SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Marionette - Kapitola 22.

>Marionette< Řeknu ti, že jsem měl pocit, že se mu tam pozvracím na koberec.
>Helois< To ani neříkej, kazí to dojem dokonalého zločinu.
>Marionette< To ani neříkej. Na tom není nic nezákonného.
>Helois< Však já vím. Ale povídej dál, povídej dál!
>Marionette< Začalo tě to bavit?
>Helois< Baví mě to už od vaší první pusy, ale ano, začíná mě to skutečně bavit!

Hibari se nechápavě zamračil. „Cože?“ zeptal se. Tetsuhiro ale vypadal, že to pochopil, i když tomu podle všeho moc nevěřil. Myslel si, že na něj ti dva ušili nějakou frašku.
Remyuu se znovu podrbal ve vlasech a zatvářil se trochu rozpačitě. „Víš, Hibari, je mi to blbé začínat to tady před Ryoumou, bez urážky…“
„V pohodě.“
„…a rozhodně jsem to nechtěl oznámit takhle, ale… stalo se. Já jsem gay.“

Znělo to ještě neuvěřitelněji, než jak si to předříkával v hlavě. Vlastně to ještě nikdy neřekl nahlas a v takové formě. Já jsem gay. Zatím to vždycky nějak vyplynulo, nebo to okecal, ale obyčejné Jsem gay ještě neřekl. Bylo to jako kdyby mu ze zad spadl půltunový kámen. Hlasitě si oddechl a urovnal si límeček školní uniformy.
Hibari vypadal, že ho brzy porazí mrtvice.
„Počkej, asi jsem se přeslechl, ale… měl jsem pocit, že jsi řekl, že jsi… asi jsem unavený,“ zamumlal Hibari a promnul si spánky. Tetsuhiro jakoby najednou zapomněl na vlastní zármutek těkal očima z jednoho na druhého.
„Nechceš si sednout?“ nabídl Hibarimu. Ten klesl na okraj jeho postele a chytil se za čelo.
„To je dobrý, měl jsi vidět mého tátu, když se to dozvěděl. To takováhle reakce ještě ujde,“ utrousil Tetsuhiro jakoby mimochodem.
„No to jsem moc rád.“
„Máma dostala hysterák, že se ve mně strašně zklamala, jakožto její jediný syn…“

Remyuu se zarazil. „Nemáš náhodou bráchu?“ zeptal se nejistě.
Tetsuhiro pokrčil rameny. „Myslíš, že to bylo v tu chvíli důležité?“ povytáhl Tetsuhiro obočí. Remyuu se hořce usmál. Nedokázal si představit, jak se budou tvářit jeho rodiče.
Hibari se zhluboka nadechl a vydechl. „Takže abych to pochopil správně, což jak víš, je pro mě vždycky to nejhlavnější. Ty jsi na kluky?“ zeptal se pomalu, jak vážil každé slovo.
„Jo,“ přikývl Remyuu. Zatím žádný křik a výčitky. Vypadalo to dobře.
„Kdo jsi a co jsi udělal s Remyuem?!“
Remyuu se ušklíbl. Přesně tohle od Hibariho očekával. Šok a pět vteřin na to sarkasmus.
„Za to může Madarame. Ten si vymyslel tady Ryoumu, bez urážky…“
„Ještě jednou řekne jeden z vás Bez urážky a já se vážně urazím!“
„…a tys hned musel taky, co? Jak říká moje máma. Kdyby Madarame skočil z okna, skočil bys taky, že?“
pokračoval Hibari, jako kdyby si Tetsuhirovy poznámky vůbec nevšiml.
„Jako kdybych to nečekal.“
Tetsuhiro si odkašlal. „Každopádně, moc mě těší, že jste si to řekli, ale zpátky k Junovi. Ty mi chceš říct, že by ses s ním nerozešel?“ zeptal se a v očích měl najednou úplně jiný pohled jako někdo, komu svitla nová naděje.
„Tak zaprvé, prosím, žádné dávání souvislostí mezi mě a Madarameho, dost mě to znervózňuje. A zadruhé, ne, nikdy bych se s nikým takhle nerozešel. Je tady spousta jiných řešení, ale pokud ho máš skutečně rád, jako že asi máš, tak bys ho nikdy nenechal jít!“
„Měl jsi slyšet jeho otce. Měl jsem takovou hrůzu, že si ho odveze, že jsem se moc dlouho nerozmýšlel…“
„Madarameho má v opatrovnictví jeho máma. Bez jejího souhlasu si ho nemůže odvézt,“
zamumlal jakoby mimochodem Hibari. Tetsuhiro vypadal, jako kdyby do něj udeřil blesk.
„COŽE?!“ vyštěkl.
Hibari mdle potřásl hlavou. „Asi před měsícem ten jejich spor skončil. Táhlo se to strašlivě dlouho a ještě nejsou všechny potřebné dokumenty, ale jeho máma má vyhráno. Říkal mi to táta, dělá jí právníka,“ pokračoval. „Možná by bylo lepší dohledat si všechny podrobnosti a až pak pálit mosty, co?“ dodal s náznakem sarkasmu.
„Děláš si ze mě srandu?!“ Tetsuhiro vážně vypadal, že ho trefí šlak. „A tos mi to nemohl říct hned?!“
„Chtěl jsem vidět, jak se to vyvine,“
pokrčil rameny Hibari a byl vděčný Remyuovi, který si to u něj pokoušel vyžehlit a tak popadl Tetsuhira za paži, aby po něm neskočil.
„Teď už jenom zbývá děkan,“ řekl těžce, když se uklidnil a otevřel okno dokořán.
Remyuu pokrčil rameny. „Homosexualita není nezákonná. Ze školy tě kvůli tomu vylít nemůže a Madarame není pod zákonem, takže v tom nevidím problém. Kdyby mě hrozilo, že bych se Shimejim měl rozejít jen kvůli takové prkotině, ani bych nepřemýš- ehm, to jsem vlastně nezmínil, Hibari…“
„SHIMEJI!? Kaeda SHIMEJI?!“
Hibari prudce vstal a k oknu tentokrát přešel on. Vyklonil se z něj a zhluboka se nadechl. Bylo toho na něj moc. V jednom jediném rozhovoru řeší vztah Madarameho a Tetsuhira i Remyua a jeho novou sexualitu a jak se teď ukázalo i nového přítele. Ale… dávalo to smysl. Dost otřesný smysl, ale přesto smysl. A smysl byl pro Hibariho hlavní. Konečně chápal, proč s nimi Remyuu tráví tak málo času, proč se rozešel s Kanako a proč si už nestěžuje na svou práci v ateliéru. Měl tam totiž ve skutečnosti dostaveníčka a Hibari si jen přál, že Remyuu si tam něco odpracoval ještě před tím, než poprvé skončil na gauči se svým zrzavým bachařem.
„No dobře, Remyuu. Ty už raději mlč. Vyřídíme to později. S Madaramem, pokud možno,“ dodal, když si všiml jeho pohledu.
„Teď musíme vyřešit tohle.“
Otočil se na Tetsuhira a uhladil si pramen vlasů. Zhluboka se nadechl a najednou před nimi stál ten starý Hibari přetékající sarkasmem a přirozeným intelektem.
„Jsi teda ochotný prožít zbytek univerzity s nápisem GAY na čele?“ zeptal se ho. „Za předpokladu, že se k tobě Madarame po tom všem vrátí, což není tak úplně jisté. Je dost tvrdohlavý, ale to už asi víš…“
„Je mi to jasné. Ale vzhledem k tomu, že i po dvou týdnech bez něj je ze mě chodící mrtvola, asi to risknu,“
usmál se unaveně a prohrábl si hnědé vlasy. „Můžu se jenom na něco zeptat?“
„Hm?“
„Vy jste sem přišli s tím mě takhle ukecat, načít si dost osobní záležitost a nakonec mě donutit zalézt do koutku, kde bych se mohl v klidu vybrečet?“

Hibari a Remyuu si vyměnili jediný pohled.
„Přesně tak. A teď si jdi dát sprchu.“

Madarame skutečně propadl depresi. Jeho matce se nepodařilo z něj dostat proč, ale nakonec se rozhodla to respektovat. Madarame strávil celé dny zalezlý v posteli posloucháním smutných písniček a utápěním se v sebelítosti. Návštěvy Remyua a Hibariho přijímal, ale nebavil se s nimi, proto většinou po chvíli zase odešli, protože je nebavilo mluvit do zdi.
Toho dne mu vrazili do pokoje s takovou razancí, že div neproletěl stropem leknutím.
„Co to sakra…“ vyjekl, když Hibari popadl lem jeho deky a strhl ji z něj. Stulil se do klubíčka, ale Remyuu roztáhl závěsy a hlasitě zatleskal.
„Už sis užil deprese dost, June!“
„Neříkej mi June…“
„…kdyby Bůh chtěl, abyste mi říkali June, nedal by mi tak úžasný příjmení…“
dodali Remyuu a Hibari unisono, protože tuhle větu slyšeli aspoň tisíckrát. „Však my víme, Madarame.“
Madarameho matka stála ve dveřích a jen se ustaraně usmívala. Když jí ti dva vpadli do dveří celí zadýchaní, lekla se, kde hoří, ale když jí řekli, že jdou pro Juna a hodlají z něj konečně oškrábat vrstvu smutku, ochotně je pustila dál.
„Vstávej a oblíkej se, lemro!“ popoháněl ho Hibari a rozrazil dveře jeho skříně.
Madarame seděl na okraji své postele a nechápavě se rozhlížel. Měl pocit, že pořád ještě spí, protože jiné možné vysvětlení neexistovalo.
V příští chvíli mu na hlavě přistálo námořnicky modré triko, které Hibari vytáhl ze skříně.
„Já s váma nikam nejdu,“ zahučel Madarame, ale neznělo to moc jistě. Ti dva vypadali jako kdyby se cestou tam zastavili na dvojité kafe.
Remyuu po něm hodil ještě kalhoty a zamyšleně se rozhlížel po řadě kloubků, až nakonec sáhl po bílém a narazil ho Madaramemu na světlé vlasy. Madarame překvapeně zamžikal.
„To teda jdeš!“
„I kdybychom tě odtud měli odvléct násilím!“

Madarame bázlivě sáhl po oblečení, které mu leželo na posteli a zkoumavě se zadíval na své dva nejlepší kamarády. Hibari vytáhl z kapsy mobil a rychle překontroloval čas. Remyuu si mezitím obíral smítka z kalhot od školní uniformy.
Jun si povzdechl a přetáhl si triko přes hlavu. Věděl, že proti těm dvěma nemá šanci. Byli by schopni ho vytáhnout ven jen tak ve vytahaném triku a teplácích a to on nehodlal riskovat. Přece jen měl nějakou svoji hrdost a sebeúctu a těm by rozhodně neprospělo, kdyby ho celé sousedství vidělo v oblečení, v kterém by nešel ani ven s odpadky.
Když si zapínal kalhoty a urovnal si bílý klobouk, Remyuu ho chytil za loket a vyvlekl ho ven z pokoje. Jeho matka to sledovala se směsicí nejistoty a strachu. Hibari k ní však přistoupil a usmál se.
„Vrátíme ti ho v pořádku, teto.“
Načež se shýbl pro boty, rychle se obul a vyrazil za dvojicí svých nejlepších kamarádů.
Madarameho matka jen mlčky stála ve dveřích a mávala jim na rozloučenou.

Madarame byl… zmatený. Nechápal, co se děje. Ti dva vypadali, jako kdyby na něj kuli nějaké pikle, ale nenapadlo ho nic, co by za tím mohlo být. Možná že přišli na způsob, jak by ho rozveselili, ale Madarame se cítil spíš na sebevraždu než na nějaké povyražení. Tetsuhiro mu chyběl. Doopravdy chyběl. A to od sebe byli nějakých čtrnáct dní.
Bodlo ho na hrudi, když si vzpomněl s jakým chladem se s ním rozešel. Moc se s tím nemazlil. Bylo to jen prosté: Měli bychom každý jít svojí cestou. Žádné vysvětlení proč, žádné omluvy ani náznak smutku. Bylo to jako kdyby se s ním rozešla ledová kra a ne ten citlivý a dobrosrdečný kluk s kterým pět měsíců chodil.
Nechápal, proč se s ním rozešel. Všechno vypadalo dokonale.
Zabočili do vedlejší ulice a Madarame spatřil kovanou bránu parku. Nechápavě se na své společníky podíval, ti se však jenom zakřenili. Byl to malý parčík s fontánou uprostřed a byl obehnaný plotem ze zdobených kovových planěk.
„Pak, to jako vážně?“ zeptal se nechápavě Madarame, ale v příští chvíli ho Hibari prudce udeřil do zad a Madarame si málem rozbil nos o prašnou cestu. Stihl se ještě otočit, aby viděl, jak Remyuu přibouchl vrata a vesele na něj zamával.
„Co to…“ vyjekl Madarame, ale Hibari mu jen naznačil, ať pokračuje dál.
Madarame uraženě pohodil hlavou, urovnal si klobouk a zarazil si ruce do kapes. Tohle mu vůbec nepřišlo vtipné. Skoro se bál, co ho v parku potká. Jak znal humor svých dvou na holky vysazených kamarádů (Pozn. Naivní, naivní Jun), čekal nějakou holku, která by byla svolná téměř ke všemu, co by si vymyslel, ale na jednu stranu mu vrtalo hlavou, proč by nahrávali tuhle scénu jak z béčkové německé romantické komedie. Bylo by jednoduší jí prostě přivést na vodítku.
Madarame pomalu přešel do klátivé chůze, kterou většinou chodil s kamarády ze školy. Rozhlížel se a navzdory své zaryté depresi si užíval čerstvý vzduch. Jeho pokoj už mu začínal lézt na mozek.
Odsunul si klobouk z čela a zastavil se.
Na vyschlé kašně seděla známá postava. Když si ho všimla, trhla sebou jako kdyby dostala zásah elektrickým proudem a vyskočila na nohy.
Madarame měl pocit, že se mu každou chvíli podlomí kolena.
Ti dva bídáci…
Chtěl se otočit, ale Tetsuhiro vyběhl za ním. „Počkej, June!“
„Nemám jediný důvod čekat!“
vyprskl podrážděně Jun a přímo vřel vzteky. Ti dva hajzlové, kteří si troufají nazývat se jeho nejlepšími kamarády, to na něj ušili. To jim nestačilo, jak zahořklý je teď?! To to chtěli ještě zhoršit?!
„June, prosím, potřebuju…“
Madarame se prudce otočil. Tetsuhiro stál asi dva metry od něj. „Co potřebuješ, no?! Vzpomněl sis, že jsem nebyl tak špatný a chceš se omluvit? Myslíš, že tohle ti dokážu odpustit?! Nebo tě do toho jenom navezli ti dva?!“ Vztekle zaťal pěsti. „Je mi jedno, co chceš!“
Tetsuhiro se na něj smutně zadíval. A když se Tetsuhiro podíval smutně, dokázalo to člověka pomalu rozplakat. Byl to ten typ muže, kterého jste si dokázali představit nad hrobem své mrtvé matky, kde statečně potlačuje slzy nebo jak v nemocnici poslouchá sdělení, že mu zbývají jen dva dny života.
Madarame ale nehodlal tomu tragickému pohledu podlehnout. Prudce potřásl hlavou a promnul si pramen světlých vlasů, který mu vykukoval zpod klobouku.
„June, nech mě to vysvětlit!“
„Co?!“
utrhl se na něj blonďák a stále před ním uhýbal pohledem.
„Já… nerozešel jsem se s tebou protože bych chtěl!“
„Tak proč teda?!“

Tetsuhiro se zhluboka nadechl a pohledem sklouzl ke svým botám. Vzpomněl si na Hibariho slova: „Kdyby Madarameho táta hořel a on měl kýbl vody, raději by ho vypil. Po tom, jak se choval k jeho mámě na něj úplně zanevřel, proto mu klidně řekni, jak to bylo. Nelži mu. On to pozná a to už by ti vážně nemusel odpustit…“
„Tvůj táta…“
začal Tetsuhiro nejistě, ale už jen ta dvě slova stačila, aby se Madarameho tvář stáhla leknutím.
„Pokračuj,“ vyzval ho třesoucím se hlasem.
„…přišel za mnou na univerzitu a tvrdil, že je to ostuda a že jestli se s tebou nerozejdu, budeš se s ním muset odstěhovat do Sappora a…“ Tetsuhirovi se zlomil hlas, protože viděl jak se Madarameho výraz postupně mění.
„Tetsuhiro…“ zamumlal Madarame. „Moje máma…“
„Už jsem slyšel. Trochu pozdě, ale…“

Madarame sklonil hlavu. Tetsuhiro k němu udělal krok, ale Madarame couvl a zvedl před sebe ruce, jako kdyby si ho chtěl udržet od těla. „Ne!“
Tetsuhiro nechápavě naklonil hlavu na stranu.
„Tohle nemůžeš přejít jen tak. Takové vysvětlení… proč bych ti měl věřit, ty lamači srdcí?!“
„Proč bys mi nechtěl věřit?“
opáčil Tetsuhiro otázkou. Madarame k němu vzpurně vzhlédl. Tetsuhiro se nemohl vyvarovat úsměvu. Madarame vypadal jako nazlobené lvíče. Natáhl ruku a lehce se dotkl krempy jeho klobouku. Madarame neprotestoval když postoupil o krok dopředu a vzal ho za ramena.
„Protože když ses se mnou rozešel, choval ses tak chladně. Říkal jsem si: Proboha, co se to stalo? A teď mi chceš tvrdit, že za to nemůžeš? To není fér!“ zamumlal, ale velké dlaně na jeho ramenou na něj působila jako kývající se hodinky hypnotizéra.
„Takže mě už zpátky nevezmeš,“ zeptal se s hranou naivitou Tetsuhiro, ale už v tu chvíli věděl, že Madarame nemá sílu vzdorovat.
Madarame zavrtěl hlavou, ale Tetsuhiro mu s úsměvem stáhl klobouk z hlavy.
„Máš bezva kamarády,“ zamumlal.
„Já vím,“ odpověděl šeptem Madarame okamžik předtím, než ho Tetsuhiro políbil.
„Mohli bychom se tím živit,“ zakřenil se Remyuu a seskočil z vrcholku plotu odkud s Hibarim celou scénu pozorovali. Byli dostatečně blízko, aby viděli, ale dostatečně daleko, aby jim dopřáli jakés takés soukromí.
Hibari souhlasně přikývl a upravil si značně pošramocený účes. Chvíli jen tiše postávali u brány, než se Hibari na svého kamaráda podíval zkoumavým pohledem. Remyuu zvedl ruce ještě než stihl cokoliv dřív.
„Vysvětlím vám to, neboj.“

„Začínám litovat, že jsme to pro něj udělali. Už se na ten jeho rozesmátej ksicht nemůžu ani podívat!“ zahučel pochmurně Remyuu a mrštil po Madarame svým polštářem. Madarame jako kdyby ránu ani nevnímal. Uculoval se jako šestiměsíční štěně a hrozilo, že se samým štěstím vznese ke stropu a odletí oknem.
Hibari prsty zalovil ve sklenici zavařovaček. „Nejdřív konáš dobro a pak si stěžuješ, Myuurine. Jsi fakt nenapravitelný,“ zavrtěl hlavou a tiše zaklel, když mu okurka vyklouzla z prstů a žbluňkla zpátky do láku.
Madarame se zahihňala a pokrčil rameny. „A vy se mi divíte? Kdybyste věděli, jak jsem šťastnej, tak byste se mi nedivili!“
„My si to umíme představit, Madarame, vážně,“
uklidňoval ho Remyuu, který to ve skutečnosti moc dobře věděl. Byl rád, že se Madarame vyhrabal z melancholie a že on sám to svým kamarádům řekl.
Leželi rozvalení na podlaze v Hibariho pokoji. Jako malí u sebe často přespávali, ještě předtím, než Hibari začal pořádat ty svoje pařby, proto to pro ně bylo poněkud sentimentální, ale zároveň strašně vítané. Potřebovali si toho hodně vyříkat.
Hibari konečně vysvobodil okurku ze skleněného zajetí a polovinu jí naráz ukousl.
Madarame se protáhl a opřel se lokty o polštář vedle Remyuovi hlavy. „Pěkně ses nám vybarvil, Myuurine,“ zašklebil se potutelně. Zprávu, že Remyuu je gay, kterou mu předložili před nějakými dvěma hodinami vzal… dobře. Respektive zaječel COŽÉÉÉÉÉ?!, pak se přes půl hodinu střídavě smál a ptal se, jestli si z něj dělají legraci a nakonec začal do Remyua rýpat jako zahradní motyčka.
„Jo, jako kdybych to už neslyšel od… počkej, od všech, komu jsem to řekl!“ zahučel otráveně Remyuu. Hibari to alespoň po prvotním šoku vzal v podstatě s klidem, zatímco Madarame si to vysloveně užíval.
„A do mě jsi ryl, když jsem vám řekl, že jsem bi, ty jeden pokrytče,“ pokračoval uštěpačně.
„No tak prr, já do tebe neryl. Už tou dobou jsem to měl dost nahnutý, takže jsem věděl, že by se mi to dost nevyplatilo!“
„No dobře, ale pořád je to pokrytecký… počkej, to je ono, proto jsi vyzvídal, kdy mě poprvé napadlo, že se mi líbí kluci!“
Madarame trimfuálně vyskočil. Remyuu obrátil oči v sloup. Hibari se jen ušklíbl. Remyuu přesně tohle potřeboval. Oťukat a trochu zmatnit to zbrusu nové já.
„Bohužel jsem na to přišel úplně stejně,“ povzdechl si Remyuu, když Madarame dokončil svůj vítězný tanec.
„Ohó, vážně? To se ti Kaeda-kun tak zalíbil? Neřekl bych, že je zrovna tvůj typ!“
Remyuu se prudce zvedl na loktech. Vlasy vzadu na hlavě mu odstávaly, jak si je přeležel. „Cože?!“ vyštěkl a v hlase mu zazněl uražený tón.
Madarame si založil ruce na hrudi a zatvářil se jako kdyby spolkl všechnu moudrost na světě. „No, když to vezmu kolem a kolem, nikdy bych neřekl, že budeš v nějakém vztahu submisivní. A pochybuju, že nejsi. Navíc Kaeda-kun… měl tě hlídat, takže jsi ho nesnášel. On tě nesnášel, protože jsi mu zničil práce. Navíc vypadá docela rozumně, spolehlivě a navíc se připravuje na uměleckou školu. Mám pocit, že větší protiklad už sis nabrnknout nemohl…“
„Hej!“

Remyuu vypadal, že po Madarame skočí. Ten však nehodlal přestat.
„Umí Kaeda-kun líbat? Jak vím z doslechu, že měl dost kluků, takže nějakou tu zkušenost by pochytit mohl, ne?
Hibari se zaculil a nenápadně si poodsedl, protože jen čekal, kdy Remyuu sejme Madarame levým hákem k zemi. Madarame byl však opilý štěstím a nevšímal si všech varovným příznaků, jako například žilky, která Remyuovi vystupovala na čele.
„Řekl bych, že spíš on učí tebe. Je docela rozdíl v tom líbat holky a kluky, co? Jak dlouho ti trvalo, než sis na to zvykl?“
„Tak ty mi chceš naznačit, že neumím líbat?!“
vyštěkl Remyuu a v koutcích mu pocukávalo. Madarame, kterého tlačil lopatkami k zemi se zatvářil jako neviňátko. Hibari si povzdechl a pokoušel si z mezírky mezi zuby vyšťourat malý kousek okurky. Jako kdyby něco takového nečekal. Věděl, že každá druhá holka na světě by si to s ním v tu chvíli vyměnila.
„Na to se budeme muset zeptat Kaedy,“ hekl Madarame pobaveně, ale v další vteřině zmlkl, protože Remyuu se naprosto bez varování sklonil a políbil ho.
„Ale no tak kluci…“ zahučel otráveně Hibari. Madarame zuřivě mával volnou rukou, jako kdyby mu Hibari mohl pomoct. Ten však nejevil sebemenší snahu kamaráda zachraňovat. Pak Madarame změnil názor a s teatrálním gestem chytil Remyua za šíji.
„To si mám dojít pro koště, abych vás rozehnal? Nechci vám do toho kecat, ale jestli se nepletu, oba dva máte, na rozdíl ode mě, což mě docela uklidňuje, kluka, ne? Tohle si tu provozujte, až budete sami a budete se potřebovat vybít, jasné?“
Remyuu Madarameho konečně pustil, samolibě se ušklíbl, otřel si rty hřbetem ruky a znovu se vrátil na své strategické místečko opřený o Hibariho postel. Madarame stále ležel na zádech v místě, kde ho Remyuu srazil. Po chvíli se zvedl na loktech a zamyšleně se zadíval do stropu.
„Dobře, beru to zpátky, umíš líbat,“ řekl uznale.
Ani jednoho by ještě před půl rokem nenapadlo, že se něco takového kdy stane.
„Vy dva jste fakt střeva,“ zavrtěl hlavou Hibari a přiklopil víčko na prázdnou sklenici. Madarame se přetočil na břicho a opřel si bradu do dlaní.
„Proč myslím, Hibari?“ zeptal se sladce, takže to schytal dalším polštářem do obličeje.
Remyuu se usmál. Nečekal, že to dopadne takhle. To ovšem nevěděl, že to ještě není konec.

>Helois< Božíčku, to mi ale bylo melodrama.
>Marionette< Však já vím.
>Helois< Ale teď už to bude konec, ne? Ten tvůj bojfrend to řekne svý kámošce, ty rodičům, ty pošleš do háje svojí bejvalku a bude happy ending!
>Marionette< Bohužel to tak úplně není.
>Helois< Jak tóóó?

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Tjadá! Další kapitola Marionette. Příště bude zase Sparkie DB.
Tahle kapitola je trochu delší, ale taky se toho v ní dost stane. Strašně mě irituje jak neoriginální situace vznikla mezi Madaramem a Tetsuhirem. Původně to měla být naprosto dojemná scéna. Měla jsem naplánováno nějaké to Junovo pof%nukávání, pak by se mu něco stalo (možná srazilo auto, do takových detailů jsem to nepromýšlela) a Tetsuhiro by za ním běžel do nemocnice jako starostlivý seme, kde by si to pěkně nahlas vyříkali s jeho tatínkem na desinfekcí páchnoucí chodbě. Ale smůla, to už by bylo asi moc. Takže místo toho tady máme kýč v parku, co se dá dělat. Ale stejně doufám, že se vám to bude líbit.
Dále tu máme neočekávanou pusu. Byla neočekávaná i pro mě, ale co se dá dělat... nějak se to stalo a my můžeme být jen rádi =D
Ještě něco: Stáhla jsem si Paint Tool Sai a jako pokus jsem v něm nakreslila malý strip ze Sparklesse, takže jestli chcete, podívejte se: ZDE!!
No, mě už zbývá jen popřát vám hezké čtení a jen pěkně komentujte ♥

4.98148
Průměr: 5 (54 hlasy)