Nezapomenutelné narozky část 5.

Ale pak …
… jsem překvapivě usnul.
-Na druhý den-
‘Jú, víkend!’ zajásal jsem v mysli. Dneska mám hodně práce, bohužel se mi od Rukiho nechce ani hnout.
‘Musíš!’ popoháněl jsem se v mysli.
Moje koťátko ještě pořád spal, přilepené ke mně. Jemně jsem se vysoukal z jeho těsného objetí a převlékl se. Vždy nosím po kapsách škubance papíru a tužku. Rychle jsem na něj načmáral odkaz, a vyšel z toho ďáblova místa. Na tom papírku se psalo:
‘ Koťátko, musím ještě něco důležitého vybavit. Zůstaň v pokoji, do hodiny jsem zpět.
Reita xxx‘
Zašel jsem tedy domů, vše připravil, jak jsem naplánoval. Pak jsem zahučel do koupelny, trochu se opláchnout, vzal pár yenů, a vydal se zpátky do ústřice.
Za chvíli bylo vše zařízeno, tak jsem šel za Rukim. Seděl na posteli a pohledem probodával podlahu. Přišel jsem k němu, posadil si ho na klín a řekl:
„Jdi si sbalit, koťátko!“
„C-cože?!“ zbožňuju ten jeho nevinný pohled. Daroval jsem mu letmý polibek na líčko a pohladil ho po tvářích.
„Jdi si sbalit, odcházíme odtud. Jdeš hezky ke mně domů a nechci nic slyšet.“
„A-ale…“
„A žádný ALE! Nechci, aby tady moje koťátko zůstalo. Budeš hezky bydlet u mě, školu ti samozřejmě zaplatím. Když budeme hotovi s vybalováním, půjdeme se najíst do nějaké luxusní restaurace, protože já vařit neumím! No tak honem, na co čekáš? Až zahřmí?“ uškrnul jsem se sám pro sebe. Ale znovu nereaguje. To mi snad bude dělat pořád nebo co?!
„Ruki? Děje s-…“
„Proč?“ zašeptal otázku Ruki, stejně jako včera. Podíval se na mne nechápavým pohledem. Nechápu to…
„Cože…?!“
„Proč tohle děláš? Jsem jenom obyčejná d***a z botelu, co nic neznamená. Proč to pro mne děláš?“ měl už slzy na krajíčku.
„Ach, ty moje trubko. Co mi to tady říkáš? To je přece úplně jasný. Já tě přeci miluju, koťátko moje.“ Abych to potvrdil, objal jsem to malé klubíčko a něžně políbil.
„A už takhle nemluv, není to hezký.“ Pokáral jsem ho.
„J-já…“
„Ano?“
„Děkuju!“ zařval, zvalil se na mně a začal mě radostí objímat.
„Ale mám jednu otázku… Proč se se mnou bavíš jako s 5letým dítětem? Je mi 16!“ řekl celkem urazeným hlasem.
„Tak ti můžu říkat třeba… drobečku! Nebo broučku, macíku…“
„Dovře, dobře! Říkej mi, jak chceš, hlavně ne drobečku! Zas o tolik mladší nejsem!“ a následně nafoukl tvářičky.
„Dobře koťátko, jdem balit konečně, ne?“
„Jasně.“
-Po 10 minutách-
„To je všechno? Víc věcí nemáš?“ opravdu má minimum věcí. Tři trička, dvě rifle, spodní prádlo, zubní kartáček a ještě pár maličkostí.
„Já jich nikdy moc neměl. Stejně si oblečení nemám za co koupit. No, jednou za čas se stalo, že mi dali příplatek.“ řekl sklesle.
‘Chudáček můj malej.’
„Tak ti tedy jdem něco koupit.“ Rozhodnul jsem.
„To mne opravdu tak moc miluješ, že se o mne takhle moc staráš?“ zeptal se z miliónama otáznikama kolem. Usmál jsem se, chytl ho za tvář a dlouze jej políbil. Pak jsem mu věnoval můj nejzamilovanější pohled, jaký jsem dovedl.
„Stačí tohle jako odpověď?“
„Hmm… NE!“ řekl, s výsměšným tónem Ruki.
„Ty ďáblíčku! To si vybavíme doma!“ řekl jsem a v zápětí jsem si ho představil v rajcovním kostýmku čertíka s dlouhým ocasem a svítícíma rožkama na hlavě.
‘Jashine, já jsem tak úchylnej!’
„Pojď, vypadneme odsud.“ schytl jsem mu ruku, věci a vyšel ven z té ohavné místnosti. Ruki vzal klíčky a vydali jsme se k barmanovi.