Pwp č.2 - Boxer - část pátá

Ten chlap je nevychovanej rozmazlenej spratek! Nadával jsem na mýho boxerka, když sem si za jeho pade sedal na sedadlo v buse vedle nějakýho školáka, kterej si myslel, že je momentálním králem světa a zrovna se chlubil svýmu kámošovi, kolik že to přefiknul holek. Upřímně, stejně bych řek, že to byl ještě panic. Tak sem ho neřešil a radši přemejšlel nad tim, co mám jako dělat s tim svym.
Po cestě ze zastávky jsem se ještě jako na potvoru potkal se svým šéfem, kterej mi vyčinil, že sem poslední dobou mimo, takže jestli se mnou pude takhle z kopce, tak si můžu jít stanovat před pracák. Děkuju šéfe, to fakt ne.
„Zdarec doma.“ Přilez jsem z posledních sil.
„Ty kr*vo, t vypadáš…“ kroutil nade mnou hlavou ´kámoš na baterky´. „Poď, svěř se mýmu ramínku, copak tě trápí…“ rozesmál se.
„Pako.“ Bouchnul jsem ho pěstí do ramene, ale jenom tak lehoučce, abych mu ´neublížil´, když teď posiluju.
„Co to jako mělo bejt?! Snažíš mě zlechtat, nebo co?“ koukal na mě jako bych přilít odněkud z Marsu.
„Potřebuju pomoct…“ složil jsem se na židli a snažil se vypadat dost zoufale na to, aby se ho mě zželelo a on mě pak ochotně pomáhal. I když mi bylo jasný, že jakmile svojí prosbičku řeknu, tak mi řekne akorát tak n****t. „… co mám dělat s boxerkem?“ hodil jsem po něm štěněčím pohledem.
„Nic? Hele, nech ho plavat… stejně to s nim nemá cenu.“ Sednul si proti mně. Asi už má mýho věčně bědujícího já dost, nebo ho už nebaví poslouchat moje autodupaní ze společný koupelny.
„Ale já ho chci! Znáš ten pocit, když se na někoho podíváš a zjistíš, že on je ten…“ začal jsem.
„Aha… včera dávali Ordinaci v růžový zahradě, co? Pokud chceš, abych se vůbec pokusil tě poslouchat, tak mluv normálně a ne jako moje holka v šestý třídě.“ Hodil po mě pohlídkem, po kterym by zvadnul i kaktus.
„Fajn, prostě na mě zvysoka s**e. Dneska mi sice z milosti dal pade, ale jako jinak…“ mávnul jsem rukou, jako že je škoda mluvit.
„To mi spíš zní, jako by si s tebou kámo akorát hrál… chceš kafe… moje kafe?“ ušklíbnul se, věděl, jakej na jeho kafe máme názor.
„Hodně zředěný, jo. A jako co když nechci, aby si se mnou hrál?“ zakoukal jsem se do zdi, jako by tam mohla bejt napsaná odpověď.
„Ježkovy voči, já nevim! Tohle sem nikdy neřešil!“ třísknul s hrnkama. „Tak se na něj pověs a vyklop mu to jako v nějaký Chuanitě, třeba to pomůže.“
„Jo, to mi pomůže akorát do nemocnice s rozdrcenýma kostma.“ Řekl jsem suše, protože mi ta scéna projela před očima
„Já fakt nevim…“ už chápu, proč sem mu začal říkat na baterky.
„Tos mi pomoh, fakt díky…“ zamračil sem se na něj.
Potom sem přesedlal na net a začal tam hledat v rubrikách pro náctiletý slečny, co dělat, když tě nechce. Všude se shodovali v jednom, hraj mrtvýho brouka a jenom svůdně pomrkávej. Mno, až na to poslední spadal můj boxerek přesně do kolonky: JEDE PO TOBĚ.
„Zájimavý…“ koukal jsem na to a srkal u toho kafato. Nicméně mi to k ničemu nebylo, svůdně na něj pomrkávat nechci a kupovat si chick make-up taky nechci, bych ve výsledku měl leda tak přírodně modrej, až by mi někdo pohoršenej upravil fasádu.
„Už si na něco přišel?“ stál ve dveřích můj nápomocnej kámoš.
„Jo… že je do mě absolutní magor, chce mě, ale neví, jak to říct, protože je moc stydlivej.“ Přesně todle mi vyšlo asi ve třech testech. Docela by mě zajímalo, jestli tam sou další odpovědi, nebo jen tahle ta jediná.
„Jo?!“ řekl nedůvěřivě. Tvl, on mi to snad žere.
„Ne, ty voe, kdyby byl stydlivka, tak sem nahoře já.“
„Nechci slyšet nic z tvýho postelovýho života!“ utnul mě hned, jako by si myslel, že mu budu vyprávěj, jaký to je. Ať si to zkusí sám, stejně by mi nevěřil.
„Tak se neptej.“ Otočil jsem se zpět k monitoru a dál se probíral přehršelem stránek o tom, jaká sukně je moderní. Nevim, proč ale docela mě zaujalo. Ne jako ve smyslu, jé to si koupim, nejsem Skot, ale spíš v tom, že tudle módu, co je dneska žhavá novinka, nosila moje babi, akorát to bylo z jinýho matroše.
…
„Tohle byl ale pitomej nápad!“ funěl jsem jak bernardýn při posledním tažení, když mě nutil točit s činkou tak, že sem skoro vykloubil rameno.
„No jo, taky byl tvůj…“ ušklíbnul se boxerek.
„Tím chceš říct co?!“ nebezpečně sem mu zašermoval činkou do jistých partií, který byly tak příhodně na ráně.
„Abys s tim tady tak nemachroval.“ Sledoval mojí ruku s činkou pohledem, kterej má člověk těsně před tim, než ho přejede vlak, popřípadě parní válec.
„Bojíš se?“ milounce sem se na něj usmál a pokusil se zamávat svýma pštrosíma řasama, co vypadaj jak po úspěšný depilaci. A mělo to efekt, ten jeho zhrozenej pohled byl dokonalej. Ale popravdě se mu ani nedivim. Já v předklonu s činkou v místech, kde by ji on určitě mít nechtěl a mávající krátkýma štětinkama, jako se to vidí ve filmech s dokonalejma kráskama.
„Cos chlastal, boha.“ Sjel mě zděšenym pohledem.
„Nic, ale odkrvil se mi zadek a tak se mi to všechno narhnulo do hlavy…“ usmál jsem se na něj a odhalil tak svůj dokonalý chrup.
„Seš sjetej.“ Odskočil ode mě, jako bych měl lepru.
„Ne, jenom zkoušim rady z netu.“
„Co je to za rady, jak ze sebe udělat dementa za pět vteřin?!“
„Ne, jak sbalit kluka v deseti jednoduchých krocích.“ Narovnal jsem se, konečně, protože ode mě poodstoupil, tím pádem dal pazouru pryč z mejch zad a já se tak moh za doprovodu křupání páteře a celýho zbytku kostiček v těle narovnat.
„Koho chceš balit?“ to je idiot, nebo si stojí na vedení, nebo z něj vymlátili mozek, nebo já už nevim!
„Nenávidim tě!“ ´hodil´jsem po něm činkou ze vzdálenosti deseti centimetrů a šel se napít vody. Měl jsem před sebou ještě tak půl hodiny.
„Taky tě miluju…“ řekl to zrovna ve chvíli, kdy jsem pil, takže mě skoro vezli na JIPku s vodou v plicích a jednu lavičku měli krapet mokřejší, jak jsem tam něco vyprsknul.
„He?!“ moje srdíčko zaplesalo, přiletěli buckatý andělíčci s trumpetkama, lítaly kolem mě srdíčka…
„To se tak říká, nevíš?“ sjel mě pohledem, jako bych byl úplnej ignorant, kterej nezná ani základní etiketu. Takže andělíčci s trupetkama zase letěli do háje a za sebou táhly i srdíčka.
„Ne nevim!“ řekl jsem už poměrně nasr*ně. Měl sem toho tak akorát dost.
„Copak?!“ posmíval se mi. Ve mně vzkypěl takovej vztek, že sem na chvíli přestal uvažovat, prostě jsem k němu došel a vlepil mu takovýho hudlana, že by na mě i líbací panna byla náležitě pyšná.
„Tohle se tak dělá, to nevíš, co kovboji…“ byl jsem rudej až za ušima. Naštěstí přirozeně rudej, ještě mi nestihnul rozmlátit můj milovanej obličejík.
„To by jeden neřek, že máš tolik vošoustů, že se v nich ani sám nevyznáš.“ Fajn… fajn… já sem v klidu v naprostym… nic mi není… né, vůbec mu nechci rozbít úsměv, vůbec ne. Dyk to se na architekta nehodí…
„Pocem ty jeden HA*ZLE! Já ti ukážu VOŠOUSTA!“ už sem se napřahoval, jak mu jednu vlepim, když ode mě odskočil a já, jak jsem do rány dal všechno, tak jsem se zakymácel a skoro šel k zemi.
„Musíš přenášet váhu, abys nevrávoral jak stará babka.“ Poradil mi, jako by šlo o další bod tréninku.
„NEVRÁVORÁM!“ křiknul jsem na něj a dál se ho snažil mocným rozmachem srazit k zemi, ale žel bohu, mi zase uskočil a ´lehce´mě klepnul do zad, až jsem přepad na držku.
„To vidim… vstávat a cvičit!“ zopakoval znělku z Boba a Bobka, kterou mi dycky trylkovala máti, když se mě snažila probrat ze školního spánku.
„Dej mi pohov, mám toho docela dost…“ vstával sem ze země a měl sem pocit, že to asi tak jediná námaha, kterou dám, aniž bych se zhroutil zpátky.
„Kdybych tohle říkal dycky, tak nejsem boxer. Dělej.“ Přišel ke mně a za jednu paži mě vytáhl na nohy. Chvíli jsem rozháněl kolečka před očima.
„Na…“ znova mi podával ty odporný činky.
„Nechci…“ fňuknul sem si a bylo mi to upřímně k ničemu, stejně mi jí do pařáty nacpal.
„Výpady…“ rozkázal, potom se došel opřít o zeď, aby se mu líp koukalo a aby mě mnohem víc dráždil. S hekáním a funěním sem se o jeden pokusil, potom už jenom pamatuju bolest, kvůli který bych dobrovolně chcípnul a to žel ležim na zemi a nemůžu se pohnout.
„Hej, kámo, ani se nehni!“ nakláněl se nade mnou a měl na obličeji takovej starostlivej kukuč, kterej ale za tu bolest v levý části těla, kterou jsem shodou okolností padl na zem, vůbec nestál.
„Bez problému…“ vyhekal sem. A jenom slyšel, jak boxerek volá záchranku. Super, dycky sem se v tý pojízdný nemocnici chtěl svíst, možná sem měl bejt doktor.
„Hlavně klid, bude to v pohodě…“ říkám si, jestli uklidňoval mě, nebo sebe protože bych řek, že mu za zmrzačení zákazníka asi moc nepoděkujou.
„Tím bych si nebyl tak jistej, asi mi upadne noha.“ Zasténal sem bolestí, bolelo to fakt ukrutně.
„Hele záchranka je taky…“ řekl úlevně a já konečně zaregistroval, jak se zvenčí ozývá houkání a následnej randál, jak někdo letí dovnitř. Na chvíli se lidičk, co dělaly bordel zastavili, jako by mě neviděli a mysleli si, že jim volal nějakej vtipálek, ale potom uviděli na zemi někoho – mě - ležet a běželi ke mně.
Beze slova mě otočili na záda, až sem zařval bolestí.
„Neměl ste se tak namáhat!“ napomenul mě ošetřující saniták. Jako by to byla moje vina! Hodil sem po boxerkovi obviňujícím pohledem a milostivě se nechal naložit na nosítka. Boxerek ale můj obviňující a bolestnej pohled neviděl, protože se někomu dalšímu snažil vysvětlit, co se děje.
Popravdě, pak už si toho moc nepamatuju, asi do mě něco naprali a já byl v takovym mlžnym oparu. Smysly mi pročistilo až to, že sem nutně potřeboval na záchod a omylem sem lehoulince škubnul bolavou nožkou.
„Jau, ku*va…“ až teď mi došlo, že rozhodně nejsem doma a že to tady smrdí jako nemocnice. Pokusil sem se posadit, ale to se ta noha ozvala taky, takže jsem svoji námahu vzdal a radši sem se zase uvelebil. Chvíli jsem civěl do stropu a pak se díky otáčení hlavy snažil zjistit, jak to kolem mě vypadá. Vypadalo to, no, jako nemocnice, kde bych umřít fakt nechtěl.
„Už ste se probral, pane…“ jasně, furt spim, sem náměsíčnej.
„Hm…“ znova jsem se zadíval do stropu.
„Kdybyste něco potřeboval, tak zazvoňte…“ ukázala na vypínač, kterej sem přiřezoval ke světlům.
„Super… můžu mít dotaz?“ chtěl sem vědět, za co můžu boxerka zabít, až mi nebude upadat i z toho nejmenšího pohybu.
„Jistě…“ usmála se tak, že by si jeden myslel, že jí chci vzít na rande. Smůla holka, tohle není moje liga.
„Nevíte tak omylem, co mi je?“ chvíli se mě koukala jak na dementa a pak se koukla do nějakých papíru, který vytáhla snad odnikud.
„Natržený Rectus.“ Řekla a já byl úplně mimo. Asi to musela poznat, protože dodala, že je to jeden ze stehenních svalů.
„Děkuju…“ zašeptal jsem, protože sem sebou opět omylem škubnul. Zabiju tě ty namyšlenej boxere! Sem ti říkal, že už nemůžu! Celej zbytek dne, co sem byl sám, sem koukal do stropu a počítal mastný fleky. Skončil sem na osmdesátce, když se otevřely dveře. Myslel sem, že to budou kámoši, nebo možná můj nerudnej šéf, ale boxerka sem rozhodně nečekal.
„Nazdar.“ Řekl nezaujatě, zato já jsem málem měl infarkt.
„A-ahoj.“ Usmál jsem se. Skákal bych do vzduchu radostí, kdyby i to můj Rectus dovolil.
„Bolí to moc?“ furt stál ve dveřích a mě se do pokoje linul smrad z dezinfekcí, kterej se spojoval se smradem, co už v pokoji byl, až to pomalu začalo být neúnosné.
„Zavři…“ zakašlal sem, abych tomu dodal na efektu.
„Fajn, ale sem tady jenom na skok… mám ti vyjádřit upřímnou lítost.“ Sjel mě pohledem, jako by hodnotil, jestli za tu omluvu vůbec stojim.
„Máš? To´s to dostal nařízeno?“ zamračil jsem se. Takhle sem to nechtěl, když už, tak aby to bylo z jeho vlastní vůle a ne z cizího rozkazu.
„No… částečně. Šéf mi řek, že seš d***l, ale že sem tě neměl přepínat, nicméně mě nahlodalo svědomí, nebo spíš moji peněženku, protože ti úraz budu hradit ze svýho. Prej je to i moje chyba a ty seš klient.“
„Super, takže si přišel dokončit práci, abys mi nemusel platit nemocenskou?!“ když sem tak počítal mastný fleky, tak sem uvažoval, co mě k němu tak moc táhlo. Nakonec mi z toho vyšlo, že to asi byla jeho aura, nicméně ani jeho auřička mi za tydle útrapy nestojí.
„Ne… vlastně, chtěl sem se přesvědčit, že žiješ. To víš, uke nesnese tolik bolesti.“ Pitvořil.
„Zabiju tě!“ hodil sem po něm polštář, kterej jsem vytáh z tý hromady, co mi dali pod hlavu, aby se mi líp spalo.
„Nezabiješ, ne to budeš muset hodně trénovat.“ Konstatoval suše. „Na, byla nejblíž a nejlevnější.“ Podal mi z bezpečný vzdálenosti bonboniéru.
„Můžeš šéfovi vzkázat, že žiju. To je všechno co jsi chtěl, ne? Jestli jo, už můžeš jít.“ Chtěl jsem mu zahrát na city. Aby mu došlo, jak hnusně se ke mně choval, omluvil se, vyznal mi nehynoucí lásku a odnes si mě domů do domácího láskyplnýho léčení.
„Fajn, doufal jsem, že to zfouknem rychle. Došly mi proteiňáky, musim na nákup.“ Checknul hodinky.
„Pokus se ležet v klidu, ať je to ok.“
„Máš o mě strach? Výčitky svědomí?“ zeptal jsem se dychtivě. Že by? Konečně?
„Jeden sval mě vyjde levnějc než 8 dalších.“ Zašklebil se. „Tak se měj.“ S tim za sebou zabouch dveře a byl vtahu. Aha, tak mi nehynoucí lásku nevyznal. Možná někdy příště…
…
Už byl večer a byla tam taková nehorázná nuda, dokonce ani stupidní pořady v telce mě nebavily, když jsem si myslel, že si nudou urvu další sval, tak mi někdo začal volat na mobil.
„Ano?!“ řekl jsem strašně moc dychtivě a bylo mi jedno, jestli to bude operátor nabízející mi výhodnější balíček, než je ten jejich nejvýhodnější. Bral jsem cokoli, hlavně, když mě to zbaví tý nudy tady.
„Jé a já už doufal, že spíš.“ Ozval se boxerkův hlas a já byl najednou plnej elánu.
„Musim tě zklamat, je tady tolik zábavy, že snad nikdy neusnu.“ Spíš už sem tak přeleželej, že se ani neučim levitovat, abych neměl takový oleženiny.
„No… to tě budu muset ukolíbat…“ cože?! Fakt šel kupovat proteiny?!
„Ukolíbat?!“ řekl jsem a absolutně nevěděl, která bije. Možná přišel na způsob, jak mi dát palicí po telefonu.
„Jo, máš rád Šípkovou Růžu?!“ zeptal se, jako by tohle bylo normální.
„No…“ byl sem mimo, psychiatra, prosím… nebo radši dva, jo?
„Takže, za devatero horami a desatero řekami, nebo jak to je, žila princezna…“ a přeříkal mi celou Růžu, až na to, že „trochu pitvořil“ jména a celkově z toho udělal docela oplzlou pohádku, ale já sem byl šťastnej jak blecha, která konečně našla psa, že sem ani nepostřehl, kdy skončil.
„Už si usnul?“ zeptal se opatrně.
„Ne…“ řekl sem potichu, už bylo po večerce a nesměl se dělat bordel, takže jsme se snažil bejt co nejvíc zticha, aby na mě nevlítla ta milá sestřička z minulý noci, kdy mě málem prohodila oknem.
„A co s tím uděláme? Další pohádku?“ zasmál se. Krásně se směje, zní to, jako když si dvě čincky dávaj plác.
„Takovou dávku dětskej pitvořenin bych nepřežil… mluv o něčem.“ Chtěl jsem, aby mi ve svý sentimentální chvilce vyprávěl o sobě.
„To chceš říct, že tě moje řeči tak nuděj, že u toho usneš?“ řekl naoko naštvaně. Věděl jsem, že je to naoko, protože na „živo“ by mi to položil.
„Ne… spíš… to je jedno.“ Řekl jsem smutně, doufal jsem, že dosáhl vyššího bodu sentimentu.
„Bolí to moc?“ zeptal se najednou.
„Ne o moc víc, než když ses ptal odpoledne.“ O co mu de?! Že by se sentiment vrátil?
„Aha… no, je mi líto, že tě to, no, bolí.“ Řekl najednou. Ať už si vzal jakýkoli drogy, tak je musim najít, identifikovat a pak mu z toho pravidelně dělat výluhy.
„To je od tebe milý, co tak náhlá změna, jeden by řek, že bys mi nejradši zpřetrhal zbytek svalů.“ Nevědomky jsem se začal usmívat.
„Víš… ono je to těžký… já… to je jedno.“ Řekl a zavěsil. Šes dement, otituloval jsem se a radši se připravil na pětiminutový předstírání spánku, protože ta miloučká sestra se dala do pohybu a začala chytat nebohý mrzáčky, aby si je mohla na plamenech opíct do zlatova a pak sníst.
Další den jsem doufal v jeho ctěnou návštěvu, ale doufal jsem marně. Takže jsem si svoje zklamání pokusil zmenšit jeho proklínáním, který bylo přerušeno vyzvánějícím telefonem.
„No?“ ozval jsem se poměrně rozladěně, ani jsem se neobtěžoval zjišťovat, kdo mi volá. Rodina byla na podobný výlevy zvyklá a telefonní prodejce to aspoň odradí.
„Copak tak mile?“ ozval se do telefonu pobaveně. Jo, kdybych ho měl po ruce, tak mu zakroutim krkem!
„Doufal jsem, že by ses moh třeba zastavit!“ prsknul jsem na něj bez obalu. Už mě tohle věčný postrkování přestávalo bavit!
„Promiň, ale byl dneska trénink…“ cože?! To je nás jako víc?! Žárlivost ve mně vřela tak, až to rozpípalo přístroje, rychle jsem se snažil uklidnit, aby nepřilípla ta milá sestra, který zrovna před hodinou začala směna.
„Čí?!“ ozval jsem se naštvaně.
„Můj, překvapivě, koncem tejdne mám novej zápas.“ Řekl mi hrdě, asi muselo jít o něco důležitýho. Doufám, že mu při tom nevytřepou duši, z čeho bych pak ten pohřeb zaplatil?
„Super, hlavně se nenech zabít.“ Zamračil jsem se na zeď. Docela jsem se o něj bál, dyk minule měl oko šestkrát tak velký.
„Neboj, matko.“ Řekl a zavěsil. Já jsem jenom koukal do stropu a snažil si urovnat svoje myšlenky, který se momentálně ubíraly tak akorát okolo toho, že by se mu mohlo něco stát, protože od jistý doby jsem byl na všech jeho zápasech a teď najednou nemůžu a v televizi to samozřejmě nepoběží, protože on není žádnej Vladimir. To budou muka, pomyslel jsem si. Teď zpětně si říkám, že to bylo určitě těma sedativama, protože normálně takhle senilní nejsem.
Další večer jsem čekal na novou dávku pohádeček, ale nic nebylo. Docela mě to zklamalo, ale bylo mi to vynahrazeno v sobotu, nebo to byla neděle? Nevim, jak tady ležim, tak ztrácim pojem o čase a je mi jasný, že mě z práce vyrazej, protože těch jejich zkurvenejch pět dní už to bude.
„Ahoj…“ otevřely se dveře a ozval se hlas mýho boxerka, ale místo něho mi ve dveřích stál nefalšovanej Taťka Šmoula.
„Á! CO TO SAKRA JE?!“ ukázal jsem na něj vychovaně prstem.
„Čim tě to živěj, když nepoznáš ani svýho nabíječe?“ nakrčil noc, jako bych smrděl na hony daleko, to jako jsem si nenápadně ověřil, bylo by fakt velký faux pas, kdyby mi tady zdechnul smrdy.
„To seš ty? Já sem se jenom lek, že udělali Šmouli 4D…“ sjel jsem ho pohledem a zkoumal jsem, co mi z něj zbylo. Nic moc.
„Seš d***l…“ sednul si vedle mě.
„Já bych se spíš bál o tebe… zbyl ti ještě nějakej mozek?“ všim jsem si, že hlava to odnesla nejvíc.
„Chceš vidět, kolik mi toho zbylo?“ naklonil se nade mně. Ten pohled jsem znal, chtěl to.
„Stav malýho není ekvivalentem pro tvůj mozek.“ Přistoupil jsem na jeho hru, no co, už je to doba.
„Malýho?!“ rozesmál se. „Ty seš na tom hůř!“ aby mi to dokázal, tak mi položil ruku na peřinu v místech, kde jsem měl rozkrok.
„Nejsem…“ křečovitě jsem se ušklíbnul, doufám, že nebudou sestry chodit na vizitu, bylo by docela nepříjemný, kdyby nás našly, jak si to tady rozdáváme, protože přesně k tomuhle to všechno spěje.
„Udělali z tebe impotenta a nebo to přes deku není cejtit?“ ani nepočkal na odpověď a rukou mi zajel pod deku. „Neudělali…“ pohladil mě přes trenky, který jsem měl jako jediný s trikem na sobě. Ostře jsem se nadech.
„Nech toho, sme v nemocnici.“ Nevim, proč jsem to řek. Bylo mi jasný, že to je skoro to samý, jako bych mu řek, klidně na mě hupsni.
„Nepovídej, jeden by si přes odér dezinfekce nevšim…“ nasadil bolestně vzrušenej obličej a jal se ožužlávat mi rty. Chybělo mi to, hrozně moc. Začal jsem mu ihned odpovídat a snažil jsem se převzít iniciativu, ale on mi to nechtěl dovolit, takže jsme se za chvíli skoro zadusili. Potom se v rámci našeho přežití přesunul na můj krk, mezitím mě zpracovával v klíně.
„Přitlač!“ dal jsem mu svojí ruku na tu, která mi dělala z rozkroku Mont Everest.
„Ticho buď… užívej si to, mám výčitky svědomí, pudu na tebe pomalu. Nezvykej si na to, opakovat se to nebude…“ zašeptal mi do ucha a při tý příležitosti mě kousnul do lalůčku. Já jsem se prohnul v zádech a zavzdychal jsem.
„Výčitky… to se mi líbí…“ zaskřehotal jsem a snažil se to nějak udejchat, myslel jsem, že jsem tady se svalem, ne s propíchlou plicí, jinak jsem si ten vzduchovej deficit vysvětlit neuměl.
„Buď zticha, prosimtě!“ druhou rukou mi zakryl pusu, aby mi zabránil ve věčnym brblání. Mezitím se stihl propracovat až pod lem spodků a začal mě masírovat napřímo. Zrovna jsem se prohejbal v zádech a byl k cestě k největšímu orgasmu století, když přišla sestra s tim, že mě de zkontrolovat.
„ÁÁÁÁ!“ zaječela a upustila desky. Jak já, tak boxerek jsme se na ní podívali, akorát každej s jinym pohledem, boxerek jí věnoval svůj věčně nasranej xicht, a já jí věnoval obličej v „masce vřískotu“.
„Byla byste tak hodná a dala nám prostor?“ zeptal se jí, jako by o noc nešlo.
„Ale… to…“ koukala na nás jak na svatej obrázek a honem nevěděla, co by měla dělat. „…se nesmí!“ dostala ze sebe nakonec.
„Víte, to je upřímně jedno…“ jako důkaz chytil lem mojí deky, pod níž měl doteď ruku a odhodil ji. Takže si sestra mohla o mojim nádobíčku udělat naprosto přesnej dojem.
„Co… co to děláte?!“ jezdila pohledem ze mě na něj a mě v krku pálila ta samá otázka. To chce sex před ní? Chudák holka.
„Nic… víceméně…“ zasmál se a dotáhnul mi spodky mnohem níž, aby mě odhalil úplně a mohl mě začít kouřit. Ale to už se zase nelíbilo mě, nejsem nějaká prodejná d***a, aby mě takhle vystavoval, takže jsme ho pořádně hryznul do ruky.
„Au! Co to děláš?!“ zaječel a mnul si ruku, kde se rýsoval otisk mejch zubů.
„Dost. Nejsem d***a!“ zase jsem se rychle zakryl dekou, jako by to ještě šlo zachránil. Sestra mezitím sebrala ze země věci a se slovy, jdu pro doktora, odešla.
„Co sis jako myslel, že děláš?!“ vyjel jsem na něj. „Nejsem nějaká d***a!“ dodal jsem, ještě, než se stihnul nadechnout.
„Já vim… nevěděl jsem, že někdo přijde…“ jako by to omlouvalo i tu scénu před sestrou.
„Hele, víš co?! Mám toho dost. Seš dobrej, sex s tebou je dobrej, ale já chci víc.“ Rozjel jsem se a stejně jako rozjetej tanker už jsem nešel zastavit. „Ale ty evidentně chceš jenom sex. Takže, vypadni.“ Řekl jsem vážně.
„Jak chceš.“ Řekl a odešel.jak za ním zapadly dveře, tak jsem zůstal civět do stropu. Možná to tak bude lepší…
„Dobré ránko…“ probral jsem se a u mě seděl můj kámoš z bytu.
„Brý…“ řekl jsem rozespale.
„Něco ti přišlo… našel jsem to ve schránce. Je na tom tvoje jméno, ale není tam adresa, myslel jsem, že by to mohlo bejt důležitý…“ podával mi obyčejnou bílou obálku. Ledabyle jsme jí roztrh. Byl v ní mormální bílej papír s jediným slovem: Promiň. Bylo mi hned jasný, od koho to je.
„Asi už ho chápu…“ řekl jsem, spíš jsem teda přejmejšlel nahlas. „… on se prostě neumí vyjádřit lidem do obličeje, ale de na to přes sex.“ Připadal jsem si jako Einstein, když objevil zákon relativity.
„Cože?! De o toho, kdo to napsal?“ všiml jsem si, že kozel jeden zvědavej se mezitím naklonil a přečet si to.
„Hm…“ v hlavě se mi začal rodit plán… možná to bude prdel, ale potřebuju k tomu hodně ale opravdu hodně papíru. „Hele, toužil někdy po inzerátu na lampě s vyznáním?“ podíval jsem se na něj, ale on mi jemně naznačil posunkem, že sem magor, ale víc to nekomentoval.