SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Nikdy nevíš co tě potká 1.díl- únos

Byli tři hodiny ráno. Mitsuky se vzbudila po velmi ošklivém snu. Nikdy by nevěřila, že se jí bude něco takového zdát, jí té která byla vždy milá, přátelská a obětavá. Byla tak vystrašená, že se musela jít opláchnout studenou vodou.
„Fuj. To byl, ale sen. Nikdy se mi nic tak hrozného nezdálo“ říkala si před zrcadlem v koupelně. „měla bych si jít udělat mléko s medem, jinak zase do rána neusnu.“ A tak šla do kuchyně a připravila si svůj „uspávač“. V tom uslyšela jak se rozbilo sklo v obýváku a tak se skryla za jídelním stolem. Měli obývák hned vedle kuchyně, propojený dvěma vchody bez dveří. Pomalu se přesunovala za pohovku a hledala příčinu rozbitého skla.

Když se asi deset minut nic nedělo, vylezla ze svého úkrytu a to byla velká chyba. „Tak tady jsi a já tě všude hledal.“ Kdo to může být? Co chce? Mitsuky se třásla po celém těle a ani se neodvažovala otočit. Nikdy neměla žádné nepřátele, a proto netušila co může ten cizinec chtít. Kéž by tu byl můj velký bratr! Tolik bych si to přála! Pomalu se začínala otáčet a duševně se připravovala na smrt.

Její rodiče spali v ložnici a nic neslyšeli, stejně tak ani její mladší bráška ve svém pokojíčku. Nikdo jí nemohl pomoci a ona věděla, že pokud ten cizinec zjistí, že tu není sama, pozabíjí je. Když se konečně otočila spatřila tvář asi 25 letého muže s bílými vlasy, maskou a páskou přes jedno oko, ne to nebyla páska, ale čelenka a dokonce na ní byl i znak, ale Mitsuky ho v té tmě nedokázala přečíst. Najednou se u okna mihli další tři postavy a stoupli si kolem ní dokola, takže neměla kam utéct. „Sensei, musíme jít.“ Řekla jedna postava. „Ano já vím. Nás se nemusíš bát.“ Řekl klidně ten bělovlasý muž a natáhl k Mitsuky ruku. Ta, ale udělala krok do zadu a narazila zády do postavy stojící za ní. Byl to ten kluk co předtím promluvil. Byl asi o hlavu a půl vyšší než ona a taky mnohem svalnatější, takže kdyby chtěl, mohl by jí rozmáčknout.

Mitsuky nelenila uskočila a sáhla po jednom velkém střepu a nastavila ho proti nim. „ Na tohle nemáme čas“ řekl další. Měl velice chladný hlas. „ Co chcete?!“ konečně se odhodlala promluvit Mitsuky. „ Půjdeš s námi.“ Znovu promluvil ten kluk s chladným hlasem. Mitsuky se to vůbec nelíbilo, věděla, že proti nim nemá nejmenší šanci i kdyby tu byl jen jeden, prohrála by. Co teď řekla si v duchu. „ na to okamžitě zapomeň a stále jste mi neodpověděli co chcete!“ „ do toho ti nic není a teď už pojď!“ „ne!“ zakřičela Misuky a snažila se mu střep zabodnou do ruky, kterou k ní natahoval. Bohužel pro ní, byl mnohem rychlejší a střep jí vyrazil z ruky, chytil jí a přitáhl k sobě. Cítil jak se třese a má v očích vepsaný strach„ To stačí.“ Promluvil v klidu jejich sensei. „My ti vážně nechceme ublížit…
Vůbec ho neposlouchala a dívala se do očí toho kluka. Měl tak chladné oči, byli šedivé a plné lhostejnosti.
„Uhm.“ Konečně k němu otočila hlavu. „ tak když teď mám tvoji pozornost, měl bych se představit. Jmenuji se Hatake Kakashi a tohle je můj tým…“ „Na tohle nemáme čas. Jdeme.“ Řekl ten chladný kluk a chytil třesoucí se Mitsuky do náruče. „ Okamžitě mě koukej pustit. Co si to dovoluješ? Ty ty…!“ Ale to už byli daleko od jejího domova. Nikdo už nepromluvil a Mitsuky křičela tak dlouho dokud se na ní nepodíval tím svých chladným, ale teď i vražedným pohledem. Po té už neřekla ani slovo.

Když začalo svítat konečně zastavili a sedli si na malé mýtince kvůli občerstvení. Mitsuky byla vyhladovělá a stále se nepřestávala třást. Konečně ji položil do trávy, kde si okamžitě přitáhla nohy k tělu a vystrašeně je všechny pozorovala. Všichni si začali sundávat své černé pláště a díky tomu si je všechny mohla prohlédnout. Jejich sensei měl bílé vlasy a masku přes obličej, čelenku, které si všimla už předtím, měl přes jedno oko a masku přes ústa a nos. „Určitě časem zjistím proč.“ Řekla si v duchu. Pomalu pokračovala směrem dolů. Měl nejspíš šedou mikinu se zelenou vestou a černé kalhoty se zvláštními sandály. Ten další, hodně svalnatý, měl rošťácký úsměv, milý pohled a blonďaté vlasy s hnědým šátkem. Měl na sobě bílou košili, s vyhrnutými rukávy a asi do poloviny rozeplými knoflíky, zastrčenou v kalhotách. Na dolní polovině těla měl jeany s docela obyčejným hnědým páskem. Dále tam byla dívka. Měla krátké černé vlasy, drobounkou postavu a celkově působila křehkým dojmem. Na sobě měla červený jakoby roláček bez rukávů a černé kalhoty alá Aladin, které měla přepásané jemným černým páskem. Ten poslední- kluk s chladným pohledem. Mitsuky byla jak to říct byla z něj vedle. Měl na sobě černou košili s drakem a zapínáním na straně. Dále měl černé kalhoty zastrčené do vysokých kožených bot. Jak tak skládal svůj plášť, Mitsuky zahlédla jeho nehty. Měl je nalakované na černo jako ona a na obličeji měl namalované linky černou tužkou na oči. Měl černé vlasy, vzadu svázané červenou stužkou do culíku. Měl opravdu bledou pleť, ale tak nějak zdravě bledou. Říkala si jestli to není upír nebo padlí anděl, ale to je celá ona a ta její představivost. Trošku se pousměje, ale to si ten svalnatý neodpustí poznámku. „Copak? Už ti otrnulo a tak vymýšlíš pomstu?“ zasměje se svým hlubším hlasem. „Nech ji Darene!“ pustí se do něho ta drobná černovláska. „I tak se to dá říct.“ zašeptá pomalu Mitsuky a dívá se jak všichni až na toho ledovce ztuhnou. „Má tak jemný hlas.“ Pomyslí si náš ledovec. „Blbost! Na co to myslíš! Hlupáku!“ okřikne se. „Tak už vás znám dva. Vy jste Hatake Kakashi a vy jste Daren.“ Znovu zašeptá Mitsuky. „Promiň, že jsem se nepředstavila už dřív. Jsem May.“ Usměje se černovláska. „Někoho mi připomínáš.“ zamyslí se Mitsuky. „Ano, je možné, že ti o mě vyprávěl John.“ řekne pomalu May. „Jak chceš abych ti říkala?“ podívá se směrem, kde stojí ledovec. „Gabriel“ řekne jednoduše a Mitsuky přikývne. „Ale ty jsi se nám ještě nepředstavila.“ namítne Kakashi. „Myslím, že mě znáte dobře. Šli jste na jisto.“ řekne už hlasitěji, ikdyž se to nezdá silnější než ten nejhlasitější šepot. „Máš pravdu. Řekni mi jaký je tvůj styl boje?“ zeptá se Kakashi. Mitsuky s sebou trhne a zadívá se jinam. „Já už nebojuji…s nikým a proti nikomu.“ řekne a jde tam kde slyší potok.

Dodatek autora:: 

Je to moje první povídka, takže doufám, že se vám bude líbit.

5
Průměr: 5 (4 hlasy)