Mal aimé 05

5.

Když dopis přečetl, chvíli na něj nechápavě zíral, přehrávaje si v duchu jednotlivá slova. Jediné z nich se mu však do hlavy vracelo opakovaně – výcvik. Co za magora může chtít cvičit téměř patnáctiletýho kluka? Je to dítě, které by si mělo užívat svého mládí, dokud může.
Už není dítě! Mihla se mu hlavou myšlenka, kterou se pokusil vytěsnit z hlavy, bohužel bezúspěšně. Jistě, společnost ho zničila, ale on mohl… Měl by se už vzdát myšlenky, že jej dokáže změnit. Organizace už zatnula své drápky a nehodlala jej pustit. Ano, byl moc bláhový. Jednou se Liam všechno dozví, vzpomene si a na lítost bude moc pozdě.
Vyskočil na nohy a vyrazil ke dveřím, kde se málem srazil s Jessie. „Dane?“ odvětila zmateně a zamrkala. „Mám toho muže zavolat k tobě?“
„Ne, já…“
„V pořádku, nech to na mě! Ten chlap je určitě bývalý voják anebo mariňák a taky… za chvíli pochopíš.“ dodala tajemně. Slyšel jakoby zdálky jak pomalu schází ze schodů, klapot podpatků. Nechápal to, ale obzor se mu zamlžil a Dan se tiše rozplakal.

Byl zmrzlý na kost a měl nutkání se otočit ke dveřím zády a vypadnout, ale jakmile se téměř rozhodl, dveře se otevřely. „Pojďte dál,“ šeptla žena tiše a nechala jej vejít dovnitř. „Omlouvám se Vám, pane. Máme tu ale některé labilní jedince, kteří těžce nesou přítomnost cizího člověka, natož muže!“
„V pořádku. Kam mám…“
Žena natáhla ruku před sebe a prstem mířícím vzhůru jej navigovala. „Jsou to dveře v prvním patře ihned naproti schodišti.“
Chvíli nerozhodně stál před dveřmi, než se odhodlal zaklepat. Hlas, který jej vyzval ke vstupu, mu přišel známý, ale nebyl jej schopen kamkoli zařadit. Stiskl kliku a vešel. Přivítalo jej příšeří pokoje a po chvíli i nepatrné zalapání po dechu a pak výkřik jeho jména: „Patriku?“
„Da-Dane?“ zmateně zaznělo z jeho rtů. Nikdy by nečekal, že se setkají za těchto okolností, ale… „Nečekal bych tě zrovna tady, ale nedivím se. Když jsem mluvil s tím klukem, úplně jsem měl před očima tebe a teď už to chápu.“
„Takže ty jsi ten – arogantní chlap, který mu ukázal, jaký by mohl být – Liam má děsivou schopnost přitahovat podivná individua.“
„Tak to díky, kámo!“ odtušil s úsměvem. „Takový poklony si teda cením. Nejspíš do kategorie individuí počítáš i sebe, co?“
„Jo, tak nějak!“

Dva měsíce poté
„Otočka.“
„Ještě jednou!“
„Rychleji!“
„Ještě.“
„Úder, otevřená dlaň, pěst!“
Opět se ocitl na zemi, aby znovu vyskočil na nohy a bojovným pohledem si vyžádal další výpad. Byl tady už dva měsíce a jediné co se naučil, bylo – jak spadnout tak, aby si nic nezlomil. Jasně, že byl pohmožděný, občas si i vyvrknul kotník, ale nikdy to nebylo tak vážné, aby musel být trénink přerušen nadlouho. Vždy to byla jen nezbytně dlouhá doba na to, aby se mu vrátil zpět elán a odvaha bojovat.
„Máš obratnost a rychlost, ale pořád ti chybí síla. Jsou to velká plus, ale kdyby… Mám nápad. Svoji rychlost a inteligenci můžeš využít proti síle soupeře pouze tak, že zasadíš první ránu dříve, než se bude schopen bránit. Najdi si skulinku!“
„Já…“ sklopil hlavu k zemi a přešlápl z nohy na nohu,
„…chtěl bych se zeptat.“ Zadíval se tentokrát na prasklinu ve zdi, protože pohledu z očí do očí se obával. Ne ze strachu, ale….
„Copak, chlapče?“ přistoupil k němu blíže. Natáhl ruku před sebe a chtěl Liama pohladit po vlasech. Dřív si však všiml podivného pohybu, kterého… nedokázal se ubránit.
Liam přivřel oči a zachytil Patrikovu ruku dříve, než s ní mohl ucuknout. Ten pohyb, který následoval… položil si staršího dlaň na tvář. Svojí dlaní na hřbetě větší ruky muže donutil, aby jej pohladil a pak následoval zvuk, který byl ne nepodobný zavrnění kočky.
Pokusil se mu vysmeknout, ale okolní hutná atmosféra jako kdyby se mu zarývala do mozku. Poklesla mu kolena, a kdyby jej chlapec nezachytil, jistě by se zhroutil k zemi. Zíral na něj zakaleným pohledem, mozek si vzal na čas dovolenou. Patrik si olízl náhle oschlé okoralé rty, v ústech mu vyprahlo a ta žízeň, kterou pocítil… jako kdyby strávil několik dní na Sahaře.
Po několik vteřinách však vše pominulo.
Liam jej od sebe odstrčil.
Snad i na něj působila ta podivná síla?
„O-omlouvám se,“ zašeptal a otočil se jako na obrtlíku, aby snad utekl, ale dotek na rameni jej zastavil v půli pohybu.
„Co se teď stalo?“
Tahle otázka. Ten hlas, který to vyslovil, byl tak smyslně vlezlý. Chlapec se otřásl a otočil se na staršího v očích slzy. „Já to nechtěl použít, ale… Ty emoce. Nešlo to zastavit. Já se… asi jsem se málo snažil. Ještě jednou se omlouvám a měl bych…“
„Pamatuješ si něco ze své minulosti? Něco předtím, než si poznal otce?“ Nechtěl chlapce nutit otvírat dveře, za které si zavřel traumata z dětství, ale chtěl se ujistit, jestli si opravdu nepamatuje svoji minulost. Tu pravou minulost! Vzpomínky, které se mu pokusili vymazat z hlavy.

Vzpomínka na den před měsícem
Spánek přicházel v krátkých intervalech. Do mozku se mu pokoušely dostat cizí myšlenky, na které právě teď neměl náladu.
Možná za to mohl fakt, že učil chlapce jak se bránit?
Poslední dobou se nedokázal ovládat. Ty myšlenky si chodily, jak se jim chtělo. Pomalu se jeho zdi, kterou si ve své mysli postavil, začaly hroutit. TU a tam se objevila prasklinka, a kdyby do ní nějaká silnější mysl zatlačila… neměl by se jak bránit.
„Sakra!“ vykřikl a vyskočil na nohy.
-Friesi- zavrčel v mysli. –Do pr**le, Friesi! Nesnaž se mě n****t!-
Položil si hlavu do dlaní a zcela se oprostil od myšlenek na chlapce, aby nechal svého bývalého parťáka dostat se mu do hlavy. Myšlenky, vzpomínky, které dostal… Na chvíli se mu zvedl žaludek, ale po několikerém klidném nádechu nauzeu odehnal.
Olízl si rty a položil si ruku na čelo, které bylo vlhké od studeného potu. Nikdy by si nemyslel, čeho všeho jsou ti hajzlové schopni, aby dosáhli svého cíle.

„Vzpomínky… Já?“ šeptl zmateně. Jen vlivem té otázky se dokázal oprostit od toho, na co myslel. Ta touha, kterou pociťoval, když se dlaň staršího dotkla jeho tváře. Odstoupil o krok, až zády narazil do zdi. Zachytil se kovových úchytů a veškerou svojí silou se jich držel. Jen jeho vůle jej držela, aby se na Patrika nevrhl a nezačal… Tak moc ho chtěl líbat. Nechat ho, aby jej hladil na jeho tajných místech a pak si jej vzal. Podrobil si ho zcela bez výčitek a...
To vzrušení…
Liam zavřel oči a zhluboka se nadechl. Patrik jej sledoval mírně konsternovaným pohledem. Doopravdy nechápal, co to do mladíka vjelo, ale ta okolní atmosféra by se dala krájet. Ten chtíč, který z chlapce vycházel. Ještě, že se stále dokázal ubránit. Prasklinky ve zdi se však začaly pomaličku zvětšovat.
Pustil se úchytů a sevřel ruce v pěst, aby je následně složil do klína. Jen doufal, že si ten muž před ním nevšimnul jeho vzrušení. Znovu sklopil hlavu k zemi a pak šeptem promluvil: „Musím si odskočit. Omluvte mě, pane!“
„Poč- “ zachytil jej dřív, než mohl zmizet ve dveřích vedoucích do spodního patra. Měl strach, že by chlapec utekl a už nikdy.... „ -kej. Snad bych mohl…“
„Chceš mi ho snad vykouřit?“ zavrčel posměšně a zpříma se staršímu zadíval do očí. „Seš snad taky prznitel malejch kluků?“ Snažil se znít povzneseně, ale když mu poklesl hlas pochopili oba dva, že je mizernej hráč.
„Ne, jen,“ pohladil jej po tváři. Mladší se znovu opřel do toho dotyku.
Patrik si klekl před mladíkem na kolena a vzal jeho tvář do dlaní. „Já tě do ničeho nenutím, to přeci víš!“ palcem setřel zbloudilou slzu, která si klestila cestu z očí po tváři.
Oba si olízli rty ve stejnou chvíli.
Chlapec pootevřel rty a přivřel oči a pak…
Patrik se naklonil blíže a... políbil jej na tvář, slíbávajíc jeho slzy. „Tak sladký, ale… jsi ještě dítě.“ šeptl a obejmul jej.

Armádní štáb v tutéž dobu
Prohrabával se složkami, na kterých stálo tlustým písmem -TOP SECRET-, než našel to, co hledal. Sice neměl tak vysokou bezpečnostní prověrku, ale některé jeho schopnosti byly natolik dobré, aby byl schopen se k těmto složkám dostat. Musel je však do hodiny vrátit zpět, než si ten zasranej parchant všimne, že zmizely.
Byla to desátá složka. Když ji otevřel, našel uvnitř jen jeden papír, na kterém stálo: Mise Nemesis. A následně obálka s flash diskem a fotka asi pětiletého chlapce. Vzal disk a z kapsy vytáhl kopírovací zařízení. Byla to jen chvilka, ale stále se obezřetně rozhlížel kolem, napínal sluch a snažil se nedat na sobě znát ani známku neklidu. Přeci jenom zkoumat tak delikátní záležitosti přímo ve svém boxu jen pár kroků od místa kde ty složky vzal, bylo dost odvážné. Ten adrenalin mu vléval do žil energii, ale přesto pociťoval strach. Kdyby…
„Friesi!“
Jen vyslovení jeho jména jej donutilo, aby vyskočil a zasalutoval. „Pane!“ Rychle shodil složky zpět do šuplíku a disk strčil do tajné kapsy v kabátě, který měl přehozený přes opěradlo židle. Nikdo netrénovaný si nemohl všimnout jeho rychlé reakce a nejinak na tom byl i ten, kdo jej přišel vyzvednout. Jen asistent -ka? Posměšně si jej změřil. Moc dobře věděl, že tahle malá coura nastavuje zadek jeho… Otřásl se jen vlivem té myšlenky. Jak jej mohl označit za svého? Je to jen všivej parchant, kterej...
„Plukovník Darcy Vás očekává ve své pracovně.“ přeměřil si jej žárlivým pohledem. Proč zrovna on má jeho sympatie, vždyť…
Narovnal se ještě více, jako kdyby spolknul pravítko.
Fries se uchechtl, ale stále čekal, až plukovníkův asistent vyrazí, aby jej mohl následovat.
„Běžte!“ máchl rukou a vyrazil na opačnou stranou, než byla plukovníkova kancelář. „Máte s sebou hodit. Plukovník říkal, že Vás potrestá, pane. Já dostal na zbytek dne volno.“
Žárlivej parchant!
Znovu se uchechtl jen pro tu myšlenku, kterou mu do hlavy vnukl Patrik. Vzal ze stolu složky a vyrazil ke kanceláři majora. Vrátil zpět všechny papíry a pak se nakonec vydal do jámy lvové, kde jej čekal plukovník.
Minul větrací šachtu, do které vhodil kopii disku a vnitřně se smířil s tím, že pak několik týdnu bude léčit svoje zranění.

Nenáviděl ho. Doopravdy ho nenáviděl, ale nikdy nemohl jít proti němu. Pokud si to ON přál takhle! Udělal by pro něj cokoli, stačilo by kývnutí, slovo… Proč si musel vybrat jeho. Choval se jako zvíře utržené z řetězu a i přesto… nebo to byl právě ten důvod?
Trest.
Odmlouvání.
Odplata.
Odmítnutí.
Strach.
Slast.
Co cítil, když byl s ním?
Jak moc jej musel ponížit, aby cítil to co s nikým jiným ne?
Zatnul ruce a vrazil do jakéhosi muže, který mu nebyl schopen uhnout. Dopadl na zem a omlouval se a pak pohled jeho očí. V těch očích byl strach. A pak si to uvědomil.
Tohle by mohla být cesta!
„Omlouvám se,“
Jeho výraz. Z výhružného se změnil na omluvný.
„Byla to moje chyba, pane…“ Moc dobře si byl vědom jeho hodnosti, ale přesto…
„Desátník, pane!“ zasalutoval, „já jsem jen desátník, pane,“ jeho hlas se třásl a právě tohle probudilo to hladové zvířátko, které měl uvnitř sebe. Zvíře, které skrýval i před svým… ano, ani plukovník neznal jeho pravou tvář.
Pousmál se, ale jeho přivřené oči vypadaly jako oči šelmy připravené zaútočit na bezbrannou antilopu. Natáhl ruku před sebe a čekal, až ji druhý přijme.
Ty oči na něj zamrkaly nechápavě, zalesklo se v nich. Zatnul zuby a vytáhl jej do stoje dřív než by se ten naivní desátník mohl doopravdy rozplakat. „Pojďte se mnou, musíme se postarat o to zranění.“
„Zra…“ chtěl druhý namítnout, ale jakmile se jeho pravá noha dotkla země, pochopil. „Jak jste…“
Asistent plukovníka na něj mrkl a špičkou prstu si ukázal na vlastní oči. Poté se otočil a počkal, až se poraněný muž zvedne.
Pokulhával pomalu za ním a tak nemohl vidět ten vítězný úsměv v druhého tváři.
Konečně si i on našel svoji vlastní hračku.