SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Minuta po půlnoci 09

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Probudila jsem se hned druhý den. Zjistila jsem, že mě ošetřila Marina. Určitě mě musela ošetřit ona, neboť seděla na okraji postele, když jsem se probrala. Ze včerejška si pamatuju narozdíl od ostatních nocí všechno. A proto jsem se dost divila, když jsem se vyhrabala z postele a rozhlédla se po místnosti. Sem nás včera zavedla, jenže po noční "akcičce" to tu bylo vážně zdemolované. A teď? Možná ještě uklizenější, než předtím.
A byla jsem taky dost naštvaná. Na sobě jsem měla totiž nové oblečení a to znamenalo jen jedno, musela mě převlíknout. A co z toho plyne? Viděla můj znak na zádech.
Potom do pokoje vrazil Rei, křičel, ať vstávám a vykopl (neberte to doslova) blondýnku z pokoje.
O několik minut později jsme opustili byt. Cestou jsem přemýšlela nad včerejším večerem. Proč jsem si to pamatovala... To byla těžká otázka. Když se mi to stalo minule, probudila jsem se zmožená a s vyprázdněnou pamětí. Nic jsem si nepamatovala a Rei mi k tomu nikdy nechtěl nic říct. Zeptala jsem se ho na to, ale jeho odpověď mi akorát jenom víc ublížila.
"Aspoň víš, že jsi tentokrát nikoho nezabila."
"A koho jsem zabila minule?" Na mou další otázku ale neodpověděl. Na jeho tváři se neobjevil sebemenší náznak lítosti, ani ničeho jiného. Dál koukal před sebe a vykročoval si kamsi.
"Hej, Reii. Ta holka to ví?" Ptala jsem se ho dál. Chtěla jsem vědět víc o tom, co se stalo, když jsem byla v bezvědomí.
"Ne, oslnil jsem ji svou krásou." Zavtipkoval. Ve skutečnosti na ni použil nátlak. Mohl ho používat na osoby, které měly čerstvé upíří kousnutí.
Měla jsem na jazyku už další otázku, ale do hlavy mi skočila jiná myšlenka. Vzpomněla jsem si na chlápka ve starém městě, odkud jsme utekli. Něco mi tam chtěl tehdy říct. Myslím, že říkal něco o zprávě.
"Chtěl mi předat zprávu." Zapřemýšlela jsem nahlas a schytala Reiův nechápavý pohled. Vysvětlila jsem mu, co jsem tím myslela.
"Ale už je mrtvej, neřekne ti to."
"Já vím, ale co když to byla písemná zpráva?" Nedala jsem na to. Jenže jsem se potom dozvěděla, že tělo spálil.
"Nelam si s tím hlavu! Jestli to bylo důležitý, přijde další." Pokrčil rameny. Vůbec to nebral na vědomí, bylo mu to jedno.

Značka na kraji ulice naznačovala, že jsme právě přešli do dalšího města.
"Máš hlad?" Prohodil podrážděně a podíval se na hodinky.
"Ani ne." Zívla jsem. Byla jsem otrávená. Otrávená z tohohle utíkání, otrávená z lidí. Jsou tak arogantní, prožívají city. Láska, bolest, strach, štěstí, radost... Odfrkla jsem si a překřížila ruce na hrudi. Možná jsem na ně jenom žárlila? Ano, žárlím, protože mají přátelé. Ano, žárlím, protože nežijí xy let. A ano, žarlím, protože má každý svůj cíl.
Každý člověk někam patří, mají rodinu. Někteří celé večery propijí, jiní jsou zalezlí doma, nebo se jen tak sejdou s kamarády a povídají si. Myslím, že to je něco, co jsem nikdy nezažila. Moje dětství bylo jiné. A bolestné. Ale je mi teprve sedmnáct, někdo by mohl říct, že upíří miminko.
Z úst mi vyšel další povzdech.
"Nad čím přemýšlíš?" Šťouchl do mě Rei.
"Proč bych měla přemýšlet?"
"Poznám to na tobě." Ušklíbl se. "Tak nad čím?"
"Do toho ti nic není!" Vyplázla jsem jazyk. Můj pohled ale spočinul nad něčím jiným. Ta věc upoutala mou pozornost.
Zahleděla jsem se mezi stromy a uvědomovala si, že jsme až do teď kráčeli po silnici mezi lesy.
Nebyla to věc. Ale dvě svítivé kulaté oči.
"Upír?" Zalapala jsem po dechu. Ze včerejška jsem toho měla už dost, a tohle mi to moc neulehčovalo. Rei si ho taky všimnul, ale nic neříkal. Čekal, dokud ten upír nedojde blíž. Jakmile vylezl z tmavého lesa, Rei protočil oči a nastavil se na bojovou pozici.
"Co tu děláš?" Zavrčel.
Cizince jsem neznala, ale on asi jo. A podle jeho tónu hlasu mi došlo, že ho nemá zrovna moc v lásce.
"Hledal jsem tě, bráško." Zazubil se tak, že jsem si všimla jeho tesáků. Bráško? Cože? Křičela jsem v duchu.
"Neříkej mi tak!"
"Jsi roztomilej, když se vztekáš!" Zasmál se a vytáhl z kapsy pomuchlanou obálku. Podal mi ji a znovu se zadíval na Reie. Ten ale moc dlouho nečekal a vrazil mu několik ran do obličeje. Přirazil ho ke stromu, až jsem se divila, jak to bylo rychlý.
"To bolí!" Smál se neznámý upír. Setřel si krev z obličeje a odhodil Reie dál od sebe.
"Kdo jsi?" Chtěla jsem odvést jeho pozornost. Jeho svítivé oči se na mě otočily.
"Ty mě neznáš? Miyo? To je zlý! Myslel jsem, že nezapomeneš." Přistoupil ke mně blíž a chytil mě za ruku. "Hiato."
"Hi-cože?" Vykřikla jsem. "Ty?" Odstrčila jsem ho a zamračila se. Jak jsem mohla zapomenout? "Co tu děláš?"
"Zabila jsi mýho společníka, tak jsem přišel osobně." Napřed jsem nechápala, ale potom dodal: "Předat zprávu."

Byla jsem nemile překvapena. Tak ten starý upír byl jeho společník. Ale co mi vrtalo hlavou nebylo tohle. Zaskočilo mě to, protože jsem o tom před chvílí mluvila s Reiem. O tom upírovi, o neznámé zprávě. A najednou se objeví Hiato, upír, kterého jsem poznala jako malá a řekne mi, že mi jí nese.
Kolik mi mohlo být, když jsem ho zahlédla poprvé? Nepamatuju se, ale jeho pohled mi stále bliká před očima. Krev, která mu stékala po bradě a oči, které se po těch letech nezměnily. V náručí držel černovlasou dívku, ale ta už byla si mrtvá. Zvedl hlavu a zadíval se na mě. Hladově se na usmíval. Ale potom najednou zmizel.
Po pár letech se zase párkrát objevil, nemůžu říct, že se stal mým přítelem, ale nějaký ten vztah mezi námi panoval. Jednou mě zachránil a řekl mi své jméno, a pak jsem ho už neviděla.

"O čem to mluvíš?" Byla jsem zmatená, ale i přesto jsem věděla naprosto přesně, o čem mluví.
"Nedělej hloupou, Miyo." Zasmál se. "Dnes jsem nepřišel zabíjet. Jen si vem tu obálku, ok?"
Přikývla jsem a dívala se, jak odchází. Nechápala jsem to. Přišel jenom kvůli tomuhle, proč?
"Co je to?" Přiběhl Rei a podíval se mi přes rameno.
Pokrčila jsem rameny a obálku rozbalila. Jenže papír v ní byl prázdný.
"Nechápu to. Je prázdný." Ale ten papír byl špinavý, jako by ho někdo na něco používal.
Snažila jsem se vyhledat odpověď v jeho tváři, ale byla opět chladná, sice sexy, ale chladná. Lehce mě bouchnul do ramene a naznačil, abychom zase šli. Papír jsem složila a vložila zpátky do obálky. Tu jsem strčila do kapsy od kabátu. Snad ho do tý doby neztratím.

"Možná by se ti mohlo líbit v tomhle městě." Pronesl jen tak, když jsme procházeli parkem.
"Mohlo, ale nelíbí." Posnažila jsem se o namyšlený tón, ale asi se mi to nepovedlo, protože se zasmál. Taky jsem se pousmála, ale bylo mi z toho nanic. Moje já by nejraději šlo a všechny ty lidi, kteří mě hledají, pobilo. Jenže mělo to jeden háček, který se jmenuje Rei. Ale třeba mu na mně vážně záleží. Kdo ví?
"Víš..." Povzdechl a otočil se na mě. "V životě budeš utíkat často, jestli chceš žít jako my."
Žít jako upíři, hm? Ale co když jsem upír? To tě nenapadlo? Povídala jsem si raději pro sebe a v duchu, hádání by mi v tuhle chvíli asi jen těžko pomohlo.
"Víš..." Opakovala jsem povzdech a usmála se. "Na tenhle život si jakžtakž zvykám, ale utíkání už je na mě trochu moc."

Čekala jsem, že pronese nějakou urážlivou narážku, ale místo toho si mě přitáhnul k sobě a obejmul mě. Nedokázala jsem se uvolnit, protože mě to překvapilo. Strnule jsem teda stála v jeho objetí, a potom jsem ho odstrčila. Vykřikla jsem otázku "Co to děláš?" a ustoupila.
To rozhodně není on! Něco s ním není v pořádku. Moje myšlenky přímo hořely, jak jsem byla naštvaná.
"Proč se zlobíš?" Zvýšil hlas. Znělo to trošku naštvaně.
Nedokázala jsem ale odpovědět. Nevím, proč se zlobím. Vylekalo mě to. Protože na lásku mezi mnou a ním si nehraju. Nedokážu hrát a nikdy nebudu. On je někdo, komu se chci vyrovnat, chci být lepší než on. Proto jsem na tohle asi nikdy nemyslela.
"Cs." Ceknul a otočil se. Věnoval mi poslední pohled a zmizel. Tomu se říká upíří rychlost, ale o tom jsem se už zmiňovala.
Bezva, teď je naštvaný. Bože, já jsem takový blbec! Nadávala jsem si. Samozřejmě že v duchu. A jen tak si odejde, je vůbec normální? Kam mám jít? Co když mě někdo napadne? Něco se mi může stát. Moje myšlenky přímo vřely. Moje výbušná povaha se začala projevovat. Radši jsem se snažila uposlechnout hlásek, který na mě přímo ječel v hlavě a svoje nadávky vyslovovala jen potichu. Kopla jsem do plechovky, která ležela na cestě a plácla sebou na zem. Mohla jsem se posadit na lavičku, která byla přímo vedle mě, ale kdo ví, co bych s ní mohla v minutě udělat.
A i když je tohle park, který leží docela ve velkém městě, kolem nebylo ani živáčka. A to bylo něco kolem poledne, možná ani ne. Lehla jsem si a zadívala se na nebe. Bylo čistě modré, jen jediný mrak tam poletoval. Mráček ve tvaru boty.
"Jsem hloupá?" Zašeptala jsem a pozorovala ptáčka, který poletoval nademnou. Snesl se z oblohy a přistál mi na ruce, kterou jsem stačila natáhnou nahoru. Něco zahvízdal a zavrtěl se.
"Nerozumím ti, můžeš to, prosím tě, zopakovat?" V tuhle chvíli byste se možná i divili, jak jsem byla milá. Ptáček se zase zavrtěl.
Ještě párkrát zamrkal očima a vznesl se zpátky na oblohu. Několikrát obkroužil kolem stromu a zmizel v dáli.
Byla jsem unavená a začala jsem pociťovat únavu. Zavřela jsem oči a přestala přemýšlet. Třeba je tohle jenom sen. Možná se stačí jenom probudit. Jen bůh ví, co jsem vlastně zač. Že by člověk? Člověk, který sní? Nebo zvíře? Zvíře, které má zlý sen o tom, že je upír? Pousmála jsem se. Aby ne, protože tohle bylo opravdu vtipné. Alespoň pro mě.

Dodatek autora:: 

Přináším vám další díl. Omlouvám se za menší zpoždění, nebudu se tu vymlouvat, že jsem neměla čas. Řeknu to asi takhle, nevěděla jsem, jak pokračovat. Poslední dobou mi docházejí nápady (nebo jsem je všechny použila v jiný povídce?).
Takže pěkné počtění a doufám, že se vám tenhle díl bude líbit. Pište vaše názory, budu se těšit. =)

4.666665
Průměr: 4.7 (3 hlasy)