Náš černobílý svět 3

Nová zpráva. Dvě pouhá slova, ale možná útěk do aspoň snesitelnější reality. Říká se, že cizí problémy jsou mnohem snesitelnější než vlastní?

Ahoj, Charlline,
ako si mi naposledy písala, viem, že sa nemám sústrediť len na negatívne veci vo svojom živote, no nech pátram ako pátram, dnes nedokážem nájsť nič dobré.
Počasie v Amerike musí byť lepšie ako to u nás. Nesnaž sa to zatajiť, vyhľadala som si to! Jeseň ma otravuje a úprimne ju neznášam. Dnes som po tme skoro ani netrafila domov. Musela som si dať prechádzku, mrazivú prechádzku, pretože električky kvôli štrajkom už druhý deň nejazdia.
Sedím v Bennovej benzínke a asi ťa zaujíma, ako som sa sem vlastne bez hromadnej dopravy dostala. Dobre, viem, že ťa to nezaujíma. Dôležité je, že som proste tu – tvoja indícia je, že nohy ma boli asi ako po sedemkilometrovej prechádzke.
Dnešok bol katastrofálnejší ako obvykle, až sa mi to ani nechce spomínať. Mama sa má hrozne. Zobudila som sa na to, ako plače. Bolia ju pľúca, vraví, že ju škrú pri každom nádychu. Mám o ňu strach. Doteraz to bol iba taký neistý a nie veľmi silný, lebo aj keď mi bolo veľmi smutno, že sa trápi, myslela som si, že sa rýchlo zotaví. Dnes viem, že to tak nebude. Už to nie je len strach, skôr cítim tieseň. Nechcem o tom teraz radšej viac písať, nerada by som revala na verejnosti.
Včera som sa celý deň vyhýbala Andreasovi a asi ho to naštvalo. Stálo ma to nenormálne veľa energie. Človek by si aj myslel, že nie je také ťažké ukryť sa vo veľkom meste ako Hannover, no zdá sa, že nie každý ma na krku jedného Andreasa.
Odišla som zo školy skoro, hneď po obede, aby za mnou neprišiel tam. Vykašlala som sa na poobedňajšiu prípravu na ďalší deň a teda ťa neprekvapí, že som dnes v škole ponižujúco pohorela.
Nahnevala som sa, ani neviem či na neho, alebo na seba. Dnes nezaliezam, nemienim si v škole vyrábať zbytočné problémy. Mám ich dosť aj bez toho. Podvečer som sa dopotkýnala domov, dala mame lieky, navarila pre sestru a potom som sa rozhodla zájsť k Bennovi. Cestou som aspoň mala čas premýšľať.
Dnešok stál za figu.
Včerajšok vlastne tiež.
Sedím tu, pijem kávu, čo sa vlastne piť nedá a rozhliadam sa, no nikde nevidím nič pekné ani pozitívne, ani teplé. Uvedomujem si, že zniem ako ufňukanec, ale je to tu naozaj zúfalé. Mojou poslednou nádejou je Fašírkáč – o ňom ti poviem nabudúce. Kým je on ešte tu, stále verím, že existuje možnosť, že sa dnes aspoň trochu zasmejem. No čo ty vieš, deň sa ešte neskončil. Ostáva mu presne osemnásť minút, aby si na mňa niečo dobré pripravil. Tentoraz sa mu to možno vydarí.
Myslí na teba,
Tanja

Ha! Dobré počasí? To si dělá srandu? Dala jsem se do psaní odpovědi. S mobilu se ozývaly tak známé zvuky pískajících imaginárních tlačítek, že mě to na moment uvedlo do euforie. Vlastně jsem ani nevěděla, kdy to začalo a co tahle ztřeštěná holka vůbec je zač. Ale řešit její všední problémy a starosti bylo tak nějak… utěšující, i když ne to nebylo to správné slovo. Možná to bylo jen faktem, že někdo v široširém světě se má ještě hůře než já, možná to bylo z chvilkového nutkání pomoct bližnímu svému, ale na to, to všechno bylo až moc krásné.
Nicméně psala jsem a prsty se mi jen míhaly. Když jsem se dostala k části kdy psala o svém příteli mírně se mi zvedla žluč a obočí se mi určitě muselo spojit do světlé linie, ve tvaru šipky, ale malinko se upokojilo, když přešla na zmínku o Fašírkáči. Chudák kluk. Zkusila jsem jí malinko nastínit svůj den. Při situaci s Grahamem jsem se trochu zastyděla… a pro jistotu jsem přešla do útoku. Inu nejlepší obrana je útok ne? Navíc proč si kazit vyhlídku na tak dobrý a delikátní nápoj u zaplivané benzínky? Tolik optimismu jsem s ní zase nesdílela.

***

„Slečno Summersová, co si myslíte vy?“ Byla středa a jako každou středu odpoledne zasedala studentská rada. V místnosti, která byla speciálně určena pro tyto účely, stoly seřazené do U přesně s dvanácti červeně potaženými židlemi. Celkový výběr se skládal hlavně se snaživců, kteří to chtěli svou vtíravostí a neuvěřitelnou schopností…pílí možná? Někam dotáhnout. Často to byla nesplněná přání o oblíbeností a snu o moci. Druhá a třetí kategorie tzv. čestných členů, se skládala s dětí vlivných lidí, zástupce basketbalového týmu, modelky a tzv. „těch lepších“ prvních třech studentů s nejlepšími známkami na škole. Bohužel aspoň má osobnost o takovou pozornost vůbec nestála.
„Otázka školského fondu tady není poprve, slečno Tweedová,“ poupravila jsme malou brýlatou zrzku, která se snažila těch pár kilo nadváhy špatně skrývat za nevkusnou béžovou vestu stejnokroje a kratší sukně než by její matka pravděpodobně schvalovala.
„Jediné co je originálně nové je pojmenování,“ aspoň střípek kreativity, „tento návrh neprošel už dvakrát pokud mě paměť neklame a s pravděpodobností, která je víc než šestasedmdesát procent, neprojde ani teď,“ slečna Tweedová už chtěla něco navrhnout, ale předběhl jí jiný mladík s čupřinou mastných černých vlasů, který se začal hádat o novém stejně bezvýznamném projektu.
Volejme sláva, a tři dny se radujme, schůze je u konce! Zavýskl sarkasmus, když to mučení skončilo. S povzneseným pocitem dalšího přežitého dne jsem spokojena sama nad sebou, kráčela v pohodě ke své skřínce.
S větší obtíží než obvykle jsem si naštelovala zámek a vzala si věci ze skřínky. Do oka mi padla školní nástěnka. Byl to vlastně nevzhledný kus polystyrénu, na němž byli přišpendlené špendlíky jednotlivé vzkazy, pozvánky, přihlášky,… Zabrousila jsem pohledem k pravému hornímu rohu, který už nebyl tak zaplněný. Týkal se totiž primárně věcí souvisejících se školní správou. Vedle jídelníčku, který vypadal jako diskotéka, popsán nesčetnými vzkazy, reakcí studentů na „výběr“ jídel. Minulý týden, když byl králík někdo tam nakreslil tělíčko králíka bez hlavy a velký nápis: VRAŽDA. Krom ještě pár starých papírů o suplování tam byl ještě jeden. Už jsem slyšela že se to blíží…
Srovnávací zkoušky, nebo také rozdílové. Jednou za určitý čas museli studenti skládat rozdílové zkoušky. Vlastně šlo o to, že v jeden den student musel prokázat, že je hoden pokračovat v dalším studiu… bla bla bla... Omluvou k těmto zkouškám byla jen náhlá smrt dané osoby s dodáním úmrtního listu, nejpozději do tří pracovních dnů. Ale nebylo to tak hrozné jak se to zdálo… jistě pár lidí s toho dostali špatné známky, jiní lepší a jiní to prostě nedali a museli odejít, ale tokový život je.

Přešla jsem ledabyle městem. Rychlím svižným krokem, jsem procházela zapadlými ulicemi, prázdných starým domkům, které tvořili malé náměstíčko. Byli to menší domky většinou neměli ani první patro a stavěné byli jen tak s cihel, neomítnuté nebo jen na hrubo. Nikdo už zde po dlouhé roky nebydlel. Ne, že by to bylo tak špatné místo pro nový život, ale prostě něco na tomto místu nesedělo. Takový divný pocit, který mrazil v zádech a neklid. Ano ten neklid tu byl, měl svou osobitou vůni, chuť i podstatu. I když všude jinde ve městě bylo nesnesitelné vedro, tady byl vždy chlad. Chlad a hrobové ticho. Jen opar teplého vzduchu, který sem občas zavítal z pláže a rudé horké slunce, dodávali tomuto místu aspoň částečný dojem všedních dnů. Ale to bylo asi tak všechno.
Měla jsem to tady ráda. Jako malá jsem si tady mnohokrát hrávala a nebojácně odolávala nebezpečí opuštěných domů a skučící meluzíny, rozvrzaným pantů dveří, oken… bála jsem se, ale i přes to jsem se sem vracela den za dnem. Proč? Zajímavá otázka. Na kterou jsem vlastně dodnes neznala odpověď. Člověk konec konců, nemusí vědět všechno.
Tašku jsem nechala volně dopadnout na zem. Nechtělo se mi už tahat s těmi těžkopádnými knihami vědění… volně přeloženo jako označení pro učebnice. A sama jsem si jednoduše kecla na zem. Sem nikdo nechodil. Zem tolik nestudila a na rozdíl od přelidněných pláží, kde si člověk nemohl jen tak ani lehnout na vyhřátý písek, aby nenašel někde zahrabaný kelímek od coca-coly, nebo mastný papír od klobásy, tady bylo čisto. Svalila se na zem s nadějí aspoň na chvíli podlehnout únavě, která se vlévala do mých končetin celé dopoledne. Ruce jsem si položila za hlavu jako ten nejpohodlnější polštář a zavřela jsem spokojeně oči. Písek mě sice škrábal všude kde měl přístup na holých místech mého těla, ale na to už jsem si zvykla, za tu cenu to stálo. Ticho.
Probudilo mě až divné slizké vlhko na pravé tváři, které se pomalu zvěčovalo. S odporem jsem promáchla do vzduchu a otevřela oči. Staly se hned tři věci za ráz zhruba v tomto pořadí: vyjekla jsem, rychle jsem v pozici pololeže uskočila dozadu a velký černý ničitel skočil na mě.
„Leslie dolů!“ zakřičela jsem, když jsem si uvědomila, že to je ona. Stále zrychleně jsem dýchala. Nic příjemného dívat se z očí do očí, rotvajlerovi, který je asi stejně velký jako vy a je nahoře. Se zakňučením se pomalu stáhla, ale to už mi stihla zaslintat celý obličej, který jsem si zhnuseně otřela rukávem, moc to nepomohlo. Leslie radostně vrtěla ocasem a s nadějí se na mě vřele dívala. Kdyby se mohli psi usmívat, měla by ta potvora úsměv od ucha k uchu. Ani jsem si nechtěla domýšlet, jak se sem dostala a jak často se sem zatoulává. Vesele štěkala, když jsem jí marně chňapala po růžovém obojku se známkou.
„Leslie stůj!“ Nic.
„K noze,“ nic.
„Sedni,“ nic.
I když poslední naděje odejde, zbývá důstojný odchod. Hodila jsem si tašku ledabyle přes rameno a věnovala poslední pohled té nezdárnici. No moc se neškleb, říkal můj pohled a její něco v tomhle smyslu ach sladký pocit vítězství. Udělala jsem pár kroků k staré příjezdové cestě mezi prvními domy a po očku se podívala za sebe. Také udělala pár kroků a zastavila se a natočila hlavu na stranu s vyplázlým narůžovělým jazykem. Jeden, dva, tří,… rychlí pohled. Také se zastavila. Stále zírajíc na ni jsem udělala dalších pět kroků. Ona také. Zkoušela jsem ji a ona zkoušela mě. Nu, dobrá kdo s koho. Utéct jí bylo pošetilé. Pomalu jsem se proto rozešla směr domov a mírně jsem spoléhala na to, že se mi cestou z nudy zase nezaběhne.
Po chvíli jí to přestalo bavit a dováděla, hrála si na honěnou s větrem a spadaným listí. Běhala kolem mne jako pominut a štěkala na všechny strany v čiré nezaměnitelné radosti. Na mysl mi přišli záblesky vzpomínek…

…nebyla na tom dobře. Velký muž oděn do černého obleku, mluvil tlumeně klidným hlasem z praxe.
„… ano tady to ještě podepište. Je v pořádku sice přeočkovat…“ vůbec se mi nelíbil. Graham ale mlčky přikyvoval. V jedné ruce která se mu mírně třepala držel modrou propisku… tu zimu bylo chladněji než kdy dřív. Ráno dokonce Graham musel ometat poprašek sněhu s auta… v druhé ruce, však držel bílé prostěradlo. Vlastně ne už bílé, bylo zablácené, špinavé a pořád sebou mlelo, jako kdyby se v látce ženili všichni čerti.
„Kdyby se moc spouzela už se seznámila se smetákem… no přeji hezký den.“
Konečně odešel.
Grahsam se zabouchnutím zavřel dveře a uzlíček stále svíral v náručích.
„Co to je?“ se malá dívenka nakukující s předsíně. Blonďaté vlásky jí trčeli do všech směrů a v obraně svírala velkého černého medvídka.
„Budeš mít novou kamarádku,“ úsečně zachroptěl Graham, protože uzlíčku prostěradla se konečně podařilo vysmeknout a s žuchnutím spadl na zem. Ozvalo se tiché zakňourání a z uzlíku vykoukla malá černá hlava. Instinktivně si dívka dřepla a upustila medvídka, který zůstal nechtěně pohozený. Natáhla se k uzlíčku. Modré oči se k ní zvedly s prosebným pohledem, jako by čekala další ránu. Natáhla k ní ruku a štěně se ještě více schoulilo.
„Musíš na ni pomalu,“ napověděl Graham. S otázkou v očích jsem se na něj dívala. Dřepl si ze strany vedle mě a zopakoval pohyb o který jsem se pokoušela. Pomalu natáhl ruku v úrovni štěněčích pacek a čekal. Její se ještě víc posunula dopředu a prostěradlo pomalu sklouzávalo s vyhublého tělíčka. Byla skoro celá černá. Ani nevím, proč jsem tenkrát tak jistě věděla, že je to ona, ale prostě jsem to cítila. Opatrně Grahamovi očichala ruku a nechala se uchlácholit podrbáním za uchem. Šťastně přivřela oči, Graham na mě tiše kývl, abych ji pohladila. Opatrně jsem tedy natáhla ruku a bázlivě stáhnula. Jedním očkem mě stále pozorovala.
„Neboj se Charllie,“ nabádal mě.
Zkusila jsem to znovu.
Teď už jsem měla plnou pozornost. Bázlivě jsem zavřela oči a zašátrala po štěněčí hlavičce. Její srst byla tak hebká a teplá…

Letmý úsměv se mi rozléval po tváři.
„Tak pojď Leslie, půjdeme domů,“ zavolala jsem a odpovědí mi bylo radostné štěknutí.