Mal aimé 04

4.

Rozbalil zásilku, která mu přišla na domluvené místo, a jeho výraz se změnil na lehce zmatený. Z obálky, která jako jediná věc ležela na dně krabičky, vypadl flash disk. Párkrát jej protočil mezi prsty a položil ji na stolek.
Otevřel notebook, do kterého disk ihned zasunul. Chvíli trvalo, než se data načetla, aby na něj po chvíli zablikal jako uvítací cedule usměvavý obličej. Inteligentní oči, které na něj shlížely – cítil se jako malý mravenec pod lupou, i když věděl, že jej ten muž nemůže vidět, otřásl se.
Zamrkal, a dal se do čtení.
Jeho další target byl muž, který se staral o děti. Cílem nebyla eliminace, ale infiltrace. Sice tohle nebylo to, co obvykle přijímal jako zakázky, ale bohužel si nemohl poslední dobou vybírat. Ne poté co ON z organizace odešel. Byl pro něj skoro otcem a on jej takto… zradil…. Zaskřípal zuby o sebe.
Měl vztek a musel si ho nějakým způsobem vybít a tak…

Na velitelství
Dveře otevřel opatrně, snad aby jej nevyděsil. Jediný důvod byl však takový, že se bál aby se nepokusil o útěk. Bohužel v tomhle stavu, v jakém ho před několika hodinami tady zanechal, by na to neměl sílu. Potichu přistoupil k tělu připoutanému ke zdi. Zhroucená postava, která stála jen díky tomu, že byla za ruce přivázána ke zdi. Přistoupil k němu na několik centimetrů, z poličky napravo od muže vzal krátký bičík, kterým pozvedl jeho bradu. „Jakpak se ti líbí tvoje vlastní medicína!“
„Zhebni!“ šeptl tiše na hranici slyšitelnosti.
Smích mu byl odpovědí. „Ty přeci víš proč, ne!“
Polknutí, které následovalo, jej jen znovu rozesmálo. Muž si olízl rty a pozvedl k němu svůj obličej, pokrytý krví. Byl zlomený, ale i přesto v jeho očích cosi převládalo, něco co nemohl zničit, ať se sebevíc snažil. „Chcípni,“ šeptl znovu. V očích se mu opět zaleskl ten vzdor, který na něm zbožňoval.
„Kolikrát tě budu muset zlomit, než mi podlehneš?“ přejel mu jazykem po krku, kde cítil tepot. Znovu od něj odstoupil a bičíkem přejel po pomalu se hojících jizvách na mužově hrudníku. Chvíli setrval na pravé bradavce, po které mučivě pomalu přejel koženým bičem a lehce se pousmál. „Miluju, když se tomu bráníš i když víš, že zase podlehneš.“
„Nikdy!“ vmetl mu do tváře. V tu chvíli jako kdyby se opět probudilo to zvíře, které se schovalo, aby se ochránilo.
Kolenem se přitiskl k mužově klínu. Ten jen tiše sykl, naklánějíc hlavu na stranu. „I když se cítíš takhle?“ šeptl posměšně, kousajíc jej po hrdle, pomaloučku míříc k druhé z bradavek, která se jistě musela cítit opomíjena. Když se u ní zastavil, lehce na ni foukl, až vypadala jako drobounký hrášek. Hravě brnkl do té, kterou před chvílí dráždil bičíkem a tu druhou sevřel mezi zuby, než jemně kousl.
Klínem se vzepjal proti jeho kolenu, aby se ihned poté když si uvědomil, co dělá, přitiskl ke zdi. Chtěl s ní snad splynout? „Jsi směšný!“ cedil skrz pevně sevřené rty a snažil se, aby nesykal vzrušením. Ten parchant moc dobře věděl, co dělá!
„Pane?!“ vyrušil jej z jeho práce podřízený hlas jeho asistenta. „Mám pro vás informace z vedení!“
„Máš štěstí Friesi!“ šeptl a cvrnkl jej do nosu. „Trest se prozatím odkládá.“ Opět sáhl ke zdi a zmáčkl ovladač. Pouta, která muže držela u zdi, se uvolnila. Spadl by jistě na zem, pokud by jej silná paže obvinující jeho tělo nezachytila.
Muž jej od sebe odstrčil a sykl, když si zamnul poraněná zápěstí. „Jednou tě zabiju!“
„Budu se na to těšit,“ šeptl a líbl jej na tvář. Naštěstí pro něj byl jeho instinkt přežití dostatečně silný na to, aby ucukl dřív než by se na něj druhý mohl vrhnout. „Za hodinu tě očekávám ve své kanceláři, jasné!“ zavelel a zmizel ve světle.
„Zasranej parchant!“
Stejně to miluješ! - znovu ten otravnej hlas v hlavě.
„Naser si taky!“
Myslíš, že mě to baví?
„Asi jo, když si nemůžeš dát pokoj a pořád mi lezeš do hlavy!“
Ne, to ty se neumíš ovládat.
„Chtěl bych vidět tebe.“
To určitě!
„Já přeci vím, že ty bys se sebou takhle vorat nenechal, ale… je to práce!“ povzdechl si a vytěsnil z hlavy ten všudy přítomný hlas svého bývalého parťáka. Kdysi dávno byla tahle jejich schopnost výhodou, ale v téhle situaci to doopravdy nenáviděl. Neměl rád, když jej viděl takhle a mohl cítit to stejné vzrušení jak on. Být vydán na milost a nemilost svému pánovi.
Miloval to stejnou měrou, jak to nenáviděl.
Bylo to k smíchu.

Skladiště v jiném městě
Nebyl si jistý, jestli už neumřel, ale potřeboval si od něj znovu něco vzít. Jediné nad čím přemýšlel, bylo… jakou část, aby znovu cítil tu bolest, jakou způsoboval těm nevinným obětem svého vlastního chtíče.
Nechal si říkat Chris, snad jako posměch.
Hyato v ruce sevřel nůž o něco pevněji. Bočním pohledem se zadíval na odraz svého těla ve skle.
Nenáviděl svoje vlastní tělo, právě z toho důvodu, že…
Odraz mu vracel zpět vytáhlé štíhlé tělo mladého chlapce, jeho bílé vlasy lesknoucí se vlivem měsíčního svitu mu dodávaly téměř nadpozemské vzezření. Byl mrštný a břitce inteligentní a právě tohle mu pomáhalo v tom, aby přežil mezi šelmami.
Možná si jej jeho klienti vybírali právě díky tomuto vzezření – klamal tělem. Jeho cíle ani do poslední chvíle netušily, že se z lovce stávají lovnou zvěří. Pokud spadli do jeho pasti, už z nich pro ně nebylo návratu. Jeho klienti obětovali vše, aby se pomstili a nejinak na tom byl i on.
Odtrhli si poslední sousto od úst, aby dosáhli spravedlnosti, když ta která měla, tohle nedokázala.
Byl poslední možností a oni se na něj spoléhali, jen když ostatní selhali.
Teď však neměl na takové myšlenky čas a ani náladu.
Mstitel!
Tak byl znám ve svém oboru.

Zachrčení, které mu bylo přivítáním, jej rozveselilo. Ne že by si tohle užíval, ale… „Ještě žiješ!“ zavrčel sklesle a přisedl si k tělu ležícímu v rohu místnosti. „Proč konečně nezhebneš?“ nečekal na odpověď a špičkou boty strčil do jeho hlavy, až se na něj otočila hlava vypadající jako jedna velká fašírka. Do prázdného očního důlku zasvítilo světlo a z druhého oka se snesla slza. „To by pak ale nebyla zábava, že?“
Chlapec si olízl rty a posadil se na zaprášenou podlahu. Kolem muže to silně zapáchalo močí a nejspíše i stolicí, ale i tak to bylo všechno málo. Nenáviděl lidi, kteří byli jako on! Lidi, kteří si mysleli, že mohou udělat cokoli a nedostane se jim odplaty. A pokud ano, tak se litují a nechápou.
„Proč já?“
Tahle věta mu rezonovala v hlavě, i když ten parchant nepromluvil. Nemohl přeci mluvit, když neměl jazyk, který mu před dvěma dny sám vyřízl z té odporné tlamy!
„Nezeptáš se proč ty!“ posměšně mu vyklouzlo z jeho rtů, aby se následně rozesmál. „Aha, ty vlastně nemůžeš, co? Je to smutné.“

Vytáhl dřevěnou krabičku s ručně dělanými motivy na stranách a vyložil ji opět tím samým kapesníčkem jako předtím. Opatrně zarovnával okraje a přimhouřenýma očima své dílo porovnával s tím předchozím. „Krása!“
Ruce vsunul do lahve s nevábně zapáchající tekutinou a předmět vložil do krabičky. Všechno bylo tak akorát, aby se tam tahle část těla krásně vyjímala. Pak si vzal do ruky papír a napsal tam jednu jedinou větu. Srdce mi puká.
Naposledy mrkl do rohu, kde leželo nyní již nehybné tělo muže, který tolika lidem nedal tolik let tak dlouho spát a na dárek přiklapl víko.

„Nicky, přišel ti balíček.“ oznámila jí spolubydlící hned, jakmile otevřela dveře svého bytu vracející se z práce. Byla unavená, ale opětovala její úsměv, když si sundávala kabát. Převzala od ní zásilku a pak se zavřela ve svém pokoji.
Několik minut se nic nedělo.
Pak se dveře znovu otevřely a před Fran stála Nicky jako bohyně pomsty. „Kdo to donesl?“
„Co?“ ozvalo se v odpověď zmateně.
„Kdo donesl ten balíček, Fran! Je to životně důležité!“
Dívka opětovala ženin pohled a pak se podívala na zem. „Byl to mladý kluk, tak patnáct, možná o něco víc. Měl kšiltovku zaraženou hluboce do čela a neviděla jsem mu do očí, ale říkal…“
„Kluk. Mladiství.“
„... -tohle je odpověď na její otázku!- řekl to, když jsem jej zastavila. Koukl na mě jen koutkem oka, ale ten pohled, otřesu se ještě teď jakmile si na to vzpomenu. Kdyby dokázaly pohledy zabíjet…“
„Měl v očích touhu po smrti.“
„Jak to víš?“
„Znám pár takových!“
„Mám mít strach?“
„Nemusíš. Nejsme jeho cílem. Prostě teď na všechno zapomeň. Dál choď do školy, studuj a dokaž, že se tenhle svět může změnit, když bude dost takových, jako jsi ty!“

Nesla to jako drahocennou věc, každý v budově se za ní ohlédl. Tentokrát to však nebylo díky ní, jako spíš tomu jak se chovala. Kolenem strčila do otočných dveří a vstoupila do laboratoře. Krabičku položila na stůl a teprve pak promluvila. „Tohle včera přišlo na moji adresu. Sejmula jsem všechny otisky a poslala je na identifikaci, ale něco mi říká…“
„Proč jste nezavolala? Šéf bude naštvanej.“
„Tak ať. Nemíním do toho tahat svoji spolubydlící. A pokud se jedná o ten předmět… otevřela jsem to, ale ničeho se ani nedotkla. Je to… podivně zvrácené.“ dodala. Otočila se na patě a byla pryč, ve dveřích se však ještě otočila a s letmým úsměvem odvětila: „Omlouvám se za to minule. Co byste řekl večeři?“
Ještě chvíli se díval na zavřené dveře, než jeho obličej ozářil široký úsměv. „A pak že je to netykavka.“

Několik hodin poté na policejní stanici o tři patra výše
„Jessico? Rád bych s tebou hovořil o tvé kolegyni.“
Žena se zamračila, aby se vzápětí lehce pousmála a kývla na svého nadřízeného, který si ji před chvíli k sobě zavolal. „Stalo se něco?“
„Mám o ni strach.“
„Neměl byste, je to už velká holka.“
„Vím, ale řítí se do problémů.“
„Nemějte strach, kdyby se cokoli stalo má airbagy,“ pousmála se a založila ruce na hrudi. „a její pásy také nejsou vůbec k zahození.“
„JJ, přestaň! Má na tebe špatný vliv.“
„Nebo já na ni.“
„Fakt to není směšné.“
„Jasně, tati.“
Její šéf se jí zadíval do očí a povzdechl si: „Vím, že už dávno nejsi moje malá holčička, ale… postarej se o ni. Víš přeci jak je křehká. Sice se tváří jako silná žena a bezpochyby jí i je, ale uvnitř je…“
„Já vím, neměj strach.“
Zamračil se a postavil se na nohy. „Zítra by sem měli přijít nějací hlavouni a tak byste měly….“
„Šéfe!“ vykřikl a rozrazil dveře bez toho, aby zaklepal. Shlížel na něj jako bůh blesku, ale vetřelec se nenechal zastrašit. „Je tu major Garnet, pane!“
„Ten zasranej parchant,“ šeptl tiše.
Naštěstí to slyšela jen JJ a ta se jen napjatě narovnala. Vzpomínala si jak o něm jednou mluvila Nicky: „Je to zamindrákovanej xenofóbní hajzl a taky nesnáší ženy v armádě, na policii a na takových podobných místech. Žije ve světě, kde je žena jen ozdobou mužů a nemá téměř žádná práva.“
„Pane?“
„Vraťte se na své místo.“
„Jistě,“ přikývla a odešla z kapitánovy kanceláře.

Zvedla telefon ihned po prvním zazvonění. Chvíli poslouchala co člověk na druhé straně linky říka a pak jen odvětila: „Jistě, díky. Doufám, že ta večeře stále platí. Vyzvedněte mě dnes večer v šest, v kanceláři.“ poté přikývla, aby nakonec s úsměvem telefon zavěsila.
„Nicky?“ otázala se ji se smíchem. „Snad to nebyl Naill? Neříkalas, že pletky v práci nejsou už nic pro tebe?“
„Je to jen večeře.“
„Hmm, a co ten úsměv, který se ti nedaří smazat z tváře?“
„To je díky tomu co jsem se dozvěděla, ale… vlastně to není důvod k oslavě. Našlo se srdce toho hajzla, který byl podezřelý z těch zločinů na dětech.“
„Našlo? Srdce? Co nevím?“
„Včera mi přišla po kurýrovi zásilka a tohle tam bylo?“ odpověděla jí zcela bez emocí a na stůl hodila fotografii, která doletěla až téměř k JJ. Naštěstí se otočila tak, aby druhá žena měla šanci poznat co na snímku je a jen zalapala po dechu. „Vevnitř bylo ještě tohle.“ Sáček ukrývající kousek kvalitního papíru následoval fotografii.
Chvíli si obě věci prohlížela, ale ani jedna z nich nepromluvila.
„Co si o tom myslíš?“
„Byla to zakázka!“
„Cože?“
„Kdysi dávno jsem znala někoho, kdo takhle vyjadřoval, že splnil svoji misi. Bylo to sice odporné, ale… dostatečně to dokazovalo jeho zručnost, zkušenost a spolehlivost.“
„Kdo?“
„Toho neznáš, myslím. Umřel během poslední akce, měl ji na starost Patrik.“