Krásou to všechno jenom začíná...02

Jak jsme šli, tak nám každý uhýbal jako, kdybychom byli nějací králové. No nemůžu říct, že se mi to nestávalo často, ale teď to bylo poprvé, kdy jsem šla s někým.
„Mimochodem, opravdu Vám to moc sluší. Byl jsem příjemně potěšen, když jsem Vás viděl. O Vaší kráse se jsem, už samozřejmě slyšel, ale opravdu jsem nevěřil, že to bude všechno pravda.“
„Za to já pane Matterhorne jsem si Vás představovala úplně jinak. Čekala jsem, že budete nějaký starý a plešatý dědula. Samozřejmě to jsem si představovala já, jiní si mysleli, že jste nějaký opravdu ošklivý starý mládenec, který se bojí vystrčit nohu z bytu. No, ale každý se mýlil. Vy jste pohledný a sexy. Takže se moc nedivím, že jste si myslel, že nejsem, tak krásná jak se o mně hovoří. A děkuji Vám za Vaší poznámku.“ Když jsem mluvila o tom jak jsme si ho představovali, když byl jen na tom svým ostrově a nechtěl se ukázat živý duši, tak poněkud, až zblednul. Musela jsem se usmát.
„To jste si mě opravdu představovala takhle? Tss…To bych do Vás neřekl slečno Trysová, to opravdu ne.“ Kdyby to řekl jiným tónem, tak by to vyznělo, až uraženě, ale říkal to spíš pobaveně. Trochu mě to zmátlo. Čekala jsem, že bude aspoň malinko podrážděný stým jak se tvářil, když jsem mu to říkala, ale on ne!
„Opravdu by jste to do mě neřekl? Tak to jste asi první. Každý tady by si přesně tohle myslel, že si myslím.“
„Myslíte? No mně se zdá, že si o Vás –teda aspoň muži. Myslí jen to nejlepší.“ Smál se! Opravdu se smál! Až se mu udělaly dolíčky. Musela jsem se taky zasmát, ale ne nad jeho poznámkou, spíš nad tím jak se on smál.
„Pane Matterhorne, každý tady si o nás musí myslet, že jsme si asi něco šlehli, jak se smějeme.“ Už mu tekly slzy. Nechápala jsem co ho, tak nad jeho poznámkou pobavilo, ale určitě si na něco vzpomněl.
„Ano, to si musí myslet určitě!“ Už se uklidňoval. A najednou…prásk! Ulomil se mi podpatek a najednou, já jsem ležela na zemi na zádech a pan Matterhorne na mně! Najednou se na nás upřeli snad všechny oči v sále bez vyjímek. Všichni utichli a pozorovali nás.
„Nestalo se Vám nic?“ Sakra proč se pořád tak usmívá?!
„Myslím, že se stane brzo Vám, když ze mě neslezete do pěti sekund!“
„Nemusíte na mě hned křičet a být nepříjemná!“
„Já nekřičím a nejsem nepříjemná!“
„Ale jste! Stačilo mi jenom říct 'Pane Matterhorne nemohl by jste ze mě prosím slést?' a né hned 'Jestli ze mě neslezete do pěti sekund, tak se Vám něco stane!'. Víte je to celkem neslušné, když se Vás někdo zeptá jestli se Vám něco nestalo a Vy mu odpovíte takhle!“
„Slezte už ze mě! Nemůžu dýchat!“ Po tomhle se už konečně začal sbírat na nohy. Že mu to trvalo! To si jako užíval, že na nás všichni v sále při tom koukají, anebo, co?! Podal mi ruku, aby mě vytáhl na nohy, ale já jí odmítla. Chyba měla jsem ji přijmout, protože teď jsem letěla zase dolů. A už-už bych zase ležela, kdyby mě jeho silná ruka nedržela za pas.
„Myslím, že potřebujete nové boty.“ A zase ten jeho úsměv! Už mě opravdu vytáčí!
„Co se to tady pro všechno na světě děje, Leio?!“ Ano a teď ještě můj milovaný otec, který nemá rád skandály! Musel to vidět, takže moje naděje, že byl zrovna venku se škrtají.
„Nic. Co by se dělo. Jen Vaše dcera potřebuje nové boty! Podívejte! Ulomil se jí podpatek a tak upadla, a když padala, tak mě vzala sebou, protože se mě držela. A tak jsme oba zůstali na zemi. No a teď by spadla znova, kdybych ji nechytil. To je vše…Žádné drama.“
Heh? Žádné drama říká? No to je dobrý…jde vidět, že to můj otec vidí podobně jako já. Tudíž jako pořádnej trapas!
„Říkáte žádné drama?! Právě tady držíte mojí dceru za pas a před chvílí jste na ní ležel! A ještě k tomu všemu se, tak přiblble usmíváte!“
„Tak za prvé pane Trycy. Teď ji držím za pas jen proto, že kdybych ji nedržel, tak znova upadne – A to by jste předpokládal nechtěl. Za druhé to, že jsem na ní před chvílí ležel, tak to jsem Vám už vysvětlil. A za třetí –a to mě opravdu zajímá! Můj úsměv Vám opravdu připadá přiblblý?“ Můj otec na něj koukal jak ryba na suchu a absolutně nechápal co se to právě stalo! Je první, který se mu vzepřel, když nadával – s vyjímkou mě samozřejmě. No taky jsem se celkem divila, ale vůbec mi to nepřekáželo a nedala to na sobě znát. A odpověděla za otce.
„Myslím, že mě už můžete pustit. Teď, už to zvládnu sama. Před chvílí jste se měl hned zvednout a né mi ještě říkat, že jsem nepříjemná a že na Vás řvu – Vůbec si nemyslím že jsem křičela, a i kdyby, tak co nemohla jsem dýchat. A ano taky mi připadá tenhle Váš úsměv přiblblý teda aspoň v téhle situaci!“
„Opravdu si myslíte, že to zvládnete? No já vám nevím jestli Vás mám pustit. Ještě před chvílí jste, taky říkala, že nechcete pomoct a málem jste zase upadla.“ Vůbec se nevyjádřil k posledním dvou bodům. Asi uznal, že mám pravdu.
„A co se týče toho že jsem se hned nezvedl. Promiňte, ale myslím si, že jste to mohla říct lépe. I když jste nemohla dýchat jak tvrdíte. A myslím, že můj úsměv je v téhle situaci naprosto přirozený.“ Aha, takže jsem se zpletla.
„Leio, prostě si sundej ty boty a pojď sem!“ Heleme se tatíček se nám probral k životu.
„To mám být jako bosá?! Budu mít špinavé nohy! To teda ne! Potřebuji nové boty!“ Překřížila jsem si ruce na hrudi a v tu chvíli otec věděl, že se mnou, už nehne. Ale pokusí se.
„A kde ti mám pro všechno na světě teď sehnat nový boty?! Si myslíš, že rostou na stromech nebo co? Když jsi tak šikovná a lámeš si podpatky, tak si máš nosit náhradní boty! Kdybys jsi je ovšem nenosila tak vysoký, tak by možná i vydrželi.“
„No v tom případě asi radši zůstanu tady u pana Matterhorna, abych zase neupadla jak on říká. A ty se s tým musíš smířit, protože já tady opravdu bosá chodit nebudu! Nechápu proč nemůžeš někomu zavolat, aby mi přinesl nový boty! To je takový problém vzít do ruky telefon a zavolat jednomu ze svých podřízených, aby mi obstaral boty?“
„A můžeš mi říct komu bych asi, tak měl zavolat? Víš co? Prostě si zlom i ten druhej podpatek a nepotřebuješ ani jiný boty a ani, aby tě někdo držel!“
„Cože?! Zlomit si i druhej? To nemyslíš vážně, že ne?! Víš jak by to vypadalo? A ani by se na tom chodit nedalo! Jen by jsem upadla znova!“ Myslím, že naší konverzací s otcem jsem pobavili snad každého kdo nás slyšel, ale každý svůj smích taktně ovládal na uzdě…teda až na pana Matterhorna. Oba dva jsme na něj s otcem udělali stejnou grimasu a on se rozřechtal ještě víc. Ale svůj stisk na mým boku to vůbec nenarušilo.
„Promiňte, ale ono nejde se nesmát! Ten Váš rozhovor je, tak absurdní, že to není ani možný.“ A dostal další záchvat, až se z toho rozkašlal. Musel jsem se tomu usmát.
„Tady máš nový boty Leio.“ Zak se najednou objevil zničehonic vedle mě a podával mi jedny opravdu krásný boty. Měly tak 12-14 cm. Byly bílé jako sníh a třpytily se, ale jen tak trošku, aby to nebylo nevkusné. Přesně takové jaké bych si vybrala i já! Zak vždycky přesně věděl co bych si vybrala. A někdy mi připadalo jako, kdyby mě znal lépe, než můj otec.
„Zaku! Ty vždycky víš, kdy se ukázat! A hlavně s čím!“ Při poslední větě jsem se podívala na mého čtyřicetiletého otce, který právě udělal takovou grimasu, že by jste řekli že je mu zase dvacet! Když jsem si je konečně obula, tak jsem se cítila zase jako nová!
„Děkuju ti.“ Podívala jsem se vděčně na Zaka, který měl v očích tolik lásky a pochopení, že mi málem ukápla slzička. Ano! On měl být můj otec.
„Nemáš za co Leio. Každé dámě se, už určitě stalo něco takového takže tě jistě pochopí. A myslím že pánové taktéž.“ Podíval se do obecenstva a ještě prohlásil:
„Představte si, že by jsme na tom chodili my! Páni, tak to by bylo zlomených podpatků, že pánové!“
Všichni se tomu jeho vtípku ze srdce zasmáli. A pak se konečně všichni odebrali od naší skupinky a šli si po svých.