Mal aimé 08

8.

Mezitím v podzemních tunelech
Udělalo se mu mdlo, nechápal to, ale rána po zranění začala mokvat a... Roztrhl si rukáv a zahleděl se na zranění. Takhle jeho tělo reagovalo jen tehdy, pokud v sobě mělo cizí látku. Bylo to něco jako alergická reakce, která by jej mohla i zabít. Jednou málem dostal anafylaktický šok, ale zachránilo ho rychlé podání séra a to právě teď neměl při ruce.
Musel kontaktovat jeho a to dělal jen velmi nerad. On byl vlastně ten, kdo jim pomohl z laboratoře. Ten od koho by to nejmíň očekávali, ale Hyato věděl, že i tohle byla hra. Vše co udělal, měl dopředu naplánované a vždy se bavil tím, sledovat své loutky jak dělají přesně to, co chce i když to ani v nejmenším netuší.
Byl prvotřídním loutkařem. Od něj by se mohl přiučit i legendární Krysař. On nepotřeboval zvuky k tomu, aby někoho přesvědčil, u něho to byly činy a jejich důsledky.
„Parchant!“ zasýpal a opřel se nezraněným ramenem o zeď. Tušil, že to nejspíše bude sledovací zařízení, ale jak se jej zbavit bez toho, aby… Vytáhl z kapsy navigaci a naťukal tam cílovou destinaci, chvíli trvalo, než se vše načetlo a on mohl vyrazit dál.
Po několika stech metrech konečně vylezl ven a rozhlédl se kolem sebe. Všude kolem byly výškové budovy a on mířil do té nejvyšší z nich. Věděl, že jej prvně musí kontaktovat, ale dostat se až tam mohlo být to nejtěžší, co dnes udělal. Vysoce střežené místo patřící k vládě.
„Ano!“ ozvalo se hned, jakmile telefon jednou zazvonil.
„Tady H!“
„Ano?“
„Mám problém!“
„Hmm.“
„Pes se ztratil!“
„Jistě.“
„Jako vždy?“
„Ano!“
Kdyby někdo sledoval tento hovor, byl by jistě zmaten, ale byla to vysoce zabezpečená linka tak nemuseli mít strach z odposlechu.
Obezřetnost.

Byl zvědavý.
Jenže si pamatoval větu, která mu několikrát zachránila život: „Zvědavost zahubila kočku.“
Znovu se rozhlédl kolem sebe a zamířil do dalšího podzemního tunelu, který směřoval směrem od budovy. Dole v zemi, ale znovu změnil směr a najednou končil slepou chodbou.
Zatápal prsty po zdi a našel nepatrnou štěrbinu, do které strčil klíč a odemkl tajné dveře. Tady pod zemí byla silná zeď z kovu, který nepropouštěl žádné vlny.

Několik set metrů od podzemní chodby
Tsubaki chvíli nechápavě zíral na monitor. Značka, která před chvílí ještě jasně blikala na znamení, že je nedaleko cíli, ztichla. Polkl, uvědomujíc si, že selhal ve své misi. Takhle jednoduchá věc a on… selhal.
Sáhl na vysílačku, kterou měl zavěšenou za opaskem a zmáčkl tlačítko, aby se mohl spojit s poručíkem Zeimanem a oznámit mu, že nesplnil svůj úkol.
Opět polkl a opřel se zády o strom.
Tenhle den je snad jen jeho obrovská noční můra, a když udělá něco bláznivýho… snad se probudí.
„Ale, ale…“ ozvalo se mu za zády slizkým hlasem, až se otřásl. „...snad se ti neztratil, moje princezničko?“ pronesl posměšně poručík.
„Pane, já… sledoval jsem cíl, ale…“ ztratil se zcela ve svých vlastních slovech.
Kousek od jeho tváře přistála na kmeni stromu velká Zeimanova ruka, která by jej jen stiskem dlaní na jeho krku poslala na onen svět. „Varoval sem tě, princezničko,“ šeptl těsně u chlapcova ucha. „Tak mlaďounký a tak naivní, měli bychom tě potrestat.“ foukl Tsubakimu do ouška a pak jej olízl drsným jazykem jako pes.
Kolenem se přitiskl ke klínu mladšímu a zatlačil.
„To… bolí, pane,“ vzlykl a naklonil hlavu na stranu. Což mělo za následek, že se k jeho krku přimkly rty staršího muže a jazyk olízl divoce tlukoucí tepnu. „Pro-prosím, pane!“
„Copak, snad nejsi… panic?“ divoce se mu zalesklo v očích. Jen tohle poznání mu vlilo do žil další nával adrenalinu.
Zaryl nehty do kůry stromu a zamrkal, aby zahnal ty zrádné slzy deroucí se z jeho očí.
„Plakej, křič a pros, stejně ti nikdo a nic nepomůže!“ hlesl tentokrát hlasem zabarveným vášní a chtíčem. V jeho očích se zalesklo cosi téměř zvířecího, sklonil se k pootevřeným rtům mladíčka, který stěží dýchal a ukradl si první polibek z těch nevinných úst.
Jednou rukou zachytil v medvědím stisku drobné ruce mladšího a přirazil je ke stromu nad jeho hlavou. Druhou rukou se pátravě rozběhl po chlapcově uniformě stále drtích jeho rty v surovém polibku. Prokousl mu ret, ale ani to jej nemohlo zastavit. Ta železitá chuť v jeho vlastních ústech jen podněcovala to zvíře v něm.
Kolenem druhé nohy jej donutil oddálit Tsubakiho nohy od sebe, poté co mu rozepl kalhoty a donutil jej z nich vystoupit.
„Prosím, ne…“ šeptal. Neměl sílu na to, muže od sebe odstrčil a tak jen šeptal, i když věděl, že tohle nezabrání tomu perverznímu sadistickýmu hajzlovi, aby jej tady neznásilnil. „Já… nechci…“
„Jen pros, breč… takhle se mi to líbí. Miluju, když mi děvky do ucha říkají tahle rajcovní slovíčka.“
Po chvíli otočil chlapce zády k sobě a tlakem na kříž jej donutil, aby se mu vystavil. Chtěl se pokochat tou rajcovní prdelkou, kterou za chvíli odpaní. Pevně v rukou svíral chlapcova zápěstí, drásajíc je do krve.
Jeho stisk byl silný. Jako kdyby jej něčím spoutal.
Stáhl si kalhoty jen nepatrně společně se spodním prádlem a přejel svým tvrdým vzrušením po chvějícím se otvůrku kam… Zalkl se jen tím vzrušením, že jej za chvíli bude svírat ta úžasná těsnost mladých svalů chlapcova konečníku. Málem se udělal, jen z toho pocitu.
Věděl, že teď to nejspíš bude bolet i jeho, bez lubrikantu to nepříjemně dřelo, ale už se nemohl ovládat. Přiložil na okraj jeden prst, který si předtím nechal svlažit v chlapcových ústech, a lehce přirazil. Mladík pod ním jen tiše vzlykl, když se prodral skrz, po chvíli následoval další. Párkrát do něj přirazil oběma prsty, odtahoval je od sebe a šeptal mu do ouška oplzlá slova.
Přestalo ho bavit si s ním hrát a prsty nahradilo něco o poznání většího a tvrdšího.
Do ticha zazněl výkřik plný bolesti.
Výkřik poraněného zvířete.
Přirážel do něj divoce jako bestie, která si užívá bolesti. Miloval pláč, který se dral z těch rtů, jen ten pocit, že jej zlomí, jej vzrušoval na neúprosnou míru.
Měl výdrž.
Cítil vlhkost tekoucí kolem jeho vzrušení a věděl, že se opět neovládl. Natrhl tu těsnou prdelku a to bylo něco, co jej vzrušilo snad ještě víc. Zatnul prsty do chlapcových zad a donutil jej, aby se prohnul ještě víc. Chtěl jej šukat, co nejhlouběji to šlo.
Viděl jak Tsubaki do kmenu stromu zarývá nehty, viděl jeho odporem zkřivenou tvář, viděl ty slzy tekoucí z jeho očí.
Chytil jej za stehno, aby měl snadnější přístup. Přirazil do něj ještě pětkrát, než se s chrčením udělal přímo do něj. Chlapec v jeho obětí ochabl, ne však penis který stále zůstával v jeho konečníku.
Na zem ukapávalo sperma smíšené s krví.
Otočil jej čelem k sobě, pomalu z něj vyklouzávajíc. Hladil jej po bledých tvářích a znovu si na jeho rtech vynutil polibek, stíral slzy a pak je i slíbával, protože se stále tvořily.
Přirazil jej zády ke kůře stromu, znovu drásajíc jeho záda tou tvrdostí. Chytil jej za stehna, objímajíc jej v pase, nyní to byla jen loutka v jeho rukách, a druhou rukou jej ponoukl k tomu, aby jej objal vlastníma nohama. Pomalu jej sunoucí na svůj stále ještě vzrušený penis.
Vzdechl, kousajíc se do rtu, když přirazil nadoraz. Rukou se opíral o poručíkovo rameno kousaje se do rtu, aby nekřičel nahlas. Vlastní rukou se dotkl na svém ochablém údu, aby si ulevil od bolesti, která jej uvnitř sžírala. Zaklonil hlavu vzad a pak se opřel tváří o druhé mužovo rameno.
Neměl sílu na nic a tak jen čekal, až všechno skončí a on jej propustí ze svých chapadel. Ovíjel se o něj jako liána, byl jako chobotnice, která prozkoumá všechna zákoutí.
Se zachrčením se do něj znovu udělal, chvíli tak setrvával a pak jej položil na zem. Z kapsy vytáhl kapesník a otřel si zakrvavený úd, který ihned schoval do svého prádla.

Tsubaki se třásl. Byl odporný sám sobě, že připustil… nechal toho parchanta, aby mu udělal...tohle. Cítil prsty, které z jeho tváře jemně odsouvaly zpocené vlasy, a nechápal, kde se v těch dotecích bere ta jemnost, když si ho právě teď surově vzal bez toho, aby… Polkl, tisknouc rty k sobě stejně tak jako oční víčka.
Nechtěl plakat, doopravdy nechtěl, ale bylo to silnější než on.
Cítil, jak jej kdosi otírá. Lehké a opatrné doteky na jeho zadečku otírající pomalu zasychající sperma a krev. Cosi chladivého co zklidňuje jeho konečník a pak opatrný polibek na tvář.

Nechápal se, ale křehkost, která nyní z chlapce vyzařovala… neovládl se a musel jej ošetřit. Podivný pocit, že tahle dušička si získala jeho zvrácenou duši. Sice si jej chtěl v blízké době vzít stejně tak surově jako před chvílí, ale…. Cítil to vzrušení, které mu tepalo v hlavě i mezi nohama, ale nyní ho chtěl jen opečovávat.
Po nezbytné očistě jej vzal do náruče a přikryl vlastním kabátem, aby jej donesl do svého auta.

V Danově domě v deset dopoledne
„Volal sem tvůj bývalý šéf od policie, dnes se tady zastaví detektivové. Mají nějaké otázky na děti a také na tebe, nějaké podezření ohledně toho parchanta, Chrise!“
„Myslel jsem, že zmizel z města! Osvobodili jej přece pro nedostatek důkazů anebo nějaký chybě… Co to má společnýho s námi?“
„Lily!“
„Ach, málem sem zapomněl. Ta zatracená skleróza.“
„Co Hyato?“
„Neozval se, ale…“
„Myslíš, že by mohl… tohle by přeci neudělal!“ Jessie si založila ruce na hrudi. „Od toho dne nepromluvila ani slovo. Byla to oblíbená hvězdička showbyznysu a měla nespočet fanoušků. Bylo to propíráno i v televizi. Zničilo jí to život a popularita…“
„Myslíš, že… kde by ale na něj kdo vzal kontakt. Není možné…“
„Ty přeci víš, že je hledá sám!“
„Máš pravdu, viděl jsem ty stránky, ale policie… Nemyslím, že by něco z toho tušili. Spíš… je to jen nějaká intuice, víš přeci, kolika lidem ten bastard ublížil. Zasloužil si to!“
„Co ty léky?“
„Výmluva!“
„Myslíš? Byl jsi přeci svědkem… ty pokusy…“
„Vláda to ukončila!“ zakončil veškerou diskusi odmítavým gestem. Už se o tom nehodlal bavit. „Kdo přijde?“
„Nancy a JJ.“
Promnul si oči a povzdechl si, aby se vzápětí více zády opřel do pojízdného křesla. „Dlouho jsem se s nimi neviděl, naposledy u výslechu ohledně bratra a pak…“
„Je mi to líto.“
„Ne tak jako mě, Jessie.“
„Myslíš?“ šeptla do ticha.
Nevěděl, jestli se to týká toho předchozího rozhovoru, ale něco mu říkalo, že musel něco přehlédnout, jen v tuto chvíli netušil, co a to jej užíralo.