Mezi nebem a zemí - 1/?

Padl jsem k zemi a v duchu si nadával za nepozornost. Jak jsem se jen mohl nechat chytit do tak nesmyslné pasti. Kdybych jen býval opatrnější. Bolí mě celé tělo. Jako bych o něco přišel. Má poslední myšlenka zanikla v zárodku a já se ponořil do tmy.

"Je obdivuhodné, že i po tom, co se stalo, žije. Ale i tak je mi líto. Je v kómatu a já sama nevím, kolik času mu ještě zbývá. S největší pravděpodobností se už neprobere. Myslím, že by bylo lepší nechat ho jít," sdělila Tsunade-baachan skupince stojící před ní, ale její slova byla směřována hlavně Sasukemu. Nechápal jsem, o čem mluví, ale ostatní zřejmě věděli. Všichni co tam stáli, Sakura-chan, Sai, Kakashi-sensei, Sasuke, Baachan, ti všichni do jednoho věděli. Atmosféra, které tam vládla, byla zvláštní. Sasuke měl zděšený a zároveň smutný výraz, Sakura-chan tiše plakala, Kakashi-sensei stál jako solný sloup neschopný slova a i Sai se zdál bledší než obvykle. Skupinka se rozestoupila a já konečně spatřil, o co se jedná. Ležel jsem na nemocničním lůžku, mrtvolně bledý, oči zavřené. Jedinou známkou života bylo pomalé pípání přístroje. Sasuke mě držel za ruku. Bylo to zvláštní. I když držel to tělo přede mnou, cítil jsem na své ruce příjemné teplo.

"Sasuke," zašeptal jsem, ale nikdo se neotočil mým směrem. Jen Uchiha sebou lehce trhl a napřímil se. Lehce potřásl hlavou, jakoby se mu jen něco zdálo. Chtěl jsem se ho dotknout, položit si hlavu na jeho rameno, jako jsem to vždycky dělával. Než jsem udělal krok vpřed, ucítil jsem na svém rameni známý dotyk.

"Je pozdě. Nemůže tě slyšet ani vidět, stejně jako ty se ho nemůžeš dotknout."

"Proč ne?" zeptal jsem se a otočil se.

"Lidé nás nevnímají. Pro ně jsme už jen vzpomínkami, které neožijí," sdělil mi jiný hlas, stejně důvěrně známý jako ten dotek předtím. Cítil jsem, že mají oba pravdu, i když jsem tomu nechtěl věřit. V očích mě štípaly slzy.

"Ach, Naruto," smutně vydechla má máma, Kushina, a pevně mě objala. Oplatil jsem jí objetí se stejným zápalem.

"Co se stalo?" zamumlal jsem zabořený v matčiných rudých vlasech.

"Tvá duše se oddělila od umírajícího těla. Je to první krok nadcházejícího stavu," odpověděl mi táta, Minato, a usmál se jakýmsi smutným úsměvem.

"Jakého stavu?"

"Smrti," sborově odpověděli.

"Nejsme tedy živí?"

"Jsme jen duše."

"Něco jako duchové?"

"Do duchů máme hodně daleko. Duchové jsou duše, které byly od těla odtrženy násilím a to je nutí zůstávat na místě své smrti. My se můžeme volně pohybovat, kamkoliv chceme. Můžeme cestovat mezi nebem a zemí, kdykoliv chceme. Někteří zůstávají v nebi a někteří se rozhodnou sledovat ty, které za života milovali, stejně jako já a Kushina. Naše rozhodnutí bylo být s tebou, Naruto, až do úplného konce. Byli jsme s tebou, když jsi byl sám a nenáviděný, byli jsme s tebou, když ses stal pravým a uznávaným ninjou, byli jsme při všech tvých úspěších i nezdarech a jsme s tebou i teď," vysvětlil mi táta a já konečně pustil matku.

"Nemůžu se tedy vrátit?"

Máma se nadechla, jakoby chtěla něco říct, ale pak se natočila k tátovi.

"Řeknu mu to,"

"Kushino to nesmíš! Je to zakázané, nesmíš o tom mluvit, musí na to přijít sám." nesouhlasně zavrtěl otec hlavou. Nedbala jeho upozornění.

"Pozorně poslouchej Naruto. Dokud tvoje tělo žije, ještě se můžeš vrátit. Nesmíš je nechat, aby tvoje tělo odpojili. To by byl konec. Ty ještě nemáš zemřít. Já i tvůj otec to víme."

"Jak to můžete vědět?"

"To není důležité! Nenech je, aby to ukončili," s těmito slovy mě s otcem opustili.

Když jsem se konečně znova rozhlédl, zbyl jsem v pokoji sám se Sasukem. Teď, když tu byl sám, zcela neskrytě plakal. Slzy mu tekly po tvářích, přímo na mou ruku, kterou pořád křečovitě svíral. V ten moment bych přísahal, že jsem cítil, jak na ni dopadají a stékají.

Postavil jsem se za něj. Přál jsem si, aby mě mohl vidět. Naklonil jsem k jeho hlavě a udělal něco, co bych si zaživa nikdy nedovolil udělat, protože by mě Sasuke asi na místě zabil. Natáhl jsem dlaň a pocuchal mu vlasy. Z počátku mi ruka prostě prošla skrz Sasukeho hlavu, ale nehodlal jsem to vzdát. Zkoušel jsem to znova a znova. Marně. Nakonec jsem to vzdal. Sedl jsem si na volnou židli vedle Uchihy a přemýšlel.

Najednou se nad moje tělo naklonil a lehce se svými rty dotkl těch mých. Málem jsem šokem sletěl z židle, kdyby to šlo. Už za živa jsme si se Sasukem uvědomovali, že naše přátelství přerostlo v něco víc. Měl jsem rád jeho přítomnost, začal si všímat detailů. Poslední dobou jsme se dotýkali víc než obvykle, ale nikdy jsme se ani jednou úmyslně nepolíbili.

"Sasuke teme!" křikl jsem na něj reflexivně a k mému údivu sebou cukl a zadíval se mým směrem. Měl ostražitý výraz.

"Usarotonkachi?" zoufale přejel očima celou místnost. Pak usoudil, že se mu to asi zdálo. Zvedl se, a než stačil zavřít dveře, proklouznul jsem ven a vydal se za ním. Nevěděl jsem, proč Sasuke slyší můj hlas, ale jediná možnost, jak to zjistit, bylo sledovat ho.

Dlouho se toulal ulicemi Konohy, až mě to začínalo unavovat. Začínal jsem si myslet, že jeho kroky jsou bezcílné, ale nebyly. Mířil přímo ke kanceláři Hokage, tou nejdelší cestou, jaká ho napadla. Klidně prošel chodbami budovy, přímo k Tsunade-baachan. Bez zaklepání vešel. Zdálo by se, že ho očekávala.

"Sasuke?" vzhlédla od papírů.

"Nechám ho jít. Zítra při západu slunce,"

"Dobře," přes tvář jí přelétl stín smutku, který okamžitě skryla.

"Mám prosbu Hokage-sama," pokračoval.

"Ano?"

"Chci se o jeho tělo postarat sám."

"Jistě. Bylo by ale správné, nechat ostatní, aby se s ním rozloučili, nemyslíš?" pozorně se Sasukemu dívala do očí.

"Jak si přejete Hokage-sama," poklonil se a odešel. Z jejich rozhovoru mi naskočila husí kůže. Nemůžou mě nechat zemřít. Ještě ne, potřebuju víc času. Zůstal jsem v kanceláři ještě dlouho po Sasukem a mlčky pozoroval baachan. Jak mě může nechat odejít. Zrovna ona. Když jsem odcházel, byla už tma. Zbýval mi necelý den. Necelý den na kompletní změnu osudu a návrat do života.

Musel jsem jednat rychle. Jediná šance na moji záchranu byla, zmařit jim pokus, mě "zabít". Zkoušel jsem na Sasukeho, stejně jako na všechny ostatní mluvit, ale nikdo mě neslyšel.

Sklesle jsem se vydal ke svému tělu. Bylo těsně před západem slunce.