Marionette - Kapitola 29.

>Marionette< Museli to celé předělat.
>Helois< Chudáci.
>Marionette< Měli s tím dost práce, no.
>Helois< A pak to zazdí jedno natažený vodítko, co?


„Tak co?“ nadhodil Remyuu choulící se do své kožené bundy. Shimeji se na něj otočil a pokrčil rameny.
„Co by. Všechny je to žere, že to musí zrušit.“
„Proč nějak nevymění herce…“
„Pokoušeli se to vymyslet, ale prostě jim to nevychází. Roger říkal, že možná vypíšou konkurz, ale pochybují, že někoho najdou.“
Remyuu přikývl. Bylo mu to vážně líto. Zamyšleně pozoroval chodník a vyhýbal se puklinám.
„Shimeji?“
„Hm?“
„Jen jsem se tě chtěl zeptat… hm… proč ses tak naštval, že… hm…“
„Myslíš, proč jsem se naštval, když jsem se dozvěděl, že tajně dotuješ svojí bejvalku, aby pomlčela o tom, že spolu chodíme? Počkej, nech mě přemýšlet. Už jen ta otázka mi vaří krev. Víš, jak se o zrzcích říká, že jsou strašně výbušní?“
Remyuu nejistě povytáhl obočí. „Nooo?“
„Mě se to většinou netýká, ale v tomhle případě jsem udělal výjimku. Ale už jsem to nějak přešel. Víceméně. Takže bych to nerad opakoval.“
„Hm. Dobře,“ přikývl Remyuu, po očku však Shimejiho pořád pozoroval.
„Mimochodem,“ pokračoval po chvíli zrzek, „jak to vzali lidi z tvojí třídy? Nebalil jsi to zrovna do vaty a někteří vypadali docela… překvapeně…“
Remyuu se usmál. To byla jedna z mála věcí, která ho na té události potěšila. Kromě naprostého znemožnění Kanako.
„Pár kluků od nás se samozřejmě začalo chovat jako naprostí idioti. Ani jsem nevěděl, kolik verzí slova gay existuje.“
„Je jich dost, viď?“
„Většinou to byli takoví ti přicmrndové, co se tak rádi motali okolo mě, Hibariho a Madarameho, když jsme dělali kraviny. Najednou už nevypadali tak žhaví na to, aby byli moji kamarádi.“
Shimeji se usmál. Viděl, jak Remyuovi padl kdysi hodně velký hřebínek.
„Několik holek, Kanačiny kamarádky, se k nim přidaly. Tahle skupinka se teď vyhoupla na jakousi elitu.“
„Nech mě hádat. Ty do elity najednou nepatříš, že?“
Remyuu se posměšně ušklíbl. „Ale neblbni. Oni si jen myslí, že jsou elita. Namyšlený fracci.“
„Nechci nic říkat, ale uvědomuješ si, že jsi ještě nedávno byl jeden z nich? Namyšleném fracek? A to docela těžkýho kalibru. Nejnamyšlenější a nejfrackovitější. Miluju tě, ale tohle jsem ti prostě musel říct.“
„Však já vím. Myslíš, že mi to o hlavu neomlátil kdo mohl? No ale k naší třídě. Ten zbytek to vzal vcelku dobře. Mám pocit, že mě teď berou líp. Navíc jsem netušil, kolik holek čte yaoi.“
Shimeji se zasmál. „Mám pocit, že homofobové a yaoistky se tak nějak vyvažují.“
Vyšli zpoza rohu a konečně stanuli na ulici, kde stál Hibariho dům.
„Tak co, nervózní?“ zeptal se Shimeji, když se zastavil.
„Měl bych být? Proč?“ nechápal Remyuu.
Shimeji k němu udělal dva kroky, vzal jeho tvář do dlaní a zamyšleně se mu zadíval do světle modrých očí. „Jdeme tam jako pár. A ty sám víš, jak se lidé dívají na páry na takových akcích.“
Remyuu nasucho polkl.
„Jé,“ zahučel tiše. Shimeji se ušklíbl.
„Přesně tak. Jé. Uklidní tě, že se docela těším?“
„Ne. Akorát mě to znervózňuje ještě víc.“

Hibari vyšel z koupelny a na okamžik se zastavil u okna v chodbě. Měl z něj skvělý výhled na protější dům. Jako jindy tam bylo zhasnuto. Sousedi jezdili o víkendech na chatu a proto nikoho nerušilo, když si Hibari udělal nějaký ten mejdánek. Stěžovali si jen, když si to vymyslel uprostřed týdne, kdy to byli nuceni snášet. A že Hibari si to vymýšlel docela často. Neměl rád prázdný dům, když jeho rodiče někam odjeli.
Opřel se o parapet a hleděl do tmy za oknem. Domem duněla hudba a byl slyšet hovor a smích.
Tentokrát to ale bylo jiné. Jeho dva nejlepší kamarádi tam nebyli. Respektive jeden tam nebyl. Madarame se totiž vymluvil a poprvé za dva roky se z mejdanu vyvlékl. Hibari mu to nezazlíval. Od té doby, co se Madarame vrátil k Tetsuhirovi, byl jako sluníčko a Hibari se na něj prostě nemohl zlobit. A nedivil se, že s ním tráví čas když může, i kdyby při tom měl zazdít jeho mejdan.
A co se týče toho druhého nejlepšího kamaráda…
Hibari se zamyšleně podrbal v černých vlasech. Remyuu se poslední dobou dost zajímavě vybarvil. Nejdřív se začne chovat jako vcelku slušný kluk, pak se ukáže, že má přítele a ještě ke všemu jsou ti dva jako hrdličky.
Kdyby tohle Hibarimu někdo řekl před půl rokem, tedy že jeho dva nejlepší kamarádi budou mít oba dva přítele, vysmál by se mu, protože pravděpodobnost, že se to stane… nebyla vysoká.
Ale nakonec se to stalo a Hibari byl nakonec ten poslední, kdo neměl žádný trvalejší vztah.
Povzdechl si, odlepil se od parapetu a klátivým krokem zamířil ke schodům.
Dorazil zhruba do poloviny, když narazil na zmíněného nejlepšího kamaráda a jeho rezavého amanta. Hibari se ušklíbl. On, Remyuu a Madarame měli jakousi teorii o párech na takových večírcích. Pokud někdo chtěl jen povyražení, zůstal na gauči, nebo se odklidil do některé z ložnic. Ale stálejší páry, které na akci přicházeli spolu a spolu i odcházeli, ti si nějaké něžnosti nechali na schody. Ukazovali tím, že oni nemají potřebu něco uspěchat, protože oni to můžou udělat kdykoliv a ne jen kvůli náladě na mejdanu.
Remyuu kdysi v legraci řekl, že pokud ho někdy Hibari nebo Madarame načapají s kýmkoliv na schodech, mají mu dát nějakou tu výchovnou, aby se vzpamatoval.
Hibari si odhodil pramen vlasů z čela a usmál se, jak si na to vzpomněl.
Remyuu si o okamžik později málem překousl jazyk, když ho něco (nebo spíš někdo) prudce udeřil do zátylku a on si tak dal se Shimejim čelíčko.
Napůl naštvaně, napůl překvapeně vyskočil na nohy, rukama se chytil za čelo a prudce se otočil.
„Co to…“ vyštěkl a otočil se. Hibari jen povytáhl obočí.
„Ty si nepamatuješ, cos říkal o schodech a komkoliv?“ nadhodil potměšile.
Shimeji nechápavě sjel pohledem z Hibariho na Remyua a přitom si mnul vlastní čelo.
Remyuu zrudl a znovu klesl na schod, kde předtím seděl. „Dobře, asi jsem si to zasloužil.“
„A čím jsem si to zasloužil já?“ zajímal se Shimeji.
„Řekl bych, že nejlepší kamarádi by měli mít povoleno dát příteli svého nejlepšího kamaráda aspoň jednu ránu. Jen tak… aby si uvědomil, co a jak. Neber si to osobně. Abych byl upřímnej, oblíbil jsem si tě víc než Tetsuhira.“
Shimeji nejistě zabloudil pohledem k Remyuovi. „Tak to… asi, díky…“ zamumlal.
Hibari si znovu povzdechl a mávl nad nimi rukou. „Jen pokračujte v činnosti, ale moc se mi tu nerozněžňujte, ano?“ houkl a seběhl zbytek schodů.
Z linky v kuchyni sebral kelímek čehosi, z čeho táhl alkohol, ale na první pohled vypadalo jako džus. Po chvíli bezcílného bloumání po domě se rozhodl vyjít na čerstvý vzduch. Bylo chladno, ale ne vyloženě zima. Tak či tak, terasa byla prázdná až na…
„Pěkný boty,“ řekl Hibari a posadil se vedle dívky, která seděla u zábradlí a lokty se opírala o vodorovné prkno.
„Ahoj, Hibari,“ pozdravila Kamishiro, aniž by vzhlédla od bot, které jí Hibari právě pochválil. V rukou svírala plechovku, světlé vlasy měla stažené z očí čelenkou, na sobě pruhovanou mikinu s kapucí.
„Co tu děláš tak sama?“ nadhodil Hibari a přihnul si z kelímku, který si ukořistil v kuchyni.
Kamishiro pokrčila rameny. „Pokouším se zapít žal?“ zkusila to.
„A jak to jde?“
„Moc ne,“ přiznala se zkroušeně.
„Pomůže ti, když ti řeknu, že jsem právě ty dvě hrdličky málem shodil ze schodů?“ nadhodil Hibari a opřel se o zábradlí vedle ní.
Kamishiro se usmála. „A víš, že docela jo?“
„Víš, je docela zvláštní tě tu vidět. Tentokrát jsi nejela s rodiči?“ řekl hibari, který se pokoušel udržet konverzaci.
„Očividně. Řekla jsem si, že alespoň jednou bych tu mohla zůstat. No a tak jsem tady,“ pokrčila rameny Kamishiro a dopila zbytek plechovky.
Kamishiro totiž bydlela v domě o nějakých dvacet metrů dál. Byli sousedi a dalo by se říct, že i kamarádi už odmalička. Ovšem každý měl svoje vlastní přátele ve škole a tak se k sobě příliš nehlásili.
„To tě to tak žere?“
„Co myslíš?“ zamračila se nechápavě Kamishiro.
„Ti dva,“ kývl Hibari směrem k domu z něhož se linul smích a hlasité dunění hudby. „Remyuu a Kaeda.“
Kamishiro uraženě pohodila hlavou a odvrátila se. „S-samozřejmě. Je to můj nejlepší kamarád a neřekl mi to!“ odfrkla si podrážděně a odhrnula si pramen vlasů z čela.
„A co myslíš, že jsem já? Já mám dokonce DVA nejlepší kamarády a oba dva mi svoje přítele zapírali dost dlouho. Zdůrazňuji to slovo PŘÍTELE! A vidíš mě, že bych se nějak zvlášť užíral? Jasně, není mi to příjemné, ale přece jen jsme kamarádi, takže nějaká ta solidarita tam je.“
Kamishiro překvapeně zamrkala, ale naštvaný výraz její tvář neopustil.
„Nevíš, jaký to je být zamilovaný do nejlepšího kamaráda,“ utrhla se na něj.
„Myslíš?“
V tu chvíli to vypadalo, že dostala infarkt. Vytřeštila oči a ztuhla v polovině pohybu. Nechápavě na Hibariho zírala, neschopná slova, jen naprázdno hledající nějaké vhodné slovo, které by nějak vystihlo její reakci, Hibari však tušil, že takové slovo buď ještě neexistuje nebo je hodně sprosté. Vypadalo jako srna, kterou zničehonic ozářily dva reflektory, které se objevily za horizontem.
Po chvíli se rozhodl její utrpení neprodlužovat.
„Dostal jsem tě,“ zasmál se a nabídl jí svůj kelímek, aby si trochu zklidnila otřesené nervy. „Můžu tě ujistit, že co se týče mé orientace, je rovná jako pravítko.“
Kamishiro vypadala, že neví, jestli se má smát nebo mu jednu fláknout.
„Vážně jsi mi věřila, viď,“ hihňal se Hibari.
„Fakt jsem se lekla, že všichni kluci v mém okolí jsou gayové!“
Chvíli se oba pochechtávali, Hibari se ale nakonec otočil a zamyšleně se na blonďatou dívku zadíval. „Kamishiro?“
„Hm?“
Upřela na něj zelenohnědé oči a překvapil ji zkoumavý pohled, který na ní upíral.
„Co bys řekla, kdybych tě pozval na rande?“
Chvíli bylo ticho. Alespoň pomyslné, protože to, co se linulo z domu se jako ticho popsat nedalo.
„No…“ zahučela Kamishiro pomalu, nohama houpajíc ve vzduchu. „Asi bych řekla, proč ne.“
„Takže… půjdeš se mnou na rande?“
„Proč ne.“
Hibari se chytil zábradlí a vytáhl se na nohy. „Ehm,“ odkašlal si, protože ho ta odpověď přece jen trochu překvapila. „Radši půjdu udělat povinné kolečko hostitele a ujistím se, že ráno najdu dům relativně v pořádku. Zavolám ti.“
Kamishiro se taky zvedla a oprášila si kraťasy. „Já už asi taky půjdu. A jen tak mimochodem. Vážně chceš volat, když bydlím o dům dál?“ povytáhla obočí. Hibari pokrčil rameny.
„Bojím se tvojí mámy. Je strašidelná,“ připustil. „A asi by byla nadšená, kdyby mě viděla.“
Kamishiro se usmála a protáhla se okolo něj. „Vážně myslíš, že po takových letech co se kamarádím s Shimejim jí budeš vadit ty?“
Hibari pokrčil rameny.
Kamishiro na něj zamávala a přes trávník zamířila ke svému domu. Hibari se zamyšleně opřel o zábradlí a promnul si bradu. Kamishiro se ani jednou neohlédla.
Z domu se ozvala hlasitá rána a tak se Hibari raději rozhodl zamířit dovnitř, aby zachránil, co půjde. V nitru měl však dobrý pocit. Pokud nic jiného, možná si aspoň najde holku, která má mozek větší než lískový ořech.

„Cožejsiudělal?!“ vyjekl Remyuu a prudce se posadil na posteli. Shimeji ležící vedle něj nesouhlasně zamručel a přetáhl si deku přes hlavu. Poté, co se vrátili od Hibariho, zůstal přes noc u Remyua, ovšem tentokrát ve vší počestnosti.
„To si ze mě děláš legraci! Tys… tys… ty ses asi zbláznil? To jsi masochista, nebo co?“
Hibari na druhém konci telefonu si odfrkl. „Hele, uvědom si prosím, že když TY ses vytasil s Kaedou, vzal jsem to v podstatě klidně. Takže se uklidni.“
„Jak se mám uklidnit?!“ Remyuu si zlostně prohrábl vlasy a ignoroval Shimejiho protesty. „Pozvals ji na rande! Ji! Není tu šance, jak bych se mohl uklidnit!“
To se Shimeji zvedl na loktech. „Cože?“ zeptal se.
Remyuu si odtáhl mobil od ucha a překryl ho dlaní. „Hibari pozval Mai na rande!“
„Počkej. Mai, jako Kamishiro?“
Hibari si znovu povzdechl, protože nevěděl, co jiného dělat. „Uvědomuješ si, že právě fakt, že ti volám v deset a stejně je u tebe tvůj přítel, mi dává právo tě žádat, abys nevyšiloval? Snad mám právo chodit s kým chci, ne?“
„Ale…“
„Říkal jsem ti snad něco, když jsi začal s Kaedou? Nebo Madaramemu, když se pochlubil tím, že chodí s vysokoškolákem, zdůrazňuji ten mužský rod. Ne, dokonce jsem s tebou šel za tím zmíněným vysokoškolákem, aby se k sobě vrátili. I když to se nakonec ukázalo jako tvůj dost zoufalý pokus, jak si vyžebračit soucit, až se konečně rozhodneš nám říct o Kaedovi. Proč je teda takový problém, že si chci vyjít s holkou, která tě čirou náhodou nesnáší? Já osobně to beru jako bonus navíc. A popravdě se jí ani moc nedivím. V podstatě jsem s Kamishiro ve stejné situaci, víš?“
Remyuu udiveně zamrkal. Hibari byl vždycky kliďas a on netušil, že se mu něco takového honí hlavou.
„Hibari, tobě Shimeji vadí?“
Shimeji vedle něj sebou trhl.
V telefonu bylo chvíli ticho. „Ale ne,“ řekl Hibari nakonec. „To ne. Jen… Remyuu zkus aspoň jednou nebýt takový egoista. Svět se netočí kolem tebe.“
„A… cože? Jak jako…“
„Heliocentrická soustava.“ Remyuu úplně viděl Hibariho neveselý úšklebek.
„Tak jsem to nemyslel, nepotřebuju lekce zeměpisu! Já přece nejsem egoista!“
Shimeji vedle něj povytáhl obočí. „Remy, tohle rozhodně nebyl dobrý argument.“
„He?“
„Ty jsi vážně egoista. Nevím, v jakém kontextu to Hibari použil, ale egoista jsi. A to dost tvrdého ražení, abych byl upřímný,“ pokračoval. Remyuu se na něj zaškaredil, ale něco mu říkalo, že oba mají pravdu. Nebyl zrovna vzor ctností.
„Dobře. Takže… co po mě chceš?“ promluvil znovu do telefonu.
„Jen abys to vzal jako fakt. Chtěl jsem, abys to věděl.“ Hibari bojoval s touhou dodat: Nechci totiž tajit s kým chodím před svými nejlepšími kamarády. Nakonec se ale udržel, protože neměl potřebu Remyuovi ubližovat. I když mu to vyčítal, tušil, že to neměl jednoduché. Jeho rodiče vyšilovali, když se to dozvěděli, a ne málo. Remyuu byl přece jen jejich jediné dítě.
„Fajn. Jasně. Jsem v pohodě. Dělej si co chceš,“ zahučel Remyuu trochu uraženě, ale zároveň pokorně, aby dal hibarimu najevo, že to myslí vážně.
„Super. Tak se uvidíme ve škole,“ ukončil jejich rozhovor Hibari a mobil odložil. Chvíli se na něj díval, jako kdyby čekal, že se znovu rozezvoní. Nakonec však vstal, přešel k oknu a vyhlédl ven. Měl dokonalý výhled do zahrady sousedů, která teď zela prázdnotou.
Remyuu, Madarame, Kaeda a možná i sama Kamishiro si určitě myslí, že jsem ji pozval na to rande jen na truc, pomyslel si a prohrábl si černé vlasy, které mu volně splývaly podél tváře. Opřel se o parapet a zamyšleně se zahleděl ke stropu.

Remyuu se vyhrabal z postele a tím si vysloužil Darmošlapčino podrážděné zasyčení. Kočka spala stočená do klubíčka v nohách postele. Usnula tam poté, co ji Remyuu nesmiřitelným tónem vykázal zpod deky, protože si na jeho vkus příliš přivlastňovala jeho zrzavého spolunocležníka.
Přešel k oknu a pak zase zpátky k posteli. Přitom nervózně zatínal ruce v pěst.
„No, tak, Remy. Je to trochu překvapení, ale zase nic, co by nešlo přejít, ne?“ nadhodil Shimeji, který stále seděl na posteli a nevypadal, že by se mu zní zrovna chtělo ven.
„Ale to přece… Mai a Hibari… ona byla zamilovaná do tebe!“
„Byla. Je dobře, že se přes to přenesla. Měl bys jim to přát.“
Remyuu pohrdlivě pohodil hlavou a založil si ruce na hrudi.
„Nebuď naštvanej. Víš, že mám pravdu!“
Remyuu se zatvářil ještě uraženěji, Shimeji se však usmál a kývl na něj. Remyuu se chvíli pokoušel tvářit nedostupně, pak si ale odfrkl a nechal se jím stáhnout zpátky do postele. Shimeji ho převalil pod sebe a zamyšleně sklonil tvář k jeho.
„Takže,“ řekl.
„Takže?“ zopakoval po něm Remyuu a natáhl ruku, aby mu z čela odhrnul pramen zrzavých vlasů.
„Takže na ně nebudeš zlej, že ne?“
„Měl bych?“
Shimeji se ušklíbl. „Někdy si vážně koleduješ, víš to? Ani se nedivím, že s tebou žádná holka nevydržela.“

>Helois< Oooo, takže ti dva se dali dohromady?
>Marionette< Přesně tak.
>Helois< A tys jim to nepřál.
>Marionette< Cože? Ne, to ne, že bych jim to nepřál. Jen mě to překvapilo.