Mal aimé 07

7.

Znovu se musel vydat do města, tentokrát jen proto, aby sehnal nějaké jídlo. Potraviny, ke kterým se neměl jak na periferii dostat. Lidé by mu určitě nic neprodali, kdyby věděli, že je zvenku, ale naštěstí by nikoho z nich v životě nenapadlo, že tam takhle mladý člověk může přežit.
Obezřetně se rozhlížel kolem sebe s již nachystanou výmluvou proč je tady zcela sám a bez dospělého doprovodu, ale nikoho nezajímal.
Přehodil si vak plný jídla přes rameno a vyrazil zpět do slamů. Byl připraven hájit svoji potravu i za cenu života, ne však svého. Díky rukavicím mu bylo nepříjemné teplo na ruce, ale ochotně tohle všechno podstoupil. Nechtěl nikomu bezdůvodně ubližovat.
„Hyato?“ zaznělo kousek od něj tichým hláskem.
Rozhlédl se kolem sebe a jediné co uviděl, byla hromada čehosi. Z jedné části hromady hader vykoukla ruka, poté následována hlavou. „Pete?“
Nikdy by jej nenapadlo, že někdo z těch chlapců, kteří utekli zároveň s ním, ještě žijí. Rozdělili se, jakmile se dostali přes plot, protože společně měli šanci na přežití minimální.
„Nemyslel bych,…“
„Doufal si, že jsme mrtví, co?“ zašeptal opět, když se dostal z hromady šatů ven. „Druhý den jsem se setkal s těmi bratry. Byli od krve a stěží se hýbali. Plakali a prosili mě, ať to ukončím, ale…“
„Co se s nimi stalo?“
„Utekl jsem… Jednou zbabělec, pořád zbabělec.“
„Třeba přežili.“
„Nebuď směšný Hyato! Já přežil jen díky svý tvářičce, ale i to je minulostí.“ znovu šeptl a natočil hlavu na druhou stanu, aby blonďák mohl vidět jeho jizvu táhnoucí se mu přes celý obličej a končící na hrudní kosti. „Katana. Bavilo ho, když jsem křičel.“
„Ale…“
„Neměj strach. Neviním tě za to, ale… kdybys nás nepřesvědčil, že jediná naše šance na život je útěk. Mohli jsme… sice by nás dříve či později zabili. To vím i já, jen… raději být stroj na zabíjejí, bez emocí. Než troska, kterou každý využije a pak odhodí.“
„Já nechtěl.“
„Víš, jak to bolí, když… První byl nejhorší, pak to docela šlo, než se objevil ten parchant. Nechal jsem ho, ať si se mnou dělá, co chce, mohl cokoli a já byl za to vděčný. Jenže… nakonec mě prodal…“ tady se pousmál. „...už jsem ho nudil.“ Ten úsměv skrýval veškerou hořkost, kterou cítil.
„Já ho… zabiju ho…“
Pete mávl rukou a kysele se pousmál. „Ten, co mi udělal tohle,“ ukázal prstem na jizvu, „se už o to postaral. Říkal, že ta jizva je pro něj platbou a nechal mě takhle. Měl mě raději zabít.“
„Jak… jak se jmenoval?“
„Ten s tím mečem?“
Hyato jen němě přikývl.
Druhý chlapec se na chvíli zamyslel, pozvedl hlavu k nebi a pak se ušklíbl. „Nechal si říkat…“
„...major Garnet. Rád tě znovu potkávám, Hyato!“
Jakmile zaslechl tón toho hlasu, po páteři se mu rozběhl chlad. Otočil se po hlase a stanul tváří v tvář své oživlé noční můře. „Pete, proč?“ šeptl. Opatrně sáhl ke svému boku a do ruky uchopil nůž. „Nepřibližuj se ke mě, ty zasranej parchante.“
„Ale, ale… proč tak silná slova. Nechceš snad říct, že ti tatínek nechyběl.“
„Já…“ polkl, „...já nemám otce!“
„Každý má otce, zlatíčko. To přeci moc dobře víš. Jen si chtěl na mě zapomenout a to ti nemůžu odpustit. Zlobivé děti se musejí potrestat, aby se to již neopakovalo. Pete se poučil a tak…“
„Nešahej na něj!“ vykřikl. Výbojně učinil krok vpřed, v napřažené ruce nůž.
Muž si k sobě přitáhl druhého chlapce a silným stiskem na jeho tváři si od něj vynutil polibek. Když se od sebe odpojily, bylo možné zahlédnout slinu, která pomalu skanula na zem. Poté jej chytil za zadeček a přitiskl si ho ke klínu.
„Ty… prase…“ vykřikl, ale paralyzující střela jej zastavila. Zachvěl se, ale stále stál na nohou. Se slzami v očích se zahleděl na druhého chlapce a skočil do temnoty kanálu.
Již dopředu měl obhlédnuté všechny nouzové východy a tenhle mu byl nejblíže.
Jakmile dopadl na kluzkou zem, rozhlédl se kolem sebe. Přemýšlel kterým směrem se vydat a pak se rozhodl – vyrazil dále do středu města. Určitě by neočekávali, že jeho kroky povedou blíže k nim. Sáhl si na rameno, v prstech sevřel náboj, a střelu, která se zachytila na šatech, odstranil.
Ještě že bylo jeho tělo vytrénované a už dávno byl vůči těmto střelám imunní. Jen ho zaskočilo to, že na něj použili jen tuhle zbraň. Myslel si, že má pro ně cenu jen mrtvý, ale nejspíše se pletl. „Proč si to udělal Pete? Copak si zapomněl, co nám tahle stvůra udělala? Co tobě udělala?“

Na policejní stanici týden po nálezu srdce
Jessica, pro blízké přátele známá pod přízviskem JJ, si ze stolu vzala pistoli a vsunula ji do pouzdra na svém levém boku. Prokřupala si prsty a vydala se do Nancyna bytu aby svoji parťačku vyzvedla.
Dnes se měli vydat do domu, ve kterém se shromažďovaly zneužívané děti. První z podezřelých byli právě ti, kterým bylo ubližováno. I když nemyslela, že by děti byly něčeho takového schopné. Znala však několik takových, kteří by toho schopní byli i v tak nízkém věku.
Nancy měla zpoždění a tak ji nezbývalo nic jiného než pro ni přijet do bytu, když telefon nezvedala.
Autem byla před jejím domem, protože špička provozu ještě nezačala, za deset minut. Vypnula motor, zamčela a vyběhla první schůdky vedoucí do bytu. Párkrát zaklepala a čekala. Zavrtěla hlavou a rozhlédla se kolem sebe ve snaze zahlédnout zvonek – byla na něm napsaná cedulka: Nefunguje! „Zasraná práce,“ zaklela a znovu do ruky vzala telefon ve snaze Nancy opět kontaktovat. Bohužel telefon jen hluše vyzváněl bez toho, aby jej někdo zvedl.
„Mohu pro vás něco udělat?“ ozvalo se jí za zády milým hlasem.
Po zádech ji přejela husina, ten hlas byl tak smyslný a sladký.
Cukla sebou a otočila se k příchozí dívce čelem. „Hledám Nancy.“
„Ach, vy budete JJ, že? Moment,“ ohnula nohu v koleni a opřela si ji o zeď, aby na ni položila sáček s pečivem a druhou rukou se snažila vylovit klíče.
„Počkejte,“ hlesla a sáček ji vzala. Když se jejich prsty setkaly, přeběhla po nich statická elektřina. Ani jedna z nich však neucukla, jen si zíraly vzájemně do očí. „Om- omlouvám se,“ vyhrkla starší a o krok ustoupila, nyní křečovitě držíc v ruce náklad. Třásla se, ale nebylo to ničím jiným než rozpaky.
„Jup,“ výskla.
JJ se na ni znovu podívala a když uviděla ten potěšený výraz v její tváři, pousmála se také. „Našly se.“
„Nancy tady celou noc nebyla, ale nechala zprávu na záznamníku. Byla na rande s klukem a trochu se to protáhlo, možná ještě spí anebo jej u něj. Nechala mi na něj kontakt, kdybych se jí nemohla dovolat. Tak pokud počkáte, než jej najdu.“
„Jasně,“ kývla.
„Uvařím vám kávu.“
„To je dobrý,…“
Nesmělý úsměv. „Fran, jmenuji se Fran.“
„Nechci tě urazit, ale… co studuješ?“
„Příští rok oslavím osmnáctiny a studuji politologii. Sice je to jen takový pokus, ale v dnešní době má tahle věda jiný význam než v jejích počátcích. Teď se nezabýváme jen popisem a hodnocením politických jevů:
jako je např. Fungování státu a politického systému, mocenských organizací a autorit, politické ideologie, význam a chování veřejnosti ve vztahu k politice a také mezinárodní vztahy. Ale…“ tady se zastavila. „Omlouvám se, když se jedná o tohle, tak… nechtěla jsem poučovat.“ zamumlala nešťastně.
„V pořádku, já se bavila. Byla jste úchvatná. To jak o svém studiu mluvíte, to zanícení pro věc. Pro dnešní mladé lidi… obdivuji takové lidi, jako jste vy.“
„Ach,“ začervenala se Fran, „děkuji vám JJ.“ Dívka sledovala svoje prsty, které na ubruse tvořily prapodivné vzorce a ornamenty a už nepromluvila.
„Nancy…“ začala JJ.
„Omlouvám se, to telefonní…“ vyskočila od stolu, až jej málem převrhla a vyhnula se ruce starší ženy, „...číslo. Já, hned jej najdu.“
„Tak roztomilá holka.“

„Je u Vás Nancy?“ vyhrkla hned, jakmile telefon kdosi zvedl. „Sorry,“ vyhrkla vzápětí, „u telefonu Jessica. Máte někde poblíž moji kolegyni, Naille? Dobře, budu čekat u bufetu.“ ukončila hovor a zavěsila.
„Už jdete?“ dívčin hlas zněl zklamaně, i když se to pokoušela skrýt listováním v jakési tlusté příručce. „Je mi líto, že nejsem moc společenská. Nancy vždycky říká, že ze mě bude stará panna.“
„O to bych neměla strach, Fran. Každý kdo si vás nevšimne, musí být slepý, věřte mi. Myslím, že bychom si mohli tykat, co říkáš, Fran?“
„Rá- ráda,“ vykoktala ze sebe a napřáhla ruku před sebe, „Jessico.“
Starší ji však místo potřesení rukou přitáhla za paži k sobě a políbila ji na rty. „Na přátelství.“ dívka zrudla jako rajské jablíčko a zmohla se jen na přikývnutí. „Tak já mizím. Tady máš na mě telefon Fran.“ položila na stůl vizitku a ve chvíli byla pryč.
Fran si omámeně přiložila prst na rty a posadila se zpět do křesla.

Dva měsíce před setkáním Hayata s jeho noční můrou
Nečekal, že by tady mohl narazit na jednoho ze svých dávných chovanců. Patřil ke skupince chlapců, které se jako jediné, kdy povedlo z Organizace uniknout a nezemřít. Určitě za to mohl fakt, že vůdcem zběhů byl ten nejvíce nadaný žák. Byla to ta nejlepší a nejcennější trofej jakou získal díky pokusům toho šíleného vědce.
Byl šílený, ale génius.
Hrál si z city svých pokusných morčat, jako kdyby to ani nebyli lidé a pro něj tomu tak i nejspíš bylo. Dokonce si s jedním z těch nadanějších hrál na rodinu, aby jej pak poslal na samotné dno a sledoval jeho reakci.
Bavil se tím, jak mu boří tu naději.
Sám tušil, že těmi nejnadanějšími by mohli být bratři. V té době to byli jen čtyřletý a roční chlapec, ale dle testů to vypadalo na úspěch. Pak ale došlo k tomu incidentu a vládla, stopla všechny dotace na výzkum a škrty zapříčinily – konec nadějí.
Nikdy na ty chlapce nešáhl, ale stačil jeden impuls, který nejspíš měl za následek to, že utekli.

Zalíbilo se mu, jak krčí a i přesto stále měli ve tvářích TEN výraz. Byla to jen shoda náhod. Ten chlapec, jmenoval se Pete – výraz v jeho očích. Oči, které volaly po pohlazení, výraz uštvaného kotěte. Miloval doteky a za každý byl ochoten podstoupit cokoli. On mohl za to, že se jeho city k chlapcům změnily z téměř otcovského na zvrácený a plný vášně. Tak moc chtěl slyšet ten křik a pocítit tu sílu z toho že je dokázal zlomit.
Naopak Hayato, to byl jeho oblíbenec. TEN výraz v jeho očích byl naprosto odlišný od toho, který měl v očích Pete. Zářící pohled plný odhodlání a síly, který za celou dobu nedokázal zlomit, ať se snažil sebevíc.

Musel je potrestat za to, že jej zradily. Opustili jeho, svou jedinou rodinu, kterou kdy měli. O bratřích se mu informace nalézt nepovedlo, ale tušil, že je jim na stopě. To vlákno, které skupinku spojovalo, prostě nešlo zničit a on věděl, že Pete jej k nim zavede.
Díky své práci u vlády měl stále šanci se dostat k jakékoli informaci, i když o nějaké výhody přišel po té nezdařené akci o jejich nalezení. Organizace vydala jasné rozkazy – zničit vše co by je mohlo spojovat s tím fiaskem. Eliminovat možné hrozby.
Věděl, že ten šílený vědec učinil nezbytná opatření, aby se nikdo nemohl dozvědět nic bližšího o jeho pokusech, odstranil veškeré důkazy spojující ho s touto věcí. Jediný, kdo věděl, že v tomhle všem má prsty, byl on – major Garnet.
Byl to jen zavšivenej pajzl, kde by nečekal nikoho, koho znal. Výraz v očích toho chlapce však rozsvítil varovnou žárovičku v jeho hlavě a on si vzpomněl.

Teď a tady
„Pete!“
„Ano, pane!“ sklopil hlavu.
Major Garnet jej opět chytil za bradu a donutil jej, aby se mu zadíval zblízka do očí. Ty slzy v jeho očích, tak rád by je slíbal a vzal si ho tady a teď. Ošukal by jej chvíli poté, co by ho přirazil ke zdi a drásal mu o ni jeho tvář. Jen ten pocit že může, zapříčinil erekci v jeho klíně. „Otevři pusinku.“
Chlapec chvíli mrkal, poté přikývl a lehce si svlažil rty jazýčkem. Pootevřel ústa, do kterých po chvíli pronikly prsty staršího muže. Pár vteřin laskaly jeho jazyk, aby po chvíli na sladkých rtech mladíčka přistály rty majora. Pete jen tiše vzdychal a opíral se do dlaně staršího, kterou jej hladil po hrudi.
„Chce se mi zvracet!“ přerušil je v jejich činnosti podrážděný mužský hlas. „Kdybych věděl, že budu svědkem tohohle…“
„Poručíku Zeimane!“
„Ano, pane!?“
„Ihned najděte toho kluka! Za žádnou cenu nesmí uniknout, obětujte kohokoli, abyste jej získali! Chci ho živého, ani vlásek mu nezkřivíte. Je to jasné!“ Celou dobu co na něj mluvil, se na svého podřízeného ani nepodíval. Byl zcela okouzlen reakcí toho těla před sebou. Tak vláčné, tak ochotné!
Zeiman se uchechtl a v ruce pevně sevřel vysílačku. Tak rád by si konečně zašukal a ten parchant, málem přímo před jeho očima chce vojet ochotnou mladou kurvičku. „Tsubaki Taylor!“
„Pane!“
Pousmál se, před očima viděl lesknoucí se oči a pak to teplo, když hluboce přirazil do těch smyslných úst. Rty princezničky obejmuly jeho tvrdost a... Málem se udělal jen z té myšlenky.
„Sledujte toho chlapce! Ve střele bylo sledovací zařízení. Není možné, aby ho odstranil, a ani si nejspíš nevšiml, že tam něco takového bylo. Bez něj se nevracejte, pokud nechcete, abych vás potrestal.“
„Ano, pane. Jistě, pane!“
„Nejspíš neočekáváte poručíku, že by selhal, ale nepodceňujte moje mazlíčky.“
„Pane? To bych si nedovolil, pane!“
„Myslíte, že je nejlepší, ale tenhle kluk dokázal obelstít ty největší mozky v organizaci.“
„Utekl Vám, pane! Já mám pod sebou jen ty nejlepší vojáky a ti nikdy neselžou. A nemusíte mít strach, že by někdo z mých zběhl, já vím jaké páky použít, aby se to nestalo!“
„Nezdá se ti, že seš drzej, parchante!“ Tentokrát jeho ledový pohled zcela neomylně našel směr pohledu poručíka. „Pokud selže, zaplatí životem!“
Přimhouřil oči, ale přikývl. Tenhle arogantní hajzl ho sral už strašně dlouho a netušil, že by to kdy mohlo být horší, ale bylo. I přesto, že několikrát selhal, nikdy jej nesesadili z jeho postu.
Naopak on… z majora na pouhého poručíka jen proto, že ošukal generálovu dceru, která si to krásně užívala. Co na tom, že se zpočátku bránila!