SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Vlkodlak x upír 4

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Musel jsem u něj být neustále, neboť nemohl pořádně dýchat. Jeho plíce byly nepoužitelné. Proto se museli co nejrychleji obnovit. Tím, že mu pořádně nefungovali, občas omdlel. Párkrát jsem mu musel pomáhat pohybovat hrudníkem. To bylo zrovna nahnuté. Neměl už dostatek síly na nic. Zjistil jsem, že mu nedávali ani najíst, i když jsem je o to předtím žádal. Nebýt těch čtyř (Gil, Jijio, Flovi a malého Shuji), tak by mu nedali ani napít. Stále mu nedávali příliš velké naděje na uzdravení.

Dělal jsem mu různé odvary, které mu pomohli k lepšímu obnovování všech orgánů. Musel se prvně uzdravit uvnitř, potom jde na řadu vnějšek.

Seděl jsem na židli se zavřenýma očima a nechal si hladit obličej paprsky slunce. Zrovna jsem si udělal přestávku. Celý týden jsem nespal a jídla mi taky moc nedávají. Dováží vše z nedaleké vísky, ale i tak toho mají málo. Zrovna skončila zima, takže nic na polích neroste. Vesničané jim musejí dávat své zásoby, které mají pro případ, že by ještě přišla zima. Krásně teplé jarní sluníčko mi ohřívalo unavený obličej. V tom se rozrazily dveře. Slyšel jsem zavrzání postele, jak ssebou polomrtví upír škubl.

Ve dveřích stál upír s rudými vlasy v culíku, zářivě zelenými oči a vážnou tváří.

,,Áh, tys ještě nezhebl'', řekl na pozdrav obr s úšklebkem. Vstal jsem ze židle a díval se mu upřeně do očí. Jeho obličej se zkřivil pohrdáním.

,,To jsi spadl už tak hluboko, že ti musí zachraňovat prdel něco tak podřadného jako je on?!'', řval a ukázal prstem na mě. Otočil jsem se na upíra zasebou. Ten se upřeně díval na příchozího. Ještě nemohl mluvit. O tom dobře věděl, ale i tak se snažil. Jediné, co se mu ale povedlo bylo, že se začal dávit a kuckat. Přiběhl jsem k němu, chytil jej rukou za záda a začal mu na ně jemně poklepávat. Pomohlo to a on pak mohl už spokojeně malinko oddychovat. Když jsem se otočil, viděl jsem zhnuseného upíra nevyššího kalibru a s:
''Ts!'', odešel. Obrátil jsem se zpět.
Tou bolestí mu tekly slzy. Hrábnul jsem do kapsy a vytáhl bílý bavlněný kapesníček. Jemně jsem mu otíral slzy. Hladil jsem ho, co nejopatrněji po hlavě a snažil se mu nezpůsobit ještě větší bolest. Začínal se uzdravovat, tak už měl cit v končetinách. Bylo to sic dobré znamení, avšak on prožíval hrozné bolesti. Najednou se mu oči přestali hýbat. Zase chytal záchvat, při kterém přestane dýchat. Vždy, když se jen víc nadechne, tak se mu nepodaří už vydechnout. Najednou se přestal pohybovat a naprosto ztuhl. Vytřeštěné oči se na mě dívali vybledlou barvou bez života. Jeho hrudník zůstal nadechnutý a ne a ne vydechnout. Musel jsem mu velkou silou tlačit na hruď a vytahovat zapadlý jazyk. Jakmile aspon trošku vydechl, tak jsem nabral vzduch do svých plic a všechno foukl do jeho úst. Samozřejmě jsem si musel předtím sundat rolák. Tak jsem to nekolikrát zopakoval. Občas jsem do něho mlátil pěstí. Naštěstí se vzbudil. Ale zrovna když jsem mu foukal vzduch do jeho plic. Odtrhl jsem se od něj a chtěl si dát rolák na původní místo. Už jsem se natahoval pro kus látky, když vtom mě chtil za ruku. Podíval jsem se prvně na jeho ruku a pak na něj. Dával jsem tím na jevo, že se mi ta jeho ruka, držíc mou v silném sevření moc nelíbí. Jakmile si to uvědomil, konečně mrkl a pomalinku pouštěl sevření. Netušil jsem, že bude mít až takovou sílu. Jeho ruka se pomalu pouštěla té mé, avšak po puštění nepadla na postel, ale jemně se dotkla mé tváře. Měl velkou a hrubou ruku, která mi přejížděla palcem po líci. Díval jsem se do jeho obličeje a mohl jsem vyčíst jen jediné. Díval se na mě jako na nějáký předmět, který ho uchvátil svoji krásou. Vím o tom, že mám ženskou tvář, mám ji po matce. Je to krásná, hrdá žena, které se klaní pro její krásu i král. Díky té tváři jsem si ale i něco vytrpěl. Když jsem byl malí, tak se mi všichni posmívali a šikanovali mě. Vypadal jsem jako dívka a ne chlapec. Otec mi dokonce zakázal cvičit s ostatními. Musel jsem jen pod dohledem tety Alysii, sestry mojí matky. Ta mě učila léčit, když jsem neměl talent skoro na nic. Měla dohlížet, abych se nezranil. A když už se tak stalo Alysha mě okamžitě vyléčila. Proto jsem začal nenávidět svoji tvář. Všichni mi věnovali tolik pozornosti, až se mi to příčilo. Nesměl jsem z domu bez ochrany, neboť jsem byl příliš malý a nedokázal bych se ubránit, kdyby na mě někdo zaútočil. Proto jsem strašně rád utíkal z domu a tropil různé hovadinky, abych otce a ostatní naštval. Matka se jen krásně usmívala a občas mi i pomáhala. Moje maminka je úžasná. Hodně mi chybí. Ale teď mám něco jiného, po čem se mi stýská. Můj malý syn. Moje žena hraběnka Fryjilion Lishimeriu, kterou jsem znal už od mala, zemřela před deseti lety, když mi porodila syna. Nemiloval jsem ji. Byli jsme jen přátelé, nevzali jsme se z lásky, jen z povinnosti. Tedy aspoň já. Frijilion byla velice usměvavá a velice půvabná mladá žena, která mě milovala. Když mi řekla, že je těhotná, tak vypadala jako by se samým štěstím měla rozplynout. Chtěla, aby se jmenoval Daren, a tak se i stalo.

Bylo to poprvé, když mi někdo umřel před očima. Tehdy mi bylo 32, vypadal jsem stále jako 10-ti letý úpír. Od té doby jsem se snažil různými způsoby zlepšit v léčení, aby mi už nikdy nikdo v náručí nezemřel. Už nechci tu beznaděj a bolest nikdy zažít. Bylo mi jedno, jestli se při tréninku zraním nebo zemřu. Chtěl jsem zesílit, to byl můj jediný cíl. Chtěj jsem zesílit pro našeho syna, abych i jeho neztratil. Nikoho dalšího už ne...

Ruka toho neznámého, kterému říkají Shin, se něžně kolébala přes kousky mojí tváře. Jako by nemohla uvěřit tomu, čeho se dotýká. Rukou mi zajel až na týl a jemně mi zatlačil na hlavu. Přitáhnul si mě blíž k sobě. Já jsem se na něj zmateně díval a čekal, co bude dál. Blížil jsem se čím dál víc k jeho obličeji. Měl jsem hlavu tak blízko té jeho, že jsem cítil jeho horký dech. V tu chvíli tlak na moji hlavu přestal a ruka mu spadla na postel. Usnul. Musel jsem se začít smát. Snažil jsem se co nejtišeji, abych nepřilákal příliš pozornosti, kterou nemám rád.

Dodatek autora:: 

Ahojky! Ukecali jste mě!! Laughing out loud Dávám sem další díl, protože vím jaké to je číst si povídku a čekat na pokračování... Smile Na další díl si však musíte počkat do příštího týdne, nejak nestíhám psát.. Laughing out loud Přeji příjemně čtení.. Smile
P.S. Jestli tam jsou gramatické chyby, tak mi je prosím pěkně hlašte!! Smile děkujíí

4.833335
Průměr: 4.8 (24 hlasy)