SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Minuta po půlnoci 06

Mezitím se venku rozednělo. Město se zaplnilo davy lidí. A přitom vypadalo tak opuštěně, teď to o něm ale říct nemůžu. Parkoviště, kde stálo sotva pár aut, bylo zaplněné a nějaká žena křičela na mladýho kluka, kterýmu mohlo být sotva osmnáct, když jí zabral místo. Obchody kolem kavárny rozsvítily nápisy otevřeno a dovnitř se hned nahrnulo několik lidí.
Měla jsem teď takový zvláštní pocit, tohle město na mě zanechalo nepříjemný pocit. Pocit uspěchaného života. A ve vzduchu se vznášela smrt. To mohlo znamenat jen jediné, okolo se vyskytuje nějaký mrtvý upír a lidé jsou v tom případě v nebezpečí.
"Kam chceš vůbec jít?" Zeptala jsem se Reie, sotva co jsme vylezli z kavárny. Stále jsem byla naštvaná, protože mi nic neřekl.
"Někde přespíme." Broukl a strčil ruce do kapes, i když mu ledový vzduch vůbec nevadil.
"Někde přespíme!" Tiše jsem napodobila jeho hlas. Probodl mě pohledem, ale bylo vidět, jak zadržuje smích.

Tím někde myslel hotel, ale tam nás nechtěli ubytovat. Proto jsme se zastavili ve starém domě, kde už léta nikdo nebydlel. Nemělo jedno okno a vevnitř bylo zatuchlo. Měl jen pár místností, kuchyň, kde byla jen odpojená lednice a ošuntělý dřez a obývací pokoj se starou koženou sedačkou. V koupelně už nebyla ani sprcha, natož záchod nebo umyvadlo. Pouze prázdná, se špinavými zdmi tmavá místnost. A v ložnici, pokud to teda byla ložnice, leželo spoustu poházených krabic. Vůbec se mi to nelíbilo. Ale za ta léta, co mě Rei táhnul sebou po boku, jsem si už jakžtakž zvykla.
Posadila jsem se na sedačku a promnula si bolavé místo na zádech. Bylo to už lepší, ale ta těkavá bolest byla stále cítit.
"Hotel u dvou hvězd vypadal mnohem lépe." Prohlásila jsem znechuceně. Hotel, kde jsme se chtěli ubytovat, byl stejně starý, jako tenhle dům. Nebo alespoň podobně starý. Zvenku byl sice hezky namalovaný, ale vevnitř nevypadal moc dobře.
"Není moje chyba, že nás nechtěli ubytovat." Opřel se o rám dveří. "Použil jsem všechen svůj šarm a stejnak nic!"
Zasmála jsem se. S tím šarmem měl pravdu, něco takového jsem viděla, když postával u pultíku a vybavoval se s mladou slečnou za ním. Všechno šlo dobře, dokud nepřišla stará ženská a nevyhodila ho. Myslím že křičela něco ve smyslu "vypadni ty puberťáku".
"Brzy se setmí, takže zůstaň tady."
"Proč jako?" Namítla jsem. Původně jsem si chtěla jít koupit něco na sebe.
"Prostě tu zůstaň, já se hned vrátím."
"A kam jdeš?" Vyskočila jsem na nohy. Nechci tu být sama. Ne, když je okolo někdo z upírů.
"Ven. Potřebuješ něco na sebe, nebo ne?" Zkouknul oblečení, co jsem měla a zakřenil se. Radši jsem přikývla a vrátila se na původní místo. Odešel bez jakéhokoliv pozdravu a zabouchnul dveřmi, které držely jen tak tak.
Popřemýšlela jsem nad tím, co tu budu celou tu dobu dělat. Sedět mě opravdu nebavilo a prozkoumávat tenhle malý domek taky nebyla zrovna velká zábava. Tak jsem se tedy rozhodla nakouknout do lednice. Sice jsem neměla hlad, ale byla to jediná věc, do které se dalo něco schovat.
Došla jsem až k ní a otevřela ji. Pohled na její vnitřek mě moc neuchvátil. Byla prázdná. Otráveně jsem jí zabouchla, což jsem ale neměla dělat. Zakymácela se a dvířka s rachotem odpadly na zem.
"No co..." Špitla jsem a odkopla je ke zdi, aby nepřekážely.

Usnula jsem. A než jsem si to stačila uvědomit, probraly mě paprsky slunce. Přímé světlo mě na chvíli oslepilo a já se začala pomalu rozkoukávat. Vyhrabala jsem se z krabic, na kterých jsem včera usnula. Na zemi byly krvavé stopy. Vykulila jsem oči a vylítla na nohy.
"Reii? Re-." Zabrzdila jsem u sedačky, na které spal. Nedokázala jsem posoudit, jesli je to jeho krev, protože neměl na sobě ani jednu tržnou ránu. Díry v bundě a košili ale značily, že asi jo. Bílá košile teď byla celá zakrvácená. Snažila jsem se nedýchat tu vůni krve a bundu s košilí mu rozepla a sundala. Znepokojeně se zavrtěl.
"Co jsi proboha dělal?" Zašeptala jsem.
Všimla jsem si několika tašek a vyndala z nich jedno tričko. Bylo šedé a s nápisy na hrudi, ale toho jsem si nevšímala. Prostě jsem ho namočila ve dřezu a vrátila se zpátky k Reiovi. Možná mě za tohle zabije. Už jsem se nakláněla a chystala se mu tričko přiložit k rameni, ale chytil mě za ruku.
"Pušt mě!" Překvapivě mě zase pustil a nechal mě, abych mu zakrvácená místa umyla. Zaraženě mě pozoroval.
"Odpovíš?" Zeptala jsem se ho znovu.
"To nic není!" Zavrčel.
"Nevypadá to tak!" Zvýšila jsem hlas. Má bouřlivá nálada začala pomalu vyplouvat na povrch. Hlásek v mý hlavě mi našeptával, abych se uklidnila a nechala to plavat. Připomněla jsem tomu hlásku, že už mám náladu takhle dost nakřuplou a pokud mi rychle nevysvětlí, co se děje, asi vylítnu z kůže.
"Uklidni se. Vážně to nic není!" Vypadalo to, že je unavený. Vždycky, když jsem začala křičet, nebo byla naštvaná, on dělal totéž. Teď naštěstí neměl náladu se hádat.
Snažila jsem se pochopit, že mi to stejně neřekne, ale něco ve mně se trhalo. Nějaká moje část to chtěla vědět. A moje oči zaznamenaly ty jeho. Radši jsem hned změnila směr pohledu. Milovala jsem jeho oči. I když ho nemám ráda, jeho očí se nikdy nedokážu nabažit. Hodila jsem mu tričkem do obličeje a začala se prohrabávat v taškách.
Moc toho nekoupil, jen ty nejnutnější věci. Dvoje džíny a dvě trička - jedno už jsem zničila. Potom jsem narazila na čepici a sukni. Koupil si i něco málo na sebe. Ve spodu tašky jsem zahlédla i spodní prádlo. Můj výraz ztvrdl. Za mnou jsem slyšela tlumený smích.
"Zmlkni!" Obořila jsem se na něho.
"Vybral jsem dobře?" Zvedl koutky úst. Vysmíval se mi.
"Jak ti je?" Změnila jsem téma rozhovoru.
"Dobře."
"Hmm."
Bylo teprve ráno, a proto jsme zase vyrazili. Tentokrát jsme šli ale pěšky. Rei nesl batoh s věcma, které včera koupil a já za ním potichu dobýhala. Byla jsem stále našvaná, ale hlásek v hlavě se pravidelně ozýval a připomínal mi, co je pro teď vhodné a co ne. Rozhodla jsem se být projednou poslušná holka a poslechla ho.
Dnes bylo ve vzduchu cítit i něco nového. Krev. Reiova krev. A taky nějakých lidí. Nejsem si tím jistá, poslední dobou si nejsem ničím jistá. A znepokojivý pocit z mrtvého upíra stále přetrvával. Takže tu určitě ještě někde byl. Zamrazilo mi v zádech. Třeba nás sleduje. Ale to se asi mýlím, Rei by to věděl a něco by dělal. Alespoň v to doufám.
Šli jsme dál. Jak čas tak míjel, nevšimla jsem si, kudy jsme to vlastně prošli. Netušila jsem, kde to jsem. V těhlech končinách jsem byla poprvé, a to jsem s Reiem nějaký ten kus určitě procestovala.

Dodatek autora:: 

Je tu další díl. Omlouvám se, že je krátký, ale o to víc se můžete těšit příště, rozhodla jsem se sem dál dvojitý díl. Pište komentáře, protože jen ty mi dají další energii na další pokračování této povídky. Vaše Ume.

5
Průměr: 5 (3 hlasy)