SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Marionette - Kapitola 17.

>Helois< Jak dlouho mu trvalo, než ti to řekl do očí? Hm… týden?
>Marionette< Přidej.
>Helois< Dobrá, řekneš mi alespoň kolikrát jste se spolu vyspali než ti to řekl do očí a bez asi?
>Marionette< No…
>Helois< No ták, Mari-kůůůn!
>Marionette< Třikrát.

„Ahoj, Remy… ehm… Remyuu!“
Shimeji za sebou zavřel dveře a odhodil tašku na stůl. Remyuu ho pozdravil nejistým kývnutím. Původně měl v plánu ho přivítat trochu jinak, ale to si jaksi nemohl dovolit vzhledem k tomu, že za katedrou seděla Kamishiro, nohy hozené přes stůl.
Remyuu vzdorovitě zabíral její místo na prastarém sedanu, ruce založené za hlavou, sluchátka na uších. Vrhal po ní nenávistné pohledy, které Shimejimu napovídaly, že už se stihli chytnout.
„Vstávej. Nejsi tady v solárku!“ houkl na něj Shimeji. Technicky vzato se měli s Remyuem pořád nesnášet, ztrpčovat si život a prostě spolu nevycházet.
Remyuu to naštěstí pochopil. S otráveným zamručením se svalil z pohovky a oprášil si černé kalhoty. Shimeji se usadil na jednu z lavic naproti Kamishiro. „Můžeš vyházet ten bordel ze skříně za paravánem,“ nadhodil.
„Tam je nějaká skříň?“ podivil se Remyuu a nakoukl za odporně růžový kus nábytku. „No vážně. Nikdy jsem si jí nevšiml!“ Ozvalo se zaskřípění dvířek a rachot, který naznačoval, že se ze skříňky vysypal celý její obsah.
„Už asi vím, proč je takhle maskovaná,“ zasípal Remyuu a rozháněl prach, který se z předmětů zvedal.
„Ani nepamatuju, co tam všechno je,“ zamyslela se Kamishiro.
„Hromada smetí, jestli tě to zajímá.“
Shimeji se ušklíbl. Za paravánem stála skříňky vysoká sotva metr, ale haraburdí v ní bylo nacpáno tolik, že to praktická fyzika prostě popírala.
„Hádej, co tu pro tebe mám!“ nadhodil Shimeji a zalovil ve své tašce. Kamishiro se napřímila a po tváři se jí rozlil výraz štěněte, které právě utrhlo roh pytle s granulemi a teď sedí po pás v křupavých kuličkách.
„Nezapomněl!“ vypískla, shodila nohy ze stolu a posadila se způsobně jako absolventka katolické školy. Shimeji se zašklebil a hodil jí tmavě modrou krabičku. Jak by asi mohl zapomenout, když mu tu esemesku poslala ještě asi třikrát během celého víkendu. Kamishiro se zakousla do sušenky a její výraz se změnil v čirou rozkoš.
„Mňam!“ zapředla spokojeně a odhodila si z čela platinové odbarvené vlasy. Zpoza paravánu se ozvala rána. Remyuu se zpoza něj vypotácel a v rukou svíral zaprášenou krabici, kterou se štítivým výrazem odložil ke koši na odpadky. Na školní uniformě mu zůstala dlouhá šedá stopa, ale ani se nepokoušel ji nějak oprášit, protože viděl, kolik harampádí u skříňky ještě leží. Střelil po Shimejim obviňující pohled, ale ten jen omluvně pokrčil rameny.
Kamishiro odsunula krabičku se sušenkami stranou a vytáhla ze své brašny jakýsi papír. Shimeji si ho od ní vzal a přelétl ho očima. „Aloners připravují muzikál?“ podivil se. Kamishiro přikývla.
„Mám se tě zeptat, jestli bys jim tam nechtěl pomoct s kulisami, kostýmy a tak,“ řekla a zamyšleně uždíbla ze sušenky další kousek. Shimeji si povzdechl a promnul si krk. „Vím, že Sayuri už se o tom zmiňovala, ale spíš jen tak mimochodem.“
Další přikývnutí. „Zatím jsou jen v plánovací fázi, ale chybí jim spousta lidí. Mají tam dobrou sestavu herců, ale nemají lidi okolo scény a tak.“
Remyuu vynesl ze skříňky další krabici a když ji odložil ke koši, zarazil se. „Aloners? Co to je?“
Kamishiro ho sjela pohledem Vůbec mě nepřekvapuje, že o tom nic nevíš a mávla rukou. „Aloners je… dalo by se říct divadlo. Amatérské divadlo, samozřejmě. Vesměs jsou to studenti buď středních škol nebo univerzit. Je jich tam asi třináct herců, nějací ty lidi okolo hudby, ale jaksi jim schází umělci na kostýmy, masky a kulisy. Občas jsme tam se Shimejim pomohli.“
„Nechodí tam náhodou i Homura Kyouko?“
„Vycházející hvězdička? To si piš. Říká se, že by to s její pomocí mohli dotáhnout hodně daleko,“
souhlasila Kamishiro a vytáhla z krabičky další sušenku.
Shimej ale zavrtěl hlavou. „Já vážně nemám čas, Kamishiro. Musím dodělat ty věci na přijímačky, taky mám dost učení a vůbec… prostě bych to nestíhal.“
Remyuu pocítil bodnutí svědomí. On byl další důvod, proč by to Shimeji nestíhal. Protože spolu trávili hodně času a věděl, že Shimeji by nikdy nepracoval na úkor jejich vztahu. Bylo to strašně milé a zároveň se z toho Remyuu cítil sobecky. V zamyšlení se prohraboval starými na kámen ztvrdlými štětci, které by se daly používat místo dláta, špinavými hadry, popraskanými keramickými hrnky a jiným uměleckým nepořádkem.
Shimeji seskočil z lavice a zatímco se Kamishiro věnovala svým sušenkám nakoukl za paraván. Z pohledu Kamishiro Remyua jen kontroloval. To by ho ovšem Remyuu nesměl okamžitě popadnout za kravatu školní uniformy a nepolíbit ho.
„Ahoj,“ šeptl Shimeji s úsměvem, když se odtáhl.
„Tohle si vypiješ,“ ušklíbl se Remyuu a kývl směrem k hromadě bordelu.
„Za to si můžeš sám. Stejně bys to uklízel, kdybychom…“ Nestihl do říct, protože Remyuu ho políbil znovu a potom vystrčil zpoza zástěny zpátky do Kamishiřina zorného pole. Shimeji se jeho směrem usmál tím způsobem, jako kdyby mu říkal Jen počkej, až ji odsud dostanu. Kamishiro si však ničeho nevšimla.
Chvíli seděla u stolu, ale podle všeho ji to přestalo bavit. Zvedla se, urovnala si sukni a cestou ke dveřím špičkou vysoké boty odsunula kus keramického střepu, který Remyuovi vypadl cestou ke koši. „No, tak si to tady užijte,“ houkla, než vyšla ze dveří.
„Ta holka nás zabije až zjistí pravdu,“ zamručel Remyuu, když hodil do koše další náruč smetí. Shimeji nemohl než s ním nesouhlasit. Kamishiro byla dost strašidelná, teď obzvlášť, když nosila ty vysoké boty s kovanou špičkou. Taková bota rozhodně patřila na seznam věcí, kterými byste nechtěli dostat do zubů.
„Hele, Shimeji?“
Shimeji vzhlédl od papíru, který mu před několika okamžiky Kamishiro dala. „Hm?“
„Proč jste vlastně jeli do Osaky?“

Remyuu se opřel o lavici, která stála naproti té, o kterou se opíral Shimeji. Dělil je tak zhruba metr. Shimeji si z očí odhrnul pramínek vlasů a založil si ruce na hrudi.
„Vážně to chceš vědět?“ zeptal se ho vážně.
„Jo. Pokud mi neřekneš, že tam máš snoubenku…“
Remyuu si až příliš pozdě všiml Shimejiho výrazu.
„Počkat, ty MÁŠ snoubenku?“ zděsil se. Jen tak to plácl do větru! nemohl se trefit!
„Nooo…“ protáhl Shimeji, odlepil se od stolu a opřel se o lavici vedle Remyua. „Naši tátové se ještě na univerzitě domluvili, že se jejich děti vezmou… a vzhledem k tomu, že první se narodila Sayuri, byl jsem na řadě já,“ povzdechl se Shimeji a promnul si spánky. Remyuu to poslouchal se směsicí strachu a nejistoty. Tak, teď to má. Věděl, že dřív nebo později se něco zákonitě MUSÍ pokazit.
„Takže…“ začal roztřeseně, ale Shimeji ho chytil za ruku a s úsměvem propletl své prsty s jeho.
„Ale naše mámy jsou moderní, takže jim to zatrhli. Táta a její táta to sice zkoušeli, ale Kato má už čtyři roky přítele a já jsem… hm… nemám takový zájem o holky. Takže z toho sešlo. Ale pořád se s nimi vídáme. Takže občas jedeme do Osaky.“
Remyuu si poposedl tak, aby se dotýkali rameny.
„Takže…“ začal znovu Remyuu a neodvažoval se odtrhnout oči z podlahy. Cítil teplo Shimejiho ruky, která stále svírala tu jeho. „Takže jste jen…“
„Kamarádi. I Kamishiro je mi bližší.“
„Takže…“
„Mohl bys konečně přestat s tím Takže?“
ušklíbl se Shimeji. Remyuu uhnul pohledem a nejistě mu sevřel ruku. Shimeji ten stisk opětoval. Byl to jeden z mála okamžiků klidu, kdy se nemuseli o nic starat.
„Fajn. Jen jsem se chtěl…“
„…ujistit, je mi to jasný,“
zasmál se tiše Shimeji, volnou rukou ho chytil kolem ramen a přitáhl si ho k sobě, načež ho políbil do vlasů. Remyuu zrudl jako rajče, ale neprotestoval. Prostě nemohl.
„,Můžu se na něco zeptat?“
„Hm?“

Remyuu se mu vyvlékl zpod paže a ledabylým krokem přešel do středu třídy. „Tak mě napadlo…“ začal pomalu, ruce zastrčené do kapes kalhot. Shimejimu blesklo hlavou, jak sexy můžou na někom vypadat kalhoty, které jsou navržené přesně k opačnému účelu, tedy veškerý chtíč odbourávat. Remyuu měl však zvláštní schopnost vypadat i v jinak hrozné uniformě dobře.
Proč mu v té zprávě sakra psal Asi? Žádné Asi tam být nemělo. Vydržel v jeho přítomnosti přes měsíc a pořád měli o čem mluvit. I přes to, že on věděl, co je zač. Respektoval to. A teď jim to funguje. V pátek spolu dokonce spali. Remyuu stál uprostřed místnosti a stále couval.
Shimeji vstal z lavice.
„Co tě napadlo?“ zeptal se a nevědomky každou slabiku protáhl. V jeho slovech se zcela jasně dalo číst mezi řádky. Remyuu se usmál až najednou stál těsně u dveří do předsíňky. Shimeji zachytil jeho pohled. Mohl to být úplně obyčejný pohled, ale po okrajích tak trochu prskal a syčel jako slanina na pánvi. Shimeji sklouzl pohledem za jeho záda. V tom zámku vězel klíč.
„Jak dlouho se musí čekat na ‚příště‘, Shimeji?“
Shimeji měl pocit, že se přeslechl. Byli to tři dny! TŘI DNY! Normálně s ním jeho partneři touhle dobou ani nemluvili… pokud se s nimi nerozešel hned ráno po tom. Nebo pokud s nimi vůbec chodil. Každopádně, po třech dnech byl pořád ještě v nemilosti, protože měl občas tendence to přehánět. Dobře, většinou je dělilo víc jak deset centimetrů a patnáct kilo, ale to bylo nepodstatné.
Důležité bylo to, že mu rozhodně po třech dnech nedělali návrhy. Ve škole! A to v době, kdy se polovina školy ještě učila! Jen deset minut po tom, co odešla jeho nejlepší kamarádka!
Shimeji se zhluboka nadechl nosem a bleskurychle napočítal do deseti. Dobře. Tohle rozhodně BYL návrh. Tři dny po jejich prvním sexu. Což je zhruba… sedmdesát dva hodin. Ani ne. Asi šedesát tři hodin. Šedesát tři hodin!
Ano a zhruba šedesát hodin by se mělo čekat na to ‚příště‘.
„Říkal jsem ti, že tě asi miluju?“ zeptal se Shimeji, když k němu dolehlo hlasité cvaknutí prastarého klíče. Remyuu se zaculil.
„Něco v tom smyslu jsi mi psal ve zprávě, ale do očí… ještě ne. A abys věděl, pořád mi tam dost vadí to slovo Asi!“ povytáhl obočí a dělal pár kroků od dveří.
„A mně říkali, že mi jde jen o sex,“ ušklíbl se Shimeji a založil si ruce na hrudi.
„To jako vážně? A mě tady budeš soudit? Ty malý pokrytče!“ Remyuu ublíženě nakrčil obočí a zaujal stejnou pózu jako Shimeji. „Jsi stejný jako já s holkama. Jenom máš místo toho kluky. Zažil jsem tě v posteli a řeknu ti, že tohle se z knížek nenaučíš!“
Byla to v podstatě slovní předehra. Prostě si nemohli pomoct. Za ty měsíce, co spolu museli trávit se jim prostě nahromadilo trochu… napětí, které si potřebovali vybít. Nějak účelně vybít. Nebylo to, že by jim šlo jen o TO. Prostě se toho potřebovali zbavit, aby mohli začít s čistým štítem a nikdo nemohl říct, že spolu byli jen kvůli nevybitým hormonům.
„Líbilo se ti to, co, ty malej drápale? Záda mám jako kdybych si hodil šlofíka na posteli fakíra! Škrábeš jako holka, Remy, nadržená holka s umělýma nehtama!“
Už od sebe stáli necelé dva metry od sebe.
Remyuu zamyšleně pohlédl na své nehty. „Je fakt, že ještě dneska jsem si zpod nich vytahoval cáry tvojí kůže…“ zahučel s potutelným úsměvem. Shimeji vytřeštil oči a přitiskl si dlaň na záda.
„To není sranda! Pálí to jako čert!“
„To máš za tu modřinu, co mám na rameni. A za tu bolest zad, kterou jsem musel vyležet ve vaně!“
Metr. Dělil je jenom do běla rozžhavený metr. Teď to bylo kdo z koho. Respektive kdo se na koho vrhne první a kdo z koho serve školní uniformu.
„Za to si můžeš sám. Tvářil ses při tom jako Bambi! Nemůžeš bejt hodnej na někoho, kdo se na tebe během sexu dívá jako Bambi! To by bylo klišé a hlavně už bych se nikdy nemohl s klidným svědomím podívat na žádnou disneyovku!“
„Bambi?!“
Remyuu se pohrdlivě zasmál. „BAMBI?“
„Náhodou to bylo docela roztomilý!“
„BAMBI?!“
„Remy, já…“
Remyuu najednou nevypadal, jako Bambi spíš… Shimeji přemýšlel, které zvíře z disneyovek mělo tak děsivě přitažlivý pohled jako měl Remyuu právě teď.
„Bambi…“ Remyuu potřásl hlavou. „Nikdy bych nevěřil, že mi někdo řekne, že při tom vypadám jako Bambi!“
„Ber to jako kompliment,“ poradil mu s úsměvem Shimeji, ale Remyuu se zamračil.
„Jak to mám brát jako kompliment, když mě přirovnáváš k postavičce z animáku? A navíc ke kolouškovi! To by podkopalo ego i větším frajerům!“
Shimeji to prostě nemohl vydržet. Chytil ho kolem pasu a políbil ho. Remyuu mu sevřel kravatu a druhou rukou ho objal okolo krku.
„Bambi, Remy, Myuurin,“ zamumlal podrážděně. „Já to s těmi přezdívkami vážně vyhrál!“
Shimeji se zasmál. „Myuurin? To jsem ještě neslyšel… ale neříkej, že Remy se ti nelíbí!“
To vážně říct nemohl.

Je jen málo lidí, do kterých by si Remyuu přál nenarazit ještě víc, než do Kanako. Ovšem svět je škodolibá mrcha. Vypotácel se z ateliéru a sotva za sebou zavřel dveře, už se mu vplížila do zorného pole. V dlouhých černých vlasech měla vetknutou čelenku s umělou růží posetou třpytkami a na tváři jí stejně zářil široký úsměv poskládaný z malých uměle vybělených zubů.
„Ahoj, zlato,“ zašveholila a pověsila se mu na loket.
Remyuu, vláčný jako těsto na perník, nekladl žádný odpor. Na tváři měl připitomělý úsměv a v hlavě pocit, jako kdyby mu upadlo dno mozku.
„Chci si s tebou promluvit o tom, co se stalo v pátek,“ začala Kanako a odhodila si z čela zbloudilý pramen vlasů. „Zmizel jsi aniž bys mi cokoliv řekl! A celý víkend jsi mi nebral telefon! Chtěla jsem za tebou zajít, ale byla jsem s holkami na chatě.“
Remyuu se pokoušel svůj mozek přeladit na stanici Kanako, ale stanice Shimeji se mu prostě zasekla a on nemohl z tváře dostat ten afrodiziakální úsměv.
„Takže… počkej, od kdy nosíš k uniformě kravatu?“ zarazila se. Kanako byla podle všeho všímavější, než na první pohled vypadala. Remyuu, stále se uculujíc jako tříměsíční štěně, sklouzl očima k vlastní hrudi. Okolo krku měl vážně uvázanou červenou kravatu. Velice lajdácky, ale byla tam. Naposledy si pamatoval, jak si ji Shimeji serval z krku, aby ho na ní Remyuu nemohl uškrtit. Ne schválně… spíš… nešťastnou náhodou.
Remyuu pokrčil rameny. Kanako se na něj zkoumavě zadívala. „Taky máš špinavý sako, víš? Někdo by měl ředitelovi říct, že už jsi tam toho udělal dost. Vždyť tě skoro nevidím!“
„Vážně?“ Remyuův mozek se zatím spokojil s tím vzít na vědomí první větu. Až ji vyřeší, bude mít kapacitu na další otázky.
Ohlédl se přes rameno a zadíval se na dlouhou šedohnědočervenou skvrnu, která se mu táhla od spodního lemu příčně pod paží až k rameni. Byla to směsice prachu, zaschlé barvy a keramické drtě. Lépe řečeno, přesně takovýhle flek si zrobíte na oblečení, pokud vás někdo zády přirazí na pracovní desku stolu z kterého jste teprve před pár týdny odklidili zbytky rozlámaných keramických nádobek a z jejíhož povrchu jste ještě neměli čas utřít prach a špínu.
Remyuu se pokoušel šedavý prach oklepat, ale byl zažraný hluboko do látky. Moc se tomu nedivil, protože si moc dobře vzpomínal, jak se přes stůl převalil a dopadl na odrbanou lenošku, jejíž účel v ateliéru konečně pochopil.
„Zlato, co se stalo? Jsi úplně mimo!“ Remyuu potřásl hlavou a zaplašil tak obraz, který se mu pomalu rýsoval před očima.
„T-to nic. Nějak jsem špatně spal.“
Pomalu odcházeli od školy a Remyuu musel přesvědčovat sám sebe, aby očima nesjížděl k ateliéru za plotem. Kanako se Remyua držela za loket a popobíhala mu po boku, protože byl pořád o dost vyšší, než ona.
„Víš, Kanako, chtěl bych s tebou o něčem mluvit,“ začal nejistě a volnou rukou si odhrnul vlasy z očí. Dobře, teď nebo nikdy…
„Nemohlo by to počkat až k vám?“ zeptala se a vytáhla z kapsy mobil, který slabě vyzváněl. „Musím tu něco dořešit…“ usmála se a bez toho, aby počkala na odpověď, hovor zvedla a přiložila si telefon k uchu.
„Itsumi? Jasně, že můžu mluvit. Jsem tu s Remyuem na cestě k němu domů,“ zapištěla do mobilu nadšeně, jako kdyby svou kamarádku neslyšela sto let a ne nějakých pětačtyřicet minut. Remyuu protočil oči nad samozřejmostí s jakou se k němu Kanako pozvala.
Ohlédl se právě včas, aby viděl Shimejiho vycházejícího ze školní brány. Remyuu nemohl ani zamávat, aby neupoutal Kanačinu pozornost. Shimeji však žádné zábrany neměl. S unaveným úsměvem, který Remyuu zcela chápal, na něj mávl a zvedl k uchu ruku sevřenou v pěst a s palcem a malíčkem nataženými v pravém úhlu. Pantomimické provedení telefonu. Zavolej, říkal mu.
Remyuu přikývl a otočil se. Kanako si toho vůbec nevšimla. Remyuu by si byl nejraději zalezl do postele a pořádně se vyspal, protože už teď věděl, že zítra ho budou bolet záda z té pitomé opěrky. Ale Shimejiho budou bolet taky. A to do té doby, dokud se mu nezahojí jak ty staré, tak ty zbrusu nové a ještě hlubší drápance, na kterých si dal Remyuu obzvlášť záležet. Doufal, že Shimeji kvůli tomu bude muset spát na břiše stejně dlouho, jako on.

„Dobře, tohle budu ignorovat, fajn, Remyuu? Budu to brát jako že jsi nevyspalý, unavený z té zašívány v ateliéru a že i na mozek leze ta tvoje králičí strava! Udělám ti laskavost a tenhle tvůj exces budu ignorovat!“
Remyuu nevěděl, co dřív. Jestli se hádat s Kanako nebo znemožnit své kočce, aby jí rozsápala na kusy. Byl rád, že Shimejiho má Darmošlapka ráda a nepokouší se ho rozpárat a sežrat mu srdce, jako to zmíněná kočka zkoušela s Kanako pokaždé, když jí spatřila.
„Já si nedělám legraci, Kanako. Tohle je konec!“ hekl se značným úsilím, protože Darmošlapka znovu zlověstně zasyčela a zaťala mu drápy do paže, aby ji pustil. To ovšem neměl v úmyslu.
„Kvůli komu?“ vyštěkla Kanako, ale Remyuu v jejích očích stále viděl ten shovívavý výraz, jak samu sebe v duchu ujišťovala, že to ten kluk před ní nemyslí vážně.
„Není to kvůli někomu. Prostě už s tebou nechci být!“
„Ne, Remyuu, se mnou se nerozchází jen tak! Takže teď odejdu, ty si dáš sprchu a pořádně o tom popřemýšlíš. A jistě dojdeš k názoru, že jsem ještě dost hodná, že jsem to přešla!“
pokývla Kanako hlavou a uhladila si školní sukni.
Remyuu prskal vzteky. Ta euforie, která mu visela nad hlavou po sexu se Shimejim, se vypařila a už zbylo jen odhodlání a vztek. „Kanako, já…“
Kanako však sebrala z gauče svou tašku, mávla na něj a s tím arogantním tónem, který tak nenáviděl na něj houkla: „Pak zavolej, ano?“
Remyuu Darmošlapku pustil na zem přesně v okamžiku, kdy se za Kanako zavřeli dveře. Kočka dopadla na podlahu a ihned ho sekla tlapou do nohy, čímž mu natrhla nohavici. Jako kdyby říkala Ty blbče, měl jsi mě na ní pustit a hned by jsi měl po problémech.
„Víš, Darmy, je tady jeden problém.“ Remyuův hlas zněl skoro omluvně, když se ke kočce sehnul a pohladil ji mezi ušima. „Kdo by se pak uklízel s tou mrtvolou?“
Remyuu zuřil. Konečně dokázal vyslovit to Už s tebou nechci chodit, aby mohl být se Shimejim bez žádných výčitek svědomí, ale ne, ta husa, respektive její obří ego, nedokáže přijmout fakt, že se s ní někdo chce rozejít jen kvůli tomu, že… že je husa, buďme upřímní. Ona byla zvyklá na to, že ji někdo podvedl, odkopl kvůli jiné, nebo že něco takového udělala ona svému klukovi, ale něco takového jako Nemám tě rád, proto s tebou nechci být její slepičí mozeček prostě nebyl schopen přijmout.
Ale Remyuu nehodlal svůj vztah se Shimejim odhalit světu tak, že ho vykřičí na svou bývalku.

>Helois< To je teda smutné. A neuvěřitelně zvrhlé. Takovýho sexu během tří dní?
>Marionette< Prostě jsme byli… hm… prostě jsme to POTŘEBOVALI.
>Helois< Je mi to jasné. Jako sklo. Ale stejně… nevěřím, že může nějaká holka být tak blbá.
>Marionette< Věř mi, může. Mám na ně štěstí. Každá druhá s kterou jsem si začal byla taková.
>Helois< Být tebou, moc se tím nechlubím.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Musím přestat! musím přestat s TĚMI scénami! Nejhorší je, že je ani nepíšu! jen je... naznačuju. A můžu vám říct, že mě to dost baví. Proto musím přestat, jinak se nikdy nedostanu k dalšímu zvratu zápletky. V téhle kapitole měl být jistý posun, ale Kanako to prostě ignoruje... nesnáším postavy, co ignorují mé pokyny. Úplně bych je za to... grá!
Nu, ale což: Tu snoubenku jsem si prostě nemohla odpustit. Dokázali byste spočítat, kolik klišé jsem v podtstatě ve svých pracvech vyvrhla a vyvěsila na stožár? Prostě mě baví si z těch klišé dělat srandu. Přirážení ke zdi, snoubenky, temná minulost... prostě to k tomu svádí. Ale snoubenka už je možná přes čáru =D Navíc pro děj je naprosto nedůležitá =D
Upozorňuji vás, že po přečtení téhle kapitoly už nikdy nebudou disneyovky jako dřív. Nikdy... prostě další věc která je ve vašich nevinných myslích potřeba zprznit.
Dneska jsem ve škole byla navždy ujištěna, že jsem cholerik. Nevím, jestli mi to má lichotit... ale jsem s tím smířená, takže co se dá dělat. Cholerička jak vyšitá =D Asi se to dost odráží i v mých postavách, protože snad nemám žádnou tichou a introvertní postavu. Dobře, SHI-teamu možná ano, ale v shounen-ai povídkách ne.
Už tu nebudu dál otravovat. Užijte si kapitolu a pěkně ji okomentujte =3 ♥

4.84746
Průměr: 4.8 (59 hlasů)