Mal aimé 12 2/2

Znovu na základně Organizace
„Pane, Apollo...“
Naslouchal hlasu v telefonu a přikyvoval.
„Kdy se mám hlásit?“
Muž ležící vedle něj v posteli se protáhl a promnul si oči.
„Jistě.“ odvětil do telefonu a zavěsil.
Asistent plukovníka Darcyho konečně otevřel oči, vypadající jako zmatené štěně. Určitě by jej ani v nejmenším nenapadlo, že jeho akce nakonec dopadne úplně obráceně a tenhle mladík si jej omotá kolem prstu, ale bylo to... skvělé.
„Copak?“ Apollo pozvedl obočí. Chytil staršího za bradu a téměř surově ji stiskl mezi prsty. Muž jen sykl, ale nepromluvil. „Chtěl bys to?“ zasvítilo mu v očích a naklonil se k muži, aby jej do brady kousl. Přivřel oči a prohnul se. „Jakpak se ti líbí to vajíčko? Půjdeš s ním na breefing, a ne že by ses sám sebe dotkl, já to poznám.“
„Ano, pane,“ polkl a políbil jej poníženě na hřbet ruky.
„Jako malá kurvička.“ šeptl a silně stiskl jedno varle až muž tlumeně vykřikl. Zatahal za ně a prsty přejel po obvodu celého vzrušení staršího muže. Druhou rukou zamířil na jeho pevný zadek, sevřel jednu polokouli v dlani a stiskl. Po chvíli se obě dvě ruce usídlily na jeho kříži, prsty neomylně zamířily směrem dolů a setkaly se s tenkým koncem provázku. Lehce zatahal a muž sykl vzrušením.
Pousmál se na něj a z kapsy vytáhl kroužek. „Na záda!“

„Kde je zase ten poručík Zeiman!“
„Asi si přivedl domů nějakou děvku a tak mu...“
„Omluvám se pánové! Zaspal jsem.“
„Co sem říkal.“
„Plukovníku Darcy, pane!“
„Jak proběhlo potrestání toho desátníka, Tsubaki Taylora? Selhání se už znovu nebude tolerovat a pokud se nedostaví ke své jednotce budete disciplinárně potrestán vy, poručíku.“
„Bude si to pamatovat, pánové!“
Major Garnet se ušklíbl. Moc dobře si vybavoval pohled Zeimana, když mluvil o tom, že toho chlapce potrestá sám. Byl moc rád, že nebyl svědkem toho, co si pod tímto pojmem tohle zvrhlé prase představuje.
Plukovník Darcy se taktéž zašklebil a otřásl se jako kdyby na něj sáhla smrt. Rozhlédl se kolem sebe ale uviděl jen svého asistenta a tak jen zavrtěl hlavou a přerovnal si nervózně papíry na stole.
„Budete chtít ká...kávu?“ přeskočil mu hlas. Zrudl. Kousl se do rtu a přešlápl z nohy na nohu, tisknouc roztřesené nohy k sobě.
Zeiman se ušklíbl, vyhodil nohy na stůl a zhoupl se na židli. „Copak se děje s tvým asistentem? Není mu snad dobře? Anebo si ho málo vyšukal.“
„Pánové!“ vstal major z křesla a stiskl plukovníkovu asistentovi rameno, „uklidněte se, ano. Tomuhle mladíkovi není evidentně dobře.“ Téměř otcovsky mu položil ruce na ramena a zadíval se mu do zamlžených očí. Jeho zarudlé tváře mu dali jasnou představu o tom, co se s ním děje. „Bež si sednout a vydýchej to, ano.“ Asistent jen přikývl a polkl.
„Ten kluk je sladký. Jakto, že jsem si toho nevšiml dřív.“ pronesl hned, jakmile se za ním zavřely dveře. „Darcy, jakpak se to štěně jmenuje?“
„Craig Welburn, není to nikdo zajímavý, pane!“
„Měli bychom se vrátit k věci, pánové!“
„Akce Nemesis by se nám mohla vymknout z rukou pokud znovu neseženeme dostatek financí. Budeme hlavně potřebovat nějakého vědce, který by mohl... pokračovat v jeho práci.“
„Nemyslím si,“ vzal si slovo Garnet, „že existuje někdo tak nadaný jako on. Nerad to přiznávám, ale s jeho odchodem šance na úspěch velmi poklesla.“
„Jak se na to tváří Kardinál!“
„Co byste čekali, pánové?“
„A Vůdce? Tuší něco?“
„Ten kluk je jen další selhání, myslím si, že...“
„Nenech se vysmát, Zeimane. Když se zbavil kardinál vůdcova pobočníka tak sis myslel, že přišla tvoje chvíle, ale cos čekal? Byla to jeho sestra a ty...“
„Nenáviděl ji!“
„Kdyby věděl pravdu... zabil by tě sám a vlastníma rukama.“
„Každý z vás ho chtěl, jen jste na to neměli odvahu. Chyběly vám koule, jen já sem to nakonec vobsral. A to jen kvůli tomu, že mě načapali. Máte štěstí, že dokážu držet jazyk za zuby, jinak...“
„Vyhrožuješ nám?“
„Já?“ poručík se usmál. Postavil se a opřel se o stůl. „Myslím, že existuje dost lidí, kteří by mě ochotně naslouchali, to si pamatujte. Určitě znáte někoho kdo je dost vysoko. Dost lidí ste naštvali a šlápli jim na kuří oka, to nezapomínejte.“ dodal a zmizel ven.
„Myslíš že bychom měli...?“
„Darcy já ti říkal, že s ním budou problémy. Možná – Erínye...“
„Nemám tu skupinu rád.“
„To nikdo, ale...“ povzdechl si major Garnet, „nerad bych je povolával z východu, ale nemůžeme riskovat. Já nad tím přemýšlel už nějakou dobu a ty jeho zvrhlé praktiky a změny nálad. Jednou nás připraví o všechny vojáky. Kdo by šel do armády, kde se bude bát o svůj zadek!“
Darcy se rozesmál. Věděl, že to vůbec není k smíchu, ale ten výraz který měl major. „Omlouvám se, pane! Měl ste se vidět.“ otřel si uslzené oči a pak v plné vážnost pokračoval. „Slyšel jsem, že se našel Pete. Jak se vám to povedlo, pane?“
„Sleduju, víme!“
„V jakým pajzlu, pane?“
„Je vidět, že mě znáš, příteli.“ odvětil s úsměvěm. „Jak ti to jde s Friesem?“ obejmul jej téměř přátelsky kolem ramen a mrkl.
„Pořád stejně, ale jsem na dobrý cestě.“
„Hmm. Už jsem kontaktoval Hayata. Nebude trvat dlouho a dostanu se na kobylku i bratrům. Vždycky jsem věděl, že jsou nadějní, ale takhle dlouho se přede mnou skrývat. Nemůžu se dočkat až...“
„Už dopředu je lituju.“
„Jsou to moje děti, musím je za neposlušnost potrestat.“
„Jasně, ale prosím tě... ať to přežijí.“
Opět se ušklíbl. „To neměj strach, nemůžu si dovolit poškodit tak cenné zboží.“

Erínye (řecky Ερινύες, latinsky Furiae) jsou postavy řecké mytologie, bohyně pomsty a kletby, služebnice boha podsvětí Háda a jeho manželky Persefony. V římské mytologii jim odpovídají Furie.
Říká se jim také Lítice. Zrodily se prý z kapek krve Úrana, kterého Kronos zbavil moci a mužství. Podle jiných zdrojů však mohly být potomky Acherónta a bohyně Nyx. Považují se za síly starší než bo***é z Olympu, proto ani jejich nadvládě nepodléhaly. Měly své zákony, podle nich nelítostně stíhaly vraždy, zejména mezi členy rodiny, pokoj nedaly ani křivopřísežníkům. Trestaly a pronásledovaly viníky hlavně tam, kde selhalo uplatnění zákonů lidských. Provinilce bez slitování štvaly z místa na místo a nedaly jim ani vydechnout.
Vypadaly hrůzně – ohyzdný obličej, oči podlité krví, kolem nich kroutící se zmije. Místo prstů měly ostré drápy. Pobývaly v hrobech. Mívaly psí hlavu, opeřené tělo, netopýří křídla, v rukou kovem pobité metly nebo důtky a jejich oběti byly mučeny až k smrti.
Nejznámější obětí jejich pronásledování je Orestés, který zabil svou matku Klytaimnéstru. Erínye ho štvaly nelítostně, žádnou polehčující okolnost neuznávaly. Uklidnily se teprve po soudu, který nad Orestem vedla bohyně Athéna. Ta na Areopagu rozhodla o jeho osvobození. Erínyím slíbila i poskytla velké pocty, což je zklidnilo. V takovém rozpoložení se jim říkalo někdy Eumenidy (Laskavé či Blahovolné). I tak prý není radno nahlas vyslovovat jejich jméno.
Většinou bývají uvedeny tři:
Alléktó – bohyně nesmiřitelného hněvu
Tísifoné – mstitelka vražd
Megaira – závist
Jejich latinské jméno počeštěně zní Fúrie a zachovalo se dodnes pro vzteklé, hádavé ženy.

Ostrov na okraji válečné zóny – východ
Slunily se pod horkým dopoledním sluncem stejně jako každý den, když zaslechly zapípání zprávy. Alekttó, žena se zelenými vlasy, zívla a s úsměvem se otočila na své společnice, ležící vedle sebe a držící se za ruce. Obě měly stejně jako ona vysportovaná a samozřejmě nahá těla. Což si mohly, díky tomu, že byly na ostrově zcela samy, dovolit.
Modrovláska mrkla na platinově blonďatou dívku a obě se rozesmály. „Tisi, máme práci.“
„Meg, mohla bys mi namazat záda?“ houkla světlovláska v odpověď a otočila se na bříško, mírně odtáhla nohy od sebe a čekala. Žena s modrými vlasy vzala do ruky krém a vydatnou dávku vymáčkla do dlaně, aby vzápětí vmasírovala veškerý obsah do bronzově opálených zad. Samozřejmě nevynechala i oblý zadeček a nenechavými prstíky zamířila i mezi jeho půlky a prstíkem vjela do vlhkého tepla.
„Neblbni, Tisi! Za chvíli nám přiletí vrtulník.“ šeptla, ale nijak se nebránila dalším pohybům, které jí druhá žena nabízela. „Ach, ach,“ vyjekla, kousajíc se do rtu.
Během mžiku byla u ležící díky i zelenovláska a vrhla se hladově na její rty.
V jejich práci je nevyrušilo ani zvednutí větru, a ani následné přistání již avizovaného vrtulníku, jen pár set metrů od nich.
„Erínye mají konečně zase práci!“ vykřikla nadšeně, ihned poté, co se vzpamatovala z mnohonásobného orgasmu, který ji způsobily její dvě společnice svými nadanými ústy.
Vyskočily, smetly si z těl vlhký písek, vzaly si z vyhřátého písku ručníky a vyběhly směrem k vrtulníku. Muž sedící uvnitř kokpitu je suše pozdravil a ani se neotočil. Moc dobře tyhle tři ženy znal, vyzvedával je vždy předtím než byly povolány do akce.
Dříve patřily do skupiny jenž vykonávala práce, které si vyžadovaly speciální schopnosti. I přesto však z ní byly, právě kvůli své jedinečnosti, vyloučeny a nuceny pracovat jen spolu. Ne, že by jim to nějak vadilo, spíše naopak.
„Hurá!“ vykřikla Meg a bouřlivě Alektó objala, líbajíc ji na rty.
Tisi se jen usmívala. Stejně tak jako její společnice, i ona byla nadšená z toho, že jde do akce, ale dávala to najevo trochu jiným způsobem. „Jo, je to super!“
Alektó se vymanila s Megina objetí a vášnivě třetí ženu políbila, zajíždějíc svojí rukou na její záda. Mírnými tahy ji hladila a šeptala do úst něžná slova. Tisi byla jejich mazel, ale oproti tomu i nelítostný zabiják, který se vyžíval v precizním vraždění.
Za všech okolností energetická Meg si vybírala způsob zabíjení dle své momentální nálady. Neviděla nic na potocích krve, většinou to byla smrt rychlá a téměř bezbolestná.
Oproti svým dvěma kolegyním byla Alektó člověk flegmatický a většinou jí nic nerozhodilo, ale když se to stalo... byla jako vlak kterému selžou brzdy, Smetla vše kolem sebe a zabíjela bez milosti úplně každého, kdo se jí přimotal do cesty.

Hotelový pokoj – západ
Byly ve městě již dva dny, ale rozkaz se stále ještě nezměnil. Poslední zněl jasně: Vyčkat dalších pokynů.
Tisi si zašla na kosmetiku, naopak Meg se povalovala na pokoji a Alekttó vyrazila do blízkého baru na nějaký drink.
Když se převalila ze strany na stranu uslyšela podivný téměř neslyšný zvuk a to ji zcela probralo. Posadila se a rozhlédla kolem sebe, pak jí pohled padl na stolek, kde se nějakým zázrakem objevila SD karta do fotoaparátu.
Meg si pročísla modré vlasy, které si po příletu sestříhla nakrátko a pak si povzdechla. „Dny klidu evidentně skončily.“ Její zářící oči však prozradily, že se na nadcházející akci nesmírně těší.
Ze stolku vzala telefon a poslala hromadnou zprávu, aby se její společnice co nejdříve dostavily. Poté hodila nohy na stůl a zívla. „Krááása.“

Přeblikávaly jednotlivé fotky, jejich výrazy byly znechucené. Co si ten chlap dovolil vůči ostatním lidem bylo na blití, velebnosti. „Divím se, že na to nedoplatil dřív!“ odfrkla Alekttó.
Tisi s Meg ji objaly a líbly na tvář. Chápaly její znechucení, protože ho cítily také, ale ona v tom viděla cosi osobního. Ona sama totiž byla obětí právě takového prasete. Právě proto se dostala do jejich společenství. Trest zněl jasně a nebyla jiná možnost – buď tohle anebo doživotní vězení.
„Kdo?“
„Jasně, že já!“
„Na to zapomeň!“
Dívka se zelenými vlasy si sepnula vlasy do drdolu a rozhodně se postavila. „Půjdu já!“
Dvě zbývající přikývly. Pokud se rozhodla nemohl s ní hnout ani pár volů a to každá z nich věděla až moc dobře.

Dům poručíka Zeimana
Měl divné tušení, které ho nikdy nezklamalo a tak se připravil na nejhorší. Temné výrazy jenž měli shodně ve tváři major s plukovníkem nevěstily nikdy nic dobrého.
Myšku, kterou opětovně chytil do své pasti měl přichystanou ve sklepě a už se těšil jak si to s ní užije. V uších mu stále zněl ten sladký křik, když jej bičoval na holá záda. Cítil pnutí v rozkroku, kalhoty mu byly již notně těsné a tak natěšeně seběhl do sklepení.
Visel tam za ruce a po obličeji mu stékaly slzy. Viděl jak se napjal, když uslyšel skřípení dveří. Lehce pozvedl hlavu, snad v naději, že jej někdo přišel zachránit, ale pak ji zase sklopil.
„Copak princezničko? Nepřišel ten princ na kterýho čekáš, že? Ten si...“
„Sklapni!“
Několika kroky byl u něj a bolestivě sevřel chlapcovu bradu. „Zítra se musíš dostavit na vedení, princezno.“ líbnul jej do koutku úst a kolenem se dotkl jeho klína. „Pařád ses neudělal, co? Bolí to?“
Sykl, ale nepromluvil.
Surově sevřel Tsubakiho bolestivě pulsující vzrušení a kousl jej do krku. Prsty druhé ruky zatahal za skřipec připevněný k bradavkám až chlapec bolestivě vykřikl. Z očí se mu znovu spustil vodopád slz. „Prosím pusťte mě, já... nikdy... neřeknu.“
Dotek čehosi ledového na konečníku jej donutil skousnout rty k sobě. „Hodný chlapec.“ pohladil jej po tváři a snad i starostlivě se začal věnovat jeho zranění. Opatrně oddělával veškerá náčiní, úplně nakonec si nechával kroužek na chlapcově penisu. Sundal mu z rukou provazy a nechal jej dopadnout do své náruče.
Otočil se, odnášejíc jej do koupelny, kde se o něj postará.

Když se znovu probral, ležel na matraci v temné části sklepa, přivázaný ke skobě ve zdi. Kolem krku měl obojek a řetěz dostatečně dlouhý na to, aby si mohl zajít na toaletu v druhém rohu místnosti. Byl ale tak krátký, aby se nemohl dostat ke dveřím. V hlavě si přehrával větu, kterou mu řekl v té mučící časti sklepa a rozplakal se: „Zítra se musíš dostavit na vedení, princezno.“
A ani nemohl z hlavy dostat obraz toho starostlivého muže, kterým se stal, když dostal co chtěl. Možná by jej mohl i... mi... Rozhodně zavrtěl hlavou. Scestné myšlenky.
Sám se dotkl ve svém klíně a bolestivě sykl. „Ten bastard.“
Když se znovu dveře se zakřípáním otevřely, stál tam zase on. Ve tváři měl vzrušený výraz, což podtrhovaly jeho kalhoty, které se výmluvně nadouvaly. Přejel si po vzrušení rukou a rozepnul si zip od kalhot, aby jej vysvobodil ven. „Když pomůžeš ty mě...“ mrkl do chlapcova klína a pak ukázal na svůj penis.
Tsubaki byl v pokušení se na něj vrhnout a rozthat ho jako divoká šelma, ale věděl že proti němu nemá sebemenší šanci. Kousl se tedy do rtu a přikývl. Pootevřel rty a čekal.
Poručík Zeiman jej uchopil za ruku a položil si ji na vlastní pulzující vzrušení. „Začni!“ Tsu jej lehce roztřesenými prsty svíral u kořene a zmateně se díval do Zeimanovi tváře. „Sakra práce!“ sykl a tlakem ruky chlapce naváděl k další činnosti.
Ta jeho nezkušenost a opatrnost jej vzrušovala na neúprosnou míru. „Olízni ho!“
Tsubaki začal žilnatý úd lehce olizovat od kořene až po žalud na kterém se zaskvěla kapička touhy. Olízl ji a po chvíli váhání si zasunul do úst polovinu poručíkova penisu. Ten jen vydechl přebytečný vzduch a sevřel v dlani pramen světlých vlasů. Párkrát přirazil. Po chvíli se od něj odtáhl a vysunul svůj klacek z jeho pusy, aby jej s ním lehce popleskal po tváři. Uchopil penis u kořene a udeřil jej do tváře větší silou.
Ze zduřelého žaludu odstřikovala šťáva a jeho obličej byl po chvilce kompletně mokrý.
„Otevři pusinku,“ zachrčel. Jeho hlas zněl vzrušeně. Prsty přejel po prokrvených rtech, jak si je chlapec rozrušením kousal, a pak bříšky prstů přejel po Tsubakiho jazýčku. „Hodný chlapec.“ Sám si po něm přejel objímkou své vlastní ruky. Stačilo jen několik tahů a už stříkal.
Cukající péro se po chvíli uklidnilo, když se podíval dolů, uviděl Tsubakiho hlavu pokrytou směsí mrdky, slz a slin. Mléčné semeno mu stékalo na krk a za uši, vlasy měl slepené.
V očích slzičky, oči mu těkaly ze strany na stranu a kousal se do rtu.
„Bolí to hodně?“
Tsubaki přikývl a pokusil se otřít si obličej, ale zachycení ze strany poručíka mu v tom zabránilo. „Prosím, já bych chtěl... bolí to...“ šeptal, záměrně se vyhýbajíc pohledu do očí svého věznitele. Nikdy by si nepřiznal, že jej tohle chování vzrušuje a že moc chce, aby... „Udělejte mě, prosím.“
V očích mu zajiskřilo. „Přece jen sem ho zkrotil.“