Mal aimé 13

13.

V Danově domě
Již před několika hodinami z jeho domu odešly policistky, s kterými jej pojilo dávné pouto a právě to jej donutilo, aby se nechal unášet vzpomínkami.
Dan se znovu posadil do křesla.
Přemýšlel o tom, co se dnes stalo a myšlenky se mu zatoulaly do minulosti. Do dnů, kdy byl jeho svět ještě mírumilovným místem, kde existovala láska. Do dnů, kdy tu pro něj byli jeho rodiče a strýček kterého tak moc miloval. Skoro téměř tak jako svoji matku.

Před xxx lety
„Máš nádherného syna, sestro. Je mu tak podobný...“
Žena se zlomyslně pousmála a otočila se zády ke kolíbce, ve které spokojeně oddechoval její novorozený syn a založila ruce na hrudi. „Snad sis nemyslel, že by mohl milovat Tebe!“
O pár let mladší muž, než ona, se kousl do rtu a vehementně zamrkal, aby zahnal slzy. „Vždy si mi brala to co jsem miloval, ale...“
„Jsi bláhový. Bylo to jen chvilkové poblouznění smyslů. Ty si...“
„To už stačí,“ mávl rukou. Tlaková vlna vyvolaná tímto pohybem smetla vše co mu stálo v cestě. Otočila se na něj v očích blesky. Pozvedla obočí a sjela jej pohrdlivým pohledem. On se znovu kousl do rtu a...
„Primo. Lásko! Tak tady jste! Hledal jsem vás... Co se tady stalo?“ žbleptal jako malé dítě. Bylo to k smíchu, ale právě proto jej lidé milovali. „Ach, asi jsem vás vyrušil, omlouvám se,...“ uklonil se, „Vůdče!“
…
…
…
Dva roky poté
Dítě batolící se přímo k němu, bezelstný a bezzubý úsměv. Primo se pousmál také a zvedl jej ze země vinoucí si jeho tvář ke své. „Tak sladký!“
„Chi, chň...“ žbleptalo dítě, a drobnýma ručkama jej matlalo po tváři. „Mnnň... papapa.“
Přímo za zády se ozval veselý smích. „Dan tě zbožňuje, si jeho oblíbený strýček.“
„Jiného nemá,“ šeptl a zrudl.
„Je ti něco? Nejsi nemocný, nemáš horečku?“ přiskočil k němu jeho švagr a v dlaních sevřel tvář svého Vůdce. Ve tváři stále úsměv, ale tentokrát i starostlivost, obavy o zdraví svého pána. „Měl bych zavolat...“
„Na!“ okřikl ho a vnutil mu zpět jeho syna. „Nenávidím děti!“
…
…
…
Pět let po Danově narození
Jejich vláda se stávala den o dne méně stabilnější. V nejbližším kruhu hrozily vzpoury a bylo nutné jednat. Vůdce byl však stále ještě dítětem jenž o vládě nemělo sebemenší potuchy.
Čehož využil jeho otec, jenž byl předchozí vládou zbavem funkce a jmenoval se kardinálem – šedou eminencí, která tuhle verbež zahnala zpět do temných zákoutí města.
Pod pokličkou však bublalo něco o poznání většího. Válka s východem byla na spadnutí.
…
…
…
Po osmi letech války
Zbývalo jediné, povolat ty, jenž byli jediněční.
„To snad nemyslíte vážně!“
„Otče!“ vykřikla když zaslechla slova jenž vypustil z úst. „Nenechám jej odejít samotného!“
„Jsi moje dcera a tak...!“
Nenechala jej domluvit a vrhla se ke svému muži. „Jsem milující manželka a matka a za žádnou cenu svého muže neopustím, i kdybych měla zemřít!“
„Co tvůj syn!“
„Má tebe a strýčka, který...“
„Nenávidí ho!“ šeptl Danův otec a sklopil hlavu.
Žena se téměř bláznivě rozesmála, „To jsi tak bláhový! Nikdy by se nestalo, že by nenáviděl cokoli co vzešlo z tebe. Miloval tě a stále miluje, copak si slepý!“
„Je jen zmatený!“
„Tys zapomněl, co se stalo před třinácti lety?“
„Nechápu?“
„Otče?“ tentokrát se rozčíleně otočila na svého otce. „Cos...“
Kardinál mávl rukou. „Chcete tedy odejít do centra dění spolu? Namám žádné právo vám v tom bránit. Vybrali jste si svoji cestu a já jen lituji toho...“
…
…
…
„Tys je nechal... odejít...“ zhroutil se k zemi ihned poté co se dozvěděl, že odletěli. „Nemohl jsem... rozloučit se a poprosit je... o odpuštění, za to co jsem udělal!“
„Co se stalo?“
Mladík se kousl do rtu. „Jde o to sérum!“
„Jak...“
Víc z něj nedostal. Hystericky se rozbrečel a nikdo z něj několik dní nedostal ani slovo.
…
…
…
Dva měsíce před koncem války
„Ten chlapec je divný.“
„Ano, od té doby co jeho rodiče zmizeli nesnědl ani sousto. Kdyby se to dozvěděl...“
Dan se postavil a rozběhl se k oknu, aby pohledem vyhledal svého strýce. Muž vypadal pohuble a jeho sinalá tvář značila že je ve velmi špatném stavu. Jeho psychická a i fyzická síla byla na hranici kolapsu. Chlapec se pousmál a rychle seběhl schody. Zastavil se před strýcem, natahující k němu ruku.
Ani pohled jenž mu věnoval jej nemohl zastavit v tom, aby jej objal a pak se to stalo!
Velká záře vycházející z obou těl a nakonec... na zemi leželo jen jedno tělo, které se po chvíli zvedlo a zmateně se rozhlédlo kolem sebe. „Danééé!“ vykřikl a zhroutil se na kolena v dlaních svírajíc chuchvalce trávy.
Brečel krvavé slzy, které při kontaktu se zemí zasyčely. Všude kam slzy dopadly, již pak nikdy nerostla žádná tráva. Křičel tak dlouho až mu selhaly hlasivky a schouleného v klubíčku jej našel jeho otec.
„Co se stalo?“
„Dan, kde je Dan?“



Poslední co si pamatoval ze života tam nahoře, na zámku, byl ten den, kdy se s ním loučily jeho rodiče a pak, pak bylo vše v mlze. Nepamatoval si jak se dostal do slamu, ani jak přežil nadcházejících několik let.
Byly to jen útržky, které se pokoušel dát dohromady.
Pomalu dávaly celkový obraz, stejně jako puzzle, jen s tím rozdílem, že nevěděl jak má nakonec vypadat. A to na tom možná bylo nakonec to nejlepší.
A pak potkal ji... Jessie, řekla mu že znala jeho otce a že jí zachránil život. O jeho matce nevěděla vůbec nic.

Tajná základna
Apollo vlastně nikdy ani pořádně nechápal důvod, proč jej tak moc zbožňoval. Možná za to mohla ta aura hrdiny jenž mu sliboval záchranu z toho pekla. Nebo za to mohly ty oči, kterým nešlo než věřit. Oči, které nikdy nezradí.
Přece jen... nesplnily slib, i když...
Zavrtěl hlavou nad svou naivitou. To ta žena! V hlavě se mu přehrávala situace, která se stala poté co odešel a nechal jej tam. Na ty myšlenky které měl, a kterých se hrozil. Představoval si co jej čeká až... se vrátí... Co se bude dít, až bude ve světě, kde lidský život měl nějakou cenu. Cenu jenž nebyla... být něco víc, než jen spotřební zboží.
Pak pochopil, příliš pozdě, jak byl naivní. Co zmůže jeden člověk, byť s takovou silou, proti systému. Systému, který ovládal celý svět.
Přišla a prohlížena si jej jako kus zboží. V očích tak chladný pohled, jenž mrazil. Mnul si ramena a vzhlížel k ní jako zvíře chycené do pasti. Oběť která nemá kam utéct. A pak přes její tvář přelétl úsměv. „Nevrátí se!“ z jejích úst to znělo jako ortel smrti. Chtěl něco říct, ale uvnitř věděl, že má pravdu. ON nemá žádný důvod aby se pro něj vracel. Proč by obětoval život pro někoho jako on, když někde tam ve světě měl vlastní rodinu, ale přeci jen mu CHTĚL věřit. „Vrátí,“ šeptal. A ona se jen smála, neděla nic jen jiného, jen se smála.
Poté založila ruce na hrudi, povýšeně na něj shlížela. V očích nenávist. „Nikdy se nevrátí, ne pro takovou špínu jako jsi TY! Nemůže protože jsem tady já. Co by mu mohl dát někdo bez budoucnosti jako jsi ty! Já mu dala všechno, lásku a syna. Mě se nemůže vzdát a ani nesmí... jediné co ho ode mě může dostat je smrt... jeho smrt.“
I teď jej zachvátila zuřivost jen si na to vzpomněl.
Stejně jako tenkrát.
Ne, neměl co ztratit.
Odrazila jej tak lehce a smála se jeho zmatenosti. „Jsi nic!“
Poté mávla rukou, jeho tělo se náhle ocitlo v ohni, nebyly vidět žádné plameny, nic, ale bylo to spalující. Křičel a z očí mu tekly slzy a ona se znovu jen smála. I jí z očí tekly slzy, ale smíchu.
„Já...“ šeptal, „...já nedovolím... vám.... Chci,...“ natahoval ruce, dech se mu zkrátil a pohled zamlžil. Slyšel jen ten její smích a pak ticho.
Natahoval ruce před sebe stejně jako tenkrát, v očích slzy. Jen s tím rozdílem, že když tentokrát oči otevřel viděl jeho. Byla to jen bláhová myšlenka. Přesto i v ten okamžik věřil v jeho návrat.
Pár dní na to, když se probudil na lodi, v nákladním prostoru směřujícím k pevnině, stále věřil.
Kapitán mu řekl, že jej koupil za pár peněz od vlivné ženy. Apollo věděl, že pro něj není záchrany. Jediné co netušil bylo proč, jaký důvod měla k tomu, že jej nezabila?
Po týdnu si jej koupil jako sluhu jeho nynější pán a ten mu řekl celou pravdu.
Několik dní plakal a pak si slíbil, že se pomstí. Udělá vše pro to, aby našel vraha člověka, kterému svěřil svůj život.
Od toho dne obětoval i svoji vlastní důstojnost na které si tak zakládal.
Nechat se sebou manipulovat, aby dosáhl svého cíle – pomsty s velkým P.

„Nemáte o něm nějaké informace, pane?“
Ve sluchátku je nějakou dobu ticho a tak si telefon přiloží k uchu a zajistí ramenem, aby našel v počítači pár informací. Poté v telefonu cvakne...
„Co teď? Možná e-mail?“
Chvíli hledá a pak se přihlásí do schránky. Je tam jen jedna dost objemná zpráva a pak fotka asi šestnáctiletého hošíka s obojkem na krku a k tomu popis – Spojka, dostaví se zítra večer na smluvené místo! Hyato!
Povzdechne si. Další jeho hračka. Jeho pán opravdu udělá cokoli pro to, aby získal po čem jeho srdce touží. Má on vůbec srdce? Zamyslí se, vlastním myšlenkám se směje. Jako kdyby na tom záleželo.
Složka obsahuje tajnou zprávu o tom, že se do země vrátili Erínye – že by za pomstou? Poté několik zpráv z minulé schůze, figuruje tam jméno které nezná, ale podvědomě se mu zdá, že by ho znát měl a pak se v jeho mysli mihne vzpomínka na Jamese. Jednoho z bývalých členů jednotky ke kterým kdysi patřily i ty tři ženy, nyní známé jako Erínye. Byl to hajzl vyžívající si v bolesti ostatních a právě on se zmínil o dávném příteli, měl stejné jméno jako nynější hračka poručíka Zeimana, Tsubaki Taylor.
Viděl jeho výraz v očích tak jasně, jako kdyby to bylo před chvíli, i když ten okamžik dělilo pět let. Lesk v očích a snad... vášeň. Zasmál se. Miloval, když mohl někomu ublížit. Co vlastně cítil k tomu chlapci?
Pamatoval si jeho úsměv, když zabíjel svoji vlastní rodinu. Jazyk olizující si ty jeho tenké kruté rty, spokojený úsměv. Byla v tom doopravdy jen pomsta za to co mu udělali vlastní rodiče? Doopravdy je nenáviděl tak, aby je dokázal zabít, zavraždit bez slitování? Darovali mu život... měli přeci právo s ním naložit jakkoli... neměl přeci důvod je nenávidět... ale co může říct on sám, když své rodiče nikdy nepoznal. Pro Jamese to nejspíš byla z jejich strany zrada, miloval je, věřil jim a oni jej prodali... Možná by jej měl chápat, ale přesto... nerozuměl. K němu se nikdy nechovali jako k člověku... jen on...
Když se ptal na důvod.
Jen se usmál a řekl: „Tomu bys nerozumněl, já je miloval a oni mě zradili.“
Měl pravdu, nechápal to. Pár dní na to jej uviděl a James... plakal a trhal si vlasy. Pohřbil je sám vlastníma rukama stejně jako svého bratra týden předtím. Možná to, jeho smrt, byla důvod proč jim nedokázal odpustit. Měl pravdu, jako vždy, nerozumněl tomu a nikdy neporozumí. Ne v tomhle životě.

Bar v centru města
Potřeboval se odreagovat. Bylo skvělé mít doma někoho kdo pro něj udělá cokoli, ale občas... miloval slzy v jejich očích. Křičeli a bránili se i když věděli, že nemají proti němu sebemenší šanci. Mohli si přeci za to sami, snažit se jej svést a pak dělat že to byla jen hra. Museli se poučit, že není moudré dráždit kobru bosou nohou. Had je uštkne, vždy!
A pak ji uviděl. Stála u baru a bezradnost z ní přímo vyzařovala. Nervozně si projížděla své zelené vlasy rukou a kousala se do rtu, což jej vždy vzrušovalo. Představoval si, že právě slízává z těch hříšních rtů jeho semeno, ztvrdl.
Pevným a neomylným krokem si to zamířil přímo k ní. Postavil se kousek od ní u baru a mávl na barmana. „Jednu skleničku pro dámu!“
„Děkuji,“ šeptla směrem k němu a přisedla si na židličku napravo od něj, aby měla výhled po celém baru. „Já... jsem zde na návštěvě za přítelkyní. Říkala, že přijde, ale nikde...“
S nepatrným úsměvem ji přerušil: „Budu vám prozatím dělat společnost.“
…
...
Po zazvonění mobilu se na něj omluvně usmála. Vypili již dost skleniček. Trochu se jí zamotali nohy, spadla by kdyby ji nezachytil. „Omlouvám se. Musím...“ Opět jen jeho úsměv a pohlazení po tváři.
…
„Něco jí do toho vlezlo,“ odpověděla mu s úsměvem na jeho otázku. „Co se stalo?“
„Co se takhle projít?“
„Ráda.“
Kráčela za ním a tak si nemohl všimnout postranního pohledu, jenž se setkal s ostřížím zrakem platinové blondýnky, která je celou dobu bedlivě pozorovala.
Past sklapla.

Nahá ležela v jeho posteli přivázána oběma rukama k čelu postele, jen nohy měla volné, v ústech roubík. Její oči se na něj dívaly jako oči štvané laně, v jednom koutku slza. Nehýbala se, jen ležela. „Jsi krásná!“ šeptal, když laskal její tělo. Vzepjala se, i proti své vůli, do oblouku, když do ní pronikl.
Hladil její ňadra, jemně ji hryzajíc do levé bradavky zatímco pravou mnul mezi prsty. Vzdychala i přes látku, kterou prosakovaly její sliny. Na nohou měla punčochy s podvazky, prsty zatínajíc do prostěradla, v okamžiku orgasmu. Ohebná jako gymnastka.
Uvolnil jednu její ruku ze sevření provazu a otočil jí na břicho, v dlaních držíc její boky. Jednou rukou ji stále přidržoval zatímco druhou sevřel její volnou ruku jako ve svěráku a přiložil ji společně na její záda. Její zadeček se vyzývavě...
Polkl.
Volnou rukou zašátral v nočním stolku a vytáhl lubrikační gel. Prozatím ji nechtěl natrhnout. Uchechtl se nad vlastními myšlenkami. Cítil její ztuhnutí, když se špičkou prstu dotknul jejího análního otvoru a lehce po něm přejel bříškem prstů smočeném v gelu. Sykla i přes roubík, když do ní pronikl jedním článkem prstu. Několikrát s ním zahýbal a pak přidal druhý.
Samou nedočkavostí se třásl, když prsty vyměnil za své vlastní vzrušení. Miloval tu těsnost kterou mu úzké svaly zadečku umožňovaly.
Párkrát přirazil. S výkřikem se udělalal přímo do ní, vykřikujíc jméno chlapce, který na něj čekal ve sklepě. „Tsu-ba-ki!“
Zmoženě se svalil vedle dívky a oddechoval. Sundala si roubík a otočila se na bok. Chvíli pozorovala jeho profil a pak se zeptala: „Kdo je Tsubaki?“
Nepodíval se na ni, jen šeptl: „Nikdo.“ vzal ze země ručník a hodil ji na ni. Počkal až se utře, než pokračoval dál v hovoru. „Vypadni, jestli nechceš...“ dál se nedostal. Vyskočila na něj, stiskla jej mezi stehny a vyzívavě se na něj usmála, než promluvila. „....co mě uděláš?“
„Ty jsi Alekttó.“
„Jak to víš?“ se zájmem sledovala jeho tvář. Čekala na jakoukoli jeho reakci jenž by jí dala důvod k tomu jej zabít, ale právě teď, po tom úžasným sexu, na to neměla náladu.
„Nejsem idiot!“
Pozvednutí jejího obočí jej spíše rozesmálo.
„Až takovej idiot, spíš bych řekl. Přiznávám, že mi to prvně imponovalo, ale... slyšel jsem ten hovor. Tvoje společnice nemohla mít bohužel oči všude.“
„Co se jí stalo?“ zeptala se s obavami.
Usmál se zákeřným způsobem. „Určitě si to taky užila!“
„Co?“ nyní z důrazem na ten otazník.
„Chlapci si s ní jen trochu užili. Řekl sem jim, že na to mají tak... hodinu?“
„Tomu nevěřím!“
„Má platinovou barvu vlasů?“ Dívka nad ním jen přikývla a tak pokračoval. „Mohla bys jí zavolat. Myslím, že... mám tak dvacet minut než se sem dostane a pak...“
„Jak moc máš rád svůj život?“ vykřikla tisknoucí mu k hrdlu nůž, který před chvílí vytáhla z kabelky.
Ušklíbl se. „Asi víc než ty!“
„Hraješ si...“ chtěla doříct, ale jeho síla ji odhodila na druhou stranu pokoje. „Jak...“ zachrčela, když popadla dech po nárazu do zdi.
Stále měl ve tváři úsměv. Povzdechl si a promasíroval si levé rameno. „Kde je ta třetí!“
Alekttó si otřela krev z tváře a nechápavě pohlédla na svoji dlaň. „Co jsi zač! Říkali, že nemáš žádné schopnosti, tak jak...!“
„Neměl, ale pokusy... proč je nevyužít. Je to sice dočasné a vysoce návykové, ale vděčím mu za to, kde právě teď jsem, na to se nezapomíná.“
„Kde je!“
„Myslíš doktor!“ Když přikývla, rozesmál se a opřel se rukama o stehna. „Nemám důvod ti to říkat. A hlavně, mám na práci něco důležitějšího. Vypadni... nechceš přeci umřít, nebo ano? Pokud jo, rád ti poskytnu smrt, ale... bude to plýtvání.“
Sklopila hlavu, obezřetně se kolem sebe rozhlédla sbírajíc své šaty. „Vrátíme se,“ řekla než za sebou zavřela dveře a byla pryč.
„Já vím!“ odvětil do větru. Vzal ze země kalhoty, pravou ruku tisknoucí k boku. Možná si toho nevšimla, ale zranila jej v tu chvíli když ji odhodil na zeď. Byla to sice povrchová rána, ale hodně krvácela a nehojila se i když byly jeho regenerační schopnosti na vysoké úrovni, ostří dýky totiž bylo napuštěno smrtelně jedovatým jedem.
Zhluboka dýchal, zastavujíc se na každém schodu. Pot mu stékal po těle a rána bolela jako čert, krev prosakovala skrz třičko, které si na ni přiložil. „k***a práce!“
„Krvácíš!“ Bylo první co Tsubaki řekl, když jej uviděl.
„Na to ser, princezničko! Vezmi si ten klíč z mý kapsy.... k***a!“ vykřikl a podlomily se mu nohy. Pohled se mu lehce zamlžil. Odstrčil od sebe ruku, kterou mu chlapec nabízel a skousl si rty aby nevykřikl bolestí. „k***a, k***a!“
„Kdo ti to udělal?“ šeptal a z očí mu tekly vodopády slz.
Kdyby Zeiman mohl tak by je objal a líbal na jeho vhké tváře, ale pak.... „Už jsem řekl! Ser na to! Vezmi si všechny prachy co mám v trezoru a vypadni. Ještě nevědí, že jsi tady!“
„ale já nemůžu...“
„Zapomněl si co jsem ti udělal!“ teď už řval, nechtěl, aby jej zabili také. Ne potom, co udělal, aby jej ochránil. „Jdi, prostě vypadni a zapomeň na všechno. Můžeš použít...“ opět se zhluboka nadechl přitiskl triko ještě těsněji k tělu. Věděl, že tady zhebne, ale jeho nemohl vzít s sebou.
„Nemůžu.“
„Musíš žít! Ty peníze a pasy ti dopřejí dobrý život. Nesmíš o sobě dát nikomu vědět a hlavně... James, zapomeň na něj a začni znovu. Nejlepší bude když se vydáš na východ. Nikdo tě tam hledat nebude.“
Doopravdy jej nechtěl opustit. Sám sebe nechápal, ale tím co udělal jej k sobě připoutal a teď... on si prostě chce umřít a nechat jej na tomhle zkurveným světě samotnýho. Ne, tohle mu nemůže odpustit. „Nenávidím tě, nenávidim,“ šeptal, když se zbavoval provazů. Plakal a pořád šeptal jen to jedno jediné slovo.
„Já vím!“ odpověděl, ale to už se za chlapcem zavíraly dveře.
Než klaply, uslyšel něco v co nevěřil celý svůj život. Vyznání lásky z úst člověka kterému tak moc ublížil.