Never Close Our Eyes 2 - Naděje

Ráno. Víte co je nejhorší na ránech? To, že když se vám stane něco špatného tak to musíte snášet celí den až do večera a doufáte, že zítra bude zase vše ok. Inui, ale tenhle pocit neměl, věděl, že tohle se jen tak za jediný den nespraví. Měl zarudlé oči, jak po cestě domů brečel. Celou dobu si přál, aby to byl jen zlý sen. Právě seděl na své posteli opřený o zeď a svíral polštář. Seděl takhle už asi dvě hodiny. Na to, že nikdy nevydržel sedět v klidu jen pár minut, byl tohle zázrak. Měl v hlavě spoustu otázek, víc než odpovědí. Nakonec to stejně nevydržel a pozvedl hlavu ke kleci. Za koncem jeho postele měl menší skříňku a na ní měl klec. Natáhl ruce ke kleci, otevřel ji a vytáhl menší chlupatou kuličku. Takovou černobílou s ocáskem a růžovýma ušiskama.
„Tečoune, ty, ani nemáš tušení jak já ti závidím. “ Podíval se na chlupatou kuličku a popotáhl. Chlupatá kulička popotáhla čumáček a očuchala páníčkovi bličej. Po chvíli začala olizovat slané, stékající slzy.
„Ah ha to lechtá.“ Inui se pousmál a položil chlupatou kuličku na polštář, který když už nesvíral rukama tak aspoň zaměstnal nohy. Ta se posléze vyšplhala na pravé rameno, kde měla svoje místečko. A že si ho poznačila. Věděla jak vždy příjemně potěšit svého páníčka. Inui moc dobře zná pocit dostatečně zarytých drápků do jeho kůže, a kort na jeho ramenou. To samí platí i o zádech a rukou. A ano, Inuiho černobílá chlupatá kulička s ocáskem a růžovýma ušiskama je potkan. Tečka je potkanice s velmi zvláštní povahou.
„No tak, ven s tím co se ti stalo?“ Jako kdyby Tečka promluvila a Inui to slyšel, začal povídat. Potřeboval se někomu svěřit. Vypovídat se a na seznamu posluchačů, byla na prvním místě Tečka. Tu měl nejrači. To ticho když jen tak povídal a nikdo ho nelitoval. Žádná odpověď a ani blbá připomínka, která by tuhle situaci ještě zhoršila.
„Víš, nejspíš zas budeme jen ty a já.“ Pronesl smutně Inui a zavřel oči. ‘Škoda, Taiyou má lepší kůži.‘ Pomyslela si Tečka.

***
„Jsem doma.“
„Vítej.“ Bylo Taiyovi odpovědí. Do chodby přišel Kousuke.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se ustaraně a přišel k Taiyovi blíž.
„To nic Nii-san.“ ‘Nii-san?‘ Pomyslel si Kousuke. Taiyou se Kouovi ani nepodíval do očí, jak se snažil něco skrýt.
„No, nato že tě znám už devatenáct let, tak musíš vědět, že lhaní ti opravdu nepomůže.“ To moc dobře věděl. Je velice zvláštní kolik věcí si někdy člověk nechce přiznat.
„Tai…víš že, mě můžeš říct cokoliv a…“ Nestačil ani dokončit větu, když ho najednou Tai přerušil.
„Podvedl jsem Inuiho.“ Taiyou se svezl zády po domovních dveřích a složil hlavu ke kolenům.
„Rodiče odjeli na půl roku do Egypta, takže máme spoustu času si o tom popovídat. Udělám nám horkou čokoládu, tak už vstaň a pojď si sednout nebo na tý studený podlaze ještě nastydneš.“
„Čokoláda? Kou-nii, je mi devatenáct.“
„Ano, já vím a na zlomené srdce je horká čokoláda ten nejlepší lék. A s tím nastydnutím sem to myslel vážně.“ Kousuke podal Taiyovi ruku.
„Um.“ Tai ochotně přijal pomoc stoupnout si znovu na nohy. Měl Kousukeho vážně rád. Kou byl takový ten typ bráchy, kterého by chtěl každý. Většina lidí by si pomyslela, že spolu spíš budou soupeřit nebo tak něco, ale oni jsou jiný. Jelikož oba jejich rodiče jim už od dětství nevěnovali moc péče, Kousuke se ujal role staršího bratra velmi dobře. Pomáhal mu ve všem. Oba dva rodiče už moc nevídají a tak zůstalo vše při starém. Jsou totiž archeologové a mají svou práci raději. Jediné co pro své dvě děti dělají, je to že jim posílají peníze. Kou i Tai se snaží najít si nějakou tu práci bokem. Oba stále studují, takže to dělá menší problém. Jinak si vedou docela dobře.
„Co chceš k snídani?“
„Je mi to jedno.“ Tai seděl na židli a zbytek těla vyčnívající nad stůl válel po stole. Pohrával si s šálkem horké čokolády, až mu malá kapička vystříkla na ruku. Kousuke jen zakroutil hlavou.
„Vždyť si nic nepamatuješ. Třeba se nic nestalo.“
„Co?“
„Hele, co si takhle zkusit promluvit s tím klukem?“
„Cože?! Vždyť ani nevim kdo to je.“
„A co Tsuji, ten to snad ví, ne?“
„Jo.“ Povzdechl si Tai a přestal si hrát s hrníčkem.
„Kou-nii?“
„Hmm?“
„Myslíš, že mi Inui někdy odpustí?“ Zadíval se na hrníček s čokoládou, jakoby to byla ta nejzajímavější věc na světě. Kou se zastavil v přípravě snídaně, podíval se na Taiye a sedl si vedle něj.
„Miluješ ho?“
„Jo, víc než cokoliv jiného.“ Kdyby se Tai teď viděl, nevěřil by vlastním očím. Znova se mu chce brečet.
„Podle toho jak znám Inuiho, tak si myslím, máš velkou naději na odpuštění, ale…“ Kousuke se odmlčel, jak zvažoval ta správná slova.
„Ale?...“
„ Ale musíš se snažit.“
‘Naděje jo? Existuje vůbec nějaká?‘

***
Inui při tom všem trápení usnul a málem při tom zalehl Tečku. Ta se jakožto věrný potkan v těžkých chvílích stočila do klubíčka vedle jeho hlavy a usla taky. Spal tvrdě a dlouho. Potkan je možná spící zvíře, ale taky to nevydrží věčně. Jelikož jí spánek přestal bavit, tak si našla kousek Inuiho ucha na kousání. Jenže dlouho si to neužila.
„No tak, nech ho spát.“ Tečku chytila velká chlapská ruka a vrátila ji do klece.
„Hmm….co….tati?“ Bylo pozdě, Inui se vzbudil.
„Promiň, zbudil jsem tě?“
„To je dobrý, stejně jsem už cítil, jak mě někdo okusuje.“ Inui se posadil na postel a protáhl se.
„Jak ses tu měl?“ Pan Ryouji Togawa, otec Inui Togawi si sedl vedle něj.
„Celkem fajn. Jak bylo v Anglii?“
„Good, very Good.“
„Ha ha h…chyběl jsi mi tati.“ Inui objal tátu jako nikdy předtím. Táta byl jediný, kdo mu z rodiny zbyl. O matku přišel, když mu bylo osm při autonehodě. Bylo to těžké období, ale zvládli to. Ryouji je architekt. Musel odjet do Anglie, kde navrhoval novou věž. Odjel na půl roku.
„Ty mě taky.“ Opětoval mu objetí.
„Co si dáš k večeři tati? Něco ti uvařim.“
„Cokoliv, mám hlad, že bych snědl koně.“
„Dobře.“ Usmál se.
„A jak se má Taiyou-kun?“ Inui vůbec nebyl připravený na tuhle otázku. Bylo toho pro něho dneska už dost. Úsměv mu s tváře zmizel hodně rychle.
„Já….“
***
Do zvuku televize se ozval ještě jeden zvuk. Taiyou seděl na gauči a sledoval televizi. Kousuke seděl v křesle a četl knížku.
„Tai, mobil.“
„Fajn.“ Velmi důrazně dával najevo, že ho něco jako mobil nezajímá.
„Ano?“ Neznělo to příliš mile.
„Ahoj, to sem já Tsuji, musím ti něco důležitého říct.“ Kdyby Tai věděl dřív co se mu Tsuji chystá říct. Nejraději by tím mobilem prolezl skrz a samou láskou by ho sněd.