromující. Zápěstí bělejší než právě napadlý sníh bylo rozedráno ostrými tesáky starobylého upíra, ne však s úmyslem zabíjet. Onen muž, původem odněkud z Francie vlastním jménem Sebastian měl pouze jediné přání - zachránit Atsushimu život. Kdyby z jeho hrudníku prudce nevytékala krev, toto by se nikdy nestalo. Nikdy by nikomu neudělal něco tak hrozného, nepřál si zatratit ničí duši do věčného utrpení. A už vůbec ne duši tohoto mladíka. Na to ho měl příliš rád. Bylo mu však jasné, že v tomto případě to jinak nepůjde. I když to není vlastně úplně pravda. Měl přeci na výběr, ostatně jako vždycky. Mohl tohoto mladého chlapce nechat zemřít na mnohočetná bodná zranění, jenž utrpěl v potyčce tam v ulicích a jeho čistá duše by se zajisté dostala do nebe, nebo ho mohl proměnit ve stejnou zrůdu, jakou je on sám. V upíra. Byl si jist, že si Atsushi nepřál zemřít, ten strach v jeho šikmých očích nešel přehlédnout. Mezi mělkými chroptivými nádechy stihl ještě Sebastianovi sdělit své poslední přání, i když ho to jistě stálo mnoho sil a bolesti.

" Nenech mne umřít! Prosím! "

Byla to snad výzva k tomu, aby ho proměnil? Sebastian doufal, že ano. Neodpustil by si, kdyby si tuto větu špatně vyložil a proměnil Atsushiho proti jeho vůli. Avšak několik týdnů před tím, než v Japonsku vypukla občanská válka se Sebastian odhodlal svému mladému společníkovi říci o sobě celou pravdu. Vždyť Atsushi mu také bezmezně důvěřoval a dělil se s ním o všechny strasti i slasti svého dosavadního života. Sebastianovi nepřišlo správné tomu chlapci lhát a tak mu jednoho večera, když ulehali vedle sebe v tmavém pronajatém pokoji, nepokrytě pověděl o tom, co ve skutečnosti je.

" Spíš maličký?" otázal se Sebastian opatrně svého mladého přítele.
" Ne, pane."
" Potřebuji ti svěřit své nejdůležitější tajemství. Stojíš o to? "
" Samozřejmě, pane! " vyhrkl Atsushi horlivě a prudce se posadil.
" Ale možná se ti to nebude líbit, možná se mne poté budeš bát a budeš chtít utéct..."
" To se nikdy nestane, pane, to Ti přísahám! "
" Neměl bys slibovat něco, co nemůžeš dodržet...Nuže dobrá. Povím ti celý ten pochmurný příběh. Jen bych tě ještě rád požádal o jednu maličkost. Nech mne to celé dopovědět, když sis to přál slyšet, ano?"
" Hai, sensei! " Po Atsushiho souhlasném přikývnutí se dal Sebastian do vypravování.
" Narodil jsem se do doby velice kruté a zlé, do doby třicetileté války." Jak se dalo čekat, Atsushiho obočí prudce vyletělo vzhůru a ve tváři se mu objevil lehce zmatený výraz. Třicetiletá válka? To je přeci hloupost, nespletl se? To by přeci už byl naživu několik století...Sebastian se tím však nedal vyvést z míry a tiše pokračoval. S hlavou skloněnou, dlouhé vlnité blond vlasy mu před obličejem tvořily neprostupný závoj.
" Nikomu bych nepřál v té době žít, nedovedeš si ani představit, jaká zvěrstva se tehdy na lidech páchala. To co se děje nyní tam venku, je oproti tomu procházka růžovým sadem. Nechci však, aby to vyznělo tak, že mě občanská válka nezajímá, nebo že ji beru na lehkou váhu. To vůbec. Ale dnešní moderní technika alespoň způsobí smrt, víceméně rychle. Bez bolesti se to však samozřejmě neobejde. Dnes jsou však vojáci natolik kultivovaní, že neznásilňují každou ženu, kterou potkají, nepopravují muže jen tak z rozmaru a ustoupilo se i od rabování a mučení. Za mých časů to však bylo jiné. I já jsem byl v tu dobu nucen bojovat, proti své vůli. A jedna bitva se mi stala osudná. Už si ani pořádně nevybavuji, kde přesně to bylo, ale vím, že mě tam tehdy smrtelně zranili. Koupil jsem kulku přímo do pravé plíce. Ani dnes by mě s tímto zraněním nedokázali navrátit zpět do života, natož tehdy. Kdykoliv si na to vzpomenu, vidím všude kolem sebe spoustu krve, slyším sám sebe jak křičím bolestí a cítím, jak mi po tváři kanou horké slzy. Samozřejmě jsem nechtěl zemřít, věděl jsem však, že nic jiného mne nyní nemůže potkat. Jak ale vidíš, mýlil jsem se. Nezemřel jsem. Tedy vlastně jak se to vezme. Fyzicky jsem tady, mluvím s tebou, můžeš se mne dotknout. Ale má duše toho dne nadobro zemřela. Nebo přesněji - vzal mi ji pravý Muž Noci. Upír. " Až nyní prudce pozvedl svou krásnou hlavu až se zlaté vlasy zavlnily a zaplnily celou místnost mystickým leskem. Pohlédl Atsushimu do obličeje a spatřil doširoka rozevřené oči a vyděšený výraz v nich. Přesně jak čekal. Každou chvíli se ten chlapec musí zvednout a s hlubokým výkřikem utéci co nejdál od něj. To se včak nestalo ani po další minutě ticha.
" To je vše pane? Nebudeš již více pokračovat? " Nedovedete si představit, jak tato obyčejná věta dokázala na Sebastiana zapůsobit.
" Ty se mne nebojíš? Nebudeš utíkat ani křičet? "
" Ne pane, proč bych to dělal? Za prvé jsem Ti slíbil, že Tě nikdy neopustím a za druhé...Věřím Ti. Věřím Ti, že se mi nic nestane, že se mne nepokusíš zabít. To bys přeci udělal už dávno, no ne? Měl jsi přeci tolik příležitostí."
Sebastianova ústa se zvlnila v opatrném úsměvu. Čekal cokoliv, tohle však ne. Nedovedl si to vysvětlit, ten maličký k němu snad také něco cítí. Proč by se ho jinak odmítl vzdát i po tomto šokujícím zjištění? Opatrně pozvedl ruku a dlouhým štíhlým prstem přejel Atsushimu po tváři.
" Teď teprve se ukáže, jestli se mne skutečně nebojíš. Půjdeme spát je pozdě. Jestli mi skutečně tak věříš, nebude pro tebe problém nadále se mnou sdílet jedno lože. "
" To zajisté nebude, pane, naopak. " odpověděl Atsushi s na podporu svých slov vklouzl pod peřinu ke svému nebezpečnému mistrovi.
Sebastian se opět pousmál nad tím, jak mu to zatím pěkně vychází. Možná, že to mu dodalo odvahu k jeho dalšímu činu. Nadzvedl své lehoučké tělo a přisunul se blíže k chlapci. Chtěl cítit teplo něčího těla, cítit tu specifickou lidskou vůni, chtěl někoho pohladit po jemných vlasech... Copak je to hřích, když byl tak dlouho sám? Objal Atsushiho. Překvapilo ho, že hoch neprotestoval. Jen tak ležel bez pohnutí a nechal se objímat od svého staršího přítele. Ve skutečnosti nebyl tak klidný, jak se zdál. Nebál se toho muže, jenž ho přes svou pravou krvelačnou povahu jemně objímal, bál se toho co bude pak. Ještě nikdy s ním nikdo tak mile nezacházel. Vychutnával si to ledové objetí, ale neopětoval ho. Nevěděl, zda-li si to smí dovolit. Ale moc by si to přál. Chtěl konečně poznat a pochopit význam slova "milování" a bylo mu jedno, že ten kdo ho objímá je muž. Přesněji, nemrtvý muž. Ano, byl už prostě takový. A proto se chopil první příležitosti, která se mu naskytla.
Sebastian byl šťastný. Konečně, po tak dlouhé době, po tolika staletích by se opět mohl pomilovat s tak krásným chlapcem. Nechtěl na něj ale spěchat nebo tlačit. Nechtěl ho ztratit. Sice spolu byli poměrně krátce, ale i za těch -pro něj- nepodstatných pár týdnů si ho velice oblíbil. Začal ho hladit po zádech, zatím stále skrytých pod saténovou košilí. Atsushi se zachvěl. Usoudil, že Sebastian tím opravdu něco sleduje a nechtěl být za neschopného začátečníka, tak konečně jeho objetí opětoval. Sice to bylo velice opatrné a nesmělé, Sebastian to ovšem ocenil. Obrátil k sobě Atsushiho tváří a přívětivě se na něho usmál. Atsushi sklopil zrak a jeho tváře nabyly barvy sakurových květů, jenž se tiše vlní ve větru. Tak přeci jen budu vypadat hloupě, pomyslel si, když si pohozením vlasů zakryl tvář. Sebastian si však myslel pravý opak, At - chan jak si ho v duchu pojmenoval, mu přišel naprosto roztomilý. Svými dlouhými štíhlými prsty ho uchopil za špičatou bradičku a přitáhl si ho blíž k sobě. Lehkým závanem ledového dechu sfoukl ony rovné vlasy, aby odkryl Atsushiho tenké rty a věnoval jim opatrný polibek. Když se jejich rty poprvé setkaly, projel Atsushiho tělem elektrický záblesk. Je to přesně jako v těch knihách! Pomyslel si. Chtěl zažít ještě větší vzrušení, tak se k Sebastianovi naklonil sám a dožadoval se tak dalšího polibku. Sebastian se usmál a svému mladšímu učenci přání splnil. Opět ho políbil, tentokrát přidal i jazyk. Atsushiho to zaskočilo tak moc, že naprosto přestal reagovat. Nikdy to nedělal a měl strach, že to nyní pokazí. Sebastian to poznal a vůbec mu to nevadilo. Naopak byl rád, že může At - chana zaučovat. Proto se ho pokoušel svým jazykem vést a nalaďovat ho na správnou vlnu, aby si dnešní večer užili oba. Po chvíli přestal a přítáhl si svého mladšího milence k sobě a opatrně se na něj položil. Levou rukou ho nepřestával hladit po zádech a pravou se pustil do rozepínání knoflíčků na jeho košili. Vedl si dobře, měl přeci již spoustu let praxe a po několika okamžicích se košile ocitla na zemi, v nohách postele. Jakmile spatřil tu dokonale plochou bledou hruď nedokázal se dál ovládat. Otrhl své rty od těch Atsushiho a prudce se vrhl na drobné tělíčko před sebou. Atsushi se polekal, ne toho prudkého výpadu, ale výrazu jenž se vyskytl Sebastianovi v očích. Náhle si připadal jako kořist a Sebastian byl lovec, jenž má veliký hlad. Byl si jist, že ho teď v nejlepším případě zakousne. Rozhodl se však, že na sobě nedá svůj strach znát. Slíbil přeci mistrovi, že mu věří. Zavřel oči a... Na krku mu přistál motýlí polibek. Velice se mu ulevilo, jak jen mohl o Sebastianovi pochybovat? Je tak milý, tak hodný, tak objetavý. V jeho očích to byl naprostý hrdina. Sebastian to však cítil jinak.
Kdyby se v něm na poslední chvíli neozvalo svědomí, byl by už dávno zabořen v krku tohoto mladého důvěřivého chlapce.
Zchladl a odtáhl se. Nechtěl však aby si Atsushi o něm myslel něco zlého, tak ho znovu objal, jako by nic. Atsushi však nebyl hloupý. Moc dobře si všiml změny chování svého přítele. Zvědavě naklonil hlavu na stranu a dlouze se na něj zahleděl. Doufal, že to Sebastian přejde a předešlé dění bude pokračovat. Noc je přeci ještě mladá. Sebastian ale na hru nepřisoupil, měl strach, že Atsushimu ublíží a nechtěl dále pokračovat. Odvrátil tvář protožě jeho smysly mu radily jinak. Vezmi si ho, vezmi si ho, vezmi si...Vezmi...
At - chan se však nemínil vzdát tak lehce. Mírně se zavrtěl, aby se vyprostil ze Sebastianova silného objetí a stanul tak nad ním. Usmál se a políbil ho. Myslel si, že vyhrál. Opak však byl pravdou. Sebastian ho nepustil do svých rtů, pevně je semkl a prudkým pohybem ze sebe maličkého smetl. Atsushi přelétl přes okraj postele a udeřil se do čela. Na obočí se mu otevřela drobná ranka a vyteklo z ní pár kapek karmínové krve. Sebastian se prudce posadil na posteli a zavětřil. Zrak se mu okamžitě stočil na maličkého, jenž se nyní pokoušel rychle dostat do rohu místnosti. Sebastianovi vzplanuly oči rudým světlem.
"Tak ty si chceš zahrávat s upírem, mám pravdu?" Otázal se hladovým hlasem. Seskočil z postele a líným až trochu vrávoravým krokem se pomalu přibližoval k Atsushimu, jehož oči naprosto protiřečily těm upířím. Byly veliké a zračil se v nich strach. Snažil se to maskovat, ale nemohl si nevšimnout toho hladu a agrese v Sebastianových očích. Veděl, že tímhle si nepomůže. Naopak, upíra vyprovokuje.
"Máš to mít, uvidíme jak se ti to bude líbit..." Věta byla pronesena tajemně zlověstným tónem a doprovázena chladným smíchem. Došel až k němu, chytil ho pod krkem, natlačil ho na zeď a nasedl na něj. Koleny přišpendlil jeho drobné hubené ručičky k podlaze a znemožnil mu tak šanci k obraně. Kdyby nebyl Atsushi zbaven schopnosti pohybu, třásl by se jako osika. Myslel si, že je tohle jeho poslední hodinka. Myslel si, že se mu teď Sebastian zakousne do krku a vysaje ho do poslední kapky. Mělo mu být hned na začátku jasné, jak to skončí.
Sebastian se opravdu přiblížil k jeho krku, nikoli však za účelem rozervat mu hrdlo. Chtěl mu jen říci...
"Vážně si myslíš, že bych byl tak neopatrný, abych tě tu zabil a nechal jen tak ležet? Ne... Co kdybychom si jen tak pohráli?"
"P-p-pohráli?"
"Ano drahý a nedívej se na mě tak vystrašeně, chtěl jsi to sám."
"Myslíš... Jakože..."
"Pssst..." Zašeptal Sebastian a odhalil tak své dlouhé a jistě ostré zuby. Atsushimu všechno došlo, až když mu na rtech přistál první hladový polibek. Stále byl trochu zaskočen, ale Sebastian měl pravdu, chtěl to, sám se mu vybízel. Jako d***a. A tak si nyní ponese následky. Kdyby jen věděl, jak příjemné následky to budou.
Po chvíli vášnivých jednostranných polibků se At - chan rozhodl, že začne být aktivnější. Nic za to nedá, a přeci chtěl poznat, co to znamená milovat. A navíc se v této submisivní pozici cítil neobvykle dobře. Užíval si pocit, že nad ním má někdo absolutní moc a že ho povede dál. Opět si uvědomil, že může Sebastianovi věřit.
Náš francouzský aristokrat mezitím přesunul své rty na At - chanův bledý krk a zahrnoval ho spoustou polibků. Cítil, že se tělo pod ním přestalo třást a potěšilo ho to. Konečně se uklidnil, alespoň ho to všechno nebude tolik bolet. Nyní bylo ještě těžší zakrývat svůj chtíč, nyní se jeho tělo celé třáslo. Stále v něm zuřila obrovská vnitřní bitva. Jedna strana mu nepřestávala našeptávat jak krásně musí chutnat krev onoho mladého chlapce, druhá mu onen zvířecí čin vymlouvala. Vždyť ho přeci miluješ, nesmíš ho zabít. Náhle se mu rozsvítilo. Jistě, nemusím ho zabít. Kousnu ho jen na krátko, docela malinko se napiji....
Nedokázal si pomoci, ovládal se tak dlouho. Tolik let se nenapil ze žádného živého člověka a věděl, že pokud to udělá, bude pro něj opět hrozně těžké přestat s tím. Věděl, že je to jako droga, připadal si jako špinavý feťák, jenž si upírá dávku.

Toto je přeci pro upíri přirozené, nemusím se tomu bránit....
Ale At - chan by s tím určitě nesouhlasil...
Nemusím se ho přeci ptát, prostě si ho vezmu...
Jsem snad zvíře, že se nedokážu vůbec ovládat?
Ne... Jen mě nesmírně vrušuje...
NE!

Poslední slovo zakřičel nahlas a opět se odtrhl od Atsushiho krku. Maličký otevřel oči a překvapeně zdvyhl obočí.
"Co se děje? Udělal jsem něco špatně?" Ptal se vyděšene. Sebastian se zadíval do jeho dětské tváře a do očí se mu nahrnuly slzy.
"Samozřejmě, že ne."
"Tak proč pláčeš? Dovol mi otřít tvé slzy." Tato věta v Sebastianovi něco zlomila. Stovky let neplakal, naposledy tu noc, kdy zemřel, ale nyní se už nedokázal ovládnout. Kdyby jen věděl... Slzy se pomalu vylily z jeho zarudlých očí a díky gravitaci dopadly Atsushimu na tvář. Maličký byl velmi překvapený. Celou tu dobu co Sebastiana znal si myslel, že je to silný muž, jenž nikdy neukazuje své slabiny. Na jednu stranu to pro něj bylo dobře, bral to jako Sebatianův projev důvěry. Na druhou stranu však netušil proč jeho drahý pláče a co má dělat. Rozhodl se tedy nejprve otřít mu slzy, i když Sebastian neřekl, že s tím souhlasí. Zvedl svou štíhlou ruku a přiložil ji Sebastianovi na tvář. Slzy se hromadily, protékaly Atsushimu mezi prsty a nechávaly v něm hluboký zmatek a silnou fascinaci. Nikdy neviděl nic krásnějšího. Slzy upírů jistě musí mít nějakou magickou moc, jež způsobila, že se od nich nemohl odtrhnout. Po chvíli se přeci jen zkusil ovládnout a položil si Sebastianovu hlavu do klína tváří k zemi a začal ho hladit po jeho dlouhých vlasech.
Sebastian se zanedlouho uklidnil, nedal to však na sobě hned zdát. Nemohl se dostanečně nabažit toho úžasného pocitu jenž ho poslední chvíle provázel. Není tohle snad láska? Je na světě už několik století, nikdy se mu však nepovedlo se do nikoho zamilovat, ač se o to pokoušel jak mohl. Toto je důkaz toho, že když na něco čekáte, něpřichází to. Jenže jakmile na to zapomenete, najde si vás to samo. Nikdy se mu nestalo, že by s ním někdo zacházel tak krásně. Nikdy ho nikdo nepohladil, ani na něj nebyl tak hodný. Až tento drobný asiat to dokázal, navíc za tak krátkou dobu. Přemýšlel a zjistil, že teď už nepotřebuje sex ani Atsushiho krev. Naprosto mu stačí pocit bezpečí, jenž mu dokáže poskytnout právě tento mladík a jeho láska. Nechtěl pokazit kouzlo tohoto okamžiku. Chtěl si ho uchovat v paměti... Navždy.

Když se ráno probudil na podlaze v rohu místnosti, nemohl si vybavit jak se tam dostal. Prudce se posadil a rozhlédl se po místnosti. Samozřejmě hledal Atsushiho a nikde ho neviděl. Doběhl k oknu, otevřel ho a spěšně se rozhlédl po ulici. Hned na poprvé ho upoutal zvuk prvních dnešních pouličních potyček a rázem mu svitlo. At - chan přeci pořád mluvil o tom, že chce také bojovat, Sebastian mu to však stále zakazoval. Samozřejmě se o něho bál. Atsushi dnes využil toho, že zůstal nehlídaný a jistě utekl ven. Sebatian se okamžitě oblékl, vyběhl z bytu a ani za sebou nezavřel dveře. Jediné, co ho teď zajímalo, bylo Atsushiho zdraví. Doběhl na roh ulice a rozhlédl se znovu. Kam jen mohl jít? Zvolil cestu doprava, na hlavní silnici, kde se konají potyčky často a At - chan to moc dobře věděl. Samozřejmě se nepletl. Jen co dorazil na místo častých střetů spatřil Atsushiho dlouhé vlasy, nikoli však v zápalu boje, ale v kaluži krve na prašné cestě. Okamžitě se k maličkému vrhl a začal zkoumat jeho zranění. Byla tak vážná jak to vypadalo, několik řezných, a dvě střelné rány na těch nejhorších místech. Pokusil se naložit si maličkého co nejrychleji a zárověň co nejopatrněji na záda a díky své upíří rychlosti ho dopravit domů.
Když ho pokládal na postel, otevřel Atsushi oči. Sebastian se zarazil, vypadlo to jako by se mu Atsushi pokoušel něco říci. Z úst mu však vyšlo jen pár mělkých vzdechů a pramínek rudé krve. Sebastian už na nic nečekal a rozerval mu košili. Pohled na to zubožené tělo ho ostře šlehl do očí. Tento okamžik si také navždy zapamatuje, ač nedobrovolně. Věděl, že pro At - chanovu záchranu se dá udělat už jen jediná věc, přesto to však neudělal. Nemohl. A právě v tento moment chlapec opět otevřel ústa a po chvíli dávivého kašle mu zašeptal ona již zmiňovaná slova. "Nenech, mne umřít! Prosím!" Sebastianovi se zablesklo v očích a zabořil své zuby do Atsushiho zápěstí.
Jakmile ho v ústech zahřála Atsushiho krev, rozšířily se mu zornice a celý se roztřásl. I přes vážnost této situace se neubránil myšlenkám na to, jaký je to krásný pocit. Po pár locích poznal, že už je toho dost a po malé vnitnří bitvě se od bělostného zápěstí odrthl. Okamžitě si prokousl vlastní své zápěstí a přiložil ho napůl nevědomému Atsushimu ke rtům. Ten nic nevnímal, jen poslušně všechnu nabízenou krev vypil a zavřel oči na dlouhou dobu. Poslední co cítil, bylo tiché prasknutí v jeho krku.

Po probuzení si z předešlého dne nepamatoval skoro nic, jen svou vlastní smrt. To až ve stejném rohu jako předevčírem a v Sebastianově něžném objetí, si vyslechl celý ten příběh. Samozřejmě ničeho nelitoval, chtěl být navždy se Sebastianem a jeho sen minulou noc začal pomalu vyplňovat.