Chci cítit tvůj dotek...ale srdce ti nedám IX. (the end)

Ráno mě probudilo několik slunečních paprsků, jež mě lechtaly pod nosem. „Taku zatáhni závěs…“ zahučel jsem ze spaní a rukou zašátral po místě, kde normálně spával Takuzu. Nebyl tam! Okamžitě jsem otevřel oči a posadil se, vážně vedle mě neležel a mě přepadla panika. Okamžitě mi hlavou začaly jezdit myšlenky, ve kterých mi Yen krade Takuzu. Počkat, krade? He, he..he…to přeci není možné, že? Já přece s Takuzem nic nemám, nepatří mi, bylo by přece na něm samotném, pokud by se chtěl vrátit ke svému příteli, já bych s tím nic udělat nemohl. Najednou se mě zmohl příšerný pocit deprese a bezmoci. Přitáhl jsem si k sobě nohy a objal je, čelo jsem si opřel o kolena a zaposlouchal se do ranních zvuků ulice pod domem.
„ Už jsi vzhůru? „ zaslechl jsem známý hlas linoucí se od dveří. Okamžitě jsem zvedl hlavu, abych se mohl podívat, jestli se mi to nezdá. V tom stejném okamžiku mi po tváři sjela slza a spadla kam si do peřin. Bylo zjevné, že to Takuzu lehce překvapilo a já už čekal, jak se na jeho ústech objeví ba jen drobný úsměv. Neobjevil se! Až nyní jsem si všiml co to má vlastně na sobě. Stál v těch dveřích v tmavém obleku, jehož okraje byly lemovány bílou stužkou, černou košili, která mu v tomto provedení nesmírně slušela a perfektně uvázanou kravatu. „Musím se na pár dnů vrátit do sídla“ najednou z něj vyšlo a mě se zmohl strach a velké množství otázek. „Proč tak najednou?“ vyšlo ze mě poněkud nejistým tonem. Cítil jsem, jak se mi pomalu stahuje hrdlo a srdce mi začíná bušit čím dál rychleji. „Jedná se jen o obchodní záležitosti, do týdne bych se měl vrátit“ jeho slova byla neuvěřitelně chladná, ale sám jsem se na víc bál zeptat. Tohle mi muselo stačit.
Týden uběhl jako voda a po Takuzovi ani vidu ani slechu. Prostě se mi vůbec neozval. Nevím, jestli bych řekl, že jsem přímo nerad, ale faktem je, že jsem na něj začal čekat. Prostě jsem ho chtěl vidět čím dál víc. Každý večer se mi vybavovala jeho rozverná tvář s úsměvem, který po té přecházel do naprosto chladného výrazu, který měl, když jsme se viděli naposled. Že bych ho už nudil, nebo ještě hůř, že by se vrátil k Yenovi? Ne to rozhodně ne, na to nechci ani myslet.
Utekly další dva dny a pořád nic. V práci jsem začínal být naprosto nepozorný, domů jsem se chodil jen vyspat a celkově jsem spíše jen bloudil jako tělo bez ducha. Chyběl mi! Chyběl mi tak moc, že jsem si to musel nakonec i přiznat.
„ Zastupující ředitel a přítel již zesnulého majitele velké společnosti Moyot corporation zemřel, tato zpráva otřásla společností natolik, že její akcie začali klesat. Bude již mladý dědit Moyota Takuzu konečně společnost převzít? „ hlásal billboard na ulici, když jsem se vracel z práce. Takuzu musí převzít společnost? Nikdy o něčem podobném nemluvil, tak proč se o něčem podobném nezmínil?
Nakonec to tedy dopadlo tak, že hned druhý den ráno jsem si v práci vyžádal pár dnů volna a po odevzdání horentní sumy peněz taxikářovi, na které jsem dělal několik dnů, jsem stál přímo před sídlem Moyota Takuzy.
„ Co tu k***a dělám“ mnul jsem si čelo při téhle větě a s úžasem hleděl na velkolepé panství rozléhající se přede mnou. Když jsem tu byl naposled, nenapadlo mě moc si to prohlížet zvenčí ale k faktu, že dovnitř se mi moc nechtělo a při každé minutě jsem si rozmýšlel, jestli se nevrátit, raději jsem stál a jen si prohlížel velkolepý dům.
„Emm…je doma pak Takuzu? „ otázal jsem se komorníka, který mi otevřel hned po několika cinknutích zvonku.
„ Aaa mladá pan Yurimi, že? Moc mě těší, mladý pane, je to již doba co jsme se viděli, ano pan Moyota je ve své kanceláři, když dovolíte, zavedu vás za ním“ hovořil ke mně vlídný, postarší pán, u něhož bylo zcela zjevné, že tu slouží už pěknou řádku let. Poslušně jsem šel za ním po dlouhých, mramorových schodech. Pomalu jsem rozpoznával věci, na které jsem se při minulé návštěvě zaměřoval, zastavil mě, až komoří ukazující na dveře kam mám vejít. S lehkým přikývnutím na znamení díku jsem tedy vešel tam, kam mi bylo ukázáno. Ihned byli jasně slyšet dva hlasy. Z pravděpodobného důvodu paniky, jsem se přikrčil k rohu stěny, odkud bylo vidět jen na vysokou dřevěnou knihovnu. Nikdo neviděl mě, ale nikoho jsem neviděl ani já.
„ Drž už hubu, je mi jedno jestli se mnou budeš chtít ukončit smlouvu, na mém rozhodnutí se nic nezmění“ řekl jeden z mužů dost rozčíleným hlasem. Netrvalo dlouho a hned jsem v něm poznal Takuzu.
„ Ale no tak, neříkej, že ses do toho dětinského floutka vážně zamiloval?“ že by se jednalo o Yena? Proč tu sakra byl? Proč se Takuzu chtěl vidět s ním a se mnou ne?
„ Jo a na tom se nic nezmění „ stále zněl tak rázně a rozhodně. Neuvěřitelně mě jeho slova potěšila, obzvláště po tom co je řekl Yenovi.
„ A miluje i on tebe? Řekl ti to někdy? „ orodoval mu Yen a já nechápal, proč mu na to nic neodpověděl. Pravdou je, že jsem mu nikdy neřekl, jestli ho miluji. „ Zavolal ti nebo dojel tě navštívit za těch pár dnů, co ses musel vrátit?“ pokračoval sarkastický hlas Yena. Takuzu mlčel, až mě samotného to znepokojovala. Najednou se pokojem rozlehla hlasitá, dutá rána.
„ Co to…“ konečně zazněl hlas Taka, ale ten během chvíle přerušil Yen. „ Určitě ne, že? Vrať se ke mně, to jak já znám tvé tělo on nikdy znát nebude. Miluji tě Moyoto Takuzu buď zase můj…“
„ Tak to v žádném případě…“ zařval jsem z plných plic a jen co jsem odhalil svou přítomnost. Yen ležel na Takuzovi na zemi a zjevně se jej snažil políbit, neb to jediné by vysvětlovalo, proč jeho ústa byla těsně u těch Takuzových. Stačilo jen pár kroků a už jsem stál u té hromádky feromonů a tahal jsem Taka na nohy. „ Jo možná neznám jeho tělo tak dobře jako ty ale vem klidně jed na to, že poznám a mnohem líp než ty. A, že ho nemiluju, jak to k***a můžeš vědět? Už teď ho miluju tak jako ty jsi nikdy nedokázal…“ chrlil jsem jednu větu za druhou bez toho, abych si uvědomoval, co mluvím. Můj velice významný projev jsem zakončil odtáhnutím Takuzy pryč z místnosti a dokonce i ze sídla. Táhnul jsem ho neznámo kam do zlatým sluncem polité přírody. Chtěl jsem s ním být zase sám. Navíc mi taky musí vysvětlit proč se ani jednou neozval.
„ To si děláš srandu, odjedeš si pryč se slovy, že se za týden vrátíš, nakonec si pro tebe musím po deseti dnech jet, abych se vůbec něco dozvěděl, když jsi mi tak náhodou neráčil říct, že musíš převzít firmu a pak tě najdu na podlaze s tvým bývalým milencem „ chrlil jsem ze sebe opět slova, která mi právě přišla na jazyk. Něco jako fakt, že nezvládám dýchat mě ani moc netrápil, spíše jsem si jej ani neuvědomoval, dokud mě Takuzu prudkým škubnutím nezastavil a vtáhl mě k sobě do náruče.
„ Řekni mi to ještě jednou…“ pronesl tak něžným hlasem, jaký mi už takovou dobu chyběl. Konečně jsem po dlouhé době opět pocítil jeho vůni, která mě tak vábila. „A co mám říct…“ řekl jsem nechápavě, i když mi bylo jasné, co chce slyšet a zčervenal jsem jako rak. „ Řekni mi to“ opakoval a já cítil, jak moje tělo na něj začíná opět zcela samo reagovat. Ruce si jej samovolně chybili za boky a přitiskli k sobě. „Miluji tě“ zahučel jsem mu do hrudi doufajíc, že mi ani on sám nerozuměl. Rozuměl, neb okamžitě na moje slova odpověděl vášnivým polibkem, který mi nezbývalo nic jiného než opětovat.
„Takuzu tady ne…“ rozhodl jsem se protestovat, i když jsem ležel už na posteli, v pokoji kde jsme se s Tazukou milovali poprvé. Bylo ale jasné, že už se mu čekat nechce. Zlehka mě políbil na krk a s pohlazením tváře mi věnoval hřejivý úsměv. Ihned na to následovalo rozepínání košile, při kterém jsem opět rudnul. Nakonec mi to nedalo a obličej jsem nenápadně skryl pod ruku, ale ta mi byla ihned sejmuta. „ Chci tě vidět…“ pronesl tím stejným tonem jako před tím a věnoval mi další vášnivý polibek. Jeho ruka si začala hrát s mými bradavkami, které pod jeho doteky tvrdly. Nyní jeho polibky již byli na mém krku a směřovali pomalu po hrudníku níž. Dech se mi začal zrychlovat a já žadonil po každém jeho doteku. Propadl jsem mu! Jeho polibky konečně dosáhly na mé bradavky a já neudržel několik vzrušenějších výdechů.
„ Sire večeře je přichystaná, přejete si jíst v pokoji“ pokojem se najednou rozlehl hlas komorníka, jenž s naprosto klidným výrazem hleděl na nás dva. Takuzu se s klidem posadil jako by se nic nestalo. „Ano, dnes budeme večeřet zde“ odpověděl a ještě za koprníkové přítomnosti se hodlal vrátit k činnosti, ze které byl přerušen. Byl ale zastaven mnou. Tahle trapně jsem se snad ještě ani necítil tak jak sakra on může být tak v klidu? „ Z toho si nic nedělej, viděl i horší situace…“ vylepšil mou náladu ještě tímto dodatkem a to mi už nedalo a se slovem Idiot proti němu letěl polštář.
„ Hele Yuri- chan proč jsi mi celou tu dobu, co jsem byl pryč nezavolal? „ položil otázku, jen co svůj obličej uchránil před útokem polštáře. Bohužel pro něj to u mě vyvolalo zvětšující se žilku v místě spánku. „ Jak jsem ti asi měl zavolat, když nemám mobil ani tvoje číslo, idiote“ na tohle jsem si musel lehce povzdechnout. Neuvěřitelná věc jak někdo kdo mi nedá ani svoje číslo a čeká, že mu zavolám, může vést jednu z největších firem v Japonsku. Takuzu si mě k sobě opět přitáhl a pevně mě objal, „Miluji tě“ rozneslo se místností. Konečně jsem i já byl schopný opětovat mu jeho obětí a kamsi do jeho hrudi jsem zahučel, „ Jo, já tebe taky.“

The end