Mal aimé 14

14.


V kanceláři Friese
Informace z vedení zněly jasně, nezasahovat do akce - Zeiman, ale... z neurčitého důvodu měl strach. Tajné kódy které unikly skrz zabezpečí u něj vyvolávaly otázky. A nakonec jméno, které ten den neslyšel poprvé – Tsubaki Taylor. Jméno chlapce, který spadal pod poručíka Zeimana a ten lascivní pohled jenž chlapci věnoval. Zamrazilo jej v páteři a otřásl se chladem.
Hodil na sebe kabát a vyrazil směrem k domu Zeimana. Musí s ním mluvit! Ze stolku sebral klíčky od porshe a seběhl do garáží.
Skočil do auta, nastartoval, zařadil a jako blesk zmizel v okamžiku z podzemních garáží. Kašlal na předpisy, po městě jel stovkou, když si ve zpětném zrcátku všimnul auta zaparkovaného nedaleko poručíkova domu, na nejvyšším kopci ve městě.
Zabrzdil několik metrů od rudého ferrari, které se tu perfektně vyjímalo, a vystoupil. Všechno to vypadalo podezřele a proto vytáhl zbraň, odjistil ji a začal pomalu přistupovat k zadním dveřím auta. Snažil se nedělat hluk, ale jakmile stanul u dveří poznal jednu podstatnou věc, mohl i křičet, mladík uvnitř by jej stejně nevnímal.
Na sedadle řidiče seděl Tsubaki Taylor, nebo si alespoň myslel, že je to on.
Nechtěl jej vyděsit ještě více než byl, ale musel rychle jednat.
„Tsubaki,“ zašeptal tiše, aby chlapce nevylekal. Ten však sebou při zvuku svého jména cukl a v očekávaní se podíval do Friesovi tváře. Jeho oči, když jej poznal, ztratily lesk, sklopil hlavu. „Jsi v pořádku, Tsubaki?“
Chlapec jen vrtěl hlavou a cosi si pro sebe šeptal.
Fries si povzdechl a otevřel dveře spolujezdce, chvíli čekal a když se nic nedělo, a nastoupil. Několik vteřin seděl vedle Tsubakiho než promluvil. „Mám tě někam vzít?“
Odpovědí bylo jen ticho.
„Potřebuješ doktora, jsi zraněný?“
„Já...“ špitl, „...on potřebuje...“ opět se rozplakal, otřásal se vzlyky, v třesoucí se ruce, kterou tisknul u hrudi, držel flashdisk.
„Pojď,“ natáhl k chlapci ruku, „znám někoho, kdo ti pomůže!“
„Nemůžu... nevěřím...“
Starší muž si povzdychl a dlaní se dotkl chlapcova čela. Pohled z jeho očí a pak... Tsubaki oči zavřel a zhrutil se do Friesovi náruče. „Chudáček.“
Doufám, že ho nepřivedeš ke mně! Opět se mu do hlavy dostal hlas Patrika.
„Zapomeň. Dan se o něj postará!“
A to ho tam zavedeš ty?
„Ne, Jessie!“
Ty ji znáš?
„To já ji o něm řekl!“
Tak to je pecka.

Hotelový pokoj – patnácté patro
Telefonát kolem půlnoci doopravdy nečekal. „Sakra, práce,“ zahuhňal v duchu, když se podíval na budík stojící na nočním stolku. Odhrnul přikrývku a posadil se na posteli, chvíli si protíral oči a pak zívl. Podíval se na levou půlku postele a povzdychl. V koutku, stulený do klubíčka spal Hayto. Chvilkami se třásl a cukal s sebou, prožíval svoji noční můru jenž se každou noc opakovala.
Nyní věděl, že neusne a tak chlapce přikryl bez toho, aby jej vzbudil a vyrazil do obyváku, aby toho otravného telefonujícího pořádně seřval.
„No, hoří snad!“ zařval dost hlasitě, až se sám lekl. „Hmm..., proč bych to měl dělat?“ chvíli poslouchal muže na druhé straně telefonu a pak si odfrkl. „Je tedy v pořádku? Sakra, vzpamatuj se...“
Po položení sluchátka si položil hlavu do dlaní a vzdychl. „Tomu nikdy neuteču!“
…
…
…
„Proč si ho přivedl sem?“
„Seš jedinej doktor kterýho znám a ten kluk... je zraněný a.... Ten idiot mu dal co proto a pak...“
„U sebe ho nenechám!“
„Neměj strach. Tohle bych mu neudělal!“
„Seš vtipnej! Jak je na tom Zeiman?“
Muž, který v náruči držel drobnějšího chlapce, jej během hovoru položil na lůžko, se rozesmál. „Jako by mě to zajímalo, ale ten kluk... Tsubaki.... Udělal mu tolik špatného a on... má o něj strach.“
„Není to nic divnýho – Stockholmský syndrom.“
Fries se uchechtl. „Osobní... zkušenost?“
Doktor jen zavrtěl hlavou a dal se do práce.

Popíjel z další skleničky, když se chlapec konečně probral.
Ležel na boku a jeho dech se zrychlil, než otevřel oči a na něj se dívaly ty nejkrásnější oči jaké kdy viděl.
Nikdy by jej nenapadlo, že pohled takových očí dokáže rozehřát jeho srdce. Jediný kdo to kdy dokázal byl jeho bratr. Byli si tak nepřirozeně podobní a přitom byl každý jiný.
Nejspíše za to mohl ten program který je stvořil.
„Kdo jste?“ šeptl vystrašeným hlasem v ruce svírajíc přikrývku. Zmateně mrkal a rozhlížel se kolem sebe než se mu opět pohled ustálil na muži před sebou. „Kde je kapitán Freis?“
„Támhle,“ mávl rukou, ve které měl stále skleničku s alkoholem, pár kapek vystříklo ven, směrem ke křeslu stojícím v temném rohu místnosti. „Zákrok neprobíhal dle plánu, trochu se to protáhlo.“
„Zákrok?“ zeptal se nechápavě, roztomile krčíc nosík jako králíček.
Doktor se postavil a natáhl ruku.
Tsubaki ucuknul, posadil se a znovu přitáhl přikrývku těsně k tělu. „Nesahej na mě!“ vykřikl tak silně až sám sebe překvapil. „Oml-,“ odmítavé mávnutí ruky jej přerušilo.
Upil další doušek a zašklebil se než polkl. Chuť na alkohol ho přešla. I ta reakce... úplně stejní. „Slyšel jsi někdy o chlapci se jménem Liam?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou a chvíli přemýšlel, „měl bych ho znát, pane?“
„A co mě, mě znáš?“ odpověď na tuhle otázku jej zajímala snad ještě více než na tu předchozí. Vzpomínky jim přeci vymazal sám... tak by neměli...
Chlapec se kousal do rtu, snažil si vzpomenout kde tuhle tvář viděl, ale vše bylo jako kdyby v mlze. „Já... já nevím, ale myslím, že... měl bych vás znát. Určitě jsem...“
„O co se snažíš?“ přerušil jejich rozhovor očividně naštvaný hlas. „Operace se povedla a my jdeme,“ mávl směrem k Tsubakimu. Počkal až se chlapec postaví a obleče si kabát, který mu Fries nabízel.
„Platbu pošli na můj účet!“ křikl za nimi ještě doktor, ale to už byli pryč. „Nepoučitelnej idiot!“

Na policejní stanic, devět večer
Protáhla se a zívla.
Nancy po ní s úsměvem mrkla a přiskočila k ní. „Měla bych jí na oslavu něco koupit, co?“
„Proč si o ní Naillovi neřekla?“
„Nemám k tomu důvod. Neodopověděla jsi...“
JJ se zamračila. „Jaké máš s mým bratrem záměry?“
„Najednou je to bratr?“
„Víš, že je tvoje sestra velmi přitažlivá?“
„Cože?“
„Konečně mám tvoji pozornost.“
„Cos myslela tím, že... Fran je dítě!“
„Už dávno ne. Nemůžeš ji před světem skrývat pořád!“
Mladší žena zavrtěla hlavou. „Chodí do školy, studuje, já ji před nikým neskrývám... vybrala si to sama. Ty přeci víš co se před lety stalo. Nemůže to dostat z hlavy. Vyčítá si, že...“
„Zabila svoje rodiče a...“
„Nemohla za to!“ okřikla svoji přítelkyni naštvaně. „To ten bastard s ní manipuloval, použil ty zasraný léky, který zkoumal. Soud ji osvobodil...“
„To já vím, já tohle všechno vím, ale... Ona se tím trápí, potřebuje se nějak odreagovat a učením se spíš ničí... Je to mladá holka, měla by žít.“
„Líbí se ti, že!“
„To sem nepatří!“
„Od té doby co ses u nás ukázala, pořád o tobě mluví. Ptá se na to jak se známe, co máš ráda a... nepoužilas to na ni, že ne?“
„Za co mě máš! Myslela jsem...“
„Jsme přítelkyně, nejlepší. Jessico, beru tě jako starší sestru, ale... Neodpustím ti pokud jí ublížíš. Rozumíš mi!“
„Takže,... schvaluješ to?“
„Takhle bych to... neřekla, ale nemůžu jí v tom bránit. Je to její život, je plnoletá a jestli si myslí, že jsi pro ni ten pravý člověk pro život... Nechci říkat, že jsi její osudový poslední partner, ale...“
„Rozumím ti a děkuji, ale teď zpátky k případu.“