Marionette - Kapitola 11.

>Helois< *EPIC FAIL*
>Marionette< Nedramatizuj. Prostě to bylo naposledy. A nějak mi to nechybí…
>Helois< Kdo by se ti divil, když máš po ruce toho svého bojfrenda k zneužití čtyřiadvacet hodin denně. Tohle by ti záviděla většina žijících holek!
>Marionette< Však si nestěžuju!
>Helois< Vždyť říkám, že bys to mohl leda tak zkusit…
>Marionette< No, ale o tom až později. problém celé té situace byl v to, že…

Říká se, že napětí je někdy cítit ve vzduchu. O sexuálním to platí dvojnásob. Pokud by to byla pravda, museli by se Remyuu a Shimeji udusit.
Remyuu se opět nemohl celý den soustředit. Hibari a Madarame po sobě pokukovali, protože netušili, co se s jejich nejlepším kamarádem děje. Kanako si držel od těla div ne násadou koštěte, celý den se střídavě připitoměle uculoval a tvářil jako kdyby se po škole chystal jít na bungee-jumping bez lana.
Bylo to…. vyčerpávající. Velice vyčerpávající. Remyuu už třetí den po sobě pořádně nespal, vlasy měl rozcuchané, jako kdyby mu v nich přespala Darmošlapka, ale přesto… i když byl unavený, sršel jakousi skrývanou energií.
Když se na chodbě minul se Shimejim, nepozdravili se. Neměli to zapotřebí, za pár hodin se měli vidět znovu, takže…
…nastoupili do autobusu. Shimeji se posadil na své obvyklé sedadlo a nasadil si sluchátka. Málem vyletěl překvapením, když Remyuu klesl na sedadlo vedle něj. Shimeji se rychle rozhlédl, aby zjistil, co už věděl.
Autobus byl poloprázdný a Remyuu si tak mohl sednout na jinou z dvanácti volných sedaček. Ale on to přesto neudělal. Remyuu uhnul před Shimejiho překvapeným pohledem. Nehodlal to nijak vysvětlovat.
Navíc tentokrát se nedržel ne své polovině tak úzkostlivě jako minule. Shimeji na okamžik zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl.
„Kaedo?“
„Hm?“
Remyuu se koleny opřel o sedadlo před ním, takže na sedačce v podstatě ležel a zvedl k Shimejimu zářivě modré oči. Toho v ten okamžik napadlo, že by dal cokoliv, aby si tenhle pohled mohl nakreslit. Remyuu s rukama v kapsách, rozcuchanými vlasy zastrčenými za uchem s několika náušnicemi a trochu znuděným výrazem ve tváři.
„Tak mě napadlo… jak dlouho myslíš, že budu muset po festivalu ještě strávit v ateliéru, abych si to odpracoval?“ zeptal se pomalu. Autobus sebou trhl a rozjel se.
Shimeji se zarazil. Tohle ho vůbec nenapadlo. Jak dlouho s Remyuem vlastně ještě stráví? Týden? Dva? S Kuriri o tom pořádně nemluvili. Původně to bral tak, že čím rychleji to budou mít z krku, tím líp. Ale pak… si Remyua oblíbil a…
Pokrčil rameny. „Máš dát do pořádku ateliér a to už je v podstatě hotovo. No… technicky vzato bys mi měl pomoct trochu dohnat práce na přijímačky na univerzitu, ale nenapadá mě jak bys…“ Věta vyšuměla do ztracena, ale Shimeji na Remyua pořád koukal tím zamyšleným pohledem.
„Ehm,“ bylo jediné, na co se Remyuu vzmohl.
„I když…“ Zdálo se, že to I když patřilo k jakési myšlence jejíž jádro Remyuovi unikalo.
„Jedna z věcí, které mi ten tvůj pyromanský kousek zničil byl portrét. Původně jsem dělal ségru, ale ona má strašně blbý vlasy. Myslím na kreslení.“
Remyuovi začalo docházet, co po něm Shimeji chce. Zrudl. „Počkej, počkej, počkej! Já nejsem typ na portréty! Co takhle kdybys udělal Kamishiro? Vsadil bych se, že by souhlasila!“
Shimeji povytáhl obočí (jako obvykle jen jedno). „Víš, nemáš moc na výběr. Máš mi pomáhat takže…“
„Takže ne!“
V příštím okamžiku mu málem explodoval mozek, protože ho Shimeji chytil za bradu a naklonil se o několik centimetrů blíž, jako kdyby ho chtěl políbit. Naštěstí seděli v autobuse v předposlední řadě a všichni ostatní cestující byli před nimi, takže by si toho mohl všimnout jen někdo, kdo by se na svém sedadle otočil o sto osmdesát stupňů.
„Nemáš žádné právo to odmítnout, uvědomuješ si to, Remy-chan?“ usmál se. Nebyl to úsměv, který jste ze svého repertoáru vytahovali při focení na pasovou fotku. Spíš to byl ten úsměv, který má tváři psychopatický vrah okamžik předtím, než vám vrazí vidle, popřípadě jiný ostrý, se životem neslučitelný předmět, do břicha.
Remyuu nemohl popadnout dech. Bylo to jako pokoušet se nadechnout přes plnou pusu písku.
Ten Remy-chan ho přijde ještě draho, napadlo ho, načež ho Shimeji zase s úšklebkem pustil. Remyuu potřásl hlavou a odtáhl se od něj.
„Máš dost výrazné rysy, budeš se dobře kreslit,“ poznamenal ledabyle Shimeji. Remyuu si promnul bradu, jako kdyby si z ní chtěl otřít nějaké smítko. Ve skutečnosti se pokoušel si z kůže odstranit ten vypálený dotek Shimejiho prstů.
„To nevím, jestli brát jako kompliment,“ zahučel Remyuu nervózně a prohrábl si tmavé vlasy. Nesmí se červenat, nesmí se červenat, nesmí se červenat, nesmí se červenat…
Ale i přes tohle přesvědčování sebe sama byl rudý jako rajče. Shimeji se uchechtl, což nezní tak sexy, jak to ve skutečnosti vypadalo a otočil se k okénku. Remyuu se sesul na sedadle ještě níž a límec bundy si vytáhl až k nosu.
Remy-chan, jo?
když tak o tom přemýšlel… vlastně by mu ani nevadilo, kdyby mu tak někdo říkal. A obzvlášť ne, kdyby to byl Shimeji.

„Líbí se ti Watanabe-kun?“
Sayuri si vychutnávala ten roztomile dunící zvuk, jak si její mladší bratr dal zátylkem o digestoř nad sporákem. Odhodila si rudé vlasy přes rameno, odložila vidličku, opřela se loktem o stůl a přehodila si nohu přes nohu.
Shimeji seděl na bobku vedle sektorky a oběma rukama si svíral hlavu, přičemž si mumlal litanii nadávek v nejrůznějších jazycích. Zrzavé vlasy mu spadaly přes oči, takže jeho sestra nemohla vidět jeho výraz ve tváři.
Sayuri si povzdechla a počala si na prst natáčet pramen dlouhých vlasů. „Ale no tak, Shimeji, jsi průhledný jako sklo! Poznám, když jsi zamilovanej!“
„Ne! Počkej! Přestaň! Děláš závěry jen z toho, že s ním trávím čas?! Jestli jsi nezapomněla, musím! Kvůli tomu bastardkovi jsem přišel o půl věcí na přijímačky!“
„Které máš až za víc jako rok…“
„Nech toho! každopádně, přidělal mi zbytečně práce! Je arogantní, egocentrický, paličatý jako mezek a chová se jako kdyby mu patřil svět!“
Sayuri se usmála. „Možná je to přesně to, co potřebuješ!“
Shimeji se posadil ke kuchyňskému stolu naproti své sestře a položil před sebe misku s nudlovou polévkou. „Tohle mám chápat jak?“ zeptal se, v tmavě hnědých očích směsici obav a zvědavosti.
Sayuri si povzdechla a opřela si bradu o dlaň a na volné ruce začala vypočítávat. „Vezmi si to takhle. Všichni ti tvoji milovníci byli v každém smyslu submisivní. Mohl sis s nimi dělat, cos chtěl. Maximálně občas fňukli, když sis jim nevěnoval. Možná je na čase si najít někoho z… trochu jiného těsta!“
Shimeji si odhrnul vlasy z očí a nabral si nudle na lžíci. „To mi chceš nějak citelně říct: Začni si s grázlem, chci za švagra vyvrhela?“ zeptal se.
„Já nejsem ta, kdo se do toho grázla zamilovala,“ upozornila ho Sayuri.
„Já do něj nejsem zamilovaný, sakra!“ vyštěkl vztekle Shimeji a udeřil pěstí do stolu, až nádobí poskočilo. Na Sayuri to příliš velký dojem neudělalo. Svého o rok mladšího brášku měla přečteného jako všechny shounen-ai knížky, které byli k dostání.
„Tak co má znamenat ten tvůj pohled: Nejraději bych si tě odvlekl do nějakého temného kouta a přeřízl tě, který na něj pořád vrháš?“
Sayuri si chvíli počkala, než se Shimeji dodusí nudlemi. „C-cože?!“ vykuckal Shimeji, až mu do očí stouply slzy. Sayuri si ten okamžik vychutnávala. Vždycky snila, že se nějak zapojí do výběru partnera svého mladšího brášky. Záviděla Ritsuce, že mohla tak moc ovlivňovat vztah Homury a Nanamiho (ne, že ona by do něj taky jistou měrou nezasáhla, to zase ne) a tak teď v duchu poskakovala po pokoji a kvičela štěstím. Navenek ale zůstávala ledově klidná.
„Jakej pohled?“ vyrazil ze sebe Shimeji konečně zase artikulovanou řečí.
„No, však víš. Občas… fakt jen občas… takhle pokukuješ. Asi by se dalo říct, že je to takový… druhý level svlíkání očima.“
„Tvoje přirovnání mě dost děsí, ségra…“
„Pracuju na tom!“
„Mám z tebe strach…“
„To je úloha starších sester. A teď popravdě. Líbí se ti?“
Shimeji se na židli zaklonil a založil si ruce na hrudi. Zahleděl se do stropu a dovolil si luxus několika okamžiků k zamyšlení. „Hm, jak to říct…“ zamumlal.
„Vyber si. Buď jo nebo ne. Nic mezi tím není!“ upozornila ho Sayuri a vstala, aby uklidila nádobí do myčky. Shimeji si nabral lžíci nudlí a pomalu přežvykoval.
„Musím přiznat, že je hezkej a pokud ho zrovna nemám chuť zabít, docela spolu vycházíme. Ale víš, co je on zač? Měl víc holek, než většina mých spolužáků dohromady. Zrovna teď chodí s jednou naprostou slepicí.“ Pokrčil rameny a v jeho hlase bylo slyšet zklamání.
Sayuri si povzdechla a zabouchla myčku. „Myslíš, že je to problém?“
„Co? Přítelkyně? No, většina lidí, by řekla, že to jistý problém je!“
„Ale no tak. Viděl ses… vlastně neviděl… mezi vámi to jiskří, že byste mohli rozsvítit žárovku, bráško. A věř mi, že já to poznám, moji dva nejlepší kamarádi spolu chodí!“
Shimeji potřásl hlavou a zakroužil lžící ve stydnoucí polévce. Sayuri se zády opřela o linku a zkoumavě se na bratra zadívala. „Shimeji, věř mi!“
Shimeji jí chtěl věřit, ale prostě to nešlo. Kdyby mohlo Remyua změnit jenom to, že se mu líbil… potom by byla na kluky už polovina mužského obyvatelstva téhle planety. Ale on byl sukničkář a to nejvyššího formátu. Takový kluk se prostě… nepředělá jen tak ze dne na den!
Ale on už byl zvyklý. Několikrát se mu stalo, že se mu líbil heterosexuál a prostě to nějak přechodil. Jako chřipku.
Ano, chřipku. Buď se dala vyležet nebo přechodit. A Shimeji ji přecházel.

Remyua probudil zvonek. Nejdřív nereagoval a ležel zachumlaný do deky s chrnící kočkou u nohou, ale když se zvonek ozval podruhé, rozlepil jedno oko a pohledem zabloudil k budíku. Půl šesté ráno. Zamumlal několik sprostých slov, když se zvonek ozval potřetí, tentokráte však zvonit nepřestal. Zdálo se, že zvonícímu rychle docházela trpělivost a tak se o zvonek jednoduše opřel a čekal, až Remyuu ztratí nervy a nevydrží to.
Remyuu zasténal a vykulil se z postele. Darmošlapka rozladěně zavrčela a zastřihala ušima na znamení, že je vzhůru, ale nehodlá projevit jakékoli znaky života.
Remyuu převrávoral ke dveřím pokoje a nakvašeně je rozrazil. Řinčení zvonku tím ještě zesílilo, takže raději zrychlil krok, aby mu nepraskla po ránu rozbolavělá hlava.
„Hm?“ zamručel do interkomu ponuře.
„Snad jsem tě nevzbudil?“ ozval se téměř rozverný hlas doprovázený tichým šumem.
„Proč myslíš?“ zavrčel Remyuu a stiskl knoflík, aby otevřel vchodové dveře. V telefonu se ozvalo zabzučení a rachot dveří.
„Jen tak mě to napadlo,“ zahlaholil hlas, načež dveře vzdálené patnáct pater práskly, jak mluvčí vstoupil do haly.
Remyuu se na sebe podíval do zrcadla, které viselo nad botníkem. Měl by se dát trochu do pořádku. Alespoň aby vypadal jako lidská bytost. Věděl, že čas na to má, protože jeho návštěva určitě nepojede výtahem.

Bylo páteční ráno. Remyuu a Shimeji se předešlého dne domluvili, že Shimeji Remyua vyzvedne a pak je vyzvedne Shimejiho táta, který je odveze až do Midoriaki. Autobus jel totiž buď moc brzo, nebo moc pozdě. Nejdřív na ně měl Remyuu čekat před domem, ale Shimeji se nakonec rozhodl k němu přijít dřív, aby zajistil, že Remyuu bude v nějakém použitelném stavu.
Oběma jim to bylo značně proti srsti, ale za poslední tři dny se… sblížili. Měli stejný vkus ohledně hudby, knížek, filmů a vlastně i názor na svět měli podobný, stejně jako humor. Jistě, hádali se asi dvanáctkrát do hodiny, ale tak nějak v dobrém.
Dalo by se říct, že se z nich stali kamarádi. I když oba měli dosti postranní úmysly.

Shimeji strčil do pootevřených dveří a vešel dovnitř.
„Nakonec je dobře, že jsem přišel, co?!“ houkl do bytu a zul se. Naproti mu vyběhla Darmošlapka s ocasem vysoko zdviženým. Radostně mňoukala a pokoušela se mu vydrápat po nohavici až za krk. Shimeji ji vzal do náruče a podrbal ji pod krkem.
Popotáhl si popruh brašny přes rameno a vešel do kuchyně, kde se posadil na barovou stoličku, zatímco Darmošlapka se mu stočila do klubíčka na klíně a předla jako pračka.
„Náhodou, já jsem schopný připravit se během pěti minut!“ odsekl mu Remyuu z pokoje. Původně měl být připravený, až Shimeji přijde, ale nějak si zapomněl nařídit budík a tak zaspal.
„No, schválně!“
Remyuu vyklopýtal z pokoje, pruhované triko naruby a překotně si zapínal pásek u džín, posledních, které přečkaly ten týden válení v barvě.
„Máš naruby triko,“ konstatoval Shimeji suše jeho oděv, když dorazil až k barovému pultu. Remyuu si promnul oči a sklouzl pohledem na vlastní hruď. Po délce celého trika se skutečně táhly podélné švy.
„To je zase ráno,“ zamumlal a přetáhl si triko přes hlavu, obrátil ho správnou stranou a znovu si ho oblékl. Shimeji s vyschlou hubou prožil pětivteřinovou zástavu srdce, když si mohl naprosto bez zábran a velice detailně prohlédnout stavbu Remyuova hrudníku.
Darmošlapka mu zasekla drápky do trika a zvedla k němu oči v nichž měla pohled Můj ignorantský páníček možná nevidí, jak nad ním slintáš, ale já nejsem blbá!
Shimeji ji téměř provinile pohladil po hlavě, jako kdyby si chtěl vysloužit její mlčení. Remyuu si mezitím upravil triko konečně oblečené správně a sáhl do lednice pro krabici pomerančového džusu.
„Snídal jsi?“ zeptal se Shimejiho. Ten překvapeně vzhlédl od kočky, která se mu labužnicky rozvalovala po klíně.
„Něco málo,“ pokrčil rameny.
„Chceš topinku?“ Remyuu vzhlédl k hodinám, aby se ubezpečil, že má dost času. Shimejiho táta měl přijet až za čtvrt hodiny.
„Pokud v ní nebude arzen nebo něco na ten způsob, tak proč ne?“ usmál se Shimeji, který byl mile překvapen. Na seznam, proč chtěl tohohle kluka dostat do postele, si mohl připsat Umí vařit.
„Ten si šetřím na Kanako!“ ušklíbl se Remyuu, zapnul sporák a postavil na něj pánev. Vytáhl z lednice kostku másla a kus ho odkrojil na pomalu se rozpalující teflon. Zaprskalo to.
Shimeji nechápavě povytáhl obočí. „Nějaké partnerské neshody?“ zeptal se s dokonale maskovanou nadějí v hlase. Remyuu ukrojil dva široké plátky chleba a zády k Shimejimu pokrčil rameny. „Nějak mi přestává být jasné, proč jsem si s ní kdy co začal,“ zamumlal.
„Protože ti dala a to je všechno, o co ti šlo,“ napověděl Shimeji uštěpačně, za což si vysloužil posměšné uchechtnutí.
„Vlastně máš pravdu,“ přiznal se Remyuu a pootočil knoflíkem na přívod plynu, aby zmenšil plamen. „Ale i tak… ta holka mi leze krkem. Až jí v pondělí uvidím, pošlu jí k vodě!“
„Hlavně jemně,“ ušklíbl se Shimeji.
„To kvůli ní mám všechny tyhle problémy…“ zavrčel Remyuu ponuře, ale ihned se zarazil.
„Cože?“ Shimeji si nechápavě odhrnul vlasy z očí.
„Ale… to nic. Prostě se s ní po víkendu rozejdu a hotovo!“ zavrtěl Remyuu zuřivě hlavou a sklonil se nad plotnu. Shimeji mu nejistě upíral pohled do zad. Remyuu to moc dobře cítil. Cítil, jak mu propaluje očima díru mezi lopatky. Jen při tom pomyšlení mu přes záda přejel hřeben mrazu. Byl z toho trochu nesvůj. Shimeji pořád nevěděl, co se vlastně tehdy v noci stalo v ateliéru.
„To se ještě uvidí,“ ušklíbl se Shimeji.
O pět minut později mu byla naservírována topinka se sýrem, kterou ochutnával se značnou nejistotou, ale nakonec byl poměrně spokojen. O svůj krajíc se podělil s Damošlapkou, která mu v jednom kuse strkala čumák pod prsty a oždibovala mu kůrky.
Když Shimejimu zazvonil mobil, oba se zvedli, odšpendlili Darmošlapku ze Shimejiho trika a sešli před dům, kde už na ně čekal Shimejiho otec v nastartované Toyotě.

Cesta uběhla rychleji než jindy. V autě bylo ticho, protože Remyuu znovu upadl do podivného napůl spánku a sesul se tváří na okénko. Shimeji se jen potutelně uculoval.
Kdy zastavili před Midoriaki, Shimeji vystoupil, obešel auto a otevřel dveře, o které se opíral Remyuu. Ten z auta prakticky vypadl. Shimeji ho na poslední chvíli chytil pod apží, takže Remyuu zůstal viset nohama v autě, zatímco Shimeji ho držel několik čísel nad zemí.
„Vystupovat!“
Remyuu potřásl hlavou a opatrně se postavil na nohy. Než zabouchl dveře, poděkoval za odvoz, načež se protáhl a zívl. „Mělo by se zakázat takhle brzo vstávat,“ zamumlal a prohrábl si tmavě hnědé vlasy. Shimeji se usmál.
Midoriaki mezitím pomalu ožívalo. Ovšem v Midoriaki nic neprobíhalo jako v obyčejné škole. Ožití tam vypadalo zhruba tak, že všichni pobíhali z jednoho místa na druhé, zmatkovali a zdálo se, že jediný, kdo je jakž takž v klidu je Ritsuka, i když ta se tak pravděpodobně jen tvářila a Nanami, který poraženě pokuřoval usazený na schodišti k pódiu.
Sayuri panikařila. Rudé vlasy měla vyčesané do vysoko posazeného ohonu, na sobě volné triko, které jí sklouzávalo přes rameno a odrbané džínové kraťasy, které se kdysi zdáli být kompletními džínami.
Svírala pomuchlaný svazek papírů, stála uprostřed dvora a ječela na každého, kdo se jí dostal do rány. Homura se jí v tom sice pokoušel zabránit, ale on byl přece jen předseda školní rady, neměl tedy právo jí do čehokoliv mluvit.
Shimeji si s Remyuem vyměnil pochmurný pohled. Ten den začínal doopravdy roztomile.

>Helois< Čuchám, čuchám, čertovinu!
>Marionette< He?! Jakou čertovinu?
>Helois< Věř mi. Já to poznám. Vsadím se, že se něco stane!
>Marionette< Nevím, o čem mluvíš…
>Helois< Ha! Zapírá! Jen se pěkně přiznej!
>Marionette< Snad ode mě nechceš spoiler?