Nezávazně pro osamělá srdce - Rušení nočního klidu

Povolil jsem si kravatu. Už mě opravdu dost škrtila a nutně jsem se jí potřeboval zbavit. Podnikový večírek, kde bych se konečně mohl odvázat a najít si nějakou ženskou. Místo toho jsem dobrovolně ochutnával všechny značky evropských vín a beze studu se zadarmo opíjel. Poté, co jsem stál ve výtahu a skákal v něm jak pominutý, s nepřehlédnutelným stanem v černých společenských kalhotách, na který jsem upozorňoval přirážejícími pohyby pánve, mával tou hnusnou kravatou nad hlavou, s rozepnutou košilí napůl vytaženou a řval: I´m a guy a guy who looks well-mannered, but when he plays, a guy really goes crazy when the time comes, a guy with rugged thoughts instead of muscless, that kind of guy a tudíž se už několik minut nemohl z mých spolupracovníků dostat nahoru ani dolů v budově, kde se podnikový večírek odehrával, jsem byl z této společenské akce slušně vyhoštěn, aniž bych navázal slibované styky nebo mě šel někdo doprovodit, či dokonce se nabídl, že mě odveze domů.

Stál jsem venku na chodníku a byl jsem silně zklamán. Zatracenej Takumi. Tolik mě žralo, že jsem ho v tom parku potkal a nechal se přemluvit na film. Už týden jsem vymýšlel způsob, jak se každý den nepozorovaně dostat do práce a pak zase domů. Bylo to opravdu moc náročné. Moje hrdé já si nedokázalo pořád přiznat, že mě ten chlápek přitahuje a že jsem si pro to zatracené kolo měl ten večer přijít a nechat se opět nějakou jeho přesvědčovací metodou zblbnout.
Kopal jsem před sebou do prázdné plechovky od nějakého energetického nápoje a vyřvával všechny moje otázky a odpovědi do světa.

„Na co čumíš, kreténe?“ mlátil jsem do skla výkladní skříně, kde se odrážel můj obličej, poznamenaný asi dvěma litry vína. „Jsi teplej, přiznej si to!“

„Vypadám na teplouše?“ skočil jsem do cesty nějakým dvěma šikovným slečnám, které se k sobě přitiskly jak párek s rohlíkem.

„Vypadáte dost jetě. Možná by to chtělo postel,“ vyhrkla jedna a velkým obloukem mě obešly.

„Nepotřebuji postel!“ řval jsem a ukořistil první vodovodní hydrant, který stál při cestě. „Potřebuji někoho ošukat!“

Začal jsem se otírat o ten kus železa a přitom si rozepnul poslední zbytky knoflíků, abych se zbavil té pitomé košile.

„Takumi, ty haj...le,“ nepřestával jsem se zbavovat stresu.

Ooo,Ooo... zvrátil jsem hlavu na stranu, abych se podíval, co mě vyrušuje z odhodlání se udělat na hydrantu. Ostré světlo z majáčku na policejním autě mě bodalo do očí.

„Zhasněte to světlo!“ zařval jsem na ně a zaclonil si oči.

Auto zastavilo těsně vedle mě a řidič vystoupil z auta.

„Mohl byste se uklidnit?“ natáhl ke mě policajt ruku v bílé rukavici a chtěl mě sundat z hydrantu. „Rušíte noční klid. Můžu vidět vaše doklady?“

Vystrčil jsem bradu a zamžoural na něho.

„Nenosím sebou doklady na blbý večírky!“ zavrčel jsem a zaujal bojový postoj. „To vy tu rušíte noční klid tou blikající blbostí na střeše!“

Nechal jsem hydrant hydrantem a vyskočil na kapotu policejního auta. Začal jsem lomcovat tím oslepujícím světlem. Když ta věc na mě začala pronikavě i výstražně houkat, kopl jsem do ní, aby ztichla.

„Slezte z toho auta!“ křičel na mě policajt a snažil se na mě dosáhnout.

„Zmlkni, zmlkni!“ ječel jsem. "Rušíš noční klid!"

„Daisuke! Přestaň, prosím!“

Připadal jsem si, jakoby mě někdo polil ledovou vodou. Právě jsem rozšlápl stěrač a vyslovení mého jména mě tak bodlo u srdce, že jsem nevědomky obejmul ten podlouhlý kus červeného plexiskla, který musel pod dlouhodobou námahou materiálu povolil a zůstal mi v náručí. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Houkačka ještě dvakrát teskně zakvičela a pak ztichla.

Někdo mě chytil za ruku a dostal mě dolů z kapoty policejního vozu. Maják dopadl na zem zároveň s mým obličejem, který jsem obtiskl do lakovaného plechu. Ruplo mi v rameni, když jsem si nedobrovolně zaryl svoje kostky na ruce do zad, jak mi policajt zkroutil pravou ruku. Obuškem mi přidržel hlavu dole na kapotě.

„To je policejní brutalita!“ vyhrkl jsem na protest.

Rozkopl mi nohy od sebe a přitlačil víc na kapotu. Sklonil se nade mě, až jsem ucítil jeho dech na zátylku. Ta vůně, vůně zeleného čaje smíchaná s pachem potu. Zalapal jsem po dechu. Odkud tu vůni znám? Jeho blízkost na mém zadku mě vzrušila. Ne znervóznila. Cítil jsem tlak v jeho rozkroku, když se na mě ještě víc přitlačil. Na čele mi vyskočil studený pot a došel mi vzduch v plících.

„Tohle si odskáče, zatracenej ožrala,“ zaskřípal zuby druhý policajt a otevřel zadní dveře auta. „Nasaď mu želízka a nacpi ho dovnitř, ať ho můžeme dát do chládku.“

Policajt mě k sobě obrátil a nacvičeným pohybem mi k sobě zápěstí sepnul pouty. Jakoby mi chtěl upravit rozepnutou košili, přejel prsty po odhalené kůži, až jsem zaskučel. Zapnul mi ji na jeden knoflík a zastrčil do kalhot. Hluboko. Přesně do toho místa, které křičelo po dotycích. Drsně mi po něm přejel dlaní a pak ruku vytáhnul a chytil mě za loket. Zvedl hlavu, odhalil v šeru pouliční lampy své modré oči, schované pod pramínky světlých vlasů, nacpané v policejní čepici. Otevřel jsem pusu, abych se vyřknutím jeho jména přesvědčil, že dobře vidím, když mě surově chytil za vlasy, sklonil hlavu a nacpal mě na zadní sedadlo.

Zvedl se mi žaludek. Zatraceně, zatraceně, křičelo to ve mě. To pnutí v rozkroku bylo nesnesitelné, cítil jsem stále jeho vůni na své tváři a vůbec mi to nepomáhalo.

„Zastavte, je mi blbě!“ mlátil jsem do skla, které mě oddělovalo od přední části vozu.

Řidič zvedl oči do zpětného zrcátka. Miluji jeho oči. Jsou tak nebezpečné, zúžené do výstrahy, dávající možnost posledního přání těsně před smrtí. Můj rychlý nádech způsobil, že se mi udělalo ještě víc špatně a hodil ven všechno, co jsem na večírku spořádal, hezky do dlaní. Poznával jsem suši, kousky avokáda z hoso maki, růžové kuličky kaviáru z kalifornských roliček, spoustu zeleniny a něco, co jsem si nepamatoval, že bych jedl. Z toho pachu se mi udělalo ještě víc špatně, vadil mi ten uzavřený prostor zadních sedadel oddělených stěnou z plexiskla a aniž bych zaregistroval jedinou nadávku, kterou na mě řval policista, jsem omdlel.
Dostal jsem pár facek. Stačilo semnou určitě jen zatřepat.

„Vezmu ho umýt,“ chytl mě někdo pod paží a vytáhnul z auta.

„Tohle je proti předpisům,“ protestoval druhý. „Ať si v tom smrdí až do rána.“

„Znám ho. Vezmu si to na triko,“ odpověděl.

Zná mě? Zná mě! Vytrhl jsem se mu, obrátil se k němu čelem a chytl ho poblitýma rukama za modrou policejní košili.

„Nesnáším tě!“ chtěl jsem s ním třást a vytřepat z něj duši, ale ani to s ním nehlo, jakoby nohama vzrostl do země. Jen jsem se zmítal v křeči a rozhoupalo mi to žaludek.

„Nedělej mi to těžší, Daisuke,“ řekl potichu a moje jméno zdůraznil.

„Hrozně mi chyb...,“ rezignoval jsem a zabořil mu hlavu do hrudníku.

„Je divnej,“ poznamenal druhý policista. „Opravdu ho znáš?“

„Je hlavně totálně ožralej,“ zastal se mě a chytil mě pod paži.

Táhl mě do budovy s velkými prosklenými dveřmi. Mávnul na pozdrav nějaké ženské za stolem a zahnul do chodby. Nestíhal jsem dělat tak dlouhé kroky jako on, měl jsem pocit, že jsem zapomněl chodit. Rozrazil dveře s nápisem sprchy a skoro mě do té místnosti hodil.

„Ty magore, chceš mě dostat do malérů?“ zavrčel na mě, odemknul mi pouta a pak ze mě strhl košili. „Co jsi vyváděl? Nemůžeš nám ničit auto.“

„Takumi, kde mám ksakru kolo!“ vyhrkl jsem, když mi začínal rozepínat pásek u kalhot.

„Proč jsi si pro něj nepřišel? Napsal jsem ti vzkaz!“ odpálkoval mě a já poslušně zvedal jednu nohu a pak druhou, když mi sundával kalhoty.

„Já nejsem na chlapy,“ zamumlal jsem. „Když tě ale vidím, když jsi blízko mě, nemůžu to v sobě ovládnout...“

Namáčknul mě do sprchy a pustil na mě teplou vodu a podal mi mýdlo.

„Umej se, děsně páchneš.“

Začal jsem šmudlit svoje tělo a pozoroval Takumiho skrz kapky. Ta uniforma mu zatraceně sekla. Kalhoty nacpané do vysokých bot. Na pásku všechny ty vymoženosti, jako vysílačka, zbraň, pouta, všelijaké ty kapsičky, bůhví na co. Pořád měl tu čepici. Moje ruce už mydlily jedno místo několik minut. Všimnul si mého pátravého pohledu, sundal si čepici a prohrábl si své blonďaté vlasy a zastrčil neposedný pramen za ucho. Hodil po mě ten pohled zúžených očí, znamenajíc, ještě chvíli na mě budeš tak zírat a zabiju tě. Stejně si myslím, že je masový vrah.

Otočil kohoutkem a na moji hlavu dopadly ledové kapky vody. Moje nadávky byly jedny z těch slušnějších. Docela mě to probralo. Nemám rád studenou sprchu, Otočil jsem kohoutkem zpět na teplou. Moje chvilka nepozornosti měla za následek, že se ke mě přitočil Takumi a zacvaknul mi pouta na zápěstí. Zastavil vodu a přitiskl mě na mokré keramické obkladačky.

„Jsi pořád zadržený. Měl bys mít pouta,“ zavrčel mi do ucha.

Jeho přítomnost mě rozrušila. Chytl mě za pouta, prudce s nimi trhl nahoru a zaháknul je za rameno sprchy.

„Takumi,“ vydechl jsem, když mi na hrudník položil obě své dlaně a smetl kapky vody z kůže.

„Zatraceně jsi mi chyběl!“ políbil mě na zvednuté paže a přejel jazykem přes klíční kost až na můj krk. „Nemůžu tě dostat z mé hlavy. Zaplatíš za to!“

Zahryzl se mi do krku a přejížděl zuby přes bradu až k ústům. Chytil mi spodní ret a přitáhl si ho zuby k sobě. Sykl jsem bolestí. Ucítil jsem sladkou chuť krve na jazyku. Dlaní mi přejel přes bradavku a promnul ji mezi prsty. Moje opilost zmizela někam do ústraní a já zalapal po dechu. Otřel se boky o můj rostoucí problém v rozkroku a můj vzdech se odrazil v ozvěně o stěny sprchy.

Nadzvedl mi nohu a já si ji zapřel o protilehlou zeď. Masakroval zuby moje ústa, zanechával na nich malé krůpěje krve, levou rukou dráždil střídavě obě bradavky a pravou ruku zaměstnal na mém stehně. Přejížděl dlaní po půlce mého zadku, dobýval se dozadu, zaryl mi nehty do kůže a pak se zase vrátil na stehno, stíral kapky do dlaně a nanesl je na moji chloubu, aby je tam pečlivě rozetřel .

„Nemůžeš mě tady... na policejní stanici...,“ začal jsem protestovat a vyšel mu pánví vstříc, abych si ho protáhnul jeho sevřenými prsty. „Chci se tě taky dotýkat.“

„Jsi zatčen,“ zavrčel Takumi, stiskl mi váček a sjel prsty dozadu. „Máš právo jen nevypovídat. Tak prosím tě drž hubu a počkej na svého právníka.“

Rozepnul si pásek a těžké věci na něm pověšeném mu stáhly kalhoty ke kolenům. Otřel si svůj penis o mé mokré břicho a představil ho tomu mému v intimním propletení. Opřel jsem se pevněji o zeď, když mi Takumi nadzvedl i druhou nohu a já zůstal viset jen na poutech, zaháknutých na sprše, které se mi ihned zaryli do zápěstí. Snažil jsem se odlehčit svou váhu zapřením druhé nohy taky o zeď. Obklady trochu klouzaly, ale Takumiho velké ruce mě přidržely, pevně sevřely zadek a nekompromisně do mě nasměroval svoje ztopoření. Byl zatraceně dobrej. Nepotřeboval svoje ruce, měl ho tak tvrdýho, že jen lehce zatlačil a donutil moje svěrače pustit ho dovnitř. Zahryzl jsem se do ruky, ale i přesto se ke mě vrátila ozvěna mého tichého protestu. Rychlými nádechy jsem překonal prvotní bolest, snažil se uzpůsobit svou polohu co nejpříjemnějším pocitům. Takumi zjistil, že už si to konečně užívám a jsem ochoten ho pustit hlouběji, přičemž jsem si našel i stabilní polohu, aniž by mě musel Takumi nějak držet. Začal do mě pronikat rychlým tempem, laskal mi přitom mého nadržence mezi nohama takovým způsobem, že jsem v tu chvíli zapomněl kde jsem, co tu dělám a proč se moje mysl odpoutala od těla, které bylo bombardováno záchvaty vzrušení. Nemohl jsem ten vzrůstající tlak udržet, bylo mi úplně jedno, v jaké fázi se Takumi zrovna nachází. Kombinace rozdrásaných zápěstí, bolesti na hrudníku nestačíc zpracovávat dýchání, které jsem se z bůhví jakého důvodu snažil zadržet, plnosti v mém zadku a tření mého miláčka, mě dostalo až na samý konec, muselo to jít všechno ven, přímo do jeho dlaně. Byl jsem úplně vyšťavený, nohy mi sjely po hladkých kachličkách a Takumi ze mě vypadl. Odháknul mi ruce a surově mi podkopl nohy, takže jsem spadl na kolena do studené louže vody, stáhl mi ruce sepnuté pouty za hlavu na krk a aniž by je pustil, vrazil mi svého neukojeného klacka do pusy, nedovolil mi ani o píď uhnout a pokračoval v krasojízdě, kterou nestačil dokončit. Nezajímalo ho žádné laskání jazykem, tetelící se motýli, jen to vlhko, těsnost a prostor, který několika záškuby svého těla vyplnil, nezanechal ve sprše jediný důkaz svého činu a já zahladil poctivě všechny stopy.

Vytáhl mě zpátky na nohy, natáhnul si kalhoty a přitiskl se ke mě. Já mu mohl konečně přisát svoje rty na krk a těžce mu dýchat do kůže, aby mě nebylo moc slyšet. Hrabal se v mých mokrých vlasech, přerovnával jednotlivé prameny ze strany na stranu a já věděl, že tohle asi už nerozčešu.

„Promiň, nechtěl jsem být tak tvrdý,“ přejel mi po krvavých odřeninách na zápěstí a sundal mi želízka.

Jazykem a letmými polibky ošetřoval tu poraněnou kůži. Svlékl si svou košili a přehodil mi ji přes ramena. Zachumlal jsem se do toho kusu látky, vstřebával celým povrchem kůže to příjemné teplo a vůni Takumiho těla.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se mě a vrhl na mě opět ten svůj pohled, čekající jen kladnou odpověď, jinak by byl schopen mě navždy umlčet.

Stále jsem nemohl popadnout dech a byla mi zima. Viděl, že se třesu a tak ke mě přitiskl ten krásný hrudník, třel mi záda a hýždě a otíral svou tvář o tu mou, aby mi vehnal aspoň trochu krve do obličeje.

„Uvařím ti čaj nebo kafe,“ nadhodil Takumi.

Nasoukal jsem se do trenýrek a Takumi si cestou ze své skříňky vzal novou košili. Sledoval jsem toužebně jak si zapíná knoflíky a schovává přede mnou tu svou část těla, kterou ně něm tak zbožňuji. Upravil se před zrcadlem a zavedl mě do zamřížované cely s dřevěnou palandou. Podal mi deku a zamčel dveře.

„Vypadá to, že ho ta sprcha trochu probrala,“ kývl druhý policajt hlavou směrem ke mě. „Má tvoji košili. Košili, která ti tak padne ke tvým očím,“ a přitáhl si Takumiho k sobě.

„Vypadá v ní sexy,“ usmál se Takumi.

„Ne jako ty,“ zavrněl ten druhý a nahnul se nad Takumiho ústa.

Sevřel jsem pevně mříže a začal s nimi lomcovat. Nesahej na něho! Dej ty špinavé ruce pryč! Zjistil jsem, že jsem svoje myšlenky opět vyřkl nahlas. Ten elektrický výboj, který mi pronikl do těla, mi paralyzoval ústa, stačil jsem vrhnout nechápavý a prosebný pohled k Takumimu a složil se k zemi. S jedinou myšlenkou: Nikdo mi nebude sahat na Takumiho!